Obluda v umění
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Obluda v umění |
| Autor: | Joris Karl Huysmans |
| Zdroj: | Odilon Redon – dvanáct listů. Praha : Kamilla Neumannová, 1912. |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Arnošt Procházka (v knize neuvedeno) |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Odilon Redon : Dvanáct listů
Úvodem studie Obluda v umění, kterou napsal Joris Karl Huysmans
Uspořádala a vydala Kamilla Neumannová
V Praze na Olšanech 45
Tiskem J. Skaláka a spol. v Praze
MCMXII
Obluda v umění neexistuje skutečně nebo spíše neexistuje již v nynější době pro nás. Obraznost, která ve všech dobách zálibně tvořila krásu úděsu, málo se obměnila a dodělala se podob oblud jenom tím, že rozvíjela a znetvořovala velké dravce nebo že brala některé části z lidského těla, které sdružovala s jinými částmi, vypůjčenými od obávaných těl zvířat. Následkem jistoty své fikce a nesourodosti svých údů, nutně pouze kladených k sobě, nemohou tyto obludy, jak se podobá, dnes již vzbuditi v nás dojmů, pro které byly určeny umělcem, jenž chtěl symbolisovati zlá božstva a zločin a vyvolati hrůzu. Starý věk si je představuje rozměrův obrovských, ale relativně prostých. V Asyrii jsou to býci, opatření čelenkami, androkefalní a s orlími křídly, létající dravci a ssavci s terejími zobany. Berousus nám zachoval popis oblud, které podle chaldejské genese obývali zemi: byli to lidé s kozími nohami a rohy, hermafroditi s koňskými kopyty, psi o čtyřech tělech a s rybím zakončením, hippokentauři, klisny s mordou ovčáckých psův a zvířata, skládající se z jesetera a plaza. V Egyptě mají Kanopy krahujčí, šakalí a lidské hlavy; Tueris, která ochraňovala šestinedělek, byla hippopotamem s ženskými prsy a břichem; celá řada sošek nám ukazuje leopardí a lvičí tlamy, nasazené na lidské trupy. V Indii jsou to gigantické bytosti, opatřené tisícerými hlavami, ozbrojené kančími kly a zježené nesčíslnými pažemi. V Kambodži vynalézá kmerské umění rovněž pravděnepodobná zvířata, ptáka Krutse, jenž přechází v noha, Garuda, jehož mužský trup se končí ptačí hlavou a Jalia, jenž se skládá z draka a z ocelota nebo geparda. V Řecku se rodí většina oblud ze spáření Echidny, polou ženy a polou hada, s obrem Tyfonem, jehož tělo je pruhováno zmijemi, číhajícími v houštinách peří, a jehož ústa chrlí žahadla a žvýkají plameny. Zplodí slavný rod: dvouhlavého psa Orthra, stohlavého draka Hesperidek, stotlamého Pythona, lernejskou Hydru, Chimaeru a Gorgonu a Sfingu, jejíž dračí a lidská postava je ze všech nejsložitější. Vyjmeme-li pozemské kolossy, Títany a Hekatoncheiry, to jest normální tvar, znetvořený nebo zvětšený a sahající až k nebesům, uchyluje se řecká mythologie celkem k amplifikovanému hadu, ke draku, tvoříc své obludy. Ve středověku drak se udržuje, objevuje se, sotva modifikován, od pradávných dob na skulpturách kathedrál a v životech svatých. Má podobu okřídleného hada, křivý hřbet, posetý ostny, zmítá v krokodýlí drštce dvojklanný hroznýší jazyk, rozvětvuje se v odvozené typy, jako je taraska, ale zachovává si přese vše tvaru plaza a ještěra. Vedle draka pak, jenž zosobňuje v naivnosti oněch epoch svrchovanou dravost obludy, šíří se daemonická a vilná stránka vepřem, ropuchou nebo kozlem, sdruženým s lidskou zadnicí. Ze všeho velkého dobytku čerpají tito podivuhodní sochaři, kteří se družili v pokorná bratrstva „Ubytovatelů pána Boha“ a vytesávali podle rozkazů prvního tovaryše báječné kathedrály, jejichž věže se zvedaly za zpěvu žalmů.
Pás oblud, jenž se vine kolem Notre-Dame v Paříži, to dokazuje. Jsou to výstřední ptáci, sedící na gotické květeně kamenných výstupků. Stymfalidy řeckých mythů, které si vypůjčují tvrdou pružnost ocele a železa, hroty jejich peří, nůže jejich zobákův a drápy jejich pařát ožívají na těchto skulpturách, méně hrozivé a méně divé. Zveselené plášti starých žen a mnišskými kápěmi nadouvají pod kleštěmi svého zobákovitého výběžku vole, nakudrnacená šupinami, a zívají bez nepřátelskosti velice znaveně se skleslými křídly. Tak se vzdalují od typu, zděděného po předcích, mění se v gigantické papoušice, roubované supem a kohoutem, v báječné ptáky, napiatě stojící na lvích a onsích tlapách, zježené peřím, vytesaným v malých kroužcích, napodobujících taškovitě se kryjící osníře starých Gallův a odstávající šupiny ryb, které se oškrabují. Tito ptáci se střídají s celým zvěřincem zvířat, jejichž tvary zůstaly netknuty, jako je býk, slon, pelikán a orel, která provázejí skupiny daemonův a oblud: dvojhlavé psice s kojícími prsy a kočičími nohami; berani se zápasnickými pažemi, zakončenými zakřivenými drápy jako špice u háků; buvoli s hladkým poprsím, na nichž se klimbají cecy hubených žen; nozi s ospalýma a falešnýma očima a mrožími zuby; dravci s lidskými břichy a rukami; kozli s huňatými trupy, na něž jsou posazeny obličeje velbloudího profilu s losími parohy a s růžicovýma očima, a s rozeklanými nohami, podobajícími se marabutí a kozí tlapě. Jsou-li nám jednotlivá slova, pronášená těmito skulpturami, téměř úplně jasná, je pro nás na neštěstí navždy ztracen smysl vět, které asi představují na neobyčejné stránce, napsané kolem Notre-Dame. Křesťanský symbolismus si skutečně uchoval porozumění pro slova, zobrazená těmito kamennými zvířaty. Poučuje správně, mimo známou ideji, kterou představuje lev, vůl a orel, evangelická zvířata, jejichž hlavy slouží k sestavbě tetramorfu, o tom, že kohout symbilisuje brutální statečnost a bdělost, že sup, v dřívějších dobách ctěný Egypťany jako emblem Mateřství, značí v bibli krutou dravost daemonovou. Potvrzuje správně, že pelikán není nikým jiným než spasitelem, jenž živí mléďata svou krví, a že je nad to v XIII století obrazem Davida rozjímajícího nad utrpením Kristovým; přisuzuje také zajíci opatrnost duše, kterou pokušení děsí; slonu, symbolu velikého hříšníka, nesmírnou pýchu, která vše deptá. Vymezuje posléze, že kočka allegorisuje loupení a lstivost, že ještěrka představuje modloslužebnictví, že hlemýžď, jehož tělo zalézá a vylézá z hrobu, zobrazovaného domkem, označuje očekávané Vzkříšení z mrtvých. Dodává ještě, že žába specifikuje lakomství, vilnost a ďábla, a že ryba následkem mystických monogramů svého řeckého jména znamená našeho spasitele Ježíše. Nicméně váhá, pokud běží o jiná zvířata, jako jest orel, jenž přce provází apoštola Jana a jenž jest v Písmu označován někdy jako Kristus, jindy zase jako ohavné zvíře; jako je býk, jenž jednou ztělesňuje zuřivost smilného násilí a po druhé splývá s volem, stává se zvířete práce a oběti a posléze skýtá stejně jako Beránek svého jména Bohu. Mnohá z těchto zvířat ztrácejí vlastnosti, která jim přísluší, spojují a slučují se v jediné zvíře na některých fantastických sochách, které věnčí věže Notre-Damu; sdružujíce symboly, které každé z nich představuje, a uspořádajíce celek mohli bychom zřejmě opět nalézti pro některé obludy významy, které precisují, ale byli bychom přes to neméně neschopni spojiti řetěz jednotlivých slov a rozřešiti tento nevysvětlitelný text. Notre-Dame je nyní hieroglyfem, kde křesťanští ikonografové slabikují isolovaná a smutná slova a kde alchymisté hledají marně formule pro kámen mudrců v obraze, vytesaném podél kterýchsi dveří. Ve všech případech možno tvrditi, že na této kathedrále se tyčí jeden z podivunejhodnějších slavnostních průvodů daemonův a oblud. Skloněni po pět set let nad ohromným městem, které jich nedbá, pozorují bez únavy nezrušitelné základy lidské hlouposti. Sledují průběhem věků výzkumy starého člověka, posedlého tělesnými žádostmi a vnadidlem zisku; vdechují výpar nespotřebovaných neřestí, bdí nad vzrůstem starých hříchů, verifikují stav výše věčné hanebnosti, kterou chová jako oko v hlavě pokrytecké mrchoviště těchto malátných časů. Plní jako stráže, postavené na zapomenutá stanoviště na prazích, ztesaných v nadvětrných končinách, neznámý rozkaz v mrtvém jazyku. Chechtají se, skřípají zuby a lají bez soucitu se strašnými úzkostmi, které nicméně volají u jejich nohou na bolestných ložích sousedních nemocnic. Ztělesňují škodlivé mocnosti, které jsou na číhané na duše; popírají milosrdnou naději hlavních obrazů, vytesaných doleji na portále, odporují Panně a svatému Janu, jejichž sochy prosí Hospodina, by konečně vykoupil tento ubohý lid, jenž blábolí a třeští již po pět století! Ale tato krása úděsu, které chtěli anonymní sochaři dodati Notre-Damu, ztrácí se i ve středověku samém, jenž se obveseluje šprýmy svých chrličů; později obraznost se zříká vzbouzeti strach, zabočí úplně na cestu radosti, a tu se zrodí fraška. Pokušení svatého Antonína za pokušením následuje, komická zvířata se vměšují mezi směšné Satany.
Na »Posledním soudě« Štěpána Lochnera v rejnkolínském museu ženou ďáblové hříšníky k pevnosti v plamenech, která představuje ohnivé kraje starého pekla. Tito ďáblové mají na chlupatých lidských tělech vlčí hlavy, z nichž trčí uši, podobné neostříhaným buldočím sluchům. Nad to jejich hlava se opakuje na každém koleně; třetí hlava, umístěná na spodní části břicha, zakrývá genitálie a symbolisuje s oběma ostatními princip, nepřátelský principu svaté Trojice, která jako superessentielní Dobro zří zároveň přítomnost, minulost i budoucnost; ale tito daemonové jsou málo hrozní; dotýkají se velmi a zdaleka hranic úděsu; přecházejí celkem v maškarádu a mění se v šaškovité osoby.
Martin Schonger zase vynalézá protáhlá, ostrohranně rozčleněná zvířata, zvířata, skládající se polou z tygrův a polou z ryb, opice s netopýřími křídly, jejichž čumák vybíhá v zvětšené muší sosáky. Jeronym Bosch a Breughelové sdružují zeliny a kuchyňské nářadí s lidským tělem, vymýšlejí bytosti, jejichž lebka je slánkou nebo nálevkou a jež chodí po nohou, podobajících se dmychadlům a pánvím.
Na obrazech Breughla Pekelného v Bruselu omdlévají rozkoší žáby, rozšněrovávající si břicho a kladou vejce; nemožní ssavci vysrkují štičí mordy a tancují vesele na holenních kostech, zasazených ve vodních melounech; na jeho rytinách »Smrtelných hříchů« ještě se zesiluje jeho zuřivá obraznost, kňouři se ženou na nohou z tuřínův a vrtí ocasy, utkanými z kořínkův a stvolů; lidské tváře bez těl se valí na kořenu homářího klepeta, které jim slouží za ruku; ptáci, jejichž zobák se rozvírá v podobě slavčí škeble a jejichž zadkem je murení ocas, hopkují na dvou rukou, s hlavou, obrácenou dolů, a ujíždějí jako ruční dvoukolé vozíky; je to shromáždění hybridních bytostí, zeleniných a mužských, smíšenina průmyslových předmětův a beznohých mrzáků. Jakmile vniklo domácí náčiní a rostliny do struktury obludy, končí se úděs; krása úděsu zmírá s těmito burleskně sestrojenými, přespříliš fiktivními tvory.
Callot pak ovšem užívá zase starobylého draka a dávných ďáblův; ale nesuggeruje ani vzrušení, ani smíchu; jeho invence je banální a akcent jeho rytin je nulný.
.jpg)
V novějším umění žádný pokus. Leda možno s tohoto hlediska uvésti jizlivého a dvojsmyslného, nevázaného a opojného Goyu. Ale jeho »Rozmary« se zvrhají v hanopis, kdež se obírá trudnými sujety, jako jest případ se ženou, která se namáhá vytrhnouti zuby oběšenci, dociluje prostě pochmurnosti. Na svých »Pořekadlech« pak zase častokrát uvedl na scenu čarodějnice a daemony, ale jsou opatřeni pušťáčími ušimi a kozlími nohami na lidských tělech; nepřinášejí tedy původní noty do přerušeného rituálu oblud. Jediný z jeho leptů, na němž v jednom rohu vystupuje bytost, jejíž čelist je rozpoltěna ve sviňský rypák a jejíž čelo vypíná ohromné oko jako maják, mohl by nyní vyvolati případné sny.
Co se týká Ingresa, smyslil dobrou cínovou mrchu, když maloval svou Angeliku; od této doby jediní Japonci se snažili vytvářeti obludy. Některé figury Hokusainovy, především ženy, podobné kouzelnicím, vysícím v mlhách, a vlasy, spadajícími jim jako smuteční vrby na vychrtlé a bledé tváře, mají vzhled přízraků, realisují zjevy strašidel, ale netvoří přesně vzato oblud; a s druhé strany jsou japonské chimaery z pestrobarevné hlíny s ohrnutými pysky, s očima, vystrčenýma daleko ku předu jako hlemýždí oči a špici stopek, s ohony, podobajícími se střechám pagod, a s těly, zároveň bradavicovými a hladkými, dekorativného rázu a takměř heraldického postoje, ale nemohou vážně se bráti a vzbuditi jiných myšlenek než myšlenky, jaké vyvolává koberec, jenž jim dává vyniknouti, nebo podstavec, na němž stojí. Ačkoliv byla již tolik prodělána, je cesta oblud přece dosud nová. A jsouc tentokrát důmyslnější než člověk, příroda sama stvořila opravdové obludy, ne mezi »velikým dobytkem«, ale mezi »nekonečně malým«, ve světě živočíškův, nálevníkův a larv, jejichž suverenní ohavnost nám odhaluje mikroskop. Zdá se, že skutečně nemůže nic se rovnati úzkosti a úděsu, kteřé šíří hemžení těchto strašných rodů. Idea obludy, která asi se zrodila u člověka z visí, zplozených nocemi mučivých snů, nedovolila vynajíti hroznějších tvarů. Který umělec, třeba i za snů, schvácených horečkou, by byl mohl vysníti tyto živé a veliké návrtlíky, které se mihají jako filarie v naší moči a v našich žilách; který malíř by byl mohl vymysliti v hodinách rozrušenosti mysli motolici, tuto lopatku na čištění ran, jež se vzpírá, sune, ustupuje a lechtá v rozdrásaných játrech starých ovcí; který básník by byl, hledaje oblud, odkryl dracuncula, červa medinského, který v okolí Gangu přebývá v buněčném tkanivu noh a omývá se v hnisu vředů, které působí; který člověk, slovem, by byl smyslil shluk substancí, hýbajících hemisfaerickými hlavami, ozbrojenými spáry a kleštěmi a ozářenýma očima, přikrojenýma do faset nebo kupolovitě vyvýšenýma, příšetný a dravý shluk kroužkovitých nitek, rournatých vláken, roupic a škrkavek a hlíšťů, kteří táboří a ryjí v rozvrácených břišních drahách?
Tady je tedy nové východisko, takměř nová cesta; podobá se, by byla odkryta jediným malířem, který je dnes zaujat fantastičností, Odilonem Redonem. Pokusil se skutečně, tvoře své obludy, vypůjčiti si z vlivného a proudícího světa, z oblastí nepostřehnutelných tvorečků, zvětšených projekcí a potom mnohem strašnějších než nadsazení dravci starých mistrů, báječný úděs jejich víření. Tímto způsobem se snažil v jednom ze svých alb ztlumočiti tuto větu Flaubertovu z »Pokušení svatého Antonína«: »A objevují se všemožné druhy hrozných zvířat.« Na nebesích neustále a hluboké černě létají bez křídel tekuté a fosforečné bytosti, vesikule a bacily, tělíska, ověnčená chlupy, pochvičky, posázené brvami, vodnaté a huňaté žlázy, a zaplétají se do stuh trichinův a tasemnic; připadá, jako by celá fauna niťových červů, jako by všecky kmeny parasitů se hemžily v noci tohoto listu, na kterém náhle se objeví lidská tvář, nedokončená, zmítaná na hrotu těchto živých závitů nebo zaražená jako pecka do oživené rosoliny protoplasmat. Patrně Redon skutečně se uchýlil k starým pojetím a sezdal hrůzu lidského obličeje se stočenými šerednostmi housenek, aby stvořil na novo obludu. Jako belluariovi dohadnutých infusorií a larv bylo mu interpretovati jisté přesnější věty z tance Vilnosti a Smrti v »Pokušení«, tuto například: »Je to umrlčí hlava s věncem z růží; vypíná se na ženském poprsí perleťové úbělnosti, a dole tvoří hvězdami posetý rubáš jakýsi chvost. Ale celé tělo se vlní na způsob gigantického červa, jenž přímo by se vzpínal.« Lithografie, kterou mu vnukla, náleží mezi nejstrašnější, které tento umělec vytvořil. Na neproniknutelné černi, hluché a sametné jako netopýří čerň, obluda září bíle a vtiskuje noci vypiatý tvar velkého C. Umrlčí hlava s ústy široce rozšklebenými, a s očima, plnýma jako nádoby temnot, chýlí se na zad na poprsí zavinulé mumie, křížící ruce na prsou, podobajících se ztuhlé pryskyřici. Z této hlavy, pokryté dlouhým vyšívaným čepcem, emanuje jakési kouzlo, jež zmrazuje, co obluda vypíná svou průhlednou zadnicí, kterou rýhují mihotající se reliefné kruhy pod studenou koží. Tu a tam se chvějí, roztroušeny v temnu, odlehlé zjevy a bělavé kukly kolem tohoto úděsného obrazu Vilnosti, jež se rozpíná, jak tomu chtěl básník, v effigii Smrti samé. V jiném albu, věnovaném rovněž slávě Flaubertově, jakož i v jiné sbírce, nazvané »Původy«, promítl malíř opětně analogickými kombinace své obludy. V jednom z nich nasil celá pokolení světa létajících monad, dospívajících pulcův, amorfních tvorů, droboulinkýchkloubek, na nichž se nastiňují embrya víček a neurčité otvory úst. V druhém svinul pod titulkem: »Dlouhá rudá chrysalida« před nádvořím pravděnepodobného chrámu na nízkém sloupu tělo tenké larvy, jejíž ženská hlava se klade na místo, které má zaujmouti hlavice na plošině. A tato tvář, vyzáblá a zsinalá, srdcervoucí svýma zavřenýma očima a svými bolestnými a zamyšlenými ústy, marně doufá, jak se podobá, jako oběť na popravním špalku v osvobozující spád neviditelné sekyry. Přes všecku svou zcela moderní strukturu vede tato tvář hlubokým a jedinečným výrazem svých rysů stoletími k truchlivým dílům středověkým; Redonem se navazuje opět řetěz, přervaný od doby renaissance, fantastických Bestiářův a Jasnovidců, zaujatých obludami. Ale veliká věda náboženské symboliky již neexistuje. V oblasti Snu sídlí jenom umění samo za těchto časů, jejichž duševní hlad je s dostatek nasycován ingescí theorií Moriců Wagnerův a Darwinů.