O bídě lidské/Pekařova dcera

O bídě lidské
Z románu dítěte	Pekařova dcera	Rukavička

Údaje o textu
Titulek:	Pekařova dcera
Autor:	Antonín Klášterský
Zdroj:	O bídě lidské. Uspořádala A. Hübnerová. Brno : nákladem Dobročinného komitétu dam, 1890. s. 30–31. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: La fornarina

Když kolem musím za svou prací spět,
vždy ráno, denně stojí při svém krámě,
my známe se již dlouho, řadu let,
já smeknu, ona usměje se na mě.

Je živá, svěží, líc má nach a sníh,
vše veselým a jasným okem měří,
když trilkující zavzní její smích,
jak zněl by zvonek krámu ode dveří.

Ten nedá klidu, stále volá v krám,
neb z celé čtvrti lidé jdou sem rádi,
z té ručky lip to chutná, jak vím sám,
a koupíš si i pohled na vděk mládí.

Tak otci s dcerou malý obchod zkvet’.
Však starý chudák také přijde časem
a sousto chleba, v tváři útrap sled,
své za poslední žádá tichým hlasem.

Když peníz dává, chvěje se mu dlaň
a prosebně zří na to sličné dítě,
jež se soucitným okem hledí naň
a nevidí-li otec, shlédne hbitě.

A potom rychle, v jeden mih a mžik
a ve svém štěstí jen se usmívajíc
jak vděčně na ni zírá prosebník,
ukrájí jemu zdarma chleba krajíc.

Pak v ulici se trochu zadívá
a že má pokoj, sedne, ruce v klínu,
ve vůni sladké svého pečiva,
jak, Rafaeli, vídal’s Fornarinu.