O bídě lidské/Pomozte dětem!

O bídě lidské
	Pomozte dětem!	Působnost ženská v lidumilství

Údaje o textu
Titulek:	Pomozte dětem!
Autor:	J. M.
Zdroj:	O bídě lidské. Uspořádala A. Hübnerová. Brno : nákladem Dobročinného komitétu dam, 1890. s. 1–3. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 100

Děti, v ryk všední ode dne ke dni
slyšíte ze srdcí našich to zněti:
od hrobu ke hrobu když tápem’ bední,
puch smrti cítíce vzduchem se chvěti —
vy vždy nám planete, naděje přední,
                ó děti, děti!
Uprostřed pláče a dunění hrud,
v hřbitovním tichu z vašeho smíchu
do krve veběhne života pud!

V sežloutlé drny, v úhor a trny,
v ta naše údolí, v bouře a deště
když oči veliké jak plaché srny
zvednete — Bože, vy nevíte ještě,
co je to vidět, jak únavy kleště,
                ó děti, děti,
svírají dech i páž bojovných tlup —
co je, se chvěti, když v obzor letí
šedivé mračno ledových krup!

Co je, mít v kraji — kde všude zrají
koukoly v polích a škodlivé trávy, —
naději jedinou: pupence v máji,
pupence nalité přebytkem šťávy,
a vidět, jak mračno blíž a blíž letí: —
                ó děti, děti,
vás míti jediné k jaru svých snah,
a slabý státi, vidět, jak mlátí
do vašich hlaviček bída, ten vrah!

Vám těžko chápat, co je to, západ
vidět, jak očima rudýma hledí
v kraj plný zmlácených, zčernalých snětí — —
ale k těm velikým, kteří to vědí,
jak zhouba dovede na vás se sápat,
                ó děti, děti,
a strhat do proudu cizího v sráz —
k těm rád bych hřímal, ty rád bych jímal
svou písní prosící za malé, vás!

Tím zdravým nachem, v zardění plachém
jenž se vám do tváří, děti mé, krade,
když dárek béřete s dětským svým strachem,
dejte se písni mé, poupátka, rděti!
A ten cit upřímný své duše mladé,
                ó chudé děti,
nechte se na chvíli v slovech mých chvět —
ať v srdce zpříma padne a hřímá,
co volám ze srdce dnes v český svět:

Pomozte dětem! Jsou drahým květem,
který si musíme chrániti všichni!
Pomozte dětem! Pomozte spasiť,
kde tápou ve tmách! A lidskosti, dýchni
tam, kde je zima, ošať a nasyť
                ty chudé děti —
ďábla jich vystříhej, k dobrému měj,
z bláta a hadrů ke svému ňadru
přiviň je, líbej a posilni, hřej!

Chudoby hřebem pod českým nebem
kde úpí přibita dušička bledá —
zasypte růžemi, zasypte chlebem
propasť, jež vzlétnout jí ke světlu nedá!
Zasypte láskou, jež každý čin světí,
                ty chudé děti —
nasyťte hladové, utište vzdech:
na naše hroby zář nové doby
ať svítí úsměvem blažených všech! — —

Pomozte dětem! Jsou celým světem
nám, kteří zvykli jsme mladé sny ztrácet.
Ó, toho štěstí, že v žití svém kletém
v dětech svých můžem’ se k nim zase vracet,
že v době sporů, jež všechno chtí kácet,
                ó děti, děti,
nad hlavou když nám hrom zahřímá,
v budoucna noci budem’ se moci
dívati vašima očima!