Nový rok (Tyl)/XVI.

Nový rok Josef Kajetán Tyl
XV.	XVI.	XVII.

Údaje o textu
Titulek:	XVI.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek devátý. Praha : I. L. Kober, 1877. s. 273–277. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Druhý den po tichém pohřbu brala se Beata samojediná ke „třem lípám“ a dala si ukázati příbytek Mnichovské herečky.

Hedvika očekávala dnes jinou návštěvu, i přivítala tedy neznámou ženu trochu nevrle. Myslilať, že je to toulavá herecká žebrota. Ale vážný utrápený, a přitom dojemný pohled Beatin nedal malé mrzutosti vypuknouti.

„Co se líbí, paničko?“ ptala se konečně Hedvika, kdyžto Beata zpytavě oko své na ni upírajíc, jako v nesnázích mlčela.

„Můžete mi půl hodinky bez svědků obětovati?“

„Mohu-li vám tím nějakou službu prokázati —“

„Mně, sobě i třetí osobě. Přicházím ve jménu vaší — matky.“

„Mé matky?“ zkřikla Hedvika a srdce její počalo mocně bíti, a krev jí vstoupila do tváře. S podivením hleděla na ženu neznámou, kteráž počínala řeč o drahé osobě, kterouž jenom dle obyčejného názvu světa znala, o kteréž ale nic, pranic nevěděla.

„Mé matky?“ opětovala s rostoucím nepokojem. „Pro živý Bůh, paní! jak se vám dostalo toto poselství? Ó mluvte, povídejte!“

S těmi slovy uvedla ji na pohovku, a třesoucí se očekávala, co začne podivný host její vypravovati. Beata sama byla u velikém, patrném pohnutí, a hleděla se teprva poněkud ustanoviti. Potom jala se mluviti:

„Matka vaše byla, jako vy, u divadla. Byla mladá, kvetoucí, a pěkná budoucnost prostírala se před jejíma očima. Nezkušená libovala si v pokořování mužstva i dala se konečně přemluviti, že podala ruku muži, kterýž byl mezi představenými divadla, a kterýž ji byl za zpěvačku vzdělal. Nevědělať sama, co činí. Pouto manželské zdálo se lehounké a pohyblivé mysli její býti páskou, ježto se tak snadně otočiti a zase odložiti může, jako páska okolo těla. Stalať se paní kapelního mistra, muže vůbec váženého, a to jí lichotilo. Ostatně nemyslila přitom na nic zlého, ani na nic dobrého. Stalať se manželkou, stala se matkou, a neměla téměř o tom ani vědomí. — Odpusťte, jsem-li zvědavosti vaší tuze obšírná, musila jsem ale toto všecko podotknouti, abych se nechybila cíle.“

„Mluvte, paničko, cokoliv za dobré a potřebné uznáte; pro mne je každá zpráva o matce vítanou novinou a naplňuje spanilým kvítkem pustinu paměti mé.“

„Stav duše její podobal se až posud kypivé jarní zemi, v níž to zlaté símě ještě dřímalo. Jenom slunečního paprsku bylo potřebí, aby bylo vzešlo, a paprsek tento padl v duši její. Seznámila se s mladíkem, jenžto jí podal magický klíč k říši oněch snů, ježto snad někdy jako tajuplné tušení duši její prochvívaly. I oddalať se celou slabostí a silou první lásky, a nemohši rozvážiti pevnost jiných vazeb, poslechla svodného hlasu a — odešla s ním do světa.“

„Odešla? — A já byla již tehdáž na živo?“ ptala se Hedvika s rostoucí zvědavostí.

„Vás vzala s sebou,“ řekla Beata, „a mladší sestru vaši, sotva několikadenní dítě, nechala otci.“

„Mne vzala s sebou?“ podivila se Hedvika. „A co nás tedy rozloučilo? Proč mě nepodržela? Mně bývalo povídáno, že jsem pouhý nalezenec.“

„Dílem že chtěla jako svědka minulosti odstraniti, dílem domluvy člověka, jenž byl duši její opoutal — nepředložení, nepovážení — nazývejte to, čím chcete, co nešťastnou tak zaslepilo, že vás nechala v rukou cizích, jakoby byla měla právo zaprodati nejen vezdejší blaho vaše, nýbrž i spasení duše. Nechala vás v rukou toulavých kejklířů, kteří se právě po dítěti sháněli, kteréž by v řemeslu svém vycvičili, a pak jeho schopnostmi, jeho nevinnou mladostí lichvili.“

Beata se zamlčela. Byloť viděti, že ji vypravování hluboce dojímá. I Hedvika mlčela. Zaletělať myšlénkami do oněch časů, o nichž byla neznámá tak nenadále zmínku učinila — a bolestně zachvěla se prsa její.“

„Že vás od té doby neviděla,“ jala se Beata po malém oddechu mluviti, „to víte bezpochyby sama. Osud její zanesl ji v daleké končiny, v místa, do nichžto nikdy zpráva o dítěti nedonikla.“

„Tak daleké byly ty končiny sotva, aby nebyla mohla nějaká zpráva k ní doniknouti,“ řekla Hedvika s bolestnou hořkostí, „kdyby jí byla chtěla sluch otevříti. Ale zdáť se, že matce mé tuze na tom nezáleželo, aby se o dceři své něčeho dověděla?“

„Na počátku, dokud se točila o víru své vášně, to máte dobře, nepřišlo jí k srdci, aby byla po vás toužila. Mluvímť bez obalu, abyste poznala vina její, abyste ale také ocenila stupeň lítosti její. — Propuklať konečně rouška, jež byla zastřela zraky její, protrhla se kůra, jež byla opancéřila ňádra její, a mocná příroda podmanila ji, sepnouc zpupnou ve své okovy, A stav její byl nyní tím hroznější. Plamenným dechem touhy narodil se v duši její dravý jestřáb zlého svědomí a nemilosrdným jeho zobem usychala duše její. Věřte mně, ona se pokála přetěžce. Nesmírnou bolestí vyrovnala váhu přečinění svého, a k úplnému spokojení před svým blízkým koncem nežádá si nic jiného, nežli odpuštění od své — Hedviky.“

Hedvika tu seděla s očima sklopenýma. Slza se třásla na krásných řasách jejích.

„Já jsem i bez jejího přičinění vychována v lásce křesťanské,“ promluvila Hedvika hlasem tichým, „a modlím se sama každodenně: Odpusť nám viny naše, jakož i my odpouštíme svým vinníkům.“

„Tedy jí nezlořečíte?“ zvolala Beata, mocně pohnuta.

„Ona jest matka moje,“ řekla dívka, „a srdce mé jest přeplněno outrpností. Jakž bych jí mohla zlořečiti? — Litovati musím nešťastnou, a k vlastní útěše věřiti v její žal a pokání!“

„Mohu jí říci, že jí odpouštíte?“

„V úplném smyslu, řekněte jí to, a oznamte jí také, že je pro ni každé chvíle otevřena náruč má.“

„Děkuji vám — ve jménu jejím!“ řekla Beata, ruce její vřele tisknouc. „S těmi slovy jí přinesu velikou útěchu, a radosti paprsek probleskne ještě temnem dnů jejích.“

„A kde je? — kde se zdržuje? — proč nepřišla sama?“ ptala se nyní Hedvika.

„Ona nemůže předstoupiti přede tvář dcery své, aby nezašla hanbou v prachu,“ řekla Beata hlasem temným. „Ale místo sebe pošle vám — otce a sestru.“

„Světice boží!“ lekla se dívka. „Otce a sestru? Jak by to bylo možná? Což se opět smířili? Což meškají pospolu — a mě posud vylučují z objetí svého? Ó mluvte, kde jsou? ať vejde rozkoš v duši mou!“

„Otce i sestru vám přivede ženich.“

„Můj ženich?“

„Soudruh dětských roků vašich, člověk, kterýž vás přivedl na dráhu nynějších dnů vašich, aniž věděl, že to vy jste, kterouž jako pacholík v kolébce houpával. Ten vás dnes navštíví s vaším otcem a se sestrou. Mějte se jen na pozoru, aby radost muži letitému neuškodila.“

„A což moje matka?“

„Té přinesu vaše odpuštění —“

„Ne, ne! ona musí přijíti sama! Anebo povězte, kde ji naleznu?“

„Chcete-li odlehčiti posledním dnům života jejího,“ řekla Beata hlasem nejistým, „tedy jí pošlete peníze na cestu.“

„Tu, tu vezměte!“ zvolala Hedvika. „Nemeškejte! Já vám věřím, nebo se nemohu sama o nejblaženější hodinu okrádati.“

„Požehnání kajícné — a proto snad i s nebem smířené matky na hlavu vaši!“ řekla Beata a křečovitě ji tisknouc k srdci svému, políbila čelo její.