Obyčejný život/XXIV.

Obyčejný život Karel Čapek
XXIII.	XXIV.	XXV.

Údaje o textu
Titulek:	XXIV.
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 19. vyd. Obyčejného života. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985
Licence:	PD old 70

To bylo to celé, a teď si můžeš ukroutit hlavu, je-li ti libo. Tak vida, básník; kdo by si to byl pomyslil? Že to řekl mládenec, to nic neznamená, čert aby vzal mládence; mládí nadsazuje a musí nadsazovat, sotva hubu otevře. Měl bys jít do Univerzitní knihovny a podívat se na to sám; ale doktor řekl klid, klid, nu tak seď doma a kruť hlavou. Marná sláva, nevzpomeneš si ani na jeden verš, co tam, to tam; kam se to tak mohlo propadnout! „Když v kokosových palmách drnčí bubínky“ – z toho se nedá nic poznat; leda jen kroutit hlavou, – propána, člověče, kdes vzal ty palmy a co ti vůbec bylo po kokosových palmách? Kdopak ví, třeba v tom a právě v tom je poezie, že člověku zničehonic je něco po kokosových palmách nebo řekněme po královně Mab. Třeba to jsou špatné verše a mládenec je vůl; ale faktum je, že tady byly kokosové palmy a bůhví co ještě. „Strašná fantazie,“ říkal mládenec; tak to tam musila být spousta věcí, a jakých divných věcí: prý světélkujících a řeřavých. Na tom nezáleží, zda ty verše byly dobré nebo špatné; ale vědět, co v nich bylo, protože ty věci, to jsem byl já sám. Byl jednou jeden život, ve kterém byly kokosové palmy a podivné věci, světélkující a řeřavé. Tady to máš, člověče, a teď si s tím poraď; chtěls dát svůj život do pořádku, nu tak někam zastrč ty kokosové palmy, někam na dno zásuvky, kde by nepřekážely a kde bys na ně neviděl, viď?

Tak vidíš, tak vidíš; to už teď nepůjde. Už nemůžeš jen tak mávnout rukou, hlouposti, byly to špatné verše, a to jsem rád, že už o nich nevím. Nic platno, byly kokosové palmy drnčící jako bubínky, a bůhví co ještě. A kdybys mával oběma rukama a křičel, že ty verse nestály za nic, ty palmy nevyvrátíš a neodstraníš ze svého života věci světélkující a řeřavé. Ty víš, že byly, a mládenec nelhal; mládenec není vůl, i když ví houby, co je poezie. Já to věděl, tehdy jsem věděl nesmírně dobře, co to je. Tlustý básník to také věděl, ale nedovedl to; proto se tak zoufale posmíval. Ale já jsem to věděl; a teď si, člověče, ukruť hlavu, kde se to v tobě vzalo! Nikdo tomu nerozuměl, ani tlustý básník ne; četl mé básně prasečíma očkama a křičel, ty svině zatracená, kdes tohle vzal? A pak se šel ožrat na oslavu poezie a plakal: koukejte se na toho blba, to je básník! Takový tichošlápek, a co dovede napsat! Jednou se rozzuřil a šel na mne s kuchyňským nožem: teď mně řekneš, jak se to dělá! – Jak by se to dělalo! poezie se nedělá, poezie prostě jest; je tak jednoduše a samozřejmě, jako když je noc nebo jako když je den. To není žádná inspirace, to je jenom taková rozsáhlá jsoucnost. Věci prostě jsou. Je, nač si vzpomeneš, třeba kokosové palmy nebo anděl mávající křídly; a ty, ty jenom nazýváš jmény to, co jest, jako Adam v ráji. Je to hrozně jednoduché, jenomže toho je tak mnoho: Jsou nesčíslné věci, je jejich rub i líc, je bezpočtu životů; v tom je ta celá poezie, že to všecko jest, a ten, kdo to ví, je básník. Vida ho, jako by čaroval, neřád: vzpomene si na kokosové palmy, a tady jsou, vlají ve větru a chřestí hnědými ořechy; ale ono to je stejně samozřejmé jako dívat se na hořící lampu. Jaképak čáry: bere, co je, a pohrává si s věcmi světélkujícími a řeřavými z toho božsky prostého důvodu, že tady jsou; jsou v něm nebo někde mimo, to je jedno. To tedy je naprosto jednoduché a samozřejmé, ale jenom za jedné podmínky: že se nacházíš v tom zvláštním světě, který se nazývá poezie. Jakmile jsi z něho venku, najednou to všecko zmizí a čert to vzal; není kokosových palem, není věcí rozžhavených a světélkujících. „Když v kokosových palmách drnčí bubínky,“ – bože, co s tím? taková pitomost! nikdy nebylo žádných palem ani bubínků, a nebylo nic řeřavého. A mávnout nad tím rukou. Kristepane, jaké nesmysly!

Vidíš, to je to: teď je ti líto, že to vzal čert. Ani už nevíš, co tam bylo krom těch kokosových palem; a nikdy se nedomyslíš, co tam ještě mohlo být a co jsi ještě sám v sobě mohl uzřít věcí, kterých už neuvidíš. Tehdy jsi je viděl, protože jsi byl básník; i viděl jsi věci divné a strašné, mršinu v rozkladu a výheň žířivou, a bůhví, bůhví, co všechno jsi ještě mohl uzřít, třeba věřícího anděla nebo hořící keř, jenž mluví hlasem. Tehdy to bylo možno, protože jsi byl básník a viděl jsi, co je v tobě, a mohl jsi to nazývat jmény. Tehdy jsi viděl věci, které jsou; teď je s tím konec, už není palem a neslyšíš chřestit ořechy kokosové. Kdoví, člověče, kdoví, co by se i dnes v tobě mohlo najít, kdybys ještě chvíli mohl být básníkem. Hrozné věci nebo andělské, člověče, věci od pánaboha, nesčíslné a nevýslovné věci, o kterých nemáš potuchy; co věcí, co životů a vztahů by se v tobě vynořilo, kdyby na tebe ještě jednou přišlo hrozné požehnání poezie! Marná věc, už nic z toho nepoznáš; zapadlo to v tobě, a konec. Vědět jenom proč; vědět, proč jsi tehdy jaksi střemhlav utekl od toho všeho, co bylo v tobě; čeho jsi se tak poděsil? Snad toho bylo příliš mnoho, nebo to bylo příliš řeřavé a začalo ti to pálit prsty; nebo to světélkovalo příliš podezřele, nebo kdoví, třeba začal přihořívat ohnivý keř, a ty ses bál hlasu, který by promluvil. Bylo v tobě něco, čeho jsi se zhrozil; i vzal jsi nohy na ramena a nezastavil ses až – kde vlastně? Na poslední stanici světa? Ne, tam to ještě trochu světélkovalo. Teprve na svém nádraží, kde ses ukryl v bezpečném pořádku věcí. Tady už to nebylo, chválabohu, tadys už měl pokoj. Bál ses toho jako… řekněme, jako smrti; a kdoví, třeba to byla smrt, třebas cítil, pozor, ještě pár kroků dál po téhle cestě, a zblázním se, zničím se, umru. Prchej, člověče, z toho ohně, který tě stravuje. Nejvyšší čas: za pár měsíců z tebe vyhrkla červená a měls co dělat, aby se to nakřáplé zacelilo. A pak už se pevně držet toho hodného, solidního, pravidelného života, který člověka nestravuje. Už si vybírat jen to, co je potřebné pro život, a nevidět, co všechno je; neboť mezi tím je také smrt, byla v tobě mezi těmi strašnými a nebezpečnými věcmi, kterým jsi dával jména. Tak, teď je to zaklopeno víkem a už to nemůže ven, ať se to jmenuje život, nebo smrt. Je to zaklopeno, je to pryč a není to; jen co je pravda, zbavil ses toho náležitě a právem jsi nad tím mávl rukou: hlouposti, jaképak palmy; to ani není důstojno zralého a činného muže.

A teď tady kroutíš hlavou, tak vida, kdo by to byl řekl: třeba ty verše nebyly tak špatné a nebyla to vůbec taková hloupost. Snad bys z toho mohl mít i radost a trochu se nadouvat, tak vida, i verše jsem psal a nebyly nejhorší. Ale ty, takový smutek. Dokonce ani ten svárlivý hlas se neozývá, nejde mu to asi do krámu; měl teorii, že to byla porážka a žes toho nechal, jelikož jsi na to neměl, víme, ani to nadání, ani tu osobnost. Vidíš, teď to vypadá docela jinak, spíš jako útěk před sebou samým, jako hrůza, abys nepropadl tomu, co bylo v tobě. Zazdít to jako hořící šachtu, ať se to, potvora, udusí samo. Třeba to už zhaslo, kdopak ví; teď už si prsty nepřipálíš, teď už si ruce neohřeješ. Abys neviděl sebe sama, počal jsi se zabývat věcmi a udělals z nich své povolání a svůj život; dobře se ti to povedlo, unikl jsi sám sobě a stal jsi se řádným člověkem, jenž svědomitě a spokojeně prožil svůj obyčejný život. Co chceš, dobré to bylo; nač tedy, prosím tě, ta lítost?