Obyčejný život/XV.

Obyčejný život Karel Čapek
XIV.	XV.	XVI.

Údaje o textu
Titulek:	XV.
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 19. vyd. Obyčejného života. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985
Licence:	PD old 70

Brzo po svatbě jsem byl přeložen na velkou stanici; snad se za to přimluvil starý pán, který mě ochotně a skoro s apetýtem dobrého jedlíka přijal do svého oteckého srdce. Teď jsi náš, řekl, a bylo to. Paní byla rezervovanější; pocházela ze staré úřednické dynastie a byla by si patrně přála vyvdat svou dceru do vyšší státní služby; poplakala si trochu zklamáním, ale protože byla romantická a sentimentální, usmířilo ji, že je to taková veliká láska.

Stanice, na kterou jsem přišel, byla pochmurná a hlučná jako továrna; důležitá křižovatka, kilometry kolejí, skladiští a výtopen, těžký nákladní provoz; všude na prst uhelného prachu a sazí, celá stáda dýmajících lokomotiv, staré a těsné nádraží; několikrát denně se to zadrhlo a musilo se to nakvap rozplétat, jako když se s prsty už do krve odřenými rozvazuje zauzlené lano. Nervózní a popuzení úředníci, mručící personál a vůbec tak trochu peklo. Člověk do toho chodil jako havíř do dolu, ve kterém se dělají trhliny; každou chvíli to může spadnout, ale je to práce pro chlapa; tady se aspoň cítí mužem, křičí, rozhoduje a nese svou odpovědnost.

A pak domů, po pás se drhnout a zařičet si rozkoší z čisté vody; žena už čeká s ručníkem v rukou a usmívá se. To už není bledý a zajímavý mladík; to je široký dělník, udřený a chlupatý, ale hrudník, pane, jako skříň; pokaždé ho poplácá po mokrých zádech jako veliké a dobré zvíře. Tak, teď jsme umyti, teď už neumažeme svou čistou paničku; ještě hubu utřít, aby na ní nezůstalo něco, co bylo řečeno mezi kolejemi, a pak slušně a slavnostně políbit paní manželku. Tak, a teď povídej. Inu, zlosti byly, to a to, mělo by se to celé nádraží zbourat, nebo aspoň ty magacíny vzadu; hned by bylo místo pro šest nových kolejí, a líp by se pracovalo; říkal jsem to dnes tomu a tomu, ale jen po mně střelil očima: ty nám budeš něco povídat, a jsi tu sotva pár měsíců! – Kývala s pochopením hlavou; je to jediný člověk, se kterým je možno o všem mluvit. – A co ty jsi, miláčku, dělala? – Usmívá se, taková hloupá mužská otázka! co dělají ženy? to a ono, a pak čekají na svého muže. – Já vím, má drahá; ono to není vidět, samá maličkost, tady pár stehů a tady nakoupit večeři, ale dohromady to dělá domov; kdybych ti políbil prsty, poznal bych na svých rtech, že jsi šila. – A jak je pěkná, když podává večeři; večeře je sice střídmá, německá, ale ona sama, ona má hlavu v polostínu a jenom její ruce se pěkně a přívětivě pohybují ve zlatém kruhu domácího světla. Kdybych je políbil v předloktí, ucukla by a snad by se zarděla, že se to jako nepatří; a tak jenom šilhám, jaké má dobré, ženské ruce, a broukám chválu večeře.

Nechtěli jsme ještě teď mít děti. Tady, říkala, je příliš mnoho kouře; to by nebylo pro dětské plíce. Jak je tomu dávno, co byla nevědomou, pateticky bezradnou panenkou? A teď je to taková rozumná, pokojná žena, která ví, čeho je třeba; i ve své manželské lásce klidná a laskavá, jako když hezkýma, po loket holýma rukama podává večeři. Slyšela nebo četla kdesi, že tuberkulózní lidé bývají v lásce náruživí; proto u mne znepokojeně sleduje známky čehokoliv, co se jí zdá přílišnou vášnivostí. Někdy se na mne zachmuří: Nesmíš tak často. – Ale jdi, miláčku, proč? – Směje se mi přátelsky do ucha: Byl bys zítra ve službě roztržitý, a není to zdravé. Spi jen, spi. – Dělám, jako bych spal, a ona vážně, starostlivě se dívá do tmy a myslí na mé zdraví a na můj životní postup. Někdy, nevím, jak bych to řekl; někdy bych si byl hrozně přál, aby nemyslila jen na mne; to není jen pro mne, ty drahá, to je i pro tebe; kéž bys mi zašeptala do ucha, ty můj jediný, jak jsem po tobě toužila! A nyní spí, a zase já nespím; myslím na to, jak je mi s ní dobře a bezpečně, nikdy jsem neměl tak spolehlivého přítele.

Byla to dobrá a silná doba; měl jsem svou těžkou, odpovědnou práci, ve které jsem se mohl osvědčit; a měl jsem svůj domov, zase takový uzavřený svět, svět jenom pro nás dva. My, to už není nádraží, to nejsou mužové ve společné službě, to jsme jen my dva, žena a já. Náš stůl, naše lampa, naše večeře, naše lože: to „naše“ je jako příjemné osvětlení, jež dopadá na věci domova a činí je jinými, pěknějšími a vzácnějšími než všechny druhé. Koukej, drahoušku, ty záclony by se u nás pěkně dělaly, nemyslíš? A takto tedy postupuje láska: nejdřív nám stačilo přisvojit si sebe, to bylo to jediné na světě, na čem záleželo; a když jsme si jeden druhého přisvojili tělem i duší, přisvojujeme si věci pro náš společný svět; máme nesmírnou radost, když něco nového učiníme naším, a kujeme plány, co si jednou pořídíme, aby toho našeho bylo víc. Pojednou nalézám nebývalou zálibu ve vlastnictví; dělá mi radost hospodařit, šetřit a ukládat nějaký ten krejcar, – vždyť je to pro nás a je to má povinnost. I v úřadě mi narůstají lokte a deru se nahoru ze vší síly; ti druzí se na mne dívají úkosem a skoro nepřátelsky, jsou zlí a nedružní, ale to je jedno; na to má člověk domov a rozumnou ženu, na to má svůj vlastní, soukromý svět důvěry, sympatie a pohody, a ty druhé může vzít čert. Tady člověk sedí ve zlaté glórii domácí lampy, dívá se na bílé, příjemné ruce své ženy a chutě vykládá o těch závistivých, zlovolných a neschopných lidech v úřadě: to víš, do cesty by se chtěli stavět. Žena souhlasně a uznale pokyvuje hlavou; s ní je možno mluvit o všem a pochopí to; ví, že to všechno je pro nás. Tady se člověk cítí silný a dobrý. Jen kdyby někdy v noci zašeptala do ucha, zmatená a matoucí: Ty milý, tolik jsem po tobě toužila!