Obyčejný život/VI.
| Obyčejný život Karel Čapek | ||
| V. | VI. | VII. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | VI. |
| Autor: | Karel Čapek |
| Zdroj: | ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 19. vyd. Obyčejného života. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF) |
| Vydáno: | ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985 |
| Licence: |  PD old 70 |
Tatínka jsem měl rád, protože byl silný a jednoduchý. Sáhnout si na něho, to byl takový pocit jako se opírat o zeď nebo o mocný sloup. Myslel jsem si, že je nejsilnější ze všech lidí; bylo ho cítit laciným tabákem, pivem a potem, a jeho mohutná tělesnost mě plnila jakousi rozkoší z bezpečí, spolehlivosti a síly. Někdy se rozkatil, a pak byl hrozný, burácel jako bouře; tím sladší byla ta troška hrůzy, se kterou jsem potom vylézal na jeho klín. Mnoho nemluvil, a když už, tedy ne o sobě: nikdy jsem se nezbavil pocitu, že kdyby chtěl, mohl by povídat o velikých a hrdinných činech, které dělal, a já bych položil dlaň na jeho mocný, zarostlý hrudník, abych cítil, jak to v něm duní. Žil široce a důkladně ve své truhlařině; a byl velmi šetrný, neboť měřil peníze prací, kterou na ně vynaložil. Pamatuji se, jak někdy v neděli vytáhl ze zásuvky spořitelní knížky a díval se do nich; bylo to, jako by se uspokojeně díval na řádně srovnané hromady dobrých, poctivých fošen; v tom je, hochu, hromada práce a potu. Utrácet peníze, to je jako mařit hotovou práci; je to hřích. A k čemu jsou, tati, ty našetřené peníze? Na stará kolena, řekl by asi tatínek; ale to není to, to se jen tak říká; peníze jsou na to, aby na nich bylo vidět tu práci, tu životní ctnost píle a odříkání. Tady si to můžeš přečíst, je to výsledek celého života; tady je napsáno, že jsem žil přičinlivě a šetrně, jak se sluší. Přišel čas, kdy tatínek měl už tuze stará kolena; maminka dávno spala na hřbitově pod mramorovým pomníčkem (však stál hromadu peněz, říkal tatínek pietně) a já měl své dobré postavení; a tatínek se ještě pořád na těžkých, opuchlých nohou šoural po truhlářském dvorku, na kterém už nebylo málem co dělat, spořil, počítal a v neděli, sám a sám v bývalém rodinném hnízdě, vyndával spořitelní knížky a díval se na číselný úhrn svého počestného života.
Maminka nebyla tak jednoduchá; byla daleko citovější, popudlivá a překypující láskou ke mně; byly chvíle, kdy mě k sobě křečovitě tiskla a sténala, ty můj jediný, já bych pro tebe umřela! Později, když jsem byl klukem, mě ty výbuchy lásky jaksi obtěžovaly; styděl jsem se, že by kamarádi mohli vidět, jak mě maminka náruživě líbá; ale dokud jsem byl docela malý, uváděla mě její prudká láska v jakési nevolnictví nebo ujařmenost, měl jsem ji strašlivě rád. Když jsem zaplakal a ona mě vzala do náruči, byl to pocit, jako bych se rozplýval; hrozně rád jsem štkal na jejím měkkém, uslintanými dětskými ústy a slzami zmáčeném krku; nutil jsem ze sebe vzlyky, pokud to šlo, až všechno roztálo v blaženém, ospalém mumlání: maminko! maminko! Vůbec maminka byla pro mne spojena s potřebou plakat a být chlácholen, s přecitlivělou potřebou kochat se ve své bolesti. Teprve když jsem se stával malinkým, pětiletým mužem, rostl ve mně odpor k takovým ženským projevům citu; odvracel jsem hlavu, když mě tiskla k ňadrům, a myslel jsem si, co na tom má; to tatínek je lepší, je cítit tabákem a silou.
Protože byla nadmíru citová, prožívala všechno jaksi dramaticky; malé rodinné hádky se končívaly napuchlýma očima a tragickým mlčením; a tatínek, bouchaje dveřmi, se dal do práce se zuřivou úporností, zatímco z kuchyně volalo do nebe hrozné a žalující ticho. Zalíbilo se jí v myšlence, že jsem slabé dítě, že se mi může stát nějaké neštěstí nebo že mohu umřít. (Skutečně jí umřelo první dítě, můj neznámý bratříček.) Proto pořád vybíhala podívat se, kde jsem a co dělám; později jsem se na to mužsky mračil, že mě tak hlídá, a odpovídal jsem jí neochotně a zarputile. A pořád se ptala: Není ti něco? nebolí tě žaludeček? Zprvu mi to lichotilo; člověk je tak důležitý, když stůně a dostává obklady; a maminka ho křečovitě přivíjí k ňadrům, ty můj nejdražší, ty mně nesmíš umřít! Nebo mě vodila za ruku do zázračného poutního místa, aby se modlila za mé zdraví; obětovala za mne Panence Marii malinké voskové poprsí, že prý jsem slabý na prsa. Styděl jsem se nesmírně, že za mne obětuje ženské poprsí, pokořovalo mě to v mé mužské hrdosti; vůbec to bylo divné putování, maminka se tiše modlila nebo vzdychala s očima strnulýma a plnýma slz; cítil jsem nejasně a trapně, že nejde jenom o mne. Pak mi koupila rohlík, který byl ovšem onačejší a vzácnější než rohlíky doma; ale přesto jsem na ty pouti chodil nerad. Ta představa mi zůstala po celý život: maminka, to má co dělat s nemocí a bolestí. Myslím, že i dnes bych se raději opřel o tatínka s jeho pachem tabáku a mužství. Tatínek byl jako sloup.
Nemám, pro koho bych zkrášloval domov svého dětství. Byl obyčejný a dobrý jako tisíce jiných domovů; ctil jsem svého otce a miloval svou matku, a vida, dobře se mi vedlo na zemi. Udělali ze mne řádného člověka k svému obrazu; nebyl jsem tak silný jako tatínek ani tak veliký v lásce jako maminka, ale aspoň pracovitý a počestný, citlivý a do jakési míry ctižádostivý – ta ctižádost je jistě dědictví po maminčině živosti; vůbec to, co ve mně bývalo zraňováno, je asi po mamince. A vidíš, i to bylo na místě a bylo to k něčemu dobrému; vedle člověka, jenž se přičiňuje, byl ve mně člověk, který sní. Toto například jistě není po tatínkovi, že se dívám do své minulosti jako do zrcadla; tatínek byl tak naprosto objektivní; neměl pokdy na nic jiného než na přítomnost, protože žil v práci. Vzpomínání a budoucnost náleží těm, kdo mají náklonnost snít a kdo se víc zabývají sebou samými. To je maminčin podíl v mém životě. A když se teď dívám, co ve mně bylo tatínkovo a co maminčino, shledávám, že oba šli se mnou po celý život a že se můj domov nikde nekončí; že i dnes jsem dítě, které má svůj tajný svět, zatímco tatínek pracuje a počítá a maminka mne sleduje pohledem strachu a lásky.