O věcech obecných čili Zóon politikon/III.Zpěv kosa

O věcech obecných čili Zóon politikon Karel Čapek
II.Politické zvíře	III.Zpěv kosa	O relativismu

Údaje o textu
Titulek:	III.Zpěv kosa
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Kritika slov; O věcech obecných čili zoón politikon Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Kritika slov; O věcech obecných, čili, Zóon politikon. Příprava vydání MACEK, Emanuel a TROCHOVÁ, Zina. 1., souborné vyd. Praha : Československý spisovatel, 1991. (Spisy Karla Čapka; sv. 21). ISBN 80-202-0271-4.
Licence:	PD old 70

Řekne-li se “první máj”, ozve se v nás s fatální nutností něco z toho dvojího: buď že “je první máj, je lásky čas”, nebo že je svátek práce. Člověk by řekl, že láska a práce se spolu nerýmují. Dívám se na zahrádku, kde kos pískaje a zrovna řiče radostí tvrdí, že je lásky čas; zítra nebo pozítří se mu vyklube v hnízdě čtyři nebo pět ochmýřených, hlavatých a pro jeho oči velmi krásných mláďat a pro milého povykujícího kosa začne se cosi, čemu bychom my lidé řekli zatracená dřina; od úsvitu do večera bude tahat ze země červy, ukusovat křídla běláskům a lovit mouchy, aby to vše cpal do těch pištících a malinkých oblud, které velice živě dokazují, že byl lásky čas. Od lásky k práci není daleko; je jen ptačí skok od nadšeného stvoření života k trpělivému a poněkud prozaickému udržování života. Mohlo by se říci, že práce je zrozena láskou.

Kdybychom se i ve svých sociálních citech trochu více řídili přírodou, poskakovali by tohoto svátečního dne slavnostní řečníci, podobni černým kosům, na své estrádě a mluvili by chvílemi pěkně hvízdajíce a zpívajíce z plna hrdla asi takto: Je to dřina živit sebe a jiné; je to sháňka, co? Ale co chcete, život je zatracený dar; musíme za něj platit. Platíme za něj prací, starostmi a sem tam nějakou bolestí; co platno, život je drahá věc, která nám nepřijde lacino. Chceme-li tu dnes pěkně a pořádně oslavovat práci, musíme oslavovat hlavně to, co si za ni kupujeme; měli bychom dnes slavit a velebit život; měli bychom slavit těžký a podivuhodný fakt, že chválabohu jsme na světě. Život je těžký sport; je to jako vylézat na nějakou skálu. Někdy se zastavíme a myslíme, že už nemůžeme dál; jsme vyčerpáni a stíráme si pot a bručíme, že čert nám byl tuhle cestu dlužen. Ale když přesto skoro všichni vydržíme a pokračujeme ve své námaze, je to, lidé, veliký a tajemný důkaz, že život stojí za to. I když tisíckrát bouřlivě protestujeme, že by mohl být lepší a snadnější, nezřekneme se ho, dokud nemusíme; a rodíme další život, abychom podali dál tu krásnou a proklínanou věc. Pravda, o práci obecně se dá pěkně mluvit a představa miliónů pracujících je povznášející; ale představit si svou vlastní práci za rok vykonanou, to je jiná; a představit si práci, kterou člověk udělá za celý život, to je obraz povznášející po docela jiné stránce než představa pracujícího světa. Ty jsi nakladl na sebe tolik a tolik tisíc cihel a ty jsi utkal tolik kilometrů plátna; tys zpracoval tolik fasciklů písemností a tys zvážil a rozdělil tolik tun kávy nebo soli. Teprve ta trpělivá, nekonečná monotonie osobního výkonu pořádně ukazuje, co člověk platí za to, že žije; tady už se hodnota práce neměří kolektivností pracujících, nýbrž osobní trpělivostí a strašnou vytrvalostí každého z nás. Armáda pracujících, dobrá; ale chcete-li oslavit práci, pomyslete na nekonečné dílo jednoho každého. Nemyslete jenom na milióny rukou; na každém páru rukou visí jeden celý a živý člověk, který s chutí dýchá, rád jí, má ženu a děti a táhne celý tento náklad života tak dlouho, jak jenom lze. Neoslavujte ruce, oslavujte lidské životy; kdybychom místo o miliónech pracujících mluvili o miliónech životů a živitelů, dopadly by naše sociální teorie hodně jinak a tento svátek práce by zvučel dětskými frkačkami, tancem a muzikami; každý by si vedl pod paží tu svou, pro kterou pracuje, a jeho haranti za ním by tvořili pravý a slavný průvod práce. Deset tisíc zachmuřených mužských tváří táhnoucích v průvodu velmi dobře znázorňují sílu, ale velmi špatně znázorňují život; neboť život je i daleko těžší, i daleko veselejší. Říká se vám za takovýchto slavnostních příležitostí “pracující lide”. Jako byste nebyli nic jiného a nic více! Kdybych vás měl oslovit v celé složitosti, kráse i nesnadnosti vašeho skutečného života, musel bych spustit: “Pracující, pojídající a popíjející, ženící se a děti plodící, ustaraný a veselý, tátovský a mámovský lide, mládenci i ženáči, matky a děvčata, milenci i dědkové” a tak dále; musel bych vás všechny zvlášť vyjmenovat jménem, vás, Jene Paroubku, Václave Kováři, Františku Ryšavý, Honzo Vacků a tak dále, a nevynechat ani jednoho; neboť na každém z vás je mnoho důležitého nad to, že pracujete. Zapomněli jsme stanovit nějaký svátek, který by byl oslavou lidí; oslavujeme práci, ale neoslavujeme muže, ženy a děti, ačkoli je svatá pravda, že bychom nebyli pracujícím lidem, kdybychom nebyli muži a ženami se všemi zvláštními a dramatickými důsledky, které z toho plynou. Nemohu toho již smlčet: je to láska, co nám nadrobila život a veškeru jeho dřinu; v jádře sténáme pod těžkým břemenem lásky. Přátelé, v tento veliký svátek musíme mluvit o lásce.

Avšak v tu chvíli černý řečník dostává skutečná křídla a místo na estrádě poskakuje na kvetoucí větévce jabloňové. Je to jen hvízdající kos; a jeho májová písnička zní příliš daleko od lidských zástupů.