Nový rok (Tyl)/XVII.
| Nový rok Josef Kajetán Tyl | ||
| XVI. | XVII. | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | XVII. |
| Autor: | Josef Kajetán Tyl |
| Zdroj: | TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek devátý. Praha : I. L. Kober, 1877. s. 277–279. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
„Tři lípy: staly se ještě toho dne chrámem nejčistější radosti. Komik přivedl své Hedvice hosti, a srdce její znepokojilo se novou bouří, sotva že Bětunka do pokoje vkročila. Toť byl patrný otisk tváří jejích, jen že v outlejším rozkvětu! Všeliká pochybnost, která se byla snad po odchodu Beaty v duši její zrodila, všechna nyní zmizela, a mocně pudilo ji to v náruč drahých osob, o nichžto po celý život ani pocitu neměla.
A jak se zaskvěl milý svět před starým dobrákem, jak se zaskvěl před kvetoucí dívkou, an se jim poměr k Hedvice vyjevil? Roztomilá Bětuška plakala, starý Zaplaťpánbůh se blaženě usmíval — a pan Johanýsek vrtěl hlavou. Tu vyobrazila Hedvika ženu, kteráž jí byla zprávu o rodičích přinesla! a komik uvěřil nyní celému udání, neboť poznal v obraze Beatu.
„Toť byla sama tvoje matka!“ zvolal horlivě. „Ona sama přišla si pro své odpuštění — a tys ji nechala odejíti? Teď má člověk na nějakou sympatii věřiti!“ Přitom se chápal klobouku. — „Ale jen počkejte! Komika napraví, co tragika pokazila.“
Kvapným během spěchal na František. Rozumělť Beatě a pochopoval, proč se ubohá vlastního dítěte stranila. Byliť ji vespolek přemlouvali, aby s nimi na návštěvu šla; ona ale churavost předstírajíc, zůstala doma. Komik nyní poznával, že to byla pouhá výmluva.
Hbitě vešel do světnice, ale našel v ní jen malou dívku sousedčinu, kteráž tu měla býti Beatě k posluze.
„Kde je paní?“ ptá se jí s podivením.
„Paní odešla hned za vámi, což to nevíte? — Dala si také kufr odnest a tuhle na stole nechala ceduličku.“
Komik po ní kvapně sáhl. Třásla se mu v rukou. — „Bůh s vámi a se mnou! — Odpusťte — jinak nemohu — mám-li pokoje nalezti.“ — S tou se navrátil ke „třem lípám“.
Rozumělť ženě nešťastné, a nedivil se nikdy, že ne bylo od té chvíle o ní slyšeti.
Pozdě večer seděl s přátely u punče a prováděl je strakatinou podivných události.
„Aj, při sám Bůh!“ zvolal rusovlasý veršovec, „z toho by se dala dobrá komedie udělati! — ať jsem čertův! kdo ví, co se nestane.“
Janovský dnes mlčel a myslil na Bětunku.