Údaje o textu
Titulek: XII.
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek devátý. Praha : I. L. Kober, 1877. s. 256–260.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Uletěly den i noc novoroční, ježto byly tak podivně a neočekávaně osudní kostky několika dobrých duší převrhly.

Mlhovitýma očima hledělo příští jitro do oken malého domku na Františku. Starý kapelní mistr nebyl doma. V holubí jeho duši bylo se rozvilo nové jaro s nesčíslným množstvím libovonných květů, a radostní motýlkové třepetali po nich milobarevnýma křidélkoma. On byl tiše usnul a sladce spal. Temné, žaluplné obrazy minulosti byly zmizely z mysli jeho, a v jasné záři skvěla se před ním budoucnost. Žalosti minulých let zdály se mu nyní jen plamennou školou, z nížto byl konečně vyšel k životu čistějšímu a radostnějšímu.

On se neuměl hněvati; a když pohledl na Beatu ztrápenou, a pomyslil na Beatu kvetoucí, tedy se rozehřála jemná lítost v prsou jeho, a všeliká vlastní rána zacelila se dechem outrpnosti s cizím utrpením.

Jen jedno tísnilo chvílkami duši jeho — totiž pomyšlení na jeho nynější stav. Nedychtívalť sice nikdy po zlatě; ale nyní byl by si přál, aby se mohl hrabati u vnitřnostech naplněných měšců a pozlacenými prsty urovnati pásmo příštích dnů jejích. Avšak i v takovýchto okamženích zableskla se mu před očima naděje s lahodným úsměvem! — vždyť mu byl nový rok dobrého syna přivedl — a na toho zakládal ve své prostosrdečnosti všeliké doufání.

I nemohl tedy také meškati a neoznámiti mu, co se bylo všecko událo. I strojil se, ledva že první zábřesk po ulících poletoval, a chodil po prstech, aby ubohou ženu nezbudil, kteráž byla teprvé k ránu v objetí snů nějaké odpočinutí nalezla. Vykradlť se takořka z domu, aby vyhledal člověka, na jehož lidumilé srdce nyní základy zlatých hradů stavěl.

Bětunka ho nezdržovala; nemohlať mu kaziti radost, a zůstala sama u nešťastné matky, ježto posud v tuhém spaní ležela. Sedíc vedle ní u postele, kterouž jí byla postoupila, hleděla na ni za ranního soumraku, a podivné obrazy o nehodách těžce trestané ženy míhaly se jí před očima. Nemělať příčina milovati ji — a předce ji to k ní vábilo pouty nevýslovně sladkými. — Náhle probuzený hlas přirozenosti a šepot lidskosti přemohly všechen jiný zvuk, jenžto by se byl snad v srdci dívčím probudil.

Beata konečně procitla. Těžký sen byl opanoval smysly její, a když se teď z něho protrhla, bylo jí dlouhou chvíli, jakoby se ještě v jiném světě nacházela. Pozdvihlať se na loži a jako u zjevení hleděla kolem sebe. Překvapilť ji příbytek, dívčí postava, neznámé lože, až pak se jí náhle v mysli zabřesklo a minulá noc jasně před oči vstoupila. Teď poznala dívku, a lítostí a hanbou uchvácená bolestně zkřiknuvši, tvář do podušek ukryla.

„Milá matinko!“ jala se dívka svým nejjemnějším hlasem k ní mluviti, a přistoupila k ní a brala ji za ruku. „Dobré jitro, matinko! Nelekej se, vždyť jsi u nás, u svého dítěte!“

„Ó jen mluv, jen mluv!“ naříkala žena — „a nech mi svou andělskou dobrotou hodně hluboce pocítit, jak zavržena jsem, jak vysoká jest míra hříchů mých!“

„Ó zpamatuj se, milá matko!“ prosila dívka, „a zapuď buráky, jež tě snad ve snách postrašily. Procitlať jsi — na živě jsi — ve skutečnosti — a raduj se z ní — raduj se ze svého dítěte!“

„Ó mé ubohé, mé ubohé dítě!“ dala se Beata do nářku, jakoby chtěla pláčem všechen křik udusiti, kterýž se přitom v jejím svědomí ozýval, i ovinula jí najednou ruku svou tak prudce okolo krku, jakoby se strachovala, že dceru svou právě nyní teprve ztratiti má. „Mé ubohé, opuštěné dítě! Jakž mi můžeš odpustit? Jakž ti mám pohleděti do očí, abych nezašla břemenem nelidského provinění svého?“

„Ó jen pohleď,“ prosila dívka, jemně z loktů jejích se vinoucí — „a zapomenouc na příhody roků minulých, zotav se a posilni v pohledu na dceru svou, kteráž tě bude milovati jako matku svou.“

„Ne — nikoli!“ zvolala Beata, hlavou žalostně kroutíc; „mně nesluší toto jméno posvátné, mně ho nedávej. Jako sprostou, poníženou služku dovol mi v paprscích milosti tvé se zahřívati, abych nabyla síly k pokání a zoufajíc neumřela ode všeho světa opuštěná, jako jsem já vše opustila, k čemu mě nejsvětější vazby poutaly.“

A opět zakryla tváře své v měkké podušce, a plakala, až jí srdce usedalo.

Dívka neznala tak vášnivé vybuchnutí bolesti a zděsila se její prudkosti. Srdce její zachvělo se v nejjemnějších tkaninách, a kdyby nešťastnou ženu i dávno již byla neomluvila: u pohledu na tento žal, na tyto muky trýznícího svědomí byla by jí musila odpustit. I hleděla na ni chvíli očima vlhkýma, čekajíc, až v ní bouře poněkud utichne; potom se k ní naklonila.

„Kde pak je sestra moje?“ ptala se pološeptem a plna jakéhosi ouzkostného tušení.

Ale Beata jí neodpověděla; zakrývalať ještě hloub tváře své. Zdáloť se, jakoby ji byl hlas anděla k soudu volajícího pronikl. Dívka to pozorovala, a nevýslovná tíseň ulehla jí na panenská prsa.

Mezi oběma trvalo nyní pomlčení. — Náhle vzchopila se potom Beata, a jakoby sopka zbouřených citů v ní byla vyhasla, sestoupila s lože plná chladné odhodlanosti. Strojilať se, a dívka jí přisluhovala. Obě ale ještě mlčely.

„Já ti zůstala odpověd dlužna, milé dítě!“ jala se konečně Beata vážně mluviti — neboť nemohu odpovědíti bez slzí — nyní je ale čas k jednání a ne ku pláči. Protož měj ztrpení! Přijde chvíle, že ti odhrnu celou záclonu s duše své, a podrobím se tvému soudu.“

I opanovalať ji veškerou zase ona vážnost a trudná mysl, kteráž byla odedávna průvodkyní podivných osudů jejích. Mlčky hotovila se k odchodu, majíc před sebou žaluplnou pouť k mrtvole onoho muže, jemuž byla své pozemské blaho zapsala.

Na samém prahu potkal ji starý hudebník. S tváří zarmoucenou navracel se z příbytku komika. Dosti pracně byl se k němu doptal, ale nenašel ho již doma. Praviloť se mu, že byl záhy ráno s dobrým přítelem odešel.

A on by byl tak rád s ním promluvil! On by ho byl tak rád poprosil! — poprosil k vůli Beatě. Chtěl ji potěšiti z jitra dobrou novinou, a nyní stál před ní se srdcem sklíčeným.

„Dobré jitro, milá Beato!“ promluvil k ní nejjemnějším tonem svého měkkého srdce, a podal jí ruku. „Doufám, že jsi pokojně spočinula pod chudobnou střechou naší. Byl bych ti rád pohodlnější lože upravil; ale síla je pro tenkráte slabší, nežli vůle moje. Nu, zaplať Pán Bůh! člověk se naučí býti spokojeným.“

„Já odpočinula sladce v této tiché svatyni dvou neporušených srdcí,“ řekla Beata mírně, ale každé slovo její vystupovalo z nejtajnější schránky prsou jejích; „bodejž by to bylo mé poslední odpočinutí, abych nemusela býti břemenem lidí, ježto jsem poranila nevděkem.“

„Mlč, mlč, Beato!“ prosil ji starý, „a nemluv o věcech, které jsme dávno z mysli vypustili —“

„Já ne!“ řekla Beata poněkud živěji. „Z mojí mysli nevyjdou, dokud se v ní nepřetrhne veškeré pásmo myšlének a dokud srdce moje oživeno bude jedinou krůpějí krve. Já znám velikost viny své; je-li ale míra milosti tak veliká, jakáž byla míra mé zaslepenosti: tedy mě nech býti služebnicí tvojí — sprostou, poníženou, věrnou služebnicí tvojí, abych alespoň částku břemena svalila, ježto tíží svědomí mé a podvracuje sílu mou.“

„Ale, milá Beato!“ prosil opět starý mistr, „nechtěj mě zarmucovati, kdyžto se veselím, že nás podivným během osudové svedli k radostnému skončení. Pomysli jen, Beato! i náš dobrý Jan, to malé opuštěné pachole se našlo v těchto dnech, a je z něho statečný hodný muž — zaplať Pán Bůh!“

„Tedy zase o jednoho svědka hanby mé více!“ řekla Beata slovy temnými a zdlouhavými, jakoby si na něj zpomínala. — „Nu, děj se vůle Páně! Já se nestyděla před celým světem hřešiti, nesmím se tedy ostýchati před milostivýma očima pokání činiti.“