Blahé zlaté mládí/1884/O bílé barvě

< Blahé zlaté mládí‎ | 1884(přesměrováno z O bílé barvě)
Údaje o textu
Titulek: O bílé barvě
Autor: Václav Ptáček (jako Vácslav Ptáček)
Zdroj: Blahé zlaté mládí. Album původních prací pro českou mládež. Ročník prvý. Pardubice: F. & V. Hoblík, 1884. s. 61–64.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

„Buď čistý jako led, bílý jak sníh, pomluvě neujdeš.“ Neboť pozemským údělem bělostné čistoty jest, že jí nenávidí a pomluviti chtějí, kdož sami jí postrádají. Avšak, je-li běl stálá, je-li barvou neposkvrny a nevinnosti, tož nepřátelé její dokáží jen opaku tužeb: z černého mraku vyjde běl jako vítěz v jasu slunečném.

A čím dokonalejší nevinnosť, tato koruna všech ctností, tím skvělejší jeví se pak její obraz. Když Pán Ježíš na hoře Tábor se proměnil, „učiněno jest roucho jeho stkvoucí a bílé velmi jako sníh, ježto tak bílého bělič na zemi učiniti nemůže“. V bílém rouše bez úhony zjevovali se lidem i poslové boží, andělé nebeští. Obličeje jako blesk a roucha bílá jako sníh měli oba andělé, jež nábožné ženy u hrobu Páně spatřily. Ovšem i člověk k obrazu Božímu stvořený a málo menší andělův učiněný oblibovati má sobě tuto barvu smíru, očištění a ospravedlnění, kterýž význam měla bílá barva již ve Starém Zákoně. Roucho kněží bylo lněné, barvy bílé, barvy svaté. A významu toho krásného podržela běl i v Zákoně Novém: kment čistý a stkvoucí jest ospravedlnění svatých. Bílé znamená tedy i veliké a svaté.

I pohanům byla běl barvou bohoslužby. „Sluší bohům poctu vzdávati v rouchách bílých,“ pravili žáci mudrce řeckého Pythagora.

Obrazem nevinnosti jsou květiny s květy bílými. Již básníci perští a syrští opěvovali bílou lilii, jakožto okrasu květin, květinu čistoty. Původní vlastí lilie je tatáž svatá země, kde stála kolébka Panny Marie, jejíž květinou jest lilie.

Mezi ptáky s bílým peřím těší se zajisté vážná labuť nejchvalnější pověsti. Sebevědomá, ve vlnách se čistící labuť je krásný obraz čistoty.

Běl jest perlou mezi barvami: jemným stkví se leskem, aniž oslepuje; nevinností svou okouzluje, aniž smysly mate. Jest tudyž barvou skromné krásy. Bílý oděv nejlépe zdobí spanilou družičku. Z nevinnosti a krásy vyplývá největší a nejsladší radosť. V máji jara, v máji života lidského, kdy nevinnosť s krásou se snoubí — tuť největší radosť, a její obraz — bílé kvítko! Sněženka, jíž prokvetá zelený pažit, zvěstuje brzký příchod Vesny. Bez bílých květů není jara; pročež

sbírejte bílé
každému milé
líbezné vůně
kvítečko. —

A což kvetoucí strom, dávný a vždy přece krásný obraz kvetoucího mládí? Aj, tamto hruška v plném rozkvětu, jako družička bělostnou přioděna je řízou!

U hrušky zastavil se mladistvý básník Jan Kolár. Jsa rozkošným tím divadlem opojen a jako u vytržení nemohl ani pochopiti, že ostatní lidé, jež byl k hrušce přivedl, „mohli tak necitelni býti a jeho radosti se smáti“. „Já již jako dítě,“ píše tento slavný básník ve svých „Pamětech z mladších let života“, „uvida květ, nevím jakousi radostí za ním třásl se. — Celý máj, kde sadové a stromové kvetly, byl mi časem nejsladších rozkoší. Spatře sad kvetoucích jako mlékem a sněhem pokrytých stromův, byl jsem jako očarován, anobrž i před jedním samotným kvetoucím stromem opojen jeho vůní stál jsem celé hodiny jako u vytržení. Nic mě tak neučilo obdivovati se Bohu a milovati svět, jako květy.

Jindy, když strom, zvláště třešně, jabloň, lípa, k tomu pohodlný byl, vylezl a posadil jsem se na jeho květosněžné větve a zde čítal nebo skládal jsem básně.“

Šťasten, kdo takto umí čísti v knize přírody, a kdo též s pěvcem mládeže Bol. Jablonským vyznati může:

V nejvnadnější svojí kráse
příroda mi jevila se;
umění mně svými divy
v ráj měnilo zemské nivy. —

Z rozkošné jarní vycházky vracíme se nyní do svého příbytku. Rozhlížíme se v pokoji. Stěny, nábytek, podlaha — vše barevné, malované, vyjmouc snad dvéře a rámy u oken a v koutě tam kamna. Našim předkům vyhověla úplně barva bílá; ba oni snad v ní spatřovali vrchol krásy. Druhdy zajisté souhlasily čtyři bílé stěny, čistá podlaha bez barevných kobercův a dubový stůl s bílým ubrusem. My ovšem běl z domů vypovídáme, neboť je v nás „více barvy než pravdy“. —

A přece jest běl barvou národní, barvou slovanskou! Básník Villani praví:

Dvě nejmilejší jsou mi kvítka,
jejich když květ rozvije:
to růže jsou a lilie!
To národní české barvy,
růže — plamen lásky k vlasti,
lilie — nevinnosti. —

Mluvili jsme o bílé barvě jako barvě svatosti, nevinnosti, radosti a skromné krásy. Avšak v bílé korunce květiny leskne se i horká slza, jež rozlévá se po bílých plátkách květinky, stávající se obrazem truchlení. Bílý rubáš, bílý příkrov sněhový země připomínají nám nicotu naši. S jakými city pozorujeme, že již i naše hlava začíná „sněhem zapadati“.

Tak tedy má běl dvojí obličej, tu veselý, tu smutný? Ba nikoli: jest jeden význam běli: vítězství! „Duch, jehož sbořený stánek těla bílým jest přioděn rouchem, žije i na dále, a přešel toliko jako vítěz do říše světla.“ Ti zajisté, „kteří přišli z velikého soužení a umyli roucha svá a sbílili je ve krvi Beránkově, ti oblečeni jsou v bílé roucho“.

Pobožný a učený kazatel Filip Jakub Spener vyslovil v závěti své přání, aby jeho mrtvola nebyla k odpočinku uložena v rouchu černém, nýbrž v rouchu bílém, a taktéž, aby rakev nebyla černě natřena a zastřena. „Ne znamení mi dejte smutku,“ — tak píše — „ale blaženosti. Jsa živ, dosti jsem se natruchlil pro církev, nyní však k vítězící odcházím církvi.“ — Běl proráží tudyž i temnotu, jest barvou vítězství i ve smrti a po smrti, kamž nás stále doprovází. Běl sice také truchlí, ale není to truchlení beznadějné. Pravda, chladný a smutný je rubáš sněhový, zahalující milliony odumřelých životův: ale bez něho není radostného hodu Vzkříšení. A bílé vánoce — nejradostnější svátek mládeže — předcházejí před zelenými svátky Velikonočními. Chladný, bílý sníh, ale kterak jest zemi potřeben! Bělosť jest obrazem truchlení, ale nikoli zoufání. Účinkem slunce barvy blednou, toť vdechování a vydechování, přeměňování, věčný pohyb, ruch v přírodě. „Zármutkem jdeš ku radosti,“ volá barva bílá.

Nuže, položte věnce z bílých růží na hroby svých drahých: neboť jest bílá růže obrazem nevadnoucí mladosti — v říši světla; obrazem duchovního obcování s drahými, hrobem nepřestávajícího. — Žel, že jest i chorobná běl, která má účel nás oklamati. Jsouť i vybílené hroby; v bílém rouchu ovčím jsou někdy vlci hltaví. A tak jest někdy bělosť a čistota jen vnější a i běl nevinnosti se napodobí.

Vy, milé děti, buďte přioděny vždy tím pravým bílým rouchem, bělí nevinnosti, dobroty a lásky ku všem lidem, ku své vlasti, ku svému rodišti!