O pravém zlatě/V.

O pravém zlatě Josef Braun
IV.	V.	VI.

Údaje o textu
Titulek:	V.
Autor:	Josef Braun
Zdroj:	BRAUN, Josef. Dvě historické povídky z literární pozůstalosti. Praha : nákladem Libuše, matice zábavy a vědění, 1894. s. 55–69. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V prostranném mazhauzci (jídelně) bohatého souseda Kotovínského bylo již před početím hostiny hlučno a veselo. Nejpřednější horští páni, lidé urození a bohatí, byli tu s manželkami svými, aby přátelsky oslavili onen drahocenný list pod pečetí královskou, jehož mocí udělen sousedu Kotovínskému přídomek i erb šlechtický.

Ti, kdož přišli do této vzácné společnosti nejpozději, byli Radolínovi. Paní Apolenka nějak dlouho se byla strojila. Ale za to, když vešla po boku muže svého v mazhauzec, vítána jsouc dle starého obyčeje mnohým slovem srdečným od samého hospodáře, všecko shromáždění jakoby na daný povel umlklo. Ženy s pohledem závisti a mužové s netajenou zálibou pohlédli na tu štíhlou a přece plnou postavu paninu, oděnou v šaty z drahocenného červenavého aksamítu zlatem prošívaného, i na její tvář, lehýnce přibledlou, ale tím krásnější pod tou aksamítovou, perlami zdobenou karkulkou, která jen stěží dovedla pokryti bohaté vrkoče jejích vlasů, na strunách zapletených a bleskotavým šmelcem províjených.

Ale také vladykovi v tom damaškovém kabátě, v tom mantlíku nedbale přes ramena přehozeném, sumou od bělostného okruží, jež krk jako poutem obepínalo, až po střevíce aksamítové, stužkovou růžicí zdobené, výborně vše slušelo. Vladyka mimo nadání dosti známých tu našel. Jak zazářil, když kráse jeho choti a vlastní jeho švarnosti pochlebovali!

Prohlížel sobě bystře ten nemalý tlum paní a panen v partikálech,^[1] v zavití po španělsku či podle novějšího obyčeje na strunách, v šatech z drahých látek, v živůtcích divně zžáhaných, ve fěrtoušcích podivnými ozdobami vyšívaných, s náramky na rukou, penízky na hrdle a prsteny na prstech. Ale neviděl v chvále těch, kdož dali znáti, že paní jeho patří mezi nimi místo nejpřednější, žádné pochlebenství. Tak jemu samotnému se líbila, tak její vábný zevnějšek jej okouzloval; a vladyka byl přesvědčen, že i jeho choť nemůže mezi tímto houfcem našňořených mužů, mladých a starých, najíti švarnějšího a onačejšího nad něho.

Takto v duchu přemýšleje, za některou chvíli proplétal se s chotí svou v pestrém tom tlumu, tu onde se zastavil, aby sladká a hladká slova přijal i navzájem dle možnosti a okolností vydal, až konečně zvučný hlas hospodáře všecku vzácnou společnosť ke stolu zval. Vladyka již chtěl ke stolu zatočiti — v tom však trhnuv sebou, pospíchal k starému muži a mladé dívčině, kteří tamo v rohu několika přáteli byli dosud obklopeni, takže je viděti nebylo. Paní Apolenka ihned domyslila si, kdo to asi jest. Bodlo ji u srdce, když viděla, s jakým kvapem a s jakou radostí její muž k oběma pospíchá. Jak horlivě a všecek jsa změněn, s nimi rozmlouvá.

„Hle, ženuško, toť slovutný mistr Švarc, můj přelaskavý učitel a jeho sličná dceř panna Markytka,“ představoval oba paní Apolence, která v té chvíli hrubě ani neslyšela uctivá a velmi zdvořilá slova mistrova, jimiž, ruku jí podávaje, vyslovoval povděk svůj nad tímto seznámením. Bylať pohlédla na tvář dívčinu — a nemohouc sama sobě popříti její opravdovou sličnosť, viděla v nenuceném a veselém jejím výraze smělou a málostydnou tvář lehkomyslné dívky. Zdálo se, jakoby učený mistr ni jeho dceř nepozorovali, že poklona paní Apolenky byla velmi nepatrná, i že v pohledu jejím zachvěl se spíše odpor, chlad a sumou opak onoho potěšení a povděku, jež dle slov svých pociťoval mistr Švarc nad seznámením se s paní Apolenkou. Panna Markytka bez ostychu dala se do hovoru s mladým vladykou, usmívajíc se jako diblík, a jen pan mistr vyrušoval je oba otázkami o alchymii, které na mladého vladyku vznášel.

Paní Apolence bylo, jakoby měla silou obrovskou uchvátiti svého muže a vyvléci jej z tohoto shromáždění, z poblízka té smělé, bezohledné a lehkomyslné dívčiny. Nitro její se bouřilo, v očích šlehal blesk žárlivosti. Umínila si však ještě vyčkati a třeba násilně prudké hnutí nitra svého tajiti. Ale ještě více byla pobouřena, když usadili se za dlouhý, celou délka prostranného mazhauzce dosahující stůl, pokrytý příbory a obrovskými misami. Viděla, že místa, na něž hosté se usadili, byla již napřed určena. A hle, muž její po pravé straně má za sousedku ji, ženu svou, ale po levé — pannu Markytku! Netušila ovšem, že nebyl to vladyka, ale pan Ondřej Kapl, jenž toto rozsazení již před hostinou byl připravil. Pan medikus, jakoby podivnou náhodou, vskutku však z vlastního přičinění, seděl po pravé ruce paní Apolenky a snažil se nyní řečmi svými ji připoutati a obveseliti. Ovšem se mu nedařilo. Paní Apolenka nikterak se tím netajila, že mysl její není přístupna nyní zábavným slovům. Přicházela jí spíše za obtíž, než aby ji pobavila.

A čím bylo paní Apolence nevolněji, tím více veselil se její muž. Lichotky a obdiv ostatních hostů byly jej před chvílí připravily v dobrou náladu; zářil radostí a uspokojením, a těšil se z hloubi duše na taneček, jenž měl jemu i jeho choti teprve získati všeobecnou pochvalu, zálibu, obdiv a snad i drobet závisti. Zatím umínil si užiti výhodného svého sousedství a konati přátelskou službu Kaplovi, v niž se byl uvázal. Ani mu nenapadlo, jaká muka připravuje choti své, kterou dráždil, urážel a mučil. Tak bylo přes celou hostinu, a vladyka jen tu ondy skrovné slůvko k paní své prohodil, nic si nevšímaje výrazu tváře její.

Hostina již se končila, když panna Markytka na delší chvíli s otcem svým po levé její straně sedícím v hovor se zabrala. Té chvíle použiv, naklonil se vladyka Radolín opět k paní Apolence. Ale než promluvil, děla k němu: „Prosím tebe, ušetř aspoň své pověsti. Ne-li k vůli mně, tedy k vůli sobě, co řeknou lidé o tobě a té — —“

Mluvila z ticha, ale hlas její se chvěl a z oka jejího zasršel blesk. Ale rovněž vladyku tato slova pobouřila, měl co činiti, aby odpověděl aspoň na oko klidně: „Bavím se, s kým chci, a nikdo nesmí mi poroučeti, ani ne ty — pravím to jednou pro vždy, rozumíš?! Bav a vesel se taktéž s kýmkoli, nekladu ti překážek.“

A odvrátil se opět k panně Markytce, s níž horlivě rozmlouval i pak, když z mazhauzce četní služebníci stůl z několika menších složený a všecky židle vynesli a společnosť k tanci se připravovala. Byloť v ten čas sice málo kdy slýcháno, aby po takové hostině při podobné příležitosti na mazhauzci se tančilo — ale soused Kotovínský, sám jsa člověk z míry veselý a tance dosud při své páté desítce náruživě milovný, umínil si i touto kratochvílí o svém slavném dni hosty své pobaviti.

Odpůldne bylo minulo jako oka mrknutí. Na mazhauzci již rozžehli početné voskovice ve svícnech na stěnách zasazených. Přišli hudci a pištci, pronikavé zvuky ozvaly se, zvonce k houpavému poskoku dle tehdejšího obyčeje. Mladý vladyka, jenž bavil se dosud s pannou Markytkou, trhnuv sebou, poodstoupil dva kroky k paní Apolence, jež tu stála po boku pana Kapla, jakoby chtěla vyslechnouti každé slůvko, jímž muž její pannu Markytku zabavuje.

„Teď hned první tanec paninský, čekám, že mne provedeš — ale posečkej ještě jen chvilinku, mám cosi důležitého s pannou Markytkou dohovořiti,“ děl paní své zticha. Paní Apolenku, beztoho rozčilenou a podrážděnou, slova tato pobouřila ještě více. Byl by schopen této bezohlednosti, kdyby ji, ženu svou, ještě miloval?

„Nemusím tě ani za chvíli rušiti z té zábavy tak tuze ti příjemné. Beztoho není mi volno — nepůjdu do kola.“

„Prosit tě nebudu —“ vyjel prudce Radolín. Nejsladší okamžik, na který se tak byl těšil, měl nyní přijíti a — žena se zdráhá. Ale nechť si — vytrestá se sama. Přikročiv k panně Markytce, promluvil k ní tak nahlas, aby to i jeho choť slyšeti mohla: „Milá a ctná panno Markytko, zdá se, že budu již dokonce připraven o rozkoš tohoto tanečku, neboť choti mé není prý volno do tance.“

Jak se zajiskřilo paní Apolence v očích, když viděla muže svého vkročiti do kola s tou lehkomyslnou holčicí, která, pokládajíc slova vladykova za nepřímé vyzvání, by sama jej k tanci vybídla, vskutku tak učinila. Hle, jak ta dívčina všecka ve tváři jen jen hoří, jak oči se jí lesknou a kolem rtů zdá se, že podivný výsměšek jí zahrává — oh, Bože, paní Apolenka v těchto chvílích utrpěla více muk, než kdykoli jindy v životě svém… Již očitě poznává, že muž její ji zrazuje, již vidí, že tato dívčina cele jej zaujala, srdce jeho jest ztraceno a s ním i peníze jeho, jež by jistě hotov byl rozplýtvati pro rozmary této dívčiny a pro lakotu otce jejího. Dá se předvídati, že co nevidět opět obnoví žádosť svou o klíče k penězům a že ji vysloví ještě rozhodněji — a ona, paní Apolenka, přece na žádný způsob žádosti jeho nebude chtít povoliti. Ale jak jen učiniti, aby peníze své a její takto nemohl rozplýtvati? Tato těžká starosť tížila hlavu paninu, kdežto veliká bolesť skličovala srdce její. Dobře, že opět objevil se tu pan Kapl, jenž slovy důvěrnými a jemnými začal s ní promlouvati. Ač plna starosti a žalu, paní Apolenka byla nyní dosti povděčna jeho hovoru; snažilať se přece při něm pozapomenouti svých bolestných a tížících vnitřních pocitů…

Chvíle vlekla se paní Apolence za chvílí zdlouhavým, trapným chodem a přece dříve, než se nadála, byla tu čtvrtá noční hodina — dle našeho počtu půlnoc — kterou pronikavý piskot ponocného píšťaly dole na ulici se ozývající hodovníkům oznamoval. Hle, pomyslila paní, již čtvrtá hodina a on dosud s tou dívčicí se obírá a jakoby nepozoroval ty potajné a namnoze povážlivé nebo výsměšné a škodolibé pohledy ostatních hodovníků.

Paní Apolenka, stojíc v koutě mazhauzce s Kaplem, odhodlala se k činu, an její muž procházeje se s pannou Markytkou kolem dokola, právě sem přicházel. Přistoupivši k oběma, promluvila na svého muže klidně a vážně: „Jest již tak pozdě. Mnozí odcházejí, čas, abychom i my k odchodu se měli. Ráda bych si již odpočinula.“

Paní Apolenka nic nehleděla na přítomnosť alchymistovy dcerky, která jemu pod paží zavěšena byla, a zdálo se také, že ani panna Markytka nedá se vzezřením i slovy paní Apolenky z příjemného rozmaru vyrušovati. Všechno chování sličné panny prýštilo z jediného pramene: chtěla svým veselím a důvěrným chováním k Radolínovi vzdorovati panu Ondřeji, jenž v posledních časech jakoby opravdu začal si ji nadcházeti. I jeho nitro bylo naplněno vzdorem, ale zároveň trpkostí a hněvem, jenž platil jeho choti, která dle jeho mínění všecku zábavu dnešní mu pokazila a o nejkrásnější okamžiky „paninského“ tanečku jej oloupila. Nenahlížel, že jen on sám všechno to svým nemoudrým počínáním zavinil — a tak, jak v nitru svém byl na svou choť roztrpčen, prahnul i jí samé za odvetu trpkosť způsobiti. Čím více ji miluje — myslil — tím více musí ji vytrestati, aby podruhé neodvážila se mu jakkoli zkaliti podobné příležitosti společenských kratochvílí.

Proto nyní, ana paní Apolenka před Švarcovic pannou o návrat domů jej žádala, krátce jí odsekl: „Já ještě domů nepůjdu, mně se to tu líbí velice — viď, panno Markytko. Není-li tobě tu volno, můžeš odejíti beze mne — požádej třeba přítele Ondřeje, by tě domů vyprovodil.“

A nežli mohla paní odpověděti, odcházel kvapně s pannou Markytou. Bledá a chvějíc se, vrátila se paní Apolenka k příteli svého muže. Té urážky, toho ponížení, jež muž jí před tváří její sokyně způsobil! Má tu trpělivě vyčkati, či opravdu odejíti? Věděla, že když odejde, hněv muže jejího, ač na oko k tomu svolil, bude ještě větší, a roztržka mezi oběma zjevná.

„Budiž jakkoli,“ promluvil pan Ondřej, když upřímně mu zjevila, kterak muž jí odpověděl, „já učiním podle vůle tvé, paní ctná. Vím dobře, že tím v této zjevné rozepři mezi vámi postavím se na stranu tvou a že za to stihne mne hněv ne-li dokonce nenávisť chotě tvého, ač v čas-li nezmoudří, ale i to všechno milerád k vůli tobě chci snésti.“

A poslední jeho slova zazněla tak podivně a oko jeho upjalo se při tom na její tvář takým pohledem, že paní opět si vzpomněla na tu chvíli, kdy jej pro vlastní svůj žal spatřila oslzeti. Ani v tomto okamžení v čisté, upřímné její duši nevznikla jiná myšlénka nežli ta, jak velice šlechetný je tento muž… A přece ještě zaváhala… ale v tom jakoby nějaká myšlénka důležitá náhle bleskla jí hlavou, chopila prudce pana Ondřeje za ruku.

„Přijímám vděčně tvou službu,“ děla rozhodně. „Ale jen honem, každý okamžik je mi drahý. Odejděme zjevně, nechť si nás třeba všecka společnosť vidí odcházeti.“

A pan Ondřej se zachvěl libým pocitem, jak úsilně paní jemu ruku stiskla — — — — — — — — — — — — — — — —

Neminulo ani půl hodiny po odchodu paní Apolenky i pana Ondřeje, a mladého vladyky zmocnil se veliký nepokoj. Věděl, že odešli, a dráždilo i tížilo jej, že ani jemu s Bohem nedali — patrně všecko z vůle paní Apolenky. Zábava ať už s pannou Markytkou či jejím otcem a ostatními valně již zřidnuvšími hosty počala mu býti nesnesitelnou. Podivná úzkosť sevřela mu hruď, bezděčná jakási úzkosť o — Apolenku. Smál se v duchu sobě samému, vyvracel si každou pochybnosť, ale nemohl odolati… Půda jej tu náhle pálila pod nohama.

Marně jej zdržovali staří kozáci, kteří se do jedné z vedlejších jizbic sesednuli, mezi nimi pan primas, rektor školy vysokokostelské, a mistr Švarc i sám hospodář, aby s nimi ve jménu svatého Jana Dlijava pomohl prázdniti ten soudek výborného malvazí, který hospodář až k posledu pro ně byl zanechal. Ani to nespomohlo, když pacholek domácí, jenž dole v průjezdu lucernu pro mladého vladyku rozsvěcoval, oznámil, že venku právě vydatný déšť se spustil a že by bylo snad lépe, kdyby pán nahoře mezi ostatními hosty vyčkal, než se to přežene. Mladý vladyka ani mu neodpověděl, ba samým spěchem ani lucerny od něho nevzav, vyrazil ven do tmavé pusté noci.

Nedbal hustého deště, jenž lil se plným proudem se zachmuřené oblohy, kdež ani jediná hvězdička se nezakmitla. Kvapně kráčel pustými, jakoby vymřelými ulicemi. Hle, jak včera odpůldne kráčel sem, ke Kotovínským s ženou svou, pln nadějí, kterak bude s ní zářiti v této společnosti jako první mezi prvními, jak se na to těšil, jako na nejblaženější okamžik života svého — a hle, místo toho všeho sklamání, vzdor, hněv, trpkosť! Ale to není vše — v prsou mladého vladyky ozývala se znova úzkosť o Apolenku a s ní již i stín nedůvěry ke Kaplovi černější nad tuto dnešní noc. Proč vždycky a všecko u jeho ženy prosadil? Ó, Bože, snad by nebylo možno — — a vladyka, nechtě ani domysliti, přiostřil krok.

Déšť neustával, když vladyka stanul konečně v ulici Pekařské u svého domu. Chopiv se křečovitě klepadla, zaklepal prudčeji, než kdykoli jindy. Čekal chvíli, ale ani jediné okno v domě jeho se neosvětlilo. Čekal ještě déle, ale paní Apolenka nepřicházela otevřít. Vždyť přece jí to byl nakázal! A proč aspoň Petr či jeho žena nejdou otevřít? Vždyť tyto prudké rány museli zaslechnouti! Či i jim zakázala a chce jemu vzdorovati a nepustiti ho domů z této nepohody pod ochrannou střechu? Nikoliv, odpověděl si, toho ona by i při největším hněvu se neodvážila. A přec marně již po kolikáté buší klepadlem do vrat úsilnými ranami, marně i nyní bušení opakuje — v domě jeho, ba po celé ulici nic se nehne a jen jednotvárný pleskot prudkého deště se ozýval… Mladým vladykou projela nyní hrozná myšlénka o možné zradě obou, o zradě, kterou Kapl na jeho přátelství a paní Apolenka na jeho lásce páchali. Divoká bolesť sevřela jeho prsa. „Pomsti se krvavě, je-li to pravdou, a znič je oba,“ volal v nitru jeho hlas zloby, která zalomcovala veškerou jeho bytostí. Ale v týž okamžik ozval se v něm ještě hlas jiný: „Je-li důminka tvá pravdou, zdaliž bys ty sám nenesl hlavní čásť viny? Což jsi nechoval se k ženě své zpurně, se vzdorem a hněvem? Což jsi bral na všecka její přání, její prosby a žádosti jakého ohledu? Což vlastně neutvrzoval jsi ji v domnění, že ji nemiluješ? Což to není pošetilostí a v očích ženiných proviněním, když muž na sousedské zábavě vlastní choti své hrubě si nepovšimne a s mladou dívkou bez ustání se zabavuje?“ Tímto hlasem se ozvaly v nitru Radolínově svědomí i láska, vzbuzené nyní zároveň jedním okamžikem. Zaklepal naposled, zabouřil, jakoby vrata rozbiti chtěl — čeká dechem zatajeným — ale opět nadarmo…

V tom, jakoby bleskem náhlé myšlénky osvícen, vzchopil se a nedbaje neustávajícího deště, kvapil vzhůru, probíhaje klikatými ulicemi, až konečně po delší době stanul všecek udýchán v České ulici před domem, kdež ode dávna říkalo se „u Barvínků“ podle rodu, jemuž náležel od mnoha let. V přízemních zamřížovaných oknech kmitalo se rudé světlo a mladý vladyka věděl, že tam hospodář Barvínek, náležeje řemeslem počestnému cechu pekařskému, s chasou svojí pilně robí pečivo na dnešní ráno.

V tom domě v ponebních dvou jizbách bydlil pan Ondřej.

Mladý vladyka, hřmotně zaklepav na domovní dvéře, nemusel dlouho čekati. Za malou chvíli vrzla závora a sám hospodář, v bílé zástěře, rukávy maje vyhrnuty stanul ve dveřích, pohlížeje na temnou postavu nočního hostě, jejž ovšem nepoznal.

„Prosím tebe, je doma pan medikus?“ vyrazil prudce Radolín.

„Vrátil se od Kotovínských před nějakou dobou,“ odpověděl mistr pekařský, jenž se domníval, že kdosi posýlá pro pomoc lékařskou.

„A přišel sám?“ vyhrklo opět z vladyky.

„A s kým by přišel, ty dalamánku,“ zasmál se bodrý mistr upřímně, pokládaje vladyku za nějakého vyslaného služebníka, jenž má nakvap pana medika k nemocnému přivésti. „Leda byl by přivedl s sebou malou opičku — ale dnes ani té neměl. Poznám to, poněvadž klademe prkna s pečivem po síni, aby vykynulo, a je-li v hlavě pana medika trochu světleji, nedává obyčejně pozor a rozšlape nám vždycky několik vykynutých božích dárků nebo dalamánků.“

„Myslil jsem, že přítel můj k němu šel na nocleh. Děkuji tobě,“ zahovořil, ubíhaje zpět, jakoby mu hlavu zapálil a nevšímaje si, kterak bodrý mistr nebodře bručí, že si nadarmo ke dveřím nohy lámal.

Netrvalo dlouho a vladyka Radolín stanul opět před svým domem. V prsou jeho bylo volněji — celá půle té hrozné obžaloby, kterou již již vznesl na Ondřeje a ženu svou, rozplynula se v niveč. Ale kde jen ona tedy jest? Kam by byla šla? Nemohla nikam, musí býti nevyhnutelně doma! A jal se bušiti znova na vrata domovní tak prudce, jakoby je chtěl rozraziti tím železným klepadlem. Marné bušení, marné čekání — v domě jakoby ani myšky nebylo… Již byl všecek až na kůži promoklý — a déšť leje se stále na ubohého vladyku, jemuž nestačí skrčiti se ke vratům… Toť jistě všickni spějí, jakoby odvaru makového požili — nutno zabouřiti, až se dům otřese… Prudkého, unáhleného vladyku napadl opět hněv. Začal klepadlem bouřiti bez ustání, nic se neohlížeje, že se to po celé ulici rozléhá. Ba, nepovšiml si ani, že s té strany od panského placu zahýbá sem do ulice hlouček mužů, z nichž jeden s malou lucernou napřed kráčí. Myslil, že to snad nějací veselí kumpánové, kteří odkudsi z krčmy na dolení město se vracejí, a že jej minou, aniž by si ho povšimli. Promoklý šat studil ho již po všem těle, cítil, jak voda v tenounkých proudech stéká mu po bělostném okruží za krk, hněv jeho se zvýšil a ruka tím silněji stiskla železné klepadlo, bušíc do vrat. Nedbal, že hlouček mužů před jeho domem zůstal státi, pozoruje na mžik jeho počínání.

„Kdo jsi, člověče, že se odvažuješ v noci na ulici bez lucerny proti přísnému zákazu pánů konšelů, a že tu bouříš na dům, až se celá ulice probudí,“ ozval se přísný hlas z hloučku mužů a mluvčí pokročil proti vladykovi.

„Kdo jsi ty, že se odvažuješ tázati?“ odpověděl zlostně vladyka, beztoho rozzlobený.

„Jsem městský rychtář a to jest ponůcka,“ odtušil mluvčí neméně zprudka s onou pánovitou jistotou převahy, jež jest do dneška vlastní mnohým z lidí, kteří v českých městech podobnou službu a povinnosť obstarávají. „Musím bdíti nad klidem v ulicích. Proto jménem práva té vyzývám, abys ustal od toho bouření a řekl mi jméno své, bych mohl zítra na rathouze oznámiti, koho jsem přistihl v noci bez lucerny, aby důchod městský o pokutu jedné kopy nebyl zkrácen —“

„Jsem člověk urozený,“ děl vladyka popuzen a s netajeným pohrdáním, jež přísného rychtáře urazilo a popudilo, „Radolín z Ostrohu. Jen mne udej, chceš-li, tu kopu grošů za lucernu mohu spíše složiti, než ty jediný denárek. Ale bouřiti budu dále, je to můj dům — rozumíš?! — a k vůli tobě nebudu tu stát do rána v dešti.“

„Bouřiti nesmíš,“ zvolal rychtář, „já ti to dovedu zakázati mocí práva svého! U vás na vsi v horách,“ podotkl jedovatě, „ovšem toho práva jsi se znáti nenaučil, ale —“

„Já ti pravím, abys táhl po svých, ty městská paštiko,“ vzkřikl vladyka a obrátiv se k rychtáři zády, jakoby jemu na vzdory začal bušiti do dveří tak prudce, div se pod železným klepadlem nezajiskřilo.

Rychtář přiskočil, chtěje vladyku ode dveří odstrčiti. Ale se zlou se potázal. Vladyka, obořiv se naň, strčil jím tak prudce, že rozezlený strážce městské bezpečnosti sklouznuv na mokré nedlážděné půdě ulice, složil na chvíli drahé svoje tělo zrovna uprostřed kalužiny, která se hojným deštěm opodál před domem Radolínovým byla utvořila. Ale studená voda kalužiny nikterak neschladila palčivosť hněvu rychtářova.

„Toť je hrubé násilí úřadu městskému!“ zvolal rozrušen a vstávaje namáhavě. „Ve jménu práva ujměte jej třeba mocí a hned do šatlavy. Ať je urozený nebo neurozený, páni konšelé naučí jej, kterak v městě lidé ctní pořádek zachovávají!“

V témže okamžiku zaleskla se ocel Radolínova kordu v matném svitu lucerny.

„Běda, nenecháte-li mne s pokojem! Vina bude vaše před každým soudcem spravedlivým!“ zvolal vladyka nanejvýš rozčilen a zamával hrozivě kordem kolem sebe. Ale hle, již naň neohrabaní zřízenci rychtářovi, ozbrojeni halapartnami, útokem ženou — hle, jak udatně se brání, ale na konec, nemoha odolati přesile čtyř mužů sám jeden a kord o halapartnu při prudkém seku si přeraziv, jest přemožen… S vítěznými úšklebky odvádějí jej spoutaného sebou vzhůru k Panskému placu… Již docházejí konce Pekařské ulice, a Radolín, skřípaje zuby, ohlédl se na svůj dům. Pusto a temno tam jako dříve… Co by asi paní Apolenka řekla, kdyby jej v tomto průvodu surových pochopů viděla!? Či kdo jest tím vinen, že se mezi nimi ocitl? A kde ona, paní Apolenka, kde, kde jen jest?!

---

1. Způsob „krinoliny“.