Obyčejný život/V.

Obyčejný život Karel Čapek
IV.	V.	VI.

Údaje o textu
Titulek:	V.
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 19. vyd. Obyčejného života. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985
Licence:	PD old 70

V té době se stalo, že k našemu městečku přitrhla železnice. Stavěla se už dlouho, ale teď to bylo docela blízko; i na truhlářském dvorku bylo slyšet, jak odstřelují na stráních kámen. Byly přísné zákazy, že tam my děti nesmíme chodit, jednak proto, že se tam střílí dynamitem, a jednak, že jsou tam všelijací divní lidé; čert věř té holotě, říkalo se. Poprvé mě tam vedl tatínek, prý ať vidíš, jak se staví dráha. Držel jsem se ho křečovitě za prst, bál jsem se „těch lidí“; bydleli v prkenných barácích, mezi kterými viselo na provazech roztrhané prádlo, a ten největší barák byla kantýna s měchatou a zlou ženskou, jež ustavičně nadávala. Na trase kopali polonazí lidé s krumpáči v rukou; volali něco na tatínka, ale ten jim neodpovídal. Potom tam stál jeden s červeným praporkem v ruce. „Vidíš, tady se bude střílet,“ řekl tatínek, a já jsem se ho chytl ještě křečovitěji. „Neboj se, vždyť jsem tady,“ povídá tatínek spolehlivě, a já cítím s blaženým vzdechem, jak je mocný a silný; nic se nemůže stát tam, kde je on.

Jednou se u plotu naší dílny zastavila otrhaná holčička, strkala nos mezi latě a něco brebentila. „Co to povídáš?“ ptal se Franc. Holčička zlostně vyplázla jazyk a brebentila dál. Franc na to zavolal tatínka. Tatínek se opřel o plot a povídá: „Co chceš, malá?“ Malá to opakovala ještě rychleji. „Já ti nerozumím,“ řekl tatínek vážně, „kdopak ví, co ty jsi za národ. Počkej tady!“ A zavolal na to maminku. „Podívej se, jaké má to dítě oči.“ Měla veliké, černé oči s předlouhými řasami. „Ta je krásná,“ vydechla maminka s úžasem. „Chceš jíst?“ Holčička nic, jen se na ni dívala těma očima. Maminka jí donesla krajíc chleba s máslem, ale malá zavrtěla. hlavou. „Třeba je to Taliánka, nebo Maďarka,“ mínil tatínek nejistě. „Nebo Rumunka. Kdopak ví, co chce.“ A šel po svém. Když byl pryč, vyndal pan Martinek z kapsy šesták a podal jej beze slova holčičce.

Druhý den, když jsem přišel ze školy, seděla na našem plotě. „Přišla za tebou,“ smál se Franc, a já jsem se hrozně zlobil; vůbec jsem si jí nevšímal, ačkoliv vylovila z čehosi, co snad byla kapsa, lesklý šesták a dívala se na něj, abych si ho všiml. Otočil jsem na hromadě fošen jedno prkno napříč, aby to byla houpačka, a uvelebil jsem se na jednom konci; ať trčí ten druhý konec do nebe, co mi je po tom; obrátil jsem se zády k celému světu, zamračen a jaksi rozlícen. A náhle se prkno se mnou začalo váhavě zvedat; neohlédl jsem se, ale zalilo mě nesmírné, skoro bolestné štěstí. Vyhouplo mě to do výše, blaženého až k závrati; naklonil jsem se, abych převážil houpačku na své straně k zemi, druhý konec lehce a plavně odpovídal, sedí tam rozkročmo holčička a neříká nic, houpe se mlčky a slavnostně, na opačném konci mlčky a slavnostně kluk, nedívají se na sebe a oddávají se houpání tělem i duší, neboť se milují; aspoň hoch miluje, i když by to tak nedovedl nazvat, je toho pln, je to krásné a trýznivé zároveň; a tak se houpou beze slova a skoro obřadně, co nejpomaleji, aby to bylo slavnější.

Byla větší a starší než já, černovlasá a tmavá jako černá kočka; nevím, jak se jmenovala a jakého byla národa. Ukázal jsem jí svou ohradu z třísek, ale ani si jí nevšimla, snad nepoznala, že ty boby jsou mé slepice; bolelo mě to ukrutně a od té doby mě má ohrada přestala těšit. Zato chytla sousedovo kotě a tiskla je k sobě, uděšené a s vyjevenýma očima; a dovedla z kousku provázku splést v prstech takovou hvězdici, že to bylo jako čarování. Chlapec nevydrží ustavičně milovat, láska je cit příliš těžký a trýznivý; občas je nutno ji odlehčit v pouhé kamarádství. Kluci se mi posmívali, že kamarádím s holkami, bylo to pod jejich důstojnost; nesl jsem to statečně, ale propast mezi mnou a jimi se šířila. Jednou poškrábala kluka sedlářova; byla z toho rvačka, ale zasáhl syn malířův a vycedil pohrdavě mezi zuby: „Nechte ji, vždyť je to holka!“ A odplivl si jako tovaryš. Kdyby tehdy byl pokynul, byl bych šel za ním místo za tím černým hůdětem; ale obrátil se ke mně zády a vedl svou tlupu k jiným úspěchům. Byl jsem bez sebe urážkou a žárlivostí. „Nemysli si,“ vyhrožoval jsem, „kdyby na nás šli, já bych jim. dal!“ Ale ona tomu stejně nerozuměla; vyplázla za nimi jazyk a vůbec dělala, jako bych já byl pod její ochranou.

Byly prázdniny, a někdy jsme spolu bývali po celé dny; až s večerem ji pan Martinek odváděl za ruku k prkenným barákům za řekou. Někdy nepřišla, a tu jsem nevěděl zoufalstvím co si počít; zalezl jsem s knihou do své skrýše mezi prkny a dělal jsem, jako bych četl. Zdálky bylo slyšet ryk kluků, ke kterým jsem už nepatřil, a rány odstřelovaných skal. Pan Martinek se naklonil, jako by počítal prkna, a bručel soucitně: „Cože dnes nepřišla?“ Dělal jsem, jako bych neslyšel a jenom zuřivě četl; ale cítil jsem skoro slastně, jak mi krvácí srdce a že to pan Martinek ví. Jednou jsem to už nevydržel a vypravil jsem se za ní; bylo to hrozné dobrodružství; musil jsem přes lávku za řeku, která toho dne se mi zdála strašná a divoká jako nikdy. Srdce mi prudce tlouklo a šel jsem jako ve snách k barákům, které se zdály opuštěné; jen tlustá kantýnská někde vřískala a ženská v košili a sukni věšela prádlo, hlasitě zívajíc jako řezníkův veliký pes. Černá holčička seděla před jedním barákem na bedýnce a sešívala nějaké cáry, mrkala dlouhými řasami a samou pozorností vyplazovala špičku jazyka. Udělala mi bez okolků místo vedle sebe a počala rychle, pěkně povídat svou cizí řečí. Nikdy jsem neměl pocit, že jsem tak bezmezně daleko od domova; jako by tohle byl jiný svět, jako bych se už nikdy neměl vrátit domů; byl to pocit zoufalý a heroický. Vzala mě tenkou, holou paží kolem krku a dlouho, vlhce, lechtivě mi šuškala do ucha; snad mi říkala svou cizí řečí, že mě má ráda, a já jsem byl k umření šťasten. Ukázala mi uvnitř barák, ve kterém patrně žila; byl k udušení rozžhaven sluncem a páchl jako psí bouda; na hřebíku visel mužský kabát, na zemi hadry a nějaké bedny místo nábytku. Bylo tam šero, a její oči se na mne upíraly tak blízce a krásně, že bych byl zaplakal, já nevím čím: láskou, bezmocí nebo hrůzou. Sedla si na bednu, kolena pod bradou, šeptala cosi jako písničku a dívala se na mne těma upřenýma, širokýma očima; bylo to, jako by čarovala. Vítr přirazil dveře, a najednou byla docela tma; bylo to strašné, mně tlouklo srdce až v krku, já nevím, co se teď stane; tichounce to potmě zašustilo a dveře se otevřely, stála v nich proti světlu a dívala se bez hnutí ven. Pak to znovu zadunělo v odstřelovaném průseku stráně, a ona opakovala: „Bum.“ Najednou byla zase veselá a ukazovala mi, co umí dělat z provázků; bůhví proč se ke mně začala chovat jako nějaká maminka nebo chůvička; vzala mě dokonce za ruku a chtěla mě vést domů, jako bych byl maličký. Vytrhl jsem se jí a jal jsem se co nejsilněji pískat, aby viděla, co jsem zač; dokonce jsem se na lávce zastavil a plival jsem do vody, to abych jí ukázal, že jsem veliký a že se ničeho nebojím. Doma se mě ptali, kde jsem se toulal; zalhal jsem to, ale ačkoli jsem lhal často a snadno jako každé dítě, cítil jsem, že tentokrát je má lež jaksi větší a těžší; proto jsem lhal až příliš horlivě a překotně – divím se, že to nepoznali.

Den nato přišla jakoby nic a pokoušela se pískat našpulenými rty; učil jsem ji tomu, obětavě jí odevzdávaje kus své převahy; přátelství je veliké. Zato se mi snadněji putovalo za ní k barákům; pískali jsme na sebe už zdálky, což neobyčejně posílilo naše kamarádství. Drápali jsme se do strání, odkud bylo vidět pracovat kopáče; hřála se v kamení na slunci jako zmije, zatímco já jsem se díval na střechy městečka a na cibulovou báň kostela. Jak je to daleko! Tam, co je vidět tu lepenkovou střechu, je truhlářská dílna; tatínek funí a odměřuje něco na prknech, pan Martinek kašle a maminka na prahu kroutí hlavou: kde zase vězí ten zpropadený kluk? Tady, nikde, já jsem schovaný; tady na té sluneční stráni, co kvete divizna, hadinec a lví tlamičky; tady na druhém břehu, kde to zvoní krumpáči a bouchá dynamitem a kde je všechno docela jiné. Tady je takové tajné místo: odtud je vidět všechno a sem nevidí nikdo. A dole už položili kolejničky a odvážejí kámen a hlínu v huntech; jeden vyskočí na vozík a jede to samo po kolejích, to bych také chtěl, a mít na hlavě takový turban z červeného kapesníku. A bydlet v prkenné boudě, tu by mně pan Martinek udělal. Černá holčička se na mne upřeně dívá, to je hloupé, že jí nemohu nic říci. Zkusil jsem promluvit na ni tajnou řečí: „Javra tivri něvrecovro povrovivrim,“ ale nerozuměla ani tomu. Nezbývá než vyplazovat na sebe jazyky a dělat jeden po druhém nejhroznější grimasy, aby tím byla projevena shoda myslí. Nebo házet společně kamením. V tuto chvíli je řada na vyplazování jazyka; její jazyk je mrštný a tenký jako červené hádě; vůbec jazyk je divný, zblízka je to, jako by byl udělán ze samých růžových krupiček. Dole je křik, ale tam je pořád křik. A kdo se komu vydrží dýl dívat do očí? To je zvláštní, její oči vypadají černé, ale zblízka mají v sobě takové zlaté a zelené věci; a ta hlavička uprostřed, to jsem já. A najednou se jí oči rozšířily jako úděsem, vyskočila, zakřičela něco a běžela ze stráně dolů.

Dole na trase se posunoval zmatený hlouček lidí ke kantýně. Zůstaly tam po nich jen rozházené krumpáče.

Večer se v městečku rozechvěně povídalo, že jeden z „těch lidí“ zapíchl v hádce partafíru; prý ho odvedli četníci, měl na rukou řetízky, a za nimi běželo jeho dítě.

Pan Martinek obrátil po mně své veliké, krásné oči a mávl rukou. „A kdopak ví, který z nich to byl,“ bručel. „Ti lidé jsou každou chvíli na jiném místě.“

Víckrát jsem ji neviděl. Četl jsem ze smutku a opuštěnosti, co mi padlo do rukou, ukryt mezi prkny. „To máte hodného hocha,“ říkali sousedé, zatímco tatínek s otcovskou skromností namítal: „Jen aby k něčemu byl!“