Údaje o textu
Titulek: XIV.
Autor: Karel Čapek
Zdroj: ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 19. vyd. Obyčejného života. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8.
Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno: ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985
Licence: PD old 70

Takové nádraží je svět pro sebe; souvisí víc se všemi stanicemi, s nimiž je pojí koleje, než s tím světem, co je na druhé straně plotu. Ještě tak ten plácek před nádražím, kde čeká žlutá poštovní kára, náleží tak trochu k nám; ale do města se chodí jako do cizí končiny, tam už nejsme na své půdě a nemáme s tím skoro nic společného. Tady je nápis Cizím vstup zakázán, a co je za tou tabulkou, je jenom pro nás; a vy druzí buďte rádi, že vás pustíme na perón a do vlaků. Vy si nemůžete dát při vchodu do města nápis Cizím vstup zakázán, vám není dáno takové výlučné a uzavřené království. My jsme jako ostrov zavěšený na železných kolejích, na nichž jsou navlečeny další a další ostrovy a ostrůvky; to všechno je naše a odděleno od druhého světa ploty a závorami, tabulkami a zákazy.

Pročež všimněte si, že po této své uzavřené půdě kráčíme jinak než jiní lidé, důležitěji a s nedbalostí, jež se velmi liší od vašeho zmateného chvatu. Zeptáte-li se nás na něco, nakloníme trochu hlavu, jako bychom se divili, že na nás mluví tvor z jiného prostředí. Ano, řekneme, vlak číslo 62 má sedm minut zpoždění. Chtěli byste vědět, o čem mluví staniční úředník s vlakvedoucím, jenž se vyklání ze služebního vozu? Chtěli byste vědět, proč staniční úředník, stojící na peróně s rukama za zády, se náhle otočí a dlouhými, rychlými, rozhodnými kroky odchází do své kanceláře? Každý uzavřený svět se stává světem poněkud tajuplným; do určité míry je si toho i vědom a požívá to s hlubokým uspokojením.

Když si vzpomínám na tu dobu, vidím to nádraží jakoby shora, jako malou a čistou hračku; ty druhé krychličky, to je skladiště, to je lampárna, to jsou hradla a domečky traťových hlídačů; tady uprostřed běží hračkové kolejnice, a ty škatulky, to jsou jako vagóny a vlaky. Š-š-š, š-š-š, po hračkových kolejích běhají malinké lokomotivy. Ta drobná, tlustá figurka je pan přednosta, právě vyšel z nádraží a stojí u těch miniaturních kolejí. A ten druhý, s vysokou čepicí a nohama napjatýma, až se prohýbají, to jsem já, ten modrý je portýr a ten v haleně lampář; všichni jsou hodní a sympatičtí a vyznačují se milou zřetelností. Š-š-š, š-š-š, pozor, teď jede rychlík. Kde jsem to už zažil? Ale vždyť to je, jako když jsem byl klouček na tatínkově dvoře: do země se zapíchají třísky jako plot, ohrada se vysype čistými pilinami a do toho pár barevných bobů; to jsou slepice, a ten největší bob, ten kropenatý, je kokeš. Klouček se naklání nad svou ohradou, nad svým maličkým světem, samým soustředěním tají dech a šeptem volá: Na puť puť puť! Jenže klouček nemohl do své ohrady pojmout druhé lidi, ty veliké; ti měli každý svou jinou hru, hru na řemesla, na domácnost, na městečko; ale teď, když jsme velcí a vážní, hrajeme všichni svou společnou hru, hru na naše nádraží. A proto jsme si to tak vyšňořili, aby to bylo ještě víc naše a ještě víc hračka; a proto, ano, všechno souvisí, i to, že to byl takový uzavřený svět, obehnaný plotem a zákazy. Každý uzavřený svět se stává poněkud hrou; pročež si tvoříme výlučné, jen naše, žárlivě ohrazené oblasti svých zálib a koníčků, abychom se mohli oddat své znejmilejší hře.

Hra, to je věc vážná, má svá pravidla a svůj závazný řád. Hra je pohřížené, něžné nebo náruživé soustředění na něco, na jenom něco; proto budiž to, nač se upoutáváme, izolováno ode všeho ostatního, vyděleno svými pravidly a vyňato z té okolní skutečnosti. A proto, myslím, má hra zálibu ve zmenšeném měřítku; je-li něco uděláno malinkým a zdrobnělým, je to vyňato z té druhé skutečnosti, je to víc a hlouběji světem pro sebe, naším světem, ve kterém můžeme zapomenout, že je ještě nějaký jiný. Tak, a teď se nám podařilo odtrhnout se od toho druhého světa, nyní jsme uprostřed čarovného kruhu, jenž nás odděluje; je svět dítěte, je škola, je bohémská parta básníkova, je poslední stanice na světě; je čisťounké nádraží vysypané pískem a celé vroubené květinami, a tak dále, až nakonec je zahrádka penzistova, poslední vydělený svět, poslední tichá a soustředěná hra; červené klásky dlužichy, chladné laty tavolníků a na dva kroky dál na kameni pěnkava, hlavičku na stranu, a dívá se jedním okem: Co ty vlastně jsi?

Ohrada z třísek zapíchaných do země, hračkové koleje, jež se rozbíhají a zase sbíhají, hračka nádraží, krychličky skladišť a hradel; hračky semaforů a výhybek, barevných signálů a pump; krabičky vagónů a dýmající mašinky; hudrující modrá figurka kropící perón, tlustý pán s červenou čepicí; ten panáček s nohama napjatýma, až se mu prohýbají, to jsem já. Nahoře v okně za kvetoucími petúniemi hračka panenky, to je dcera starého pána. Panáček salutuje, panenka rychle kývne hlavou, a je to. S večerem vyjde panenka a sedne si na zelenou lavičku pod kvetoucími bezy a jasmíny. Ten ve vysoké čepici stojí u ní, nohy napjaty, až se mu prohýbají. Dělá se tma, na kolejích svítí červená a zelená světýlka, po perónech se klátí železničáři s rozžatými lucernami. V ohybu kolejí to chraptivě zahoukne, to už je večerní rychlík, a drandí si to se všemi okny svítícími. Ten ve vysoké čepici se ani neohlédne, má tady něco důležitějšího; ale oba mladé lidi to přejede divně a rozechvěně jako dálka a dobrodružství, i bledé panence potmě zasvítí oči. Ano, už musí jít domů, a podává tomu ve vysoké čepici prsty třesoucí se a trochu vlhké. Z lampárny vychází děda lampář a mumlá něco, asi: A vůbec, kdopak ví. Na peróně stojí ten ve vysoké čepici a dívá se nahoru do jednoho okna. Jakýpak div, vždyť je to jediné děvče tady na tom ostrově, jediná mladá žena v tomto uzavřeném království; už to jí propůjčuje vzácnost ohromnou a výjimečnou. Je pěkná mládím a čistotou; její tatík je takový dobrák a mamá důstojná a skoro vznešená, vonící jakoby cukrem a vanilkou. Panenka je Němkyně, ale to jí dodává trochu jako cizokrajnosti. Bože, vždyť i to už tady bylo, tehdy to hůdě neznámého jazyka; tak tedy opravdu je celý život udělán jako z jednoho kusu?

A pak už ti dva sedají na lavičce vedle sebe a mluví nejvíc o sobě samotných; to už nekvete jasmín, ale podzimní jiřiny. Všichni dělají, jako by ty dva tam vzadu neviděli; starý pán v tu stranu raději ani nejde, a lampář, když tudy musí projít, kašle zdálky, pozor, to jsem já. Ach, vy dobří, nač tolik okolků; jako by to bylo něco neobyčejného a vzácného, že někdo je po uši zamilován do dcery svého přednosty! To se stává, to už náleží k tomu obyčejnému a konvenčnímu životu; vždyť je to jako v pohádkách pro děti: ucházet se tak trochu o princeznu. Všecko je jako na dlani; ale i to náleží k poezii případu, rozechvěně otálet a netroufat si, jako by šlo o něco nedostupného. I panenka je v tom až po uši, ale má v sobě hluboce napsána pravidla hry; nejdřív, podat jen konečky neklidných prstů; vyhlížet za petúniemi, a pak dělat jakoby nic. Potom vyjde najevo, že ten druhý byl těžce, hrozně, smrtelně nemocen; když je tomu tak, lze ho držet mateřsky za ruku a domlouvat mu horlivě a dojatě: Musíte se šetřit, musíte být zdráv; tolik bych vám chtěla pomoci! A už je tu most, po kterém přecházejí z břehu na břeh celé houfy dojatých, velkodušných a důvěrných citů; už pro ně nestačí ani ten most, je nutno si tisknout ruce, aby se to sdělovalo i beze slov. Počkat, kdypak už tohle bylo, kdypak jsem už prožíval tuto rozkoš být hýčkán a litován ve své bolesti? Ano, to bylo, když maminka zvedala řvoucí dítě, ty mé zlato, ty jediný na světě! Kdybych teď zastonal, už by ke mně nechodil starý oficiál, který neměl žádný krk a vypadal jako černý brouk; to bych ležel bledý a horečný, do světnice by vklouzla panenka s uplakanýma očima, a já bych dělal, že spím; a ona, skloněna nade mnou, by najednou zaštkala: Ty můj jediný, ty mně nesmíš umřít! Ano, jako maminka. I panence dělá dobře být jaksi maminkou a opřádat toho druhého svou rozlítostněnou starostí; myslí si s očima plnýma slz, kdyby stonal, jak bych o něho pečovala! Ani neví, jak si ho tím přisvojuje, jak si ho hledí podrobit; chce, aby byl její, aby se nemohl bránit a poddal se strašlivé obětavosti její lásky. My říkáme láska, ale on to je celý zástup citů, ani je v tom houfu nemůžeme všechny rozeznat. Například nejen potřeba být litován, ale zároveň potřeba imponovat. Abys věděla, panenko, já jsem silný a temný chlap; silný a hrozný jako život. Ty jsi tak čistá a naivní, ty nevíš, co to je. A jednoho černého večera, který zastřel vše, se počne muž na lavičce zpovídat. Renomuje tím, nebo je pokorně zdrcen andělskou čistotou té panenky, kterou drží za ruku? Já nevím, ale je nutno říci vše. Lásky, které byly. Pustý a hanebný život tam v Praze, holky, sklepnice a takové zkušenosti. Panenka ani nedutá, vytrhla tomu druhému ruku a sedí strnule; bůhví jaké zástupy citů prožívá. A to je všechno, v mé duši je čisto a vykoupeně; co mi řeknete, děvčátko nejčistší, co mi na to řeknete? Neřekla nic, jen krátce, křečovitě, jako v prudké bolesti stiskla mi ruku a utekla. Den nato žádná panenka za petúniemi v okně. Všechno je ztraceno, jsem špinavé a hrubé prase. A zase je tak černá noc, na lavičce pod jasmíny se bělá panenka; ten ve vysoké čepici si ani netroufá k ní usednout a prosebně bručí; ona odvrací hlavu, má asi uplakané oči, a dělá vedle sebe místo. Její ruka je jako mrtvá, nelze z ní dostat slova, ó bože, co si počít? Prosím vás, prosím vás, nemohla byste zapomenout, co jsem vám včera řekl? Najednou se ke mně obrátila, ducli jsme do sebe čely (jako tehdy, to děvče s vylekanýma očima), ale nějak jsem našel její sevřená, křečovitá ústa. Někdo jde po peróně, ale teď je všechno jedno; panenka mě bere za ruku, klade ji na svá malá, měkká ňadra a tiskne ji k nim skoro zoufale – tu mne máš, tady, a musí-li i toto být, ať je to! není jiných žen, tady jsem já; já nechci, abys mohl myslet na jiné. Byl jsem bez sebe lítostí a láskou. Bůh chraň, panenko, abych přijal takovou oběť; nic takového nemusí být, stačí líbat uplakané oči, rozmazávat slzy, být strašně a slavnostně dojat. Panenka je nesmírně pohnuta tímto rytířstvím, je za to tak vděčna, tak vděčna, a ze samé nadšené vděčnosti a důvěry by byla s to se oddat ještě víc. Proboha, takhle to dál nepůjde; i ona to ví, ale v ní je pořádek věcí zapsán hlouběji; bere mě moudře za ruku a povídá: Kdy se vezmeme?

Toho večera ani neřekla, že už musí domů; nač to, nyní jsme klidní a rozumní; od této chvíle je v našich citech dokonalý a krásný pořádek. Rozumí se samo sebou, že ji doprovázím až ke dveřím, stojíme ještě a nemáme žádný spěch s rozloučením. Broukající portýr mizí v nějakých jiných dveřích, a teď jsme jenom my dva, to všecko je naše: nádraží, koleje, červená a zelená světýlka a spící řady vagónů. Už se nebude panenka schovávat za petúniemi; vždycky se tam ukáže, když z nádraží vyjde na perón ten ve vysoké čepici, mrkne do okna a s vypjatou hrudí, šťastný a spolehlivý, bude konat to, čemu se říká služba.

Ale obraťme to, obraťme to; nebyla to jenom hračka, vůbec to nebyla hračka; veliká a těžká je láska, a i ta nejšťastnější je hrozná a zdrcující svou přemírou. Nemůžeme milovat bez bolesti, kéž bychom umřeli láskou, kéž bychom změřili utrpením její nesmírnost, neboť žádná radost nedosáhne dna. Jsme bez míry šťastni a tiskneme si ruce téměř zoufale: ty, zachraň mě, neboť miluju příliš. Ještě že jsou nad námi hvězdy, ještě že je dost místa pro něco tak velikého, jako je láska. Mluvíme jen proto, aby nás to mlčení nezdrtilo velikostí věcí. Dobrou noc, dobrou noc, jak těžko je přetrhnout tu věčnost na kousky času! Nebudeme spát, bude nám přetěžko a hrdlo nám bude svírat pláč lásky. Kéž by už byl den, bože, kéž je den, abych ji mohl pozdravit v okně!