O věcech obecných čili Zóon politikon/O relativismu
| O věcech obecných čili Zóon politikon Karel Čapek | ||
| III.Zpěv kosa | O relativismu | O skepsi |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | O relativismu |
| Autor: | Karel Čapek |
| Zdroj: | ČAPEK, Karel. Kritika slov; O věcech obecných čili zoón politikon Městská knihovna v Praze (PDF) |
| Vydáno: | ČAPEK, Karel. Kritika slov; O věcech obecných, čili, Zóon politikon. Příprava vydání MACEK, Emanuel a TROCHOVÁ, Zina. 1., souborné vyd. Praha : Československý spisovatel, 1991. (Spisy Karla Čapka; sv. 21). ISBN 80-202-0271-4. |
| Licence: |  PD old 70 |
Kdekdo o něm píše, obyčejně tím způsobem, že se zprvu zmíní o relativismu Einsteinově, načež rychle prchaje z této přísné oblasti matematického nadpomyslna pustí se chutě do relativismu filozofického a literárního, přičemž zpravidla z důvodů poněkud nejasných dostávám svůj díl já a někteří jiní mně známí lidé, veřejně nařčení z mrzkosti relativistické. Protože se tím patrně myslí něco hanlivého, měl bych snad buď hájit sebe plamenným prohlášením, že nikdy jsem se nedopustil viny relativistické, nebo hájit relativismu, že není tak špatný, jak se říká: místo toho se přiznávám, že nevím docela dobře, co to vlastně ten relativismus je.
Pokud se týče relativismu Einsteinova, pravím upřímně, že mu nerozumím, tak jako nerozumím některým náboženským tajemstvím, logice dějin, nekonečnému prostoru a jiným věcem. Pokoušel jsem se to studovat; došel jsem až k místu, kde se praví, že kdybych se pohyboval rychlostí světla, zploštil bych se z jakýchsi ciferních důvodů jako oplatka; tu jsem opustil další důkazy, velmi usmířen s tím, že se nepohybuji rychlostí světla. Protože se pohybuji pomalu a rozvážně, stávám se spíše kulatým; a nechtěl bych být plochý. Někteří lidé, kteří se řítí vpřed ohromnou rychlostí a předhánějí, jak se říká, svou dobu, jsou skutečně úžasně ploší. Shledávám tedy, že nemám nic společného s tímto principem relativity.
Naštěstí relativismus, z něhož býváme naříkáni, nemá pranic matematického; míní se jím prostě… co vlastně? Míní se jím – dejme tomu – relativistický názor, že nové věci jsou někdy dobré, ale staré věci že jsou někdy také dobré. Jenže tento názor (má-li jej někdo) není žádný relativism, nýbrž docela obyčejná, vulgární a těžko vyvratitelná zkušenost. Je sice pravda, že nové rádio je lepší než starý flašinet; ale flašinet míval tu přednost, že živil staré chudáky. Demokracie je lepší než tyranie; ale tyranie bývala obyčejně poctivější. K tomu, abychom viděli, že každá hůl má dva konce, není třeba relativismu, nýbrž daleko jednoduššího intelektuálního výkonu, totiž kouknout se na to. Abychom dospěli k poznání, že ve většině lidských zápasů hadr onuci káře, k tomu není třeba být zatížen nějakým relativistickým systémem; stačí znát tak trochu lidi a jejich mravy. Abychom shledávali, že Lenin má sice kus pravdy, ale že také Ford má kus pravdy, k tomu není třeba být relativistou; stačí přihlížet k jistým nepochybným výsledkům. Spolknout co možná celou zkušenost, to není relativism; to je pouhá důkladnost. Shledávat, že veliké věci nejsou neomezeně velké a malé že nejsou bídně a zavržitelně malé, to není relativism, ale empirická pravda. Nejsem s to pochopit, proč se těmto samozřejmým předpokladům zdravého rozumu říká zrovna “relativism” nebo “skepse”. Říkává se, že “doktor se vyjádřil skepticky o stavu pacientově”; nuže, učinil-li tak doktor, nemůžeme tvrdit, že by byl rozeným a zásadním skeptikem; snad jenom pacienta věcně a důkladně auskultoval. Říkáme-li, že to a ono v tomto světě je relativní, nejsme proto ještě relativisty; dejme tomu, že to opravdu je relativní; pak naše tvrzení je stejně málo relativistické jako moje prohlášení, že podložka, na které toto píši, je zelená a pokrytá kaňkami. Netažme se napořád, jakým špatně pochopeným řeckolatinským slovem máme kterého člověka nazvat a překonat; podívejme se raději, o jakou zkušenost se opírá a nemá-li kus pravdy.
Ano, kus pravdy: tomu právě se říká relativism. Z jakýchsi zásadních důvodů žádají mnozí lidé, aby se jim dodávala pravda kompletní a vylučující každou jinou; aby se provolávalo, že jen toto určité tvrzení je absolutní a jediná pravda, kdežto všechno ostatní je lež, podvod a hovadina. Dejme tomu, že lze vyhlásit za absolutní pravdu, že digitalis je lék. Nebo lze vyhlásit za pravdu hodnou, abychom se za ni bili, že digitalis je jed. Bohužel skutečnost je polovičatá a kompromisní: digitalis je někdy a v některých dávkách jed a jindy v jiných dávkách lék. Ale pravím-li, že digitalis může být jedem i lékem, nečiním to, bůh mi buď svědkem, z nějaké vlažnosti k jeho účinkům ani z pohodlné lhostejnosti k osudům lidským; nýbrž říkám to proto, že jsem si vědom jistých mezí jeho užitku a jistých vztahů, ve kterých se jeho užití pohybuje. Jistých vztahů: to je důležité slovo; má-li relativism vůbec nějaký smysl, pak obsahuje pojem vztahu. Socialismus je dobrý ve vztahu k mzdám; ale nic mi neříká ve vztahu k jistým soukromým a bolestným otázkám života, na něž musím hledat jakousi odpověď jinde. Pokud hledíme ke skutečným vztahům věcí a lidí, není nic ponecháno naší indiferentní libovůli. Jediná nevýhoda přitom je, že život se stává nesmírně složitým; kdybyste dělali co chtěli, nemůžete se z něho vyplést. Nejste neomezeni ve svých kladech a záporech, abyste si s nimi po chuti hráli; nýbrž vaše klady jsou omezovány skutečnými “ne” a vaše zápory jsou zmírňovány sterými slabounkými “ano”, jež se vás dovolávají. Tento relativism není lhostejnost; je naopak třeba zuřivé lhostejnosti, abyste přeslechli hlasy života, jež odporují vašim absolutním výnosům. Není to měkkohubá tolerance; chcete-li to nějak nazvat, je to úzkostná pozornost vůči všemu, co jest.
Ale ovšem bojujeme-li o něco nebo proti něčemu, nemůžeme to dělat s úzkostnou pozorností; nebo tvoříme-li, nemůžeme než soustředit se na své dílo a tak trochu se nestarat o vše ostatní. Relativism není ani metoda boje, ani metoda tvoření, což obé je přímočaré i někdy bezohledné; ale je to metoda poznávání. Avšak má-li se bojovat nebo má-li se tvořit, je třeba, aby tomu předcházelo co nejširší poznání. Poznání není činnost bojovná; každý boj je opravdu “přerušení vztahů”. Jeden z nejhorších zmatků této doby je, že zaměňuje ideové bojovnictví a poznávací činnost. Poznávat není bojovat; ale ten, kdo jednou mnoho pozná, bude mít mnoho zač bojovat: tak mnoho, že i za to bude zván relativistou. Jediná cesta, jak nebýt relativistou, je být monomaniakem. Z čehož si vyberte lepší stránku: buď stránku Marie, jež naslouchá jediné pravdě, nebo stránku Marty, jež “pečlivá je a stará se o mnohé věci”. Ovšem na straně “mnohých věcí” je i ledacos malicherného a podivného, neznámého i pohozeného; na té straně je totiž celá skutečnost.