O pravém zlatě/VI.

O pravém zlatě Josef Braun
V.	VI.

Údaje o textu
Titulek:	VI.
Autor:	Josef Braun
Zdroj:	BRAUN, Josef. Dvě historické povídky z literární pozůstalosti. Praha : nákladem Libuše, matice zábavy a vědění, 1894. s. 69–81. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Pan Ondřej Kapl z Hartenštejna dal si dnes na čas, vyspávaje včerejší sousedské veselí. Slunce již dávno zářilo do jeho oken, když se probudil. A ještě ani teď nevstal, s očima přivřenýma povaluje se v měkkých poduškách. Na mysli tanula mu sličná tvář a lepá plná postava paní Apolenky. Připomínal si každé vroucí, důvěrné slovo, kterým k němu promlouvala, když domů od Kotovínských pustou, deštivou nocí ji odváděl, a blaho netušené dosud jím zachvělo, když vzpomněl, jak paní, kdykoli nějaká postava neznámého chodce za tmy na ulici vstříc se jim vynořila, v bezděčné bázni k němu blíže se přitulila a k rameni jeho se přitiskla. Ó, kdyby byl ani se Švarcem neujednal, že o přízeň její se bude ucházeti, byl by jistě po ní zaprahnul! A věru, těch příprav jest již dost, půda v nitru jejím připravena. Mohl již včera začíti a vyznati jí lásku svou! Ale nechť si — při této roztržce mezi manžely Radolínovými najde příhodnou chvíli opět co nevidět. Ó, však ji musí míti — vroucí, všech obětí schopnou lásku paní Apolenky.

A panu Ondřeji při těchto a takých myšlénkách tak se krev rozproudila, že bezděky vyskočil z postele. Jal se oblékati v úmyslu, že půjde k Radolínovům, dříve však se podívá k mistru Švarcovi a k jeho dceři. Musí se s ní opět smířiti. Učiní tak v žertu a smíchu, rovněž jak se byl rozhněval. Nemá jejího hněvu již potřebí jako včera. Ostatně neklame příliš veselou tu dívčinu a dokonce ne už jejího otce o své lásce, i vědí oba, že on jest příliš lehký patron a člověk světácký, nežli by vážně k jedné bytosti chtěl se upoutati. Jestli však starý mistr jinak o tom Radolínovi se vyjádřil, pocházelo z úmluvy s Ondřejem. Každé podezření, jakoby Ondřej na paní Apolenku toužebně pohlížel, mělo býti v prsou mladého vladyky hned v zárodku potlačeno domněním, že přítel jeho miluje dceru mistrovu.

Pana Ondřeje čekalo hned po ránu překvapení převeliké. Sotva seběhl se schodů a stanul dole na sínci, zastavila ho sama hospodyně, žena obstarožná se slušnými boky a lalůčkem pod bradou, jako pravá pekařka všecka zamoučněna. Jak strnul pan Ondřej, když slyšel, že jest od samého rána všecko město toho plničko, že ten mladý vladyka z Pekařské ulice, co se tajným uměním alchymistickým zanáší, v noci kordem svým sesekal ponůcku i samého rychtáře až do krve, když mu na ulici lidi ze spaní bouřiti zabraňovali. Byl prý asi hodně unáčen (podnapit), ale teď těžko to asi odpyká, neboť, ač živou mocí se bránil, zajali ho a do dusiku uzavřeli a odtamtud tak lehko — aspoň ne před početím a dokonáním soudu konšelského — se nedostane. Nechť jen pan Ondřej netváří se nedůvěřivě, jest to vše pravda jistojistá, neboť drábové, vracejíce se z rathouzu z noční služby, po městě to roznesli.

Pan Ondřej, nemoha již pochybovati o pravdě zlé noviny, utvářil se tak žalostně, jakoby vlastního bratra jeho neštěstí to potkalo; vědělať hospodyně, že není věrnějších přátel nad pana Ondřeje a vladyku z Pekařské ulice. Ale tou měrou, jak žalostně tvářil se jeho obličej, zaradovalo se jeho nitro! Hoj, jak výborně vladyka zahrál, tak že výhra nemůže minouti mne! Tak pomyslil si pan medikus, chvátaje co dech mu stačil do domu Radolínova. Vyšed, zastal paní Apolenku, ana bledá a oči majíc od pláče a bdění zardělé, mlčky po jizbě přechází. Teskný úsměv objevil se na jejích rtech, když spatřila ustrašenou a žalostící tvář medikovu.

„Vidím, že již víš —“ děla smutně. „Chtěla jsem sama do města na rathouz jíti, ale co bych já, pánům hrubě neznámá, mohla muži vymoci? Na tebe jsem myslila, na tebe čekala — viď, že pomůžeš?“

A stiskla mu ruku tak vroucně, pohlédla mu do očí tak prosebně, že panu Ondřeji se zdálo, jakoby nikdy dosud nebyla tak rozkošná a k němu zároveň tak přívětivá a důvěrná, jako v této chvíli. Jedná se jí zajisté o česť jména muže jejího, které jest i jménem jejím.

„Jsem vším vinna já,“ pokračovala paní, „vyznám se ti upřímně, jak bylo. Mnoho trpkých okamžiků způsobila mi myšlénka, že můj muž jednou přece přinutí mne, abych mu klíče od truhel s penězi vydala, a že peníze předky našimi těžce shromážděné lehko pak rozplýtvá! Usmyslila jsem si, že je ukryju tak, aby k nim těžší byl přístup než v truhlicích. Nakázala jsem tajně Petrovi, aby ve chvílích prázdných kopal na nejzazším konci sklepa našeho hlubokou jámu, a čekala jsem nyní jen na příležitosť kdy bez vědomí mužova za pomoci Petra a ženy jeho vaky s penězi tam budu moci uložiti. Ta příležitosť se naskytla včera. Mínila jsem, že muž můj zdrží se u Kotovínských po mém odchodu ještě aspoň hodinu. Ale přišel dříve, a my, ve hlubokém sklepě vaky s penězi do jámy ukládajíce, ovšem jsme neslyšeli sebe hřmotnější jeho klepání. Bděla jsem potom, čekajíc na muže, až do rána. Když nepřišel, poslala jsem ke Kotovínským, a tu Petr zvěděl a přinesl mi tu hroznou novinu — —“

„Ale, paní, což jsou ty peníze opravdu před ním lépe uschovány v jeho vlastním sklepě, než v jeho vlastní jizbici? Truhlici otevře a hlínu sklepa dá rozkopati —“

„Zajisté, ale truhlice dá se otevříti hned, v každé nestřežené chvíli, ale peníze ve sklepě zakopány jsou velmi hluboko. Nežli by se k nim dostal, vždy bych nabyla času vůli jeho změniti po dobrém nebo jinými prostředky —“

A tato poslední slova pronesla paní tak klidně a pevně, že toho pan Ondřej nejméně nyní se nadál. Ó, to vše jest voda na jeho mlýn!

„Račiž se upokojiti,“ chlácholil ji, „takých případů, že lidé — urození obzvláště — městským ponůckám se protivili, mnoho se po královských městech přihází. Některá kopa grošů spraví to dokonale. Jedná se ti zajisté, paní Apolenko, aby choť tvůj zbaven byl vězení. (A při tom pomyslil: Mně však se jedná, aby tam byl co nejdéle.) Proto půjdu hned do města, abych sehnal dobrou duši, která by se mnou choti tvému za rukojmí se postavila, by ihned byl z vězení propuštěn a na svobodě mohl soud svůj očekávati. (A při tom myslil: Jak jen to provedu, abych rukojmí sháněti musel co nejdéle!?) Pak zjednám si přístup do vězení k manželu tvému, abych jej potěšil zprávou, kterak celou noc pro něho jsi probděla a teď všecka nešťastna jej očekáváš. O penězích ovšem nic nesmím vyjeviti, abych jej ještě více nepozlobil. Řeknu, žes jej tak brzo nečekala, a žes zašla do toho malého domečku na dvoře, kde Petr se ženou přebývá, spát že se ti nechtělo, a Petr podle častého zvyku svého že bděl, předčítaje ženě své bibli. Choť tvůj dobře ví, že ti dva staří lidé, nemohouce spáti, mnohdy celou noc prosedí. Řeknu, že jsi je poslouchala, hledajíc úlevy své mysli po rozrušení zábavy. Ten domek je přes celý dlouhý dvůr, jak bylo možno zaslechnouti sebe prudší bušení, a k tomu ten šumný, plískavý déšť! Vůbec učiním vše, aby příchod jeho byl jiný nežli včerejší rozchod.“ A pan Ondřej při těchto slovech pomyslil: Přičiním se ze všech sil, aby jeho vzdor a hněv na spanilou ženušku byl větší při návratu, nežli při rozchodu. Největší úspěch můj by byl, kdyby prohlásil, že raději bude ve vězení, než aby se ke své vzdorné ženě navrátil.

A za malou chvíli odcházel, provázen starostlivým pohledem paní Apolenky, jejíž pozvání ke skromnému obědu ovšem s velikým vděkem přijal. „Budu hledět,“ pravil jí, „abych do oběda se navrátil, možno li, již se svým drahým přítelem…“

Pan Ondřej jásal v duchu radostí, když za nějakou dobu po té bylo jej viděti kráčet do širokých vrat radnice. Dozvědělť se po cestě, že pan primas s purkmistrem jeli dnes ráno, nedbajíce oba trochu nevyspání po včerejší hostině u Kotovínských do Prahy. Aby se o tom přesvědčil, zašel schválně do domů těchto obou vážených sousedů, kdež mu vše potvrdili. Toť dnes šťastná hvězda moje zasvítila, pomyslil, ubíraje se do radnice Radolína ve vězení navštívit. Radolín musí chtěj nechtěj ve vězení vydržeti aspoň do návratu purkmistra a primasa z Prahy, poněvadž bez jich vědomí dle práv městských žádné rukojmí nemůže býti postaveno a vězeň propuštěn. U primasů řekli, že hospodář sotva vrátí se dříve nežli pozejtří, ne-li popozejtří. Toť jsou dva, tři dni času, ve který paní Apolenka jediné jeho, Kaplově péči bude odevzdána! A o rukojmě nemusí se nyní ani starati! Nyní potřebuje ještě mluviti s Radolínem.

Bylo již dávno po poledni, když vycházel pan Ondřej z radnice. Ale tvář jeho byla zasmušilá. Nezdařilo se mu u vladyky tak, jak toho očekával. Ten blázen, místo aby zuřil a všecku vinu jenom na ženu svaloval, sám sobě vinu dává, naříkaje jen, že tím žal ženě své způsobil, a sumou všecek je změněn, jakoby mu byla paní Apolenka včera u Kotovínských nápoje lásky byla namíchala. Pan Ondřej věru ho nepoznával. Vůči tomuto velikému obratu v mysli Radolínově potřebí jest jen jednati a to rychle a rázně. Jenom dva, tři dni mu zbývají, aby odhodlaným pohybem zatáhl konečně tu síť, kterou nepozorovaně kol té zlaté rybky, jakou paní Apolenka v skutku jest, tak dlouhý čas rozprostíral. Ano, čas rozhodný se přiblížil — teď nebo nikdy…

Paní Apolenka byla trpce sklamána, nespatřivši muže svého po boku Kaplově. Ale slovy Kaplovými, plnými vroucího citu a něžnosti, dala se na konec utišiti. Pan Ondřej dovedl jí vše tak vylíčiti, že nepochybovala, kterak ve dvou, třech dnech muž její se navrátí, a že to bude zásluhou jedině páně Ondřejovou. Při tom však slovy opatrně volenými dal znáti, jakoby vladyka netoužil příliš po vzdorné ženě, která vůli a libůstkám jeho nechtěla se podrobiti. Paní Apolenka dobře si toho povšimla, ale nyní tlumíc násilně všecko, co jí připomínalo bolestný rozpor mezi vůlí její a mužovou, toužila především, aby její muž zbaven byl potupy vězení a mohl usednouti s ní, ženou svou, za svůj stůl. Proto nepokrytým způsobem dávala na jevo vděčnosť svou panu Ondřeji za všecko jeho přičinění, aby Radolín byl osvobozen.

„Za nejpřednější povinnosť mi choť tvůj uložil, abych v dílnu jeho zlatodějskou nahlédl a co potřebí zařídil, aby jeho nepřítomností škoda nevzešla,“ prál pan Ondřej, když byli poobědvali. „Učiním mu po vůli s dovolením tvým ihned,“ doložil, ubíraje se ke dveřím, jež vedly do sousední jizby, ze kteréž vcházelo se do dílny zlatodějské.

Minula delší chvíle a paní Apolenka zadumána stojíc u okna, ohlédla se vyrušena hlasem Kaplovým, jenž ve dveřích sousední jizby stanul.

„Paní Apolenko, ty jsi jistě dosud ani jednou nebyla v místnosti, kde tvůj choť zlato chce vyrobiti a s ním štěstí tobě i sobě vykoupiti. Nepohrdneš mým pozváním, abys šla se podívat na ty podivné látky a nástroje? Nebude pro tebe bez užitku, jestli vše vlastním okem přehlédneš.“

Paní Apolenka, opravdu na nic zlého nepomyslivši, vešla do dílny, která byla bezděčnou příčinou mnohého trudného okamžiku jejího. Při prvním kroku ovanul ji prudký průvan. Proti dveřím, kterými vešla, byly jiné, které z dílny přímo na zahradu vedly a ty byly otevřeny.

„Větral jsem, paní Apolenko, aby ti těch několik okamžiků zde strávených nebylo nepříjemno,“ děl pan Ondřej přiskočiv ke dveřím a zavíraje. V prsou jeho zabušilo. Rozhodný okamžik se přiblížil. Musí jí vyznati lásku, dokud nitro její jest přístupnější; až se vrátí Radolín z vězení a ona uvidí, jak je zase všecek láskou posedlý, vše by bylo marno.

Paní Apolenka pokročila dále do místnosti jedním zamříženým oknem dosti spoře osvětlené, jejíž klenba, nedávno ještě čistě vybílená, nyní již do tmava byla začouzena. S podivením rozhlížela se po všech těch divných věcech k alchymii potřebných, jež před tím nebyla nikdy viděla.

„To jest tedy ta místnosť,“ promluvil Ondřej, „kde často tvoje jméno zaznívalo —“

„Moje?“ podivila se paní. „Můj muž sotva při alchymii na mne byl vzpomínal.“

„Ale musel vzpomínati, poněvadž každou chvíli rozpřádal jsem řeč o tobě, paní Apolenko, a já zase musel rozpřádati, poněvadž srdce moje velelo.“

Paní Apolenka pohlédla na pana Ondřeje tázavě, jakoby nebyla jista, zda dobře slyšela, či správně porozuměla.

„Ale rač se posaditi,“ děl pan Ondřej sladce, uváděje ji k lavici, v koutě nedaleko ohniště postavené. „Nyní ukáži ti nejvzácnější roztok naší dílny.“

A v několika okamžicích přiblížil ke zrakům paní Apolenky velikou sběračku, kterou byl dříve ponořil do jedné z nádob.

„Toť samé stříbro!“ podivila se, hledíc na bílé, lesklé kusy kovu ve sběračce. To jste již vyrobili?“

„Chot tvůj to myslí — ale já, pamětliv, že jsem slíbil tobě od alchymie nadobro jej odvrátiti, a maje na mysli způsob, který nejjistěji vede k cíli, dal jsem sem tajně toto stříbro.“

„Ano, to jest bystře zařízeno,“ pochválila paní, „ale ty přicházíš tím k veliké škodě, kterou ti chci nahraditi. Tolik stříbra! A muž můj si je ponechá! Proč jsi to již dříve neřekl?“

„Ó, paní!“ zahořoval Kapl a hlas jeho chvěl se vnitřní bouří, „ne ty kousky stříbra, ale ani všecko jmění své, všecken svůj čas, ni život svůj za nic bych nevážil, kdybych tobě mohl jím prospěti. Ó, paní Apolenko, shlédni na mne bídného, dnes ti to konečně vyznám, že jsem nejnešťastnější ze všech lidí. Druhdy byl jsem nešťasten, že jsem tě viděl nespokojenou, nyní jsem nešťasten, že ti ani nemohu a nesmím vylíčiti ta muka, jichž jsem pro tebe vytrpěl. Ó, paní —“ zvolal, prudce odhodiv stříbro do roztoku a vrhnuv se k nohám paní Apolenky na lavici sedící, „já tebe neskončeně miluji — vysměj se mi, opovrhuj mnou, vyžeň mne z tohoto domu svého, já nemohu jinak. Ó, paní, nechci nic více než jedno slůvko, kterým uzdravena bude duše má —“ a chopiv ji za ruku počal ji vášnivě líbati. Ale paní násilně ruku mu vyškubla a prudce se vztýčila. Tvář její se zaruměnila.

„Pane Ondřeji,“ děla pevně a rozhodně, „jestli lžeš slovy svými, tedy tebou opovrhuji, jestli pravdu díš, pak tě lituji. Pomni, že Bůh jest všudy přítomen —“

Pan Ondřej zarděl se do krvava. Jindy opatrný a sebe ovládající byl v této chvíli tak rozčilen a v tomto rozčilení tak daleko se odvážil, že ani nepomyslil na to, zpět se vrátiti. Nikoli, musí ještě o krok dále pokročiti, však paní Apolenka zanechá upejpání a on zvítězí.

„Paní, láska čistá není hříchem — nežádám nic jiného za všecka svá muka, než polibek — jediný a poslední —“ a hbitě přiskočil k paní Apolence. Předpokládal, že se jedná jen o první, a toho-li dosáhne, že zvítězil: buď paní Apolenka svolí, aby první nebyl již posledním, anebo aspoň před mužem vše zamlčí.

Ale paní Apolenka rovněž hbitě uskočila. V této chvíli poznávala pravou postať tohoto muže.

„Pane, neopovažuj se!“ vzkřikla pronikavě. „Já miluji svého Tomáše! Budu křičeti!“

Ale tato slova lila jen olej do ohně jeho vášně. Nemohl, nesměl již ustoupiti. Proto vida, kterak paní ku dveřím se chce dostati, aby prchla, chtěl jí zaskočiti cestu.

Paní Apolenka pozorujíc úmysl jeho, vzkřikla pronikavě — hle, jak skočila ke dveřím a šťastně jich dosáhla, neboť Kapl, klopýtnuv nenadále o jakousi překážku, upadl. Paní vyrazila do vedlejší jizbice — a v témž okamžiku, když Kapl sbíral se se země, chtěje hbitě skočiti za paní Apolenkou, aby dostal ten jediný polibek, rozlehl se v sousední jizbici radostný, jásavý výkřik: „Tomáši!“ a jemu touž silou plný hlas odpověděl: „Apolenko! ženo má!“

Opravdu, byl to mladý vladyka, jenž ženu svoji vášnivě nyní objímal. Ale jak se zachmuřil, jak vyskočil jako podrážděný lev, když paní Apolenka pravdivě mu pověděla, ve kterýto okamžik přišel. Vrazil do dílny zlatodějské, ale po panu medikovi ani stopy. Jistě vyběhl do zahrady a odtud skokem přes zeď unikl.

„Nechám jej prozatím,“ děl hlasem pohnutým, když vrátili se do přední jizbice „Teď však dříve s tebou si musím pohovořiti. Vidím, jak jsi čistá a vznešená, jako světice, vím také, že stal jsem se tě nehodným. Ale sám Bůh osvítil duši mou. Jak jsem byl slepý, bláhový a pošetilý! Dal jsem se v ruce lidem podlým a tebe jsem pomíjel. Hledal jsem zlato, abych byl bohat jako velmožové a abych mohl v jich společnosti po boku tvém se pyšniti při světských radovánkách a hlučných kratochvílích. V tom hledal jsem štěstí své. A zatím poznávám, že to pravda svatosvatá, co’s ty již dříve mi říkala: že štěstí jen v srdcích dvou bytostí, vroucí láskou sobě oddaných, může sídliti, byť by v ústraní a chudobě pracně vydělávaly chléb svůj. Ach, ano, tichá, vroucí, všech obětí schopná láska, a nikoli sláva světská a rozkoše panských kratochvílí, a užitečná, třebas menší zisk poskytující a namáhavá práce, a nikoli hamižné bažení po rychlém zbohatnutí tajemnou vědou zlatodějskou — to jest to pravé zlato, po kterém každý člověk má toužiti. A já je zahazoval! Můžeš-li mi, dušinko má, odpustiti?“

Paní Apolenka, plačíc radostí, místo odpovědi přivinula se na prsa svého muže, znova a zajisté již navždy jí navráceného… Teprve za hodnou chvíli, když oba probrali se z mocného pohnutí, dověděla se, že pan primas s purkmistrem ráno vyjedše do Prahy, vrátili se pěšky domů někdy po polednách, neboť se jim někde za Kolínem kolo vozu rozbořilo. Pokládali to oba za zlé znamení, cestu do Prahy odložili a vrátili se domů. Uslyševše o příhodě vladyky Radolína, ihned do vězení k němu zašli a kázali jej propustiti, když soused Kotovínský, včerejší hostitel, a bratr jeho rukojmě postavili.

Ostatně se již prokázalo, že z ponůcky jen dva biřici a to lehce byli kordem Radolínovým pošramoceni, jeden na ruce, druhý na rameni.

V skutku, za čtrnácte dní bylo po soudě. Vladyka zaplatiti musel deset kop grošů obci a oběma biřicům.

* * *

Pan Ondřej Kapl z Hartenštejna ještě téhož dne zmizel z Hor Kuten, aniž by se tu byl kdy více ukázal. Věcí v jeho bytě pozůstalých ujal se se svolením pánův z rady učený mistr Švarc ze Švarcentalu, když se byl prokázal dlužními úpisy, na veliké sumy znějícími, které byl mu zmizelý pan medikus vystavil. A také mistr Švarc z Hor Kuten se vystěhoval, ale jistě ne do Němec, neboť tehda naše Čechy pro takovéto cizinské dobrodruhy byly zemí zaslíbenou.

Jediné, zač byli Radolínovi lstivému Kaplovi vděčni, bylo, že pohnul druhdy vladyku, aby bratr pražského měšťana Kejla znova mohl u něho zaklepati s nabídkou o koupi statku druhdy Radolínova. Ovšem, že vladyka znova zpět koupil rodné zboží své za tutéž cenu, kterou byl za ně obdržel — nic při tom prodeji a opětné koupi rodného statku svého nezískal tedy na penězích, ale všecko prý úplné štěstí a spokojenosť svou a Apolenčinu.

Neboť když za rok po jeho odstěhování z Hor Kuten soused Kotovínský pozván byl na venek ku Radolínovům, kdež prvorozeného synka vladykova křestili, a vrátil se, vypravoval spolusousedům, že není pod sluncem šťastnějšího člověka nad Radolína, jenž do smrti nejdelší nechce prý za podvodnou alchymií ven z tichého ústraní svého statečku rytířského, kdež pravé zlato lásky uschovává mu srdce jeho věrné ženy a pravé zlato boží úrody rodí mu půda po otcích zděděná.

A od toho roku — bylo to l. P. 1593 — nebylo již nikdy o Radolínových na Horách Kutných slyšeti. Jistě žili spokojeně, vychovávajíce synka svého ve venkovském ústraní, pracujíce, milujíce se a jsouce šťastni!