Obrazy z Rus/Svátek Pravoslavnosti

Obrazy z Rus Karel Havlíček Borovský
První zkouška z Československého jazyka v Moskvě	Svátek Pravoslavnosti	Gulaňje

Údaje o textu
Titulek:	Obrazy z Rus
Podtitulek:	Svátek Pravoslavnosti
Autor:	Karel Havlíček Borovský
Zdroj:	BOROVSKÝ, K. Havlíček. Obrazy z Rus. Jilemnice, A. Neubert Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Kali lučše meňá najďoš - pazabůděš:
kali chúže meňá najďoš - vspamjáněš!!
[ruská národní píseň]

Cestováním po rozličných cizích krajinách poznáváme důkladněji svou vlastní otčinu. Obyčejně si člověk toho, co pořád jako všední okolo sebe vidí, nevelmi všímává: kdo ale mezi jinými národy pobyl, dovede pak domácí svou národnost oceniti. Dobré obyčeje a chvalitebná. zřízení cizozemská učí nás nahlížeti nedůstatky a chyby ve vlasti a vzbuzují v nás svatou snahu k napravení: ze špatných způsobů a z nerazumných ústavů jinonárodních dovtípíme se předností a krásných stránek své země, a tím vzrůstá k ní naše vážnost a láska. U nejvzdělanějších národů najdeme mnoho chybného pro výstrahu: a u každého sebe opovrženého vyskytne se přec něco řádného pro ponaučení. Na Ruskou zem hledí skoro všechni národy evropejské s jakýmsi ousměškem: mnohé a velké nedůstatky tohoto mladého v evropejské rodině státu, dílem však i závist jsou příčinou, že se o Rusi v ostatní Evropě nesmýšlí a nemluví jinak než asi v tom smyslu: Co dobrého můž povstati z Galileje ?! - Poněvadž se však od nepohyblivého kamene, od nerozumného mravenečka učiti může moudrý člověk: nepochybuju, že by si i starodávní, vycvičená Evropa, aspoň v něčem mohla najít ponaučení v barbarském, mladém Rusku. Pročež zde popíšu překrásný obyčej ruské církve, ku kterému nenajdeme nic podobného u všech národů evropejských a který mne potěšil a povzbudil tak

velice, že bych již pouze kvůli němu své cesty do oněch vzdálených, k cestování nepohodlných krajin nelitoval. Jest to zvláštní slavnost, kterou pravoslavná církev vykonává v první neděli velikého postu a která se ovšem nedá slaviti jinde než v zemi, jenž má svou vlastní, jinde nepanující víru a národní náboženství. V zemích, kde vládne náboženství jinonárodní, nikdy se nemůže vyvinouti tak ouplné organické spojení státu, národnosti a víry dohromady, jako uvidíme v tomto Svátku Pravoslavnosti. Uslyšev v čas mého pobytí v Moskvě o neobyčejné slavnosti, která se na tento den v jednom saboru (větší chrám) v Kremlíně konati má, sedl jsem časně z rána na malé saně a zaobaliv se po oči do huňaté šuby, křikl jsem na izvoščíka: Stupaj v Krem'. Považoval jsem za povinnost nepromeškati nic zvláštního; co by se na podivné svaté Rusi viděti dalo: ačkoli jsem jmenovitě tuto, dle předběžného popsání, učiněného mi od několika cizozemců a domácích, neočekával než obyčejnou hieraršskou ceremonii. Vejda do chrámu, dříve než se lidem naplnil, namířil jsem zrovna k starému knězi, kterého jsem u ikony (obrazu) v modlitbách uviděl, a ohlásiv se u něho co cizozemec, žádal jsem, aby mi místo poradil, z kterého bych celou ceremonii nejlépe přehlídl. S přívětivostí, jakou se všechni Rusové k cizozenncům chovají, dovedl mne, ačkoli jsem se sám co jinověrec ohlásil, ctihodný šedivý stařeček k sloupu a poukázav na vyvýšené křeslo pravil: Zde bude sedět mitropolita Filarét, zde uvidíte a uslyšíte všechno. Měl jsem dosti času ohlédnouti si všechno své vůkolí. Přede mnou zrovna, jak již praveno, stálo bohaté křeslo a dále k předu ještě as třicet jiných podobně stkvostných stolic dvěma řadama proti sobě. Ulička mezi nimi byla as na sáh šířky. Dále nalevo stálo vyvýšení na způsob kathedry a všude okolo před íkonami hořelo množství tlustých jak paškály svíc. Zasmušilé, temně malované stěny a klenutí, zakouřené staré obrazy svatých na vysokém velebném ikonostásu, krásný smutně - vznešený zpěv dobře sestavených dvou chorálních sborů, jenž si, pohybujíce se nejvíce v půltónech, střídavě odpovídaly v jemných, do hlubokosti duše a srdce vnikajících akordech, a k tomu ten staroslovanský praotcovský jazyk: to všechno vzbudilo ve mně tichý, zbožný, statný cit, a s zádumčivou touhou čekal jsem na počátek ceremonií. Zatím se za mnou chrám pořád hustěji naplňoval lidem rozličných stavů, jak možná bylo soudit dle rozmanitých drahých a laciných kožešin: přede mnou však na místě pro kněžstvo určeném bylo pořád ještě prázdno, jenom časem vousatý, dlouhovlasý diakon neb bátuška (kněz) buď v obyčejném, dlouhém soukenném oděvu, nebo již v zlatětkané církevní rize (šat) procházeli z dveří do dveří, odnášejíce a přinášejíce. Svaté velebné ticho, kteréž Rusové (zrovna naopak našemu štěbetání v kostele) ve svých chrámích zachovávají, nerušilo nic než čistý harmonický, srdci milý zpěv z klírosů, který po každé sloze na hodnou chvíli umlknul. Tu se najednou ozval z venku se zvonice Veliko-ivanské ohromný největší zvon, hluboký vážný hlas svůj rozšířil po kamenné mátušce Moskvě a za ním jako krupobití množství jiných velikých a malých zvonů z nesčíslných zvonic a chrámů moskevských. Zpěváci utichli a všichni jsme tonuli jako v moři zvonových zvuků, jenž se po celém prostranství v podivných akordech rozplývaly. Sotvaže se trochu ustanovil sluch po tak (aspoň pro mne) neobyčejném zrušení tichosti, tu se rozevřely dokořán všechny tři brány hlavního prostředního ikonostásu a skrze ně se hrnulo dlouhou chvíli mnohočetné duchovenstvo rozličných hodností, avšak každý v bohatém, ze zlata, stříbra a hedvábí tkaném oděvu, hojně pošitém a posázeném drahým různobarevným kamením a perlami, všichni s dlouhými učesanými bradami a rovněž takovými, po prsou a po ramenách rozloženými vlasy. Chvíli to trvalo, než jsem se očima zpamatoval a nějakého přehledu celé sceny nabýti mohl; zatím se duchovenstvo bylo usadilo a ustavilo, každý na místě přiměřeném jeho hodnosti a věku. Na vyvýšeném stolci přede mnou seděl již ctihodný metropolita moskevský Filarét, muž velebný s pravidelnou, ba krásnou tvářností, s hustými, ještě málo pošedivělými vousy, výjev oblíčeje přívětivý, tichý, trpělivý, jenom od přísného života trochu bledý. Jest to jeden z nejlepších prelátů celé ruské církve, a kdo by se tak pouze na jeho jemnou bledinkou tvář a na jasné oko díval, nikdy by nepomyslil, že má před sebou muže, jenž je s to osměliti se a nebýti ve všem a vždycky stejného mínění s jeho imperátorským veličestvem, Mikulášem, cárem a samovládcem veškeré Rusi. To je ovšem smělost, kterou si v Rusích málokdo zjevně odvážiti může, a sám metropolit, ačkoli je u celého národu u veliké vážnosti, přece upadl v nemilost cárskou a nesmí ani (jak jsem slyšel) do Petrohradu ke dvoru. Ve dvou řadách před ním seděli s korunami na, hlavách, s šedivými, dlouhými, po šiji spadajícími vlasy a rovněž šedivými až po pas bradami biskupové a přednostové klášterů na zmíněných již stolicích, všickni ve zlatě a drahých kamenech a všickni obráceni zrakem k metropolitu. S obou stran za stolicemi stálo jiné duchovenstvo, bílé i černé, t. j: světské a klášterní: mniši všickni v černém širokém a dlouhém oděvu, na hlavách vysoké, též černé kulaté klobouky s velkým, po zádech visícím černým závojem: světské duchovenstvo v barevných vyšívaných rizách ( jako pluviale), veskrze pohledu vážného a ctihodného. Již zevně nechybělo celému výjevu pranic na důstojnosti: s jakým ale okem naň musel hleděti každý, kdo věděl, že jsou zde shromážděni šediví zkušení starcové celého národu, aby připomněli lidu svému všechno dobré a zlé, které od počátku až do nynějška vlast potkalo, aby vynesli úsudek svůj nad veškerými dějinami svého národu; aby strašným prokletím všech škůdců a protivníků vlasti a vůbec prokletím bídných zločinů dali výstrahu proti podobným bezbožnostem, a vděčným slavným připomenutím všech pro národ vykonaných obětí a dobrých skutků povzbudili k následování. A to jest oučel celé této slavnosti, který jsem arci teprv po skončení jejím jasně pozorovati mohl. Zatím se vrátím k dalšímu vypravování. Na připravenou kathedru vystoupil nyní archidiakon a rozevřev knihu počal hlubokým, vážným hlasem přiměřené čtení z bible (z Pavla k Řím. XVI. a Mat. X.) jako přípravu a vstup k takové národní slavnosti. Pak nastalo na chvíli po celém chrámě ticho hrobové, a všechni zraky s jakýmsi strašným očekáváním byli opřeni na kathedru. Tu se po celé tvářnosti archidiakonově rozprostřela vážná přísnost a nadšení, i sillným, co možná nejnižším hlasem počal takto: Kdo se protiví světlu pravdy Boží, a temnotu duše své rozšiřuje v národu! - a pomlčev trochu, hlasem jako bouře:

Proklat budiž! (anáfema t. j. anathema). Tu se všichni starcové povznesli z křesel svých a mírným, třesoucím se hlasem opakovali třikrát: Proklat budiž! Proklat budiž! Proklat budiž! A opět diakon: Kdo životy a duše bratří svých svěřeny maje nepracuje k jejich blaženosti, nýbrž k záhubě! - Proklat budiž! a všichni otcové opětovali třikrát: Proklat budiž! V celém shromážděném lidu nebylo ani hnutí, a já sám stál jsem překvapením jako omámen. Kdo nepřispívá vlasti své v čas bídy, dopuštěné na ní rukou Páně! - Proklat budiž! A zase třikráte zdlouha a ztemna:

Proklat budiž! Kdo se tak velice zapomněl nad národem svým, že pomáhá cizozemcům hubícím vlast naši, a zvětšuje ponížení a hanbu vlastní krvi své, jako učinil Ivan Mazepa! - Budiž proklat! Tu bouřil mocný hlas diakonův jako hrom po klenutí chrámovém a nesl se po hlavách shromážděného, třesoucího se národu. A všichni biskupové starcové smutně povznesli šedivé své hlavy řkouce: Proklat budiž! Proklat budiž! Proklat budiž! Mráz mi šel po těle, když jsem si potichu opakoval jejich: Proklat budiž! A tak diakon prošel všechny nepravosti, hříchy a bezbožnosti, které jen mohou býti proti Bohu, člověčenstvu a vlasti, vypočítávaje jednu po druhé, vždycky stejně začínaje: „Kdo…“ a vždycky dokládaje prokletí, které pak podobně biskupové vstanouce ze stolic svých třikrát opakovali. Jména opravdová jistých známých přestupníkův nejmenoval nikdy, vyjma jediný již uvedený pád s Ivanem Mazepou, kde se jako pro hroznost, nelidskost přestupku nějaká vyjímka činila. Diakon všechno hlásal nejhlubším a nejsilnějším basem a jeho „proklat budiž“ hned po jmenovaném přestupku mi připadalo, jako by v prchlivé zlosti a ošklivosti nad jmenovaným hříchem nadšeně a kvapně jej zatracoval: ale mírný, slabý, mnohočíslný hlas biskupů, který se teprv po chvílce povznesl a třikráte prokletí opakoval, zdál se mi jako nevývratný úsudek po dobré rozvaze a jako zatracení nevýmluvných přestupků jednohlasným určením celé rady. Při celém tomto prvním oddělení ceremonie, které asi hodinu trvalo, neopovažoval se lid téměř ani dýchati a veliký strach jevil se na tvářích celého zástupu.

Avšak přejděme k potěšitelnější, veselejší stránce slavnosti. Opět diakon otevřel knihu, ale nebyla to strašná kniha ošklivých přestupků, hrůzy a prokletí: byly to zlaté zápisky ruské historie, vděčné, citlivé upomínky všelikých dobrodiní, vřelá pochvala zásluh o vlast ruskou, vypočtení slavných jmen a krásných skutků zasloužilých v národě mužů. Líbila se mi především na celém ustanovení této slavnosti šlechetnost a velikoduchost, která při hanbě a přestupcích, zapomněvši černá jména zhynulých již zrádců a škůdců, uváděla pouze všeliké hříchy pro výstrahu současných krajanů: při chvalitebných však skutcích, zásluhách a dobrodiních nezamlčela ani jedno jméno mužů jednavších neb trpěvších pro vlast. Diakon četl vážným a veselým hlasem všechna ta krásná, zlatá jména, každé na čele skutků vykonaných osobou, která se někdy jménem tímto honosila, za každým mužem učinil diakon po vyčtení jeho zásluh malou přestávku, načež vždycky zvolal: Věčnaja páměť! (na věky budiž v naší památce). Biskupové a metropolita po každé vstanouce opětovali třikrát: Věčnaja páměť! Věčnaja páměť! Věčnaja páměť! A shromážděný lid po každé se zradoval, každé vyřknuté jméno opakoval tichým šepotem, tak jako by se duch zasloužilého krajana lehce vznášel přes celé shromáždění. Mnozí z přítomných vyzdvihovali děti své do výšky, aby vlastníma očima viděly řady starců biskupů, stojících a volajících „věčnuju páměť“ zásluhám některého jim právě známého neb oblíbeného muže. Abychom posouditi mohli, jaký as vplyv taková slova z úst biskupských na lid ruský míti mohou, musíme věděti, v jaké uctivosti své biskupy mají, jak je lid již zaživa takořka co svaté ctí, poněvadž také opravdu chováním svým obyčejně všechnu pochvalu zasluhují, vedouce život tichý a příkladný, ne pak magnátský. Nemohu zde ani dost malý díl všeho toho opakovati, co diakon četl, bylo mnoho, velmi mnoho, celé dějiny ruského národu: pro nás také ani zásluhy takové a jména mužů, které neznáme a kteří na nás nepůsobili, velikou zanímavost míti nemohou: ctíti však musíme tak krásné ústavy a obyčeje, a přáti a starati se, bychom měli podobných. Podivu hodná byla opatrnost a starostlivost, s kterou se na každého muže, na každé dobrodiní pamatovalo. První bylo ovšem zavedení a rozšiřování křesťanského náboženství: tu mi arci hned napadlo, že i ctitelové Peruna národ a vlast svou milovali, dobře činili, zásluhy měli a tedy také „věčné památky“ zasloužili: upokojil jsem se však myšlenkou, že jistá historie ruská začíná teprv od poznání křesťanské víry. Svatému cáru Vladimíru, jenž rozšířil mezi námi cárství nebeské a upevnil slávu jména ruského! - věčnaja pámět! Všem tichým a pracovitým mnichům (v Rusích jsou mnichové pracovití) a

odšelcům', jenž v samotě chválili Boha, modlili se za náš rod, a prací rukou svých, orajíce a sázejíce, vzdělávali a zvelebovali zem Ruskou! - věčnaja pámět! atd. Všem statnýna rekům, kteří zlomili těžké jho tatarské! Věčnaja páměť! atd.

Měštanu Mininu a knížeti Požárskému atd. Věčnaja páměť! Petru prvnímu, velikému rozmnožitelu a zvelebitelu vlasti, jenž zahanbil a pokořil všechny naše nepřátele, osvítil nás všelikým uměním atd. (tu následovalo ještě dlouhé vyčtení jeho skutků), budiž jeho jméno na Rusi věčně jmenováno s úctou a slávou! Věčnaja páměť! Věčnaja páměť! Věčnaja páměť! Tu se po celém chrámu opakovalo jméno Petrovo a málem že celé lidstvo jednohlasně nevolalo s biskupy „věčnou památku“. Všem dobrým cizozemcům, kteří ne se zbraní co nepřítelé, nýbrž s knihou co učitelé přišli do vlasti naší a nejsouce z krve naší zvelebovali nás všelikým uměním! Věčnaja páměť! atd. Vojínům padlým v ochraně vlasti proti nátiskům pyšného francouzského dobyvatele! Věčnaja páměť!

Co jsou všechny pomníky a Walhally, v nichž se vystavují plátěné a kamenné obrazy zasloužilých výtečníků, co jsou tyto památky, kterými oslavujeme více sebe co podnikatele než vypodobněné ony muže, co jsou proti této zbožné, vroucí úctě zásluh vlastenských, proti živému slovu, hlásajícímu jejich jména a činy s posvátného místa celému shmmážděnému národu? Co jest obyčejná nynější žebrota, jenž současné lidstvo obtěžuje, aby některému zasloužilci bývalých let chatrnou památku, tvrdý kámen vyžadonila, proti nádhernému zástupu nejvyšších důstojníků církevních a šedivých starců, jmenujících zásluhy a jméno v svatyni Božské citlivými, vážnými slovy, která jdou ze srdce k srdci!? To jest nesmrtelnost a blažená nesmrtelnost mezi svými! A kde jest jen jediný mladík, jenž by všechno nepodnikl a neutrpěl pro takou upomínku svého jména, jenž by váhal život svůj i nejdražší všechno obětovati za ubezpečení, že budou šediví starcové nad jeho zpráchnivělými kostmi volati před celým národem „věčnou památku“

jeho jména a činů!? Nikdy jsem nemohl pochopiti velikou náklonnost Rusů k vlasti své, oběti, které na její oltář kladli, vida mnohé nesrovnalosti v zemi Ruské: jak možná, aby lidé, dobře povědomí lepšího zřízení jiných cizích zemí, přece tak vroucně milovali svou, patrně mnohými a velikými nedůstatky sevřenou vlast? Jak jsem ale tuto jedinou slavnost seznal, přestal jsem se diviti velikému vlastenectví ruskému, kterému bychom se i my a jiní ještě národové od nich učiti mohli. Sprostý, necvičený kupec ruský obětuje bez velkého přemýšlení několikkrát sto tisíc na zvelebení zemské: u nás se musí polovice takových dobročinných dárků obětovati na oznámení jich v novinách! Ještě více jsem se ale divil moudrosti vladařské Petra a Kateřiny, která dovedla slavnost nevýznamnou, ba škodnou, v níž se dříve jenom kacířové anathemisovali, obrátiti v tak veliký prospěch vlasti, náboženství a mravnosti! Dovoleno-li na věci již dokonalé přece ještě nedůstatky a chyby vystavovati, myslil bych, že by se z prvního dílu mnohé nepatrné ostrovtipnosti theologické a mnohé malicherné kaceřování (ku př. katolíků), z druhého však dílu velmi mnohá jména cárů a příbuzných jejich, kteří se veliké zásluhy o vlast míti nezdají, vynechati mohly a měly. Ale okolnosti tomu, myslím, tak chtějí. Po těchto, jak soudím, trochu dlouhých úvahách, ku kterým mne jenom rozčilenost ku krásné věci zavedla, přejdu na třetí a poslední část slavnosti, jejížto heslem jest: mnogája léta! Tu se obrací zřetel na nynější stav otčiny a přeje se jí a všem oudům veliké Rusi jednomu po druhém dlouhé trvání. Především, jak se samo rozumí, volá diakon velikému hosudáru Mikuláši mnogája léta! co také biskupové třikrát opětují, a nastavené po valech kremlínských kanony do toho hřmí, jako by chtěly přání biskupů zahlušiti, a zvony se všech zvonic zahučely jako z povinnosti své přání. Hromot kanonů, těchto, jak říkáme, posledních důvodů mocnářských, upamatoval mne, že se již nemluví o mrtvých cářích, nýbrž o živém, a že je strach skoro tolik co úcta. - Pak následovalo podobné mnogája léta císařové a celé rodině, každému zvlášť; pak veškerému kněžstvu, celému úřednictvu, slavnému, udatnému vojsku. Po diakonu opakovali to přání jako dříve zas biskupové třikrát, načež pak chór zpěváků obyčejným, velmi příjemným nápěvem vždycky hodnou chvíli mnogája léta prozpěvoval. To však nebylo nic zvláštního, jelikož se v slovanské církvi po každé větší slavnosti po skončených službách božích též „mnogája léta“ zpívává. Poznamenati ještě musím, že se při každém „mnogája léta“ přítomní oudové toho stavu, který se právě jmenoval, vždy hluboce klaněli.

Myslil jsem již, že se slavnost, dosáhnuvši nejvyššího stupně krásy své v druhém oddělení, nyní poznenáhla k obyčejnosti chýlí; tu mne však ještě jednou posledním bleskem ještě překvapila. Diakon, zavíraje již knihu, zvolal: A všem vám pravoslavnému národu ruskému! Mnogája léta! Biskupové opakovali do třetice, a celý shromážděný lid klaněl se hluboce naproti biskupům s veselou, spokojenou tváří, děkuje jim za srdečné přání. Všichni biskupové se zdvihli s křesel svých a provázeli mitropolita Filaréta skrze cárská vrata za oltář ku slavení veliké mše svaté. Já však jsem již mezi sloupami chrámovými neměl žádného stání, ode všeho, co jsem slyšel a viděl, pobouřily se myšlenky mé, touha po samotě, abych myšlenky své zažíti mohl, hnala mne před chrám na prostoru kremlínskou, a tam jsem hned obrátil zrak na západ k vzdálené drahé otčině české. Cerkvy a paláce kremlínské stály v cestě očím prahnoucím po západě. Podivným, dětinským nápadem puzen, vyběhl jsem na vysokou věž Ivana Velikého, jako bych odtamtud přes nesmírné planiny ruské a polské chtěl dohlídnout milé hrady pražské. V duchu jsem je arci viděl před sebou, očima však toliko zamodralou rovnou dálku. Tu mi napadlo poslední přání biskupů, a hned nesl vítr do sněžné dálky přání mé: Všem vám pravým, věrným Čechům! Mnogája léta.