Nový rok (Tyl)/X.
| Nový rok Josef Kajetán Tyl | ||
| IX. | X. | XI. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | X. |
| Autor: | Josef Kajetán Tyl |
| Zdroj: | TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek devátý. Praha : I. L. Kober, 1877. s. 247–252. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Venku se ještě chumelilo. Jen slabý pablesk ze sněhu vysoko napadlého táhl se ulicí. Chatrná dvířka nepatrného domku na Františku opět se otvírala.
„Bůh provázej kroky tvé, a uvediž je zase brzo šťastné do tichého příbytku!“ žehnal starý hudebník dceru svou, kteráž v obnošený zimní pláštík zahalen a s Novotným právě přes práh stupovala.
„Dejž to Bůh!“ zašeptala dívka, a v nesnázích duše své pevně se nedávnému příteli na ruku zavěsivši, pobízela jej k rychlým kročejům.
Nebyloť jí možno příštího jitra pokojně doma vyčkati. Mysl i srdce stály v plamenu. Byloť to poprvé za celého života, co jí k sluchu zpráva přišla, budící v ní nejbolestnější, ale i nejsladší památku.
Kdo byla ona zpěvačka? — To se musilo rozhodnouti, a sice brzy rozhodnouti. Nemělať jí arci krom života zač děkovati — ale vždyť byla předce její matka! — byla jí, jestli ji svíravé tušení neklamalo. Ta sama matka byla ovšem břemeno trpkých dnů na dobrého otce i na ni uvalila — bylať ale předce matka její — a matku míti, to si zobrazovala dívka vždy tak spanilými, tak lahodnými barvami, že by byla ráda k vůli jedinému spočinutí na jejím srdci na celou minulost zapomněla.
Rusovlasý přítel mluvil o nedostatku všeho pohodlí, vší obsluhy. — „Snad bych jí mohla já v této těžké noci posloužiti!“ pomyslila dívka, a již byla i myšlénka ta z úst venku.
Po ulicích začínal již novoroční hluk tichnouti, kdyžto s ochotným a neobyčejné výjevy milujícím přítelem a průvodcem ku vzdálené hospodě spěchala.
Obyvatelům chatrné komůrky nebylo by ani ve snách napadlo, že dnes ještě návštěvu dostanou, a také si jí nepřáli; alespoň zpěvák byl by rád na poušti zaletěl, kde by nebyl lidské tváře spatřil.
Zemdlen a předce jako na vlnách pobouřeného moře ležel na loži; tělem nemohl říkaje ani pohnouti, a předce ho to pudilo pryč — daleko, v kraje neznámé, kde by mohl bydliti bez nedůvěry, bez bázně, bez trápeni. Novotný byl se jim nabídnul s pomocí, on se ale zpěčoval ji přijmouti. On chtěl státi a klesnouti bez cizí podpory — jenom Beata měla při něm vytrvati, jenom Beata měla ho pláštěm ochrany své zastříti, jenom Beata měla poslední vzdechnutí jeho slyšeti.
Magickými okovy byl čas tato dvě srdce opnul. Oniť se byli na světě tak postavili, že jeden bez druhého obstáti nemohli. Veškeré poměry a zákony, všechen dávnoletý zvyk a mrav byli tak porušili a zničili, že sami v sobě nový svět utvořiti a v něm nový život hledati musili.
Beata milovala, i musela pak svůdce svého milovati, musila celou duší, veškerou silou ženského srdce k němu se upnouti: neměla-li jako podťatá sosna, jako zlomená květina se zvrátiti a v prachu zhynouti. Ona byla nejsvětější svazky života lidského — manželskou a mateřskou lásku v pošetilé zaslepenosti ztrhala: jakouto křečovitou silou musila se tedy v srdce toho muže ponořiti a zakotviti, k vůli němuž byla celým světem pohrdla?
A on? — On ji miloval skutečně; po dlouhém poletování pouhého motýla z poupěte na poupě byla v něm poznání Beaty první zabřesknutí onoho světla, ježto po celý život vodívá — bylať to první jiskra onoho plamene, kterýž nás po celý život zahřívá, pálí a v popel zničuje.
O lásce nedá se dobře rozumovati, a kde se plete hlava do lásky, tam přestává láska býti láskou, jakováž je vedle své původní bytosti. — Láska se rodí a umírá v srdci; to jediné jest její říš, její království — to její tichý domov, její osamělý háj a tajemné loubí. Krom srdce nemá vlasti; všude jinde je cizinkou a nájemnicí.
Rozumem nedá se nikdy láska měřiti; kdo to pochopiti nemůže, ten nikdy nemiloval — to jest: on se nekoupal v tom čarovném, věčně mladém plamenu rozkoší, v jakovém duše tone, když ji láska ve svou náruč pojme.
Pak nese jeden rád, čím ho druhý obtíží, pak je pouhý sen, pouhé mrknutí, lehké usmání, létavý mráček na čele jeho — všecko je druhému drahým zákonem, svatým snažením a cílem, k němužto i odvážením svého života pracuje. Láska je velemocná, ničehož se nehrozící, všeho odvažující… ale kdož ji zná? Veliký houf zná něco jiného.
Takž byl a zůstal poměr Beaty a manžela jejího obyčejnému světu nerozluštitelnou pohádkou. A předce nebylo nic přirozenějšího, nežli že oba tak a nejinak vedle sebe stáli!
Avšak pozvolna, krokem bídou se vlekoucím, přiblížili se k temné fortně oněch krajů, kde všechen květ lásky pozemské opadává, kde veškeré pouto srdcí lidských praská a všeliké utrpení světské své černé roucho svlíká.
Domnělý manžel Beatin nemohl již vystoupiti na prkna. Život, trávený jako u víru věčně planoucích vášní, namáhavý zpěv a přirozené nachýlení podkopaly prsa jeho a prolomily v nich hluboké hnízdo těžkému trudu a zoufanlivé bolesti. Jako ve smrtelných křečech věšel se nyní na Beatu, užírajícím plamenem žárlivosti ostříhaje každý její krok.
Fortuna, tato slepá, divných rozmarů plná vladařka v říši náhody, nebyla jim cesty posypala kvítím tak hustě, jako u své slepotě jiným činívá, méně toho zasluhujícím. Byliť sice život vedli v lůně všeho pohodlí, dokud je síla bujarého věku na hlavních cestách umění držela; jak ale začala tato síla míjeti, museli se uhýbati na vedlejší stezky, a tu se družily s nimi starosti, hladové sestry nedostatku. Trefil je v skutku tragický osud zletilých, otřelých, neusedlých herců — oněch miláčků věčně mladých Mus, jimžto na početí dráhy všecko růžově kvete — na konci ale nic, nežli trní, nezbyde.
Veškerá budoucnost obou záležela nyní toliko na rumech bývalého umělectví, anebo vlastně hlasu Beaty.
On sám, napořád churavý, nemohl k ní praničeho přidati; řada příštích dnů jeho spočívala v rukou jejích. Kdyby se byla nyní od něho odtrhla — kdyby jím byla, co neplatným břemenem opovrhla, byl by se byl musil chopiti mošny a holi žebrácké, anebo zbytek bídného života zanesti tam, odkud se ještě nikdo nevrátil.
On to cítil — a to byl onen jedovatý had, jenžto kořeny života jeho hltavěji užíral, nežli veškeré jiné nehody — a toto hryzoucí vědomi v prsou druhdy pyšných udržovalo celou jeho bytost napořád jako u zimničném zápalu. —
Umdlen, vysílen ležel nyní v osamělé komůrce na prostém loži. Beata ho byla přikryla svým teplým pláštíkem, a sama seděla vedle něho v novoroční noci zahalena posledním velkým vlněným šátkem. Ležel tiše — jen prsa jeho pracovala pod teplou přikrývkou silným klopotem. Oči jeho, lesknoucí se leskem skleným, byly upřeny ke stropu — temné, hluboké a zrychlené oddychování dralo se mu z hrdla sípavým chrapotem.
„Já nechci o těch mámících, o těch šálivých svůdcích ničeho slyšeti,“ jal se nyní polohlasitě mluviti, „ty jediná vytrvejž u mne — a nebude mi cizí pomoci potřebí!“
„Mladý ten muž,“ navrhla zpěvačka omlouvavě, „zdá se ale v skutku býti člověk šlechetný, a kdyby mohl odlevu strastem našim zjednati, nevím, proč bychme lidomilou ruku jeho odmrštili?“
„Protože se jen zdá, čím není!“ odpověděl zpěvák s výbuchem obyčejné vášnivosti. „Je to vlk, zahalený rounem beránčím, jenžto slídí po stopách našich. Nejsou-li veškeré přísahy tvoje pouhý dým — nepouštěj ho více přes tento práh.“
„Ale milý Karle!“ prosila Beata, „my potřebujeme pomoci.“
„To není pravda!“ zvolal zpěvák a temným plamenem zarděly se hubené tváře jeho. „Ty můžeš sama pomoci. V tobě leží poklad, kterýž je nevyvážný, a z kterého bys napojiti mohla těch několik bídných dnů mých — kdybysi chtěla — kdybysi mě milovala!“
Prudce obrátil se k ní zády, i byl by snad ještě několik slov u svém rozhorlení ze sebe vyrazil, kdyby mu je nebyl proud krve zatopil, jímžto se mu náhle celá ústa tak zaplavila, že z nich již nic více vypraviti nemohl, než srdcelomné zaskuhrání.
Ale Beata znala již tento zvuk! Byltě to smrtelný šíp do prsou jejích. Vyděšena vzchopila se.
„Karle!“ vykřikla z hlubiny duše, a střelhbitě nahnula se k němu, pátrajíc po příčině jeho chrapotu. Slabý paprslek tenounké svíčky neposkytoval jí ale žádaného světla. I přiskočila ke stolu a chopivši nízký svícen, vrátila se zase k loži. V tom se k ní zpěvák obrátil — byloť to poslední, křečovité napnutí veškerých sil — tváře jeho byly polity barvou smrti, oči měl ztrhány a jako v sloup obráceny — rty, bradu, krk do černa krví zalité.
„Milosrdný Bože!“ zkřikla Beata na smrt zděšena tímto obrazem, a svícen rychle na blízkou židli hodivši, vrhla se na zem vedle nešťastníka, aby stav jeho blíže a lépe ohledala. On ale tu ležel, nevěda již, co se před ním děje.
Smutné proroctví lékařů znělo, jestli se mu krev ještě jednou — a to bylo již po třetí — takovou silou zdvihne, že nebude možno zachovati jej — na živě.
I volalať ho ještě jménem — jednou, dvakrát; ale zvuk tento nedonikl již ani k sluchu, ani k duši jeho. Jako vlna o necitelnou skalinu odrazil se — o mrtvol.
V několika okamženích na to vešel přes práh Novotný s Bětunkou, a nalezli ženu nešťastnou, an jako mdlobami spjata, ještě vedle smrtelného lože klečela.