O bídě lidské/Práce
O bídě lidské | ||
Rukavička | Práce | O některých stránkách sousedské vzájemnosti a svépomoci, jak se jeví v pospolitém životě našeho lidu |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Práce |
Autor: | František Herites |
Zdroj: | O bídě lidské. Uspořádala A. Hübnerová. Brno : nákladem Dobročinného komitétu dam, 1890. s. 49–66. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
I.
editovatNepřišel domů, jak obyčejně chodíval v sobotu, o hodinu dříve než jiné dny, hned po výplatě v továrně.
Žena čekala na něho netrpělivě a děti blouznivě těšily se na tatínka, který na neděli vždy jim přinášel, o co po celý týden jemu říkaly, sešit pro školu, tužku nebo péro nebo písátko, někdy i kytičku třešní nebo kus perníku, začež ovšem vždycky od matky dostalo se mu pokárání vyznívající v známou starou píseň o špatných časech a potřebě úspory každého krejcaru.
Míjela hodina za hodinou a ten, který přijíti měl, dnes nepřicházel.
Děti usnuly, když byly snědly svou večeři a jenom nejstarší, děvče asi patnáctileté z prvního manželství otcova, zůstalo s matkou seděti u stolu nad bramborovou polévkou, jíž hrnek pro otce uschován na kamnech.
Konečně otevřely se dvéře a objevila se osmáhlá tvář, ostrých rysů, vrásčitá a zasmušilá; ruka upracovaná, těžká a jako kladivo, jež nedávno byla odložila, hodila klobouk stranou na postel.
„Co nejdeš tak dlouho?“ oslovila muže žena.
„Zašel jsem kamsi“ — odpověděl úsečně, sedaje ke stolu.
Více neřekl; pustil se s jakýmsi chvatem do jídla, ale shltnuv několik lžic polévky, náhle prudce odstrčil hrnek a udeřil o stůl plechovou lžící, že zazvonila pronikavě.
Žena, která byla ustoupila ke kamnům, aby umyla nádobí, obrátila se a udiveně zahleděla se na muže.
„Nu?“ řekla dosti ostře. „Nemáš hlad?“ doložila tímže tónem, když viděla, že nebere více lžíci do ruky, aby pokračoval v přerušené večeři. Postavila před něho talíř s jiným jídlem, ale ani toho se nedotkl. „Pil jsi“ — poznamenala žena s onou jízlivostí, která se zabodává.
Muž vyskočil zlostně ze židle. „Ano!“ — vykřikl. „Pil jsem! — Pil! Pil!“ vyrazil zuřivě a stejný byl jeho pohled. Pěsť jeho zaťatá a pozdvižená zadržovala slovo odpovědi na rtech ženiných, které se tu nedočkavě třáslo; vyznělo v neurčité bručení venku na chodbě, kam byla uchýlila se žena, aby teď ještě, v pozdní chvíli noční, vyprala na děti.
Muž chodil po světnici sem tam, pádnými, rychlými kroky měře tu malou prostoru, nedbaje, že by mohl vzbuditi spící děti; nevzbudil je, spaly pevně a tvrdě svůj bezstarostný dětský spánek.
Začal chystati se sám také ku spaní; svlékal se
Jeho nejstarší, která sedíc v koutku jaksi útrpně byla upírala na otce své veliké hluboké oči, přiblížila se a pomáhala mu z bot.
Nepohlednul na ni, ani ji neoslovil. Lehl hřmotně do modře pruhovaných peřin a stáhl svrchnici na sebe až přes hlavu, jakoby mu bylo zima, ačkoli venku bylo teplo a oknem do dvora otevřeným proudil příjemný letní vzduch.
Dceruška zůstala klečeti na zemi, jak byla před otcem poklekla a dívala se na postel, kde on ležel, přikrytý, neviditelný, ale jí bylo, jakoby viděla jej jasně a zřetelně pod tou peřinou a dále, jakoby viděla ještě do jeho duše, v níž tušila, že děje se něco neobyčejného, vážného.
II.
editovatRozvíjelo se nedělní ráno.
Muž vstal jako jindy, když spěchal do práce, hned se svítáním.
Vyšel ze světnice, aby prach a čmoud továrny smyl u pumpy, která stála venku, na třetím dvoře velikého činžáku předměstí velkoměstského a kolem níž byli za stejným účelem shromážděni již četní dělníci a malí řemeslníci, již bydleli tu kolem, v přízemí, v malých světnicích, někdy pohromadě dvě, tři rodiny.
Vrátil se pak do světnice, v spodkách pouze, s nahým poprsím, na něž přehodil čistou bavlněnou košili, připravenou mu již k posteli.
Žena byla vstala ještě dříve než on a byla oblečena, ovšem jen po domácku, v jednu sukni kanafasovou, hrubou režnou košili s krátkými rukávy, u krku staženou tkaničkou. Vařila již snídani a při tom uklízela po světnici, metla a stlala postele a pomáhala s nejstarší oblékati ostatní děti, jež jedno po druhém se probouzely.
K muži chovala se žena zapjatě; nemluvila na něho, jako by ho tu ani nebylo. Za to děti se měly jako o závod k tatínkovi. Slavily s plesem dětských srdcí den, který jim náležel, boží neděli…
Sotva se nasnídal, chvátal, aby z domu se vypravil.
Vrátil se brzo krokem spěšným a radostným, přinesl hojně všecky ty malé dárky dětem, na něž včera zapomněl; také ženě podstrčil, nesměle jaksi, vlněný šátek, který si tak dávno přála míti.
Byla překvapena a potěšena, že zapomněla mžikem na svůj hněv, který se beztoho byl vlastně již vykouřil. Vždyť se nic nestalo! Muž byl nepochybně sveden kamarády a přepil o sklenici někde s nimi — hlouběji nepátrala po příčinách a pohnutkách jeho malého včerejšího hříchu. Odvedl jí teď správně čásť mzdy, jakou vždycky jí dával po výplatě a za niž ona obstarávala pak hospodárně všecky potřeby skrovné, ale spořádané domácnosti.
Rodina obědvala svátečně. Bylo radost podívati se na mísu a talíře, kterak z nich všecko mizelo do hladových dětských úst. Pochutnávaly si náležitě všichni na lepším nedělním obědě; jen otec jedl málo; žena marně pobízela jej a nutila.
Odpoledne ve svátek, bylo-li hezky, v letě, chodívalo se společně za brány města, ven do polí a lesů blízkých, i zasedali pak ke stolu v některé z četných hospůdek a zahrad, jež okolím velkoměstským se trousí.
Žena i děti na tento výlet těšívaly se vždy celý týden a také muž takto strávené odpoledne zajisté považoval za posilu potřebnou po dnech strávených v těžké práci.
Dnes však se nijak neměl k vycházce a upomínán nedočkavými dětmi, vymlouval se a omlouval, hledaje stále nové a nové důvody a překážky. Hlava jej bolela; horko že jest dnes přílišné; slíbil návštěvu přítel, i bylo by neslušno odejíti.
Ale žena, která všem těm vytáčkám a nesnázím naslouchala s úsměvem potutelným, propukla ve smích hlasitý konečně a muži podstrčila zlatník, jeden z těch, které jí ráno dal. „I jen vezmi,“ pravila, když rukou učinil pohyb odmítavý. „Vyjdu s tím, co mně zbude — vystačím dobře celý týden“ A s pýchou šetrné hospodyně jala se svěřovati pak, jakých úspor docílila v poslední době, kterak má mouky zásobu i másla a vajec, i husu koupila o trhu posledním již na příští neděli. Nepřijde tudíž nikterak do rozpaků…
Vyšli z domu; všickni oblečeni do svých nejlepších šatů; muž hůlku v ruce a hodinky se stříbrným řetízkem, zapnutým do vesty; žena prsten na ruce a pozlacenou broži na prsou, deštník v ruce pro kmotra příhodu, aby nezmokly jí zánovní šaty; na hlavě vlněný šátek od muže.
Šli z města ven, za bránu, ale v stranu zcela jinou než obyčejně chodili, kde jistě byli by nalezli množství přátel a známých, což ona byla by si přála zajisté již proto, aby pochlubila se novým svým šátkem
Šli hodně daleko a hladoví a žízniví pak vraceli se kolem četných zahradních hospod po obou stranách silnice rozložených.
Muž do žádné nechtěl vejíti; všude bylo mu plno lidí. Zastavili se konečně tam, kde skorem nikoho nebylo.
Žena mrzela se trochu a hněvala, nechápala dnes nikterak svého muže. Proč se tak vyhýbá společnosti? I mezi lidmi cizími byla by seděla raději, nežli tak o samotě…
Posvačili a povečeřeli zároveň, chleba s máslem a sýra, k čemuž vyndala žena z košíčku zbytky pečeně od oběda a zůstali seděti pak u sklenice piva spolu s mužem, když byly děti rozutekly se a po zahradě skotačily a si hrály.
Byl zamlklý a upadal v zádumčivost co chvíli, avšak žena byla dnes v náladě zvláště výborné, i také ples a jásot děti spůsobily, že sám se rozjařil konečně, zapomínal na své trampoty, jež ho tížily, čím rychleji prázdnil sklenici po sklenici špatného piva hospod zabranských.
Vracel se domů veda pod paží svou ženu, veselou a šťastnou, sám v rozmaru skorem růžovém, maje už malou opičku, již ona tak ráda na něm viděla v neděli a již mu tak ze srdce přála po týdenní trampotě a práci.
III.
editovat„Již odbily čtyři hodiny! Vstávej, muži!“
Ale muž, ačkoli nespal, tvářil se, jako když spí.
„Eh!“ — mávnul rukou, když žena přistoupila a třásla jím, aby jej probudila.
Obrátil se na druhý bok, tváří ke zdi a dal se do hlasitého chrápání.
Žena opakovala svůj pokus vícekráte, s výsledkem však stejným; muž nevstal; zůstal ležeti.
A nehýbal se z lože ani když děti odešly do školy; v tu dobu jindy dávno stával již u výhně.
„Trochu jsme přebrali včera“ — pravila žena venku na dvoře sousedce dělnici s přízvukem žertovným. „Ale bavili jsme se tak dobře! Tak jsme byli veseli!“ doložila. Počala se pak chlubiti včerejším výletem, vyprávěla o každé pozoruhodnější příhodě na procházce za bránu; mluvila o svém muži s pýchou, chválila jej, vynášela se jím vždycky; všecky ženy, které nebyly tak dobře na tom v manželství, jí záviděly její pořádnou domácnost. „Už jsme dávno neslavili modré pondělí!“ smála se žena.
A sousedka, jejíž starý tohoto svátku byl pravidelným světitelem, pokrčila rameny a jaksi útrpně se na ni podívala. „Jen kdyby zítra mohl jít do díla“ — řekla. Žena vracející se již do světnice zarazila se a obrátila; nerozuměla však a vešla k muži.
Byl již vstal, seděl na posteli.
Zastihla jej, jak ruce měl sepjaty a pozdviženy, jakoby k nebesům se modlil.
Hned ruce spustil a také výraz tváře bolestný a smutný pokusil se změniti; přetvařoval se, jakoby byl ospalý, v skutečnosti však nebyl, ačkoli probděl celou noc.
„Snad nejsi nemocen?“ vznikajícím obavám výraz dávala žena.
„Tak trochu,“ odpověděl, aby měl pokoj a zabránil dalším otázkám.
Žena počala plakati a bědovati, jakoby, co v obraze mlhavém před ní se bylo vynořilo, již bylo pravdou, skutečností živou. Viděla jej tu na loži, bezvládného, v horečce celé týdny, celé měsíce, svého muže, živitele svého i dětí. — —
Naříkala tak, že ji až okřikl. Zítra že bude zase dobře — snažil se ženu upokojiti.
Vařila mu koření, nutila ho do pití hořkých odvarů, cihlu hřála pro něho na nohy, jestli snad nebyl by se nastudil; mluvila potichu, měkce, aby jej nerozčilila slovem.
„Vždyť mně nic není!“ zvolal skorem hněvivě, když po poledni nutila jej, aby si lehl na chvíli a zdřímnul.
„Ale z domu tě dnes už nepustím,“ pokračovala ve svých starostlivostech o muže srážejíc pohyb jeho ruky po klobouku visícím na hřebíku u dveří. „Ze světnice mně nesmíš ani vykročit“ — — —
Dal si říci; byl vlastně rád, že nemusí ven.
„Až zítra ráno půjdeš zase do práce“ — řekla žena konejšivě; neboť zdálo se jí, že vidí neobyčejný smutek a tíseň zvláštní na jeho tváři.
Odvrátil se; neviděla, kterak zaťal zuby do pysků a levici sevřel na prsou, jakoby chtěl smáčknout bouřlivě tlukoucí srdce.
„Dá-li Pánbůh“ — doložila v pevné víře.
Odpoledne ušlo zcela klidně.
V noci muž nemohl spáti; nebyl s to, aby ležel klidně a převracel se pořád, s boku na bok, házel sebou.
Žena nezamhouřila taktéž oči a každou chvíli vztýčila se z druhého kouta světnice, u kamen kde spala se všemi svými třemi dětmi na jedné posteli.
Muž ji postihl několikráte a netrpěliv, zlobě se, že vůbec věnována mu pozornost, vyskočil z peřin. Byly tři hodiny teprve. „Chci se projít chvíli na vzduchu,“ řekl, když žena upozornila jej, že dosud jest časně.
Vstala také hned a vařila snídani. Nebyly ještě čtyři hodiny, když muž odešel.
„Kam pak šel tvůj?“ tázala se ženy sousedka na dvoře, když vyšla po chvíli, aby vody donesla ze studny.
Upřela na ni udiveně oči, nechápajíc otázku. „Kam by šel?“ řekla hodně nevrle. „Vstal dříve o něco — vyspal se včera dost. Projde se trochu než půjde do práce.“
„Tedy má práci?“ řekla sousedka.
Žena se na ni podívala strnule. Pojednou v hlavě jakoby se jí rozbřesklo.
„To ti přeji!“ — mínila sousedka; snad upřímně. „Litovali jsme vás všickni“ — — —
A žena v okamžiku dověděla se všecko. Kterak její muž byl propuštěn z práce v továrně, jež octnuvši se v náhlé krisi zmenšila stav pracovních sil. Stalo se tak neočekávaně, nikdo z postižených neměl ani tušení. Při výplatě teprve sobotní oznámeno to shromážděnému dělnictvu, jaké opatření bude učiněno, aby továrna nemusela vůbec přestat pracovat. „Vystoupí předně všichni, kteří nejsou ženati,“ sdělovala sousedka s živými gesty. „Pak ti, již nemají dětí… Ale to vše nestačilo ještě na počet! Ještě dvacet mužů musí odejít. — — Snad chce některý sám? Dobrovolně? — Nikdo nechtěl; nikdo se nehlásil. Jak tedy rozhodnout? Počítat zástup a vyloučit každého desátého? Nebo počítat dle stáří? Starší ať mají přednost?… Také proti tomu byli. Tedy podle doby, kterou kdo pracuje na místě? — — Ale ani to není spravedlivým. Přijato, aby se losovalo“ — končila sousedka své vypravování.
„A los padl?“ — šeptala žena.
„Také na tvého muže!“ — přisvědčila sousedka. „Jaká pomoc!“ pokusila se hned potěšiti. „Vždyť se jistě zas něco najde pro něho,“ volala za ženou, která s hlasitým pláčem utíkala od ní. „Bude povolán zpátky do továrny, až se změní tam poměry… Byl vždy tak dobrý dělník! A doma tak vždy pořádný a svědomitý!“ — doložila skorem závistivě, vzpomínajíc na svého starého, který méně vynikal z těch stránek.
Plačící na prahu světnice sklesla na zem. Pak se vzchopila a běhala sem tam, křičíc vztekem, hrozíc pánům a klnouc Bohu, nespravedlivému, zlému, nemilosrdnému. Na to se zase stišila a vroucně modlila se k téhož dobrotě a lásce a milosrdenství.
Na poledne muž nikdy domů nechodíval; měl příliš daleko z továrny, v níž pracoval; spokojil se chlebem, který si brával z domova, k němuž sklenici piva si koupil; až večer doma teprve jídal něco teplého, vařeného.
Také dnes nepřišel. Až večer přišel v obyčejnou hodinu, jako jindy přicházíval z práce.
Otevřel dveře a zůstal státi. Poznal hned, že není třeba žádného vysvětlení, že se ví všecko.
„Všecko je přeplněno!“ — řekl, jakoby odpovídal na určitou otázku, ačkoli slovo nebylo pronešeno. „Nikde nic není k urvání. Každý se drží toho, co jednou má, jako klíště. Zle je mezi lidem o skyvu chleba“ — —
IV.
editovatDnové, kteří následovali, byli neutěšení, smutní.
Muž odcházel každodenně časně ráno. Ne do práce — ale hledat si práci, shánět si práci.
Bez úspěchu a marně.
A naděje, kterou měl v duši, hasla, jako světélka na spáleném papíru. — —
Týden uplynul — list na vlnách potoka. První sobota beze mzdy…
Žena byla celý týden spořila a šetřila v míře největší. Sama ani skorem nejedla a děti krmila chlebem. Jenom pro muže kupovala maso, aby měl, jak býval zvyklý, když večer se vrátil z práce. Zbývala jí skorem polovice toho co utratila jindy za týden.
Vystačila s tím zas až do příští soboty. Ta však byla tu jak letem ptáka!
Na zítřek, na neděli, měli ještě husu. Žena krmila ji celý měsíc, chystala ji k tomu dni, byl mužův svátek.
A nyní váhala, má-li ji zabít a upéci anebo prodat raději; za peníze stržené mohly by méně nádherně živi být kolik dní — —
Avšak otcův svátek byl oslaven pečení. Jenom že on četl z pohledů ženiných a pranic nejedl; také žena sotva vzala do úst několik soust a dceruška nejstarší jen předkládala bratřím a malé sestřičce ze svého talíře. Ti jedli s chutí a bez starosti o to, co nad nimi se vznáší ve vzduchu…
Druhého dne z rána žena krátce za mužem vyšla z domu.
Šla, jakoby se bála, zdali ji nikdo nevidí.
Nesla několik svých šperků, jež měla z lepších dob, do zástavárny.
S penězi, které jí tam půjčili, hospodařila skorem čtrnáct dní. Každý krejcar mačkala a převracela v ruce, než-li ho vydala. Žilo se úsporně, skromně až do krajnosti, ale dosud pořádně.
Muž neptal se ženy odkud vzala peníze na živobytí; tušil vše, ale nic neříkal. A tvářil se jakoby neviděl, když ji pak jednoho dne z povzdálí pozoroval, jak kráčí toutéž cestou kradmo k starému zamračenému domu a mizí v jeho vratech s košíkem na ruce, v němž měla několik drobnějších kusů lepšího oděvu.
Však za několik dní tam zapadla zase a zase v několika dnech, ve lhůtách vždycky kratších. I její šaty sváteční i šátek vlněný, který ji tolik těšil, když ho dostala od muže, octnul se v přihrádkách vysokých polic a v přeplněných seznamech přitmělé kanceláře zastavární — —
Zavlečen sem i balík s peřinami, jichž možno bylo postrádati v plném letě…
Avšak léto ustoupilo místo podzimu a ten se kvapem chýlil k zimě.
Bylo hůře den ode dne, týden po týdnu.
Nejedlo se již pravidelně; jedlo se kdy bylo co a kdy kdo přišel.
Muž vycházel stále časně ráno a vracel se někdy hned v poledne, někdy až pozdě v noci.
Býval opilý pravidelně; naučil se píti, povaluje se po krčmách celé dny za špinavými stoly se surovými, sprostými kumpány.
V.
editovatBlížilo se již k vánocům.
Rozbitou tabulí v okně fičel do světnice ostrý vítr a v kamnech nebylo ohně; stůl byl prázdný; sousta nebylo v domě.
Zastavit ani prodat nebylo čeho více. Na posteli, jediné, byly jen slamníky a houně roztrhané. Žena ani děti neměly šatů jiných než které měly na sobě a to bylo sešlé, rozedrané. Také muž byl ošumělý; chodil i všední dny ve svátečním svém černém šatu, který jindy tak pečlivě si čistil a který nyní byl k nepoznání.
A celý on, muž, také nebyl k poznání. Byl hrubý, surový, svárlivý; křičel a začínal vádu se ženou a bil ji; i děti bil a vyháněl.
Celá rodina tak spořádaná a šťastná byla rozrušena; bída dostoupila vrchole.
Byla sobota; k večeru.
Žena vyschlá, vyzáblá, na prsou nedbale rozhalenou špinavou košili; vlasy neučesané, rozcuchané, seděla na prahu světnice.
Byla sama doma. Nevěděla ani kde má děti; byly odešly ráno, bez kněh školních, jichž ani neměly; toulaly se po městě a okolí celé dny s jinými dětmi, snad s nimi i žebraly po domech.
Nejstarší odešlo taktéž; nesnášela se nyní s macochou, která jindy byla jí tak dobrou matkou; byla na děvče zlá, ani vidět je nemohla a prudké výstupy mezi oběma byly na denním pořádku.
Jak vyšla tak v zimní večer do ulic, osvětlených již, v letních nuzných šatečkách, botky chatrné na nohou, prostovlasá, potkala paní v plášti a rukavicích. Zastavila dívku a vyzvídala hlasem sladkým a vlídným. To že nejlépe bude, když ani nevrátí se již domů a půjde s ní — navrhovala a přemlouvala, když ona svěřila se jí několika slovy. Zůstane několik dní u ní a pak se vypraví do světa, do velikých krásných měst; bude obývat krásné pokoje, oblékati se nádherně, žíti v přepychu a blahobytu. — —
Dívka byla oslněna; s jásotem již vztahovala ruku po ruce jí podávané.
V tom však spatřila otce.
Šel ulicí k domovu kolem ní, ale neviděl ji ani; mohla nepozorovaně vzdáliti se, když přešel.
Napadla jí však lítost. S tatínkem se musí přece rozloučit než navždy odejde! Měla otce tak ráda — —
„Až zítra,“ zašeptala paní utíkajíc od ní. Ta se zamračila a učinila pohyb jakoby chtěla rozběhnout se za ní a zadržeti ji mocí zpátky — než, rozmyslela si. „Tedy zítra! Budu zas podvečer čekati zde, na tomto místě,“ volala za dívkou. „Do zítřka nezmění se tam nic na poměrech“ — řekla k sobě. „Ta zde neuteče — —“
Dívka vstoupila do domu těsně za otcem.
Matka, spatříc jej přicházeti, vešla do světnice před ním. Byly tu i děti, vrátivší se z potulek nikým nevšímaných.
Muž vrazil prudce do dveří a více vpadl než vstoupil.
Zdálo se jistým, že jest nadobro zpit.
Nevrávoral však do světnice a přímo k loži. Zůstal státi za prahem.
Dívka se protlačila do vnitř za jeho zády; cítila soustrasť nejasnou s otcem, nikoli hněv a jaksi lítostivě zadívala se na něho.
Nebyl dnes opilý. Snad pil, ale opilý nebyl. Držel se sotva na nohou, avšak jen rozechvěním, rozčilením.
Třásl se na celém těle a oddychoval těžce a pohyboval rtoma — —
„Mám práci!“ vyrazil namáhavě z hrdla konečně a postoupil do světnice, ke stolu, kde, jakoby všechny síly byly ho opustily, klesl na dřevěnou židli. „Dostal jsem práci! V pondělí nastoupím —“
Následovalo ticho.
Žena přistoupila k němu a nevěříc, dívala se muži upřeně do očí.
Pak náhle vyhrkly jí z očí slzy; ne slzy zármutku a zoufalství, jichž tolik byla prolila, ale slzy radosti a štěstí.
Padla muži kolem krku a sklonila hlavu na jeho prsa.
On pak obejmul ji též a přitulil k sobě jako v dobách minulých a vtiskl svoji tvář do jejích černých, plných vlasů.
„Tatínek má práci!“ jásaly děti. „Náš tatínek má práci!“
„Na kolena, děti!“ zvolala k nim matka. „Na kolena!“
Poslechly hned a modlily se nahlas. Oba rodiče s nimi, pološeptem, vzlykavě.
Také nejstarší dceruška klekla na zem a pozdvihla ruce i oči i duši k obrázku Panny Marie, visícím na zdi, v červotočivém rámci.
Vytrvali tak všickni dlouho.
Světlo měsíce a hvězd ozařovalo skupení vnikajíc sem, do světnice, z venku, kde byla noc tak jasná a průhledná, tak krásná jako na obrazech starých mistrů ta, v níž se narodil Spasitel…
Zda nenarodil se i zde Spasitel?
Ne tělem se narodil jako v Betlémě — ale v tmu hroznou a zoufalou vstoupil, padl v podobě zlatého paprsku naděje a vykoupení…