Nový rok (Tyl)/XI.

Nový rok Josef Kajetán Tyl
X.	XI.	XII.

Údaje o textu
Titulek:	XI.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek devátý. Praha : I. L. Kober, 1877. s. 252–255. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Beata neviděla, co se okolo ní děje. Podobna jen ohybnému stroji, kterýžto se v umělých rukou snadno poddá, stála nyní u prostřed skrovné komůrky. Živo byloť okolo ní. Rusovlasý host byl pobouřil domácí služebnictvo, sháněje pomoc pro nešťastného zpěváka; outloperá holubička z Františku obletovala ji co posel boží se zelenou ratolístkou v jemném zobáčku; ale prsoma opuštěné ženy prochvíval nyní toliko jeden cit, pocit osamělosti, a krutá, užírající bolest rozkládala se v duši její.

I byla krotká, v této své bolesti jako beránek vedený ku krvavé oběti, a nechala sebou jednati, co se pomocným rukoum okolo ní líbilo. Ani říkajíc nepozorovala, že byla na ni Bětunka vlněný šátek a pláštík hodila, a že ji nyní cizí lidé z hostince na ulici vyvedli.

Ona byla jako ve snách. Co byl mezi tím Novotný stran nešťastného zpěváka obstaral, o tom nevěděla. Jí se nyní zdálo, že jde velikým temným hřbitovem, a lampy, mžikající ještě po tmavých ulicích, viděly se jí býti pochodněmi okolo studeného hrobu.

Na Františku očekával je starý Zaplaťpánbůh. Tichá duše jeho, kteráž byla dnes na perutech radosti jasnými výšinami se přeletovala — ta se houpala nyní na vlnách nejistoty a teskného tušení. Dávno, dávno zacelená rána začala mu pod jizvou propukávati, a žalostné zpomínky zněly v duši jeho jako trudná pohřební píseň.

I stál u okna a poslouchal, jestli kdo přichází; ale při každém šustotu na ztichlé ulici zachvěl se po všech oudech. Očekávalť něco a nevěděl, čeho se nadíti. Jednou nebo dvakráte zasyčel v prsou jeho ještěr starého hněvu; bylo to ale jen kratinké, mimo letící syknutí, a umřelo hned v jemném hnízdě měkkého srdce jeho — v tom srdci, kdež jen láska přenocovati mohla. Onoť bylo tak jemné, tak hebké a teplé, a přitom tak veliké, že by v něm byl celý svět i s ouhlavním nepřátelstvím místa nalezl.

Konečně ozvalo se několik zvuků před okny; hned na to klepalo se na okenici — pak zazněl Bětuščin hlas: „Tatínku!“ — Starý šel otevřít. Svícen i klíč třásl se v jeho rukou.

S tváří hluboce zahalenou vešla cizí ženština s Bětunkou; za nimi Novotný, kterýž ale opět záhy se poroučel, maje na mysli vyhledati ještě komika. Znaltě noční spády jeho a nerad by se byl uložil s takovou silou novin na tiché, němé lože. Byloť mu potřebou, vysypati je v prsa přátelská. —

Beata nepřišla dříve k úplnému vědomí, až si usedla v tiché, vyhřáté sednici. Tu jí bylo, jakoby praskal železný kruh, jímžto byla sevřena prsa její, a jakoby kus po kuse s ní padal, a z hlubin jejich vyvinulo se těžké vzdechnutí. I napnula skloněné týlo a vyslala vůkol zvědavé zraky.

Vedle ní stála z jedné strany kvetoucí dívka, z druhé sestárlý muž, ale na obou postavách utkvěly oči její s podivením, s překvapením a s jakousi ouzkostí. Podoba dívčí — to oko, ten úsměv okolo rtů, ten výraz jemně pohybných tváří — to všecko byla jednou viděla! Uplynulať arci od té chvíle mnohá léta, a pamět její nestačila, aby jí byla zřejmě okázala: tam a tam jsi tuto postavu viděla! Ale ona ji předce znala, a veškeré síly duše její se napínaly, aby ji mohly pojmenovati.

A když padlo nyní oko její na muže — jak se otřásla v nejtajnějších hlubinách! To byl onen pohled, jenžto se před dávnými lety se sladkou touhou po ní upínal, to byla ta něžná dobrota v celé tváři, v jasnu i ve mračnech, ježto se druhdy o její přízeň ucházela. Ale tak sešlý nemohl ještě onen obraz býti! Statný muž musel by tu nyní státi — a on tu stál seslablý stařec. A předce — předce! Tak v nivec nemohlo ani dlouhé utrpení podobu toho uvesti, jehož obraz pořád ještě jako děsivé strašidlo v jejím svědomí žil!

„Odpočiňte si, paničko!“ promluvil nyní. Bylať ta první slova, kteráž tu smyslů svých mocna zaslechla, a zvuk jejich projel jako blesk srdce její a osvítil oči její.

Pronikavě zkřikla; nevydalať sice slova určitá, ale ve zvuku tom ozvala se celá bouře její bytosti, Třesoucí se po celém těle sepnula ruce, a tisknouc je křečovitě na prsa, hleděla okem vypouklým, se rtoma polootevřenýma na ztrápenou postavu kapelního mistra. I chtěla mluviti, ale slova jí vázla na jazyku, a jen kvapné, hlasité oddychování dralo se jí z prsou.

Starý, slabý dobrák se odvrátil; buďto viděl bolestný zápas její, a nechtěl okázati lítost svou, anebo chtěl vlastní pohnutí své ukryti: bral se zvolna k fortepianu.

A opět vyrazila ze sebe žena bolestné zkřiknutí, jakoby jí před očima zmizel obraz, po němžto hořela dlouhá léta užíravou touhou, a jakoby v mrákotách hledala pevného stojiště, vztáhla třesoucí se ruce a chopila se dívky, a vyjevena hleděla vůkol sebe.

A starý hudebník přisedl zatím k soucitnému nástroji a začal jemnými zvuky hráti píseň — tu jedinou, kterouž hrával, když se chtěl ukolébati ve šťastnější minulost. A sotva teď zazněly první zvuky její, zkřikla Beata po třetí, a zkřiknutí toto roztrhlo poslední kůru okolo srdce jejího. Veškerá tíseň dnešního večera, ba celé těžké břemeno veškerého života jejího rozplynulo se nyní v hořký, hlasitý pláč, nohy pod ní klesly, a ona takto ve prach snížená vlekla se po kolenou k nohoum zděšeného starce.

„Odpusť — odpusť!“ sklouzlo tam jektavě ze rtů jejích, a mrákota, narozená z přestálých nesnází a prudkého, nenadálého pohnutí, postřela zraky její.