O Hálkovi slovo v čas

Údaje o textu
Titulek:	O Hálkovi slovo v čas[1]
Autor:	Eliška Krásnohorská
Zdroj:	Osvěta, 9. ročník (1879), s. 582–591. Moravská zemská knihovna v Brně
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Vítězslav Hálek

Hroby zarůstají rychle zelení a kvítím, kterým je zdobí vděčnost a láska — tak rychle, že v kvetoucí houšti, na niž jenom den pečlivá nika pozapomněla, z nenadání vybují šeredná kopřiva.

Na pátý rok odpočívá v zemi „slavík, nad nějžto české háje nikdy neslýchaly milostnějšího“, a jenž, maje „právě druhé své jaro, dobu šťastnou, plodnou, požehnanou“, tak drahý byl všem našim srdcím, „že nad žádným hrobem naše pokolení neprolilo tak hojných a tak srdečných slzí, jako nad hrobem jeho — nad hrobem Hálkovým!“ A přece jsme mnoho zdárných, slavných pracovníků na národa roli ztratili právě v době, kdy ona slova z nejhlubšího srdce všeho vzdělanstva českého nad Hálkovým hrobem pronesl nástupce jeho v tomto spolku^[1] V. Vlček. Stručně jen, avšak vrchovatě pravdivě naznačil básnickou povahu Hálkovu, že „byl tvůrcem krásy, byl tlumočníkem srdce lidského, byl důvěrníkem celé přírody a nejpovolanějším mluvčím jejím: čeho se dotekl, to nebylo jen zlato hned, to bylo čarovné teplo a světlo, to mělo cit a život a mluvu kouzelnou“… „Byl v mrákotném světě vždy požehnaným světlonošem, byl pravdy obhajcem a bojovníkem práva, byl všeliké křivdy nenávistník a přísný karatel, všech utiskovaných, opuštěných, nešťastných byl přítel bratrský. Veliké jeho srdce horoucně milovalo vše, co krásného a dobrého, však nejhoroucněji milovalo svou vlast.“

„A byl on pěvec!“ volá učenec a básník český J. Goll, „neb nežil větší, co český hlahol znova zazněl světu, a jeho píseň zněla mocná, plesná, — kdo slyšel, uvěřil, že dosud vesna!“

Či nemají slova tato váhy, jsouce výkřiky přátel truchlících pro záhy zesnulého přítele pěvce? Jest nám se přesvědčiti teprve hlasem střízlivé, břitké kritiky, smímeli Hálkovi, onomu „velmistru novověké poesie české“, jakž literární náš historik F. Schulz jej nazval, zachovati v srdcích svých onu památku láskyplnou, kterouž jsme dosud lnuli k jeho jmenu? Nuže, bylť Hálek pro své básně „V přírodě“ kdysi přísně posouzen kritikem zajisté chladným a přátelského optimismu prázdným: řekl snad ten, že Hálkova poesie jest bez ceny trvalé? Vytknul mu kritik onen, filosofický spisovatel dr. J. Durdík, ovšem vady, avšak vizme, — shledalť přes všecky vady, žeť přece jen „básnění Hálkovo vůbec originální, ano,“ praví, „mám pevně za to, že vloha tak svoje, tak samorostlá v básnické literatuře české posud se nezjevila, nikoho nevynímaje ani z nových, ani ze starších.“

Či tato jasná slova kritikova pozbývají významu, byvše psána již asi před sedmi lety, tedy před objevením se novějších básnických talentů českých? Nuže, vždyť na konci minulého teprv roku vyslovili se o Hálkovi jiní literatoři čeští. K. Světlá, která ve svých románech vesnických sama jest básnířkou prvního řádu, „une femme de grand coeur“, jakž se o ní vyslovil Louis Leger, — ona a F. Schulz, jejž sám orgán nejmladší generace básnické časopis Lumír uvedl kdys jako nejspůsobilejšího v té věci zpravodaje,^[2] — toť dvé soudců zajisté hodnověrných, a výroky jejich jsou z nejnovějších. Vyslovujeť se pak Schulz r. 1878 zřetelně takto: „Hálek má nejskvělejší a nejplatnější místo v založení a rozvoji novověkého básnictví českého. Ve všech druzích básnického tvoření, v lyrice, epice i v dramatu razil Hálek písemnictví našemu novou dráhu a podal vzory umělecké dokonalosti. Svým ryze českým směrem, svou mluvou z nejhlubšího lůna českého lidu vzatou, svým českým myšlením a cítěním stal se Hálek básníkem v pravdě národním a byl na své umělecké dráze sprovázen nejvroucnějším účastenstvím veškeré intelligence české.“ A K. Světlá, jež zajisté může pronesti kompetentní úsudek v oboru svém nejvlastnějším, o povídce vesnické, napsala o prosaické části plodů Hálkových též roku 1878: „Jeho drobné a větší novely z lidu nemají v naší literatuře sobě rovného co do pojmutí ušlechtilého, co do provedení ryze uměleckého, co do nálady půvabné, vždy úchvatné. Kdy by náležel Hálek k jiné rodině než k rodině slovanské, povídky jeho by byly světoznámé, všude obdivované, překládané a zas překládané, rozšiřované, a slulo by barbarstvím neznati jich, nevážiti si jejich tvůrce. Máme málo prací v literatuře naší, jimiž bychom se lépe charakterisovali u bratrů Slovanů, než jsou novely Hálkovy, jenž v nich netrpěl ani odlesku cizé nám barvy, ani ozvěny cizého nám obratu řeči, ani stínu postavy, kteráž by nebyla ve své zvláštnosti specificky česká. Sáhl přímo až v duši lidu, a ona se chvěje ve všech oněch výtvorech. Vše pod jeho perem nabývá života, dumá, veselí se, vábí naše srdce k sobě neodolatelnou mocí pravé věčné poesie, neklamného hlasu přírody té, jíž nikdo neuznával tak nadšeně za jedinou neomylnou učitelku a nepřekonatelnou mistryni svou jako on.“

Uvádím úmyslně jen těchto několik výroků literárních autorit, o jejichžto vysokém významu nemůže býti pochybnosti ani pře — výroků vrhajících bohdá dostatečné světlo na literární postavení a literárně historický charakter básníka, jenž byv ve XIII.—XIV. sešitu časopisu Varšavského Revue Slave uveden zkomoleným jménem „A. Haller“, byl tam mezi všemi ostatními básníky sám jediný posouzen spůsobem takovým, jako by díla jeho neměla valné čáky „přežíti pokolení, kteréž je vidělo vzniknouti“, jako by o nich soud potomstva již nejbližšího byl pochybný, a povídkám jeho jako by jen s útrpným „snad“ se mohla připustiti něco delší budoucnost než jeho básním.

Úsudek ten byl za hranice české zaslán do Revue Slave v přehledu literatury české za r. 1878, podepsán jsa jmenem nikoliv literárním, nýbrž jmenem výtvarného umělce malíře. Okolnosti tyto nejsou bez významu.

Žádné literární jmeno v celém národě českoslovanském nepropůjčilo se k vynalezení a pověření té zjevné nepravdy, že veškera Hálkova činnost byla zjevem efemerním snad a nyní již překonaným, a žádný spisovatel, třeba sebe žehravější na Hálkovu populárnost a slávu, nedovedl zapříti tolik literární soudnosti, aby posmrtní význam Hálkův tak mohl qualifikovati. To mohl učiniti jen muž, jenž z oboru jiného odbočil na pole literární jen jako ochotník, obhlednuvší se toliko v úzkém kruhu nejnovějších básníků a davší se inspirovati jen jeho pojmy. A rovněž nepronesl úsudku podobného nikdo mezi Čechy, poněvadž ve světle obecného zde vědomí ona literární nepravda by byla přílišně zřejma. Vytýkalo i vytýká se sice Hálkovi spravedlivě i bezprávně dosti, vynáší se i mnohý chlapec sebedůvěřivě vedle něho nebo i nad něj, činí se i mnohý mudrc, jenž nezná ani Hálka ani poesie vůbec, Radamantem jeho; avšak souditi o Hálkovi vůbec a šmahem jako o člověku již odbytém, jako o literárním světle jižjiž opět shasínajícím, toho se v dosahu českého jazyka nikdo neodvážil. Výrok takový neměl by u nás žádného účelu, poněvadž by v českých myslích nenalezl půdy ni víry. Proto musil, mělli vůbec vysloven býti, utéci se za hranice vlasti, do časopisu francouzského.

Článek v Revue Slave neosvětluje však pouze literární postavení Hálkovo světlem nepravým uprostřed nepoměrného rozdělení rozhodné i pochybné chvály, nýbrž on o nejdůležitější otázce, která v celém nynějším našem literárním ruchu nejživěji se ozývá, totiž o otázce původnosti a českosti proti nepůvodním, z ciziny vnášeným směrům podává zprávu nepravou. Omyl jest to, že — jakž stojí v Revue Slave — vládla do nedávna v literatuře naší jakási národní uzavřenost a výlučnost, vybírající sobě se žárlivou pečlivostí jen národní látky a formu nejjednodušší, příliš primitivní, čerpanou z národních písní; omyl jest, že teprv nejmladší nynější poetové nad výlučnost a primitivnost onu se povznesli, oni že teprv vnesli obsáhlou myšlenku, hlubokou reflexi a moderní sloh v básnictví české. To všecko bylo již také před nimi, jen že prodchnuto horoucí láskou k domácím živlům, k vlastnímu národu, k nešťastné a přece tak nadějeplné, krásné a drahé vlasti, kterou i Hálek miloval nade všecko. Omyl jest též, že plody oné nové školy, jež v Revue Slave nazvána kosmopolitickou, a vedle jejíž vysoké oslavy tam Hálek snížen, — z počátku prý byly přijaty s nedůvěrou, že však nyní směr jejich jaksi zvítězil. Naopak, z počátku přijaty byly s nadšením, později činěny jim výčitky pro výlučnost jich francouzského směru a konečně se samy volbou domácích látek uchýlily blíže k požadavkům vlasteneckým. Když přední a nejtalentovanější zástupce nové této školy, J. Vrchlický, první své básně vydal, byly přijaty s všeobecným obdivem jako zjevy skvělé básnické obraznosti a vysokého, nadějného nadání; nekladeno mnoho váhy na to, že se v nich ozývaly ohlasy cizích zvuků, zejména romantismu Hugonovského a mystiky Lamartineovské; ví se, že z počátku i u nejnadanějšího básníka obyčejně převládá některý vzor. Když však týž nadaný a plodný poeta básnil svazek za svazkem, a plody jeho, obírajíce se po volném ovšem právu básníkovu látkami veskrz cizími, byly takového rázu a ducha, že nikde neprobleskovalo ani znaménko živého citu pro vlastenskou půdu, pro národní snahy, pro život, utrpení a naděje českého lidu, pro českou minulost, přítomnost i budoucnost; když nejen látka, ale i zevní forma básní těch stala se cizí, oproti slovanské zpěvnosti po spůsobu francouzské poesie výhradně rhetorickou, když krátce básník, jak se zdálo, na svůj český původ zapomněl a v proud francouzský se vžil: tu ozvali se hlasové, vyslovující přání, aby přec mezi tou skvělou směsicí obrazů cizích také nějaký zvuk nám Čecha prozradil, — Čecha, jenž k vůli onomu svému „evropskému“ či „všelidskému“ obzoru přec ještě neztratil zraku a citu pro tužby a útrapy vlastního národa. Neboť jest to jen menší půlka pravdy, že národ český jest mostem a prostředníkem, jímžto stará, bohatá civilisace evropská se ubírá k východu zejména slovanskému; větší půlka pravdy jest dosud ta, že národ český jest baštou, která proti aggressivnosti západních sousedů hájí hranici slovanského jazyka, slovanské jsoucnosti. Kdo pravým Čechem, od kořene Čechem ve svém poctivém, vřelém srdci jest, ten především se cítí býti obrancem Slovanstva proti cizotě; kolportérům cizí kultury jsme vděčni jen až do jisté známé míry. Toto, vědomí národní posléze pohřešili čtenáři v poesii nové školy. Či nemá národ práva, žádati na každém a zvláště předním pěvci, aby mu pěl ze srdce k srdci?

„Nic nebudiž ztraceno, — ni jediná síla se neodlučuj!“ Tak volá nadšený pěvec a věštec národa francouzského, Victor Hugo, naší nové školy vzor nejpřednější, jehož ona následuje v jeho romantismu, zapomínajíc ho následovati v jeho plamenném vlastenectví, v jeho unášejícím horování za svobodu a právo, za budoucnost a ideál, a přece on vzývá zajisté i ji volaje zanícená slova: „Rychle, rychle, myslitelé! Rozlévejte ideál, rozlévejte naději, čiňte dobro! Pryč s uměním, které nechce míti účelu. Což jest obdivu hodnějšího než poesie, sloužíli osvětě? Vystupte ze zahálky svého snění. Věnujte se práci za obecné blaho, a vrhněte se v ni, a vydechněte v ní duši! Panující nesrovnalosti veřejné ukládají mysliteli, filosofu i básníku přísné povinnosti!“

Tak smýšlí Viktor Hugo o úkolu básníkově, a není to tedy výmyslem několika českých „šosáků“, žádati, aby i básníci čeští pochopili svůj úkol vůči svému lidu. Žádá totéž i Victor Hugo na mladých pěvcích svého národa, pronášeje tato velevýznamná slova: „Celá má starost, pravil současný jeden básník, to je dým mé cigary. Já též mám na starosti dým, — ale dým měst hořících tam dole. Budete moci si sednout, natáhnout se, jak jste dlouzí, a dokouřit cigaru smyšlené poesie, smáti se Decameronu Boccaciovu s tím lahodným blankytem nad jeho hlavou, toho dne, až svrchovanost králova bude se rovnati svobodě každého člověka… Pracovati pro lid, — toť velký požadavek nynějška! Čí že jsou geniové, nejsouli tvoji, ó lide? Tobě náleží, jsouce tví otcové a tví synové; oni vystupují z tebe, tajeplný dave, — nuže, nechť k tobě se obracejí!… Pokolení talentův nových, ušlechtilý hloučku spisovatelů a básníků, legie omladiny, ó živá naděje mé vlasti! Vaši starší vás milují a pozdravují vás. Jen s odvahou, věnujme se lidu, věnujme se dobru, pravdě a právu! Ó duchové, buďte užiteční!… Osvěcujte mozky, rozněcujte duchy, potlačujte sobství, dávejte příklad!… Ó lide nebohý! Skoro bychom volali o pomoc do lesů, naslouchajíce, nepočnouli jich šumy hlasem mluviti, prameny šveholiti hesla, slavíci klokotati marseillaisy!“

Nuže, tak zřejmě mluví idol naší nejmladší školy, Victor Hugo. Chce, aby slavíci zpívali hymny národního osvobození. Nesouhlasí zajisté s oním frivolním, nemravným směrem, jenž sprostšímu obecenstvu francouzskému vytvořil jistou bohatou sice literaturu, nikterak pro národ však čestnou. Hleďme, jak vysoko staví Victor Hugo šlechetný, mravní směr v poesii i ve všem umění, a jak odsuzuje bezhlavou onu smyslnost, která jistou část literatury zaplavila. „Postaven tento ohyzdný problém,“ praví totiž, „pošinouti blahobyt postrčením práva, obětovati vyšší stránku člověka stránce jeho nižší, dáti zásadu v šanc za chtíč. Ještě jen krok, a tato převrácenost osudná uvedla by civilisaci na falešnou dráhu. Vepř na krmníku,“ praví Hugo v rozhorlenosti, „to by nebyl pak jen kníže, to by byl všecek lid. — Rychle, rychle pospěšme vyhubit, co hubí nás! Jest příliš mnoho nuzoty, příliš mnoho necudnosti, příliš mnoho nahoty, příliš mnoho peleší nemravu, příliš mnoho žalářů. Napravuj, básníku, poučuj, voď a vychovávej! — Neboť na této temné zemi a v tomto temném žití krásně by bylo, kdy by měla vždy síla svého pána — právo; pokrok svou vůdkyni — srdnatost; soudný um svou velitelku — čest; svědomí svou samovládkyni — povinnost; vzdělanost svou královnu — svobodu, a nevědomost kdy by měla svou služebnici — osvícenost.“

„Důmysl, myšlenka, věda, filosofie i vážné umění povinny jsou bdíti nade bludy! Více než kdykoli jest nutno, ukázati lidem ideál!… Povzbuzovat, nutkat, kárat, burcovat, vštěpovat, nadchnout, toť onen úkol vykonávaný ze všech stran oněmi spisovateli, kteří vtiskli tak vznešený ráz mohutnosti a původnosti literatuře tohoto století! Zůstati věren zákonům umění a sloučiti je se zákonem pokroku, tenť jest úkol, vítězně řešený již tolika ušlechtilými a hrdými duchy!… Snílek staniž se pionérem! Krása dejž se ve službu dobra… Co chceš ode mne, ó pravdo, jediný majestáte tohoto světa? Každý pocítiž v sobě spěch, sloužiti dobru, všecko má býti dílem spolčeným, síly osamocené se ničí, ideál a pravda jsou jedno, — umění jest pomocníkem vědy. Tato dvě kolesa pokroku otáčejtež se pospolu.“

Každé z těchto vážných a krásných slov Hugonových, kdy by pronešeno bylo ústy českými k básníkům českým, bylo by bývalo u nás prohlášeno za pedanterii a šosáctví. Nechť soudí kdokoliv, zdaž jest to v pravém duchu Hugonově, v pravém duchu moderním a humánním, máli mladý básník heslo: „Jen žádné směry!“ a míníli, že dosti činí pro svůj lid a pro národ, píšeli vůbec jeho jazykem, nechť píše cokoliv!

Jak zcela jinak pojímal svůj úkol náš nezapomenutelný, každým hnutím ducha národního až do hlubin duše proniknutý, s lidem českým o srdce své se dělící Vítězslav Hálek. O mnoholi on jest modernějším našich pseudomoderních mladších! Jakž bychom ho nemilovali tak nad míru, když on tak nad míru miloval nás, když česká krev a duše lidu byly mu nejsvětějšími důležitostmi všeho myšlení a snažení!

Jsouť ovšem někteří, již ho neuznávají a snižují, neboť, jak praví Světlá, „ovšem velikost Hálkovu především pozná a ocení ten, kdo zírá na náš lid očima jeho a kdo jej miluje tak, jak on lid náš miloval, kdo s lidem tím strávil dlouhé večery při hořící louči, kdo význam lidu českého, jenž před málo věky byl samojediný celým národem českým, v nevědomé nevděčnosti nepodceňuje.“

A význam ten byl i jest dosud podceňován zejména těmi, kdož mají oči jen pro hotové umělecké výtvary cizí, žádného však smyslu pro vzácnost a bohatost domácího, dosud nevyčerpaného materiálu k praryzímu, původnímu, od základu novému tvoření básnickému.

Proto nejen z vlastenecké a mravní, i z umělecké stránky pohřešována posléze u nejnovější školy básnické bezprostřednost a původnost. Ukazovalo se na to, že poesie ta, nevyrostší přímo ze života nýbrž z dojmů literárních, upadá v šablonu a postrádá původních rysův a barev, nových uměleckých vznětů a vlastní tvůrčí vynalézavosti.

Teprv, když výčitky tyto se ozvaly, utvořila se na obranu nejmladší produkce básnické — vystupující s velikými pretensemi ano s hrdým osobováním samovlády a samospasitelnosti — theorie o moderním, kosmopolitickém směru oproti národní uzavřenosti a obmezenosti. Žádánoli na ní původnost, řeklo se z její strany: „Žádáte zastaralé vlastenčení;“ — žádána vřelost a životní bezprostřednost, však odpověď zněla: „Žádáte staromodní prostonárodní klinkání;“ — žádáno mravní opravdovost a přesvědčenost, i odtušeno posměšně: „Jste šosáci.“

Takto harcovalo i harcuje se dosud v theorii proti požadavkům vážnějšího obecenstva, které si žádá, aby z ducha a světa antického nebyla nám předváděna jen antická nahota a antická požívavost, nýbrž také antická statečnost občanská, antické rekovství a vlastenectví — nejen krása antických forem, leč též vzlet i hloubka antického ducha; ze světa pak křesťanského nejen mlhavý mysticismus, ale též vznešené, lidské, umravňující stránky křesťanského ideálu; ze světa moderního nejen filosofické průpovědi vedle hravé francouzské, lehké genreovitosti, leč též velkolepý realismus nynějšího názoru světového, osvěcující a vyrovnávající jeho humanismus, boj za volnost i právo všech, zejména pak velebný, svatý boj Slovanstva, propukávající ze všech jeho větví, největší to historické hnutí posledního půlstoletí!

To všecko, co zde žádáno, odbyto zlehka, neli zpupně, jakožto prý prostonárodní klinkání a primitivní zastaralé formy! Avšak jen v theorii; v praxi poznal zdravý, nadáním pravým řízený cit básníků v pravdě povolaných, že falešné ono stanovisko nelze proti přesile pravdy udržeti. Tvrdilo se sice leccos, jako že prý se nesmyslně žádá, aby básníci naši výhradně českými látkami se obmezovali atd., kdežto se přec na látky nikdy nekladlo tolik důrazu jako na původní, český ráz a směr; a přec jen utekli se mladí básníci v první řadě k látkám českým, aby ulomili hrot výčitce té, že odnárodnělými jsou.

Takž tedy pravdou jest opak toho, co v Revue Slave tvrzeno: v skutku totiž nejmladší tak zv. kosmopolitická škola básnická dala požadavkům obecenstva jaksi za pravdu, nepřesvědčivši ho nikterak, že při stálém pěstování výhradně cizího směru by byl básník dosti dobrým vlastencem a originálem.

Proto také v Revue Slave klamná jest zpráva, že prý „jen poslední fanatikové tradice“ se bouřili proti souborné publikaci nejmladší generace básnické; s výminkou několika listů vyslovilo se proti ní veškero časopisectvo a veškera kritika, a bylili to fanatikové tradice, zajisté nebyli posledními, neboť náčelníci kosmopolitické školy volbou národních látek sami konečně k tradici se přihlásili. Spor ten, jenžto vzbudil u nás již tolik někdy plodných ale po většině zbytečných a nechutně ohřívaných kontroversí, mohl by tím již býti považován za ukončený, neboť výsledek jest již hotové faktum.

Proto tím nemileji dotýká se každého upřímného přítele literatury české, že dopisovatel Revue Slave nejen znova otvírá zavřenou již otázku, ale velmi jednostranně snižuje význam nejlepšího českého básníka, zásluhu člověka mrtvého, který (jak sám si v předtuše smrti zapěl) jest již tím obrem, jehož nic více nebolí, jenž ale také již nevládne žádnou možností, aby se hájil sám. Tím větší povinnost mají živí přátelé jeho tak učiniti.

K ocenění neb zevrubnému probrání prací jeho literárních^[3] ovšem krátká tato rozprava nestačí, aniž by kritický snad rozbor byl nejvhodnější látkou k ústnímu přednesu.

Hálek byl již na počátku své literární dráhy běžnou kritikou jednak příliš veleben, jednak valně neoceněn. Talent jeho i skvělé stránky umělecké práce jeho byly sice tak mocné, že nemohly býti chváleny přes míru, a přílišnosti chvály smí se rozuměti zde jen v tom smyslu, že vedle nádherné krásy jeho poesie neuznáváno z počátku na jedné straně nižádných vad. Přístupná, snadno vznícená a vysoko se nesoucí mysl mladého poety napájela se plnými doušky z příjemného zdroje obdivu a oslavy; důvěřivý, otevřený jako děcko, pln pocitu své síly, podávaje se snadnosti svého vzletu a nejvábnějším vidinám své obraznosti, nenaučil se záhy tomu, co umělci nahrazuje polovici talentu: autokritice. Nezvykl záhy zkoumati s rozvahou i myšlenku díla i dílo samo již hotové, a tak mohl uvěřiti, že jen to jest dobré, co básník bez pomoci tříbícího a měřícího rozumu v bezprostředním zanícení inspirace třeba na kvap vytvořil. Jinými slovy: stal se na počátku své dráhy naturalistou, a jako každý naturalista i jako mnohý z mladších básníků nynějších též tvůrcem nesamostatným a nejistým, nevládnoucím ale ovládaným živly mnohdy nahodilými, vlastní podstatě své třeba i nepřiměřenými. Tím se jeho nejplodnější, nejcennější činnost literární o několik roků pozdržela, tím se opozdila o tolik, že krokem mladistvého obra tak úžasně stoupala ještě výš a výš, když — žel — jej v mužném věku jako silný, zdravým ovocem se rdící štěp záhubná smrt nám podťala.

Kam byl by Hálek dospěl, kdy by byl mohl mezi námi ještě jen deset roků růsti a působiti? Kam byla by asi čelila stále mohutnící činnost jeho ducha?

Pozorujemeli vývoj a zajímavé proměny jeho činnosti, shledáme, že vyvoleným cílem, miláčkem jeho tužeb od počátku bylo české drama a že jím až do smrti jeho býti nepřestalo. Nelíčený obdiv a radostné vítání, s nimiž se všude po vlastech potkávaly jeho sladce zpěvné a stonásob zpívané verše lyrické, úspěch jeho básní lyrickoepických, populárnost jeho balad, z nichž některé — jako frajtra Kalinu — znalo takřka každé dítě po Čechách, nedovedly ho v prvních letech odvrátiti od prací dramaturgických, jež mu přinesly tolik protivenství, sklamání a nezdaru. On, jemuž v oborech jiných tak hojně plynul med obecné pochvaly, přec jen žíznivě lokal pelyněk výčitek i ocet úštipků, jichž se mu dostávalo zároveň s nejistým uznáním za některá jeho dramata. Měl v sobě o povolání svém dramaturgickém palčivé přesvědčení, jež navzdor pochybnostem nepřátel i přátel nedalo mu upustiti od pokusů nových. Tak neodolatelně puzen napsal svého Alexeje, Záviše z Falkensteina, Rudolfa, Katilinu. Amnona a Tamar i Vukašína. Obrav si, kromě dvou, látky z nejrůznějších dob a končin slovanských, nemoha pak se vymaniti zpod přemáhajícího vlivu nejmocnějšího genia dramatického Shakespeara, zápase s vlastním mladistvě překypujícím lyrismem a tvoře si představy povah i dějů obrovských, ku kterým mu skutečnost nepodávala ještě nikde zdravě vyspělého měřítka přirozeného, zbásnil onu řadu tragedií, kterým se ovšem mnoho vytýkalo a vytýkati mohlo. Zejména z nepůvodnosti a nepřirozenosti viněny dramatické výtvory jeho. Po nějakou dobu zdálo se, že Hálek vzdal se svých snů o vavřínech básníka dramatického. Avšak nebylo tomu tak. Touže dobou, kdy svými básněmi V přírodě, svými rozkošnými Pohádkami z naší vesnice a svými mistrovskými povídkami z lidu dostoupil plné své samostatnosti a vrcholu svého individuálního vývoje, zanášel se duch jeho živě starou touhou po dramatickém díle českém. Velká cena, vypsaná slovanským dobročinným komitétem v Moskvě za nejlepší tragedii z dějin slovanských k otevření národního divadla, vzbudila v něm horoucí přání, účastniti se zápasu o palmu mezi nejlepšími z těch, kteří byli schopni zasvětiti veliký chrám českého umění důstojnými výtvory dramatické musy. Propracovav se vroucí svou lyrikou až k plastické objektivnosti co do pojímání a líčení původních svých postav, nezapíraje zejmena v novelách svých nikde oné intensivnosti a produševnělé síly, která dějům ať uměle spletitým ať nejjednodušším teprv dodává pravého dramatického života, prošed pak s duchem otevřeným školou přírody a školou zkušenosti, byl teprv spůsobilý k dokonalému pojímání dějin a života k úkolům dramatickým. Obral si za reka dramatu svého muže, nad nějžto v celých dějinách snad není jiného, jenž by byl živěji vtěleným ideálem pro básnického ducha rázu Hálkova; základní tón povahy krále Jiřího svou ryzostí, lepostí a čackostí musil vábiti Hálka nade vše. Rozpracovav drama o Jiříkovi, z kterého bohužel pouhý zlomek ukazuje nám vzpruženou sílu a jarost tvůrcovu, skonal Hálek, nedosniv svůj sen o velkém českém dramatě.

A Hálek na té výši, na kterou posledními svými pracemi epickými se byl vyšinul a na kterou ještě dále spěl, byl schopen dosíci kýžených úspěchův na zápasišti dramatickém. Neboť i první dramata jeho přese všecky vady povahopisné i scénické, přese všechen svůj lyrismus a přese své reminiscence nejen že svého času byly, ale podnes jsou nejpoetičtějšími dramatickými básněmi českými, ač ovšem spisovatelé jiní napsali práce, technikou divadelní i korrektností stavby, přirozeností motivů, samostatností děje i povah a dramatickým účinkem nad Hálkovy vynikající. Právě Hálek nemusil se obávati, že mužnějšími lety jeho básnický vzlet ochabne; trochu více sebevlády a střízlivé rovnováhy, trochu méně sálajících paprsků sensitivní jeho obraznosti a trochu klidnější odměřování zjevů životních — toť byl úbytek právě těch sil, jejichž nadbytkem nemohl dříve na stanovisku dramatického tvůrce se udržeti. U něho básnickosti, ohně a vzletu zbyla pak právě dokonalá míra, aby umělou formu dramatu klidněji propracovanou vyplnila luzným obsahem ryzí poesie.

Jen stručně jest mi se zmíniti o Hálkových povídkách, o nichžto jsem obdivuplné hlasy vynikajících autorit již výše uvedla. K charakteristice jich připomeňme si ještě jiná slova Světlé, tak pravdivá, že nelze lepšími je nahraditi. Pravíť: „Hálek stojí před vznešenou osobností lidu českého s obnaženou hlavou, on ví a jest přesvědčen, že za vše, čím jsme a co budeme, děkujeme jedině lidu tomu, který zůstal neporušen, když vše u nás se porušilo, jenž jest kořenem duševní naší bytosti, v němž vzniká démantový zdroj našeho národního jazyka, z něhož znova vyrůstá kmen života našeho se všemi pučícími svými ratolestmi, druhdy až ke kořenu tomu podťatý. A proto si váží Hálek každého vlákna, každé žilky a každého pejří kořene toho, vždyť i v nich krouží táž míza zázračná, z níž váží květy naší vzdělanosti i plody našeho vědění svou vláhu, bez níž by vše, co do výše u nás se pne, uvadlo. A proto není mu mezi lidem nic malého a nic malicherného, vše má proň význam posvátný. Jak zbožnou rukou se dotýká Hálek vlastností českého lidu, a jak spanile zná jej ozařovati čarovnou hvězdou své poesie! Jaké to tóny vyluzuje, když se dotýká rukou nejmistrnější zlatých strun srdce jeho!“

Touto ryzostí získal si Hálek čestný název nejčeštějšího básníka. On zajisté nejméně hověl onomu veršovanému vlastenčení, za kteréž by marnivost některých mladých modernisatorů ráda prohlásila veškeru předešlou poesii českou, i Hálkovu. Hálek ani prosou, ani veršem nevlastenčil v planém slova smyslu; mezi básněmi jeho najdeme sotva několik s přímou tendencí vlasteneckou, v povídkách jeho tato pak naprosto místa nemá.

Mezi povídkami jeho jsou mnohé, o nichž kolují úsudky různé. Takž jeho Poldíka rumaře někteří pro virtuosní realistické líčení nejvýše kladou, jiní předmětem samým odstrašeni jako nehezkou libůstku odsuzují. Avšak o povídkách jiných, jako Na statku a chaloupce, Na výminku, Pod pustým kopcem, Pod dutým stromem a podobných byl i může býti jen jeden soudný hlas. Jsou to mistrné, půvabem koloritu i kresby oplývající malby skutečného života, z něhož ku zobrazení zvoleny tu postavy tak významné, typy tak jímavé a situace ve své syté pravdivosti tak úchvatně poetické, že bychom nemohli než nadšený obdiv jim vzdáti, i kdy by líčily cizí půdu a cizí na ní lid, kdy by nebyly tak prosáklé nejvlastnější českou bytostí, kdy by nebyly tak každým črtem naše.

Hálkovým baladám, písním i Pohádkám z naší vesnice platí tatáž vřelá chvála; o těch však, jakož o básních jeho vůbec, nelze mi v podobné povšechné stručnosti se vysloviti, leč bych neskromně chtěla opakovati, co jinde již o předmětech těch jsem řekla. Kdož by těch básní neznal, kdož by jich necenil, kdož by si jich vždy jen s radostným vzrušením nepřipomínal?

My máme pěvců knížata
a zpěvu statné reky,
nám šumí háje písněmi
a zpívají nám řeky.

Nás matky kojí písněmi,
hoch zpívat učí děvu,
my máme po všech končinách
své apoštoly zpěvu.

Protož nech jiný dobývá
blesku a hromu řevem:
my též umíme kralovat,
leč vítězíme zpěvem.

Tak zapěl Hálek a slova ta platí nejprvé o něm, nejstatnějším českého zpěvu rekovi, největším jeho apoštolu. Nebude sněhem zapomenutí zaváta lidem jeho památka na této domácí české půdě; příliš bohatě zakořenily se v ni růže jeho poesie a příliš volně rozletěli se v její háje slavíci jeho písní.

Že však by měla světlá postava tohoto ryzího pěvce českého býti zatemněna před očima ciziny a před očima bratrského národa slovanského, to naplňuje nás bolem hlubokým. I shromáždili jsme se dnes na vyzvání literárního výboru Besedy Umělecké vlastně za tím účelem, abychom vydali cizině i bratrům Polákům svědectví, kterak literární svět náš hledí na Vítězslava Hálka. Ni to nesmí se nám někdy vytknouti, že jsme snižující jej pochybnosti, světovou řečí hlásané, nepokárali leč mezi sebou aneb ji mlčky strpěli. Světovou řečí zas budiž vyvrácen klam o pěvci tom, jenž byl a zůstává národu našemu miláčkem. Jsem přesvědčena, že nebude jediného mezi námi, jenž by si nepřál, aby úsudek v Revue Slave o Hálkovi pronešený byl na pravou míru uveden. Nepsalť ho ovšem literát, však literární svět jej četl a bude čísti; úsudek ten pak, kdy by snad i ten onen výstřední literát nabyl odvahy zjevně se k němu přidati a též za svůj jej prohlásiti, nemůže a nesmí v očích zahraničných čtenářů platiti za takový, jako by vycházel ze samého středu literárního světa českého a z jeho jádra. Mám za to, že úsudek, jejž my v tomto shromáždění o Hálkovi chováme, má snad aspoň tolik oprávněnosti a váhy, jako úsudek pronešený dopisovatelem Revue Slave. Jest zajisté čestným úkolem Besedy Umělecké, očistiti památku svého drahého někdy spolučlena, svého energického, milovaného předsedy literárního, svého nezapomenutelného Vítězslava Hálka.

Navrhuji tedy, aby shromážděný zde literární odbor se usnesl o spůsobu a větách, jakýmiž se má v Revue Slave literární význam Hálkův v pravé světlo postaviti, i aby některému svému členu sepsání odpovědi té uložil, sám pak u redakce toho listu o uveřejnění stati tak zpracované zakročil. Neboť

kdo v zlaté struny zahrát zná,
jej ctěte víc než sebe…
Nekamenujte proroky! —
Soud boží na se národ zve,
jenž pěvce své ctít neví,
a nejstrašnější kletbou jest,
když bůh odejmul zpěvy.
Jeť srdce pěvců nejčistší
a všeho hněvu prosté,
co on vám zpíval od srdce,
to ve svém srdci noste!^[4]

---

1. Přednešeno v literárním odboru Besedy Umělecké dne 30. května t. r.
2. Na str. 297 r. 1877.
3. Zevrubné vypsání Hálkova života a esthetický rozbor jeho spisův — obé nad míru žádoucí — chystá prof. F. Schulz jakožto závěrek souborného vydáni spisů Hálkových.
4. Po skončené přednášce nynější předseda lit. odboru Besedy Umělecké, p. Fr. Dvorský, učinil ku shromáždění dotaz, máli lit. odbor dle učiněného návrhu se zachovati, totiž Revue Slave odpověď zaslati. Jednohlasně usnešeno, aby se tak stalo.