Nové básně epické/Trut

Nové básně epické Jaroslav Vrchlický
Leda	Trut	Hakon

Údaje o textu
Titulek:	Trut
Autor:	Jaroslav Vrchlický
Zdroj:	VRCHLICKÝ, Jaroslav. Nové básně epické Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha, J. Otto 1881
Licence:	PD old 70

Jak mlatem svým když Perun bouchá
do štítů Krkonošských skal,
Trut třískal v saň, až z jeho roucha
i tváře krve proud se hnal.

Teď konečně juž saň je zbita,
ó parný den, ó parná seč!
Trut k luně zří, jež hvozdem kmitá,
a otírá svůj velký meč.

Otírá jej o kapradiny,
o řízy lem jej otírá;
na čele jeho rostou stíny,
pěsť zuřivě se zavírá.

Teď, s jásotem co nekonečným
by sestoupit měl v luh i pláň,
být vítán hlučně lidem vděčným,
že zhoubu vlasti, zabil saň:

On v dumách na kmen strouchnivělý
sed', v kadeř prsty zabořil,
vzpomínky jeho hlavou spěly,
ten den se před ním vynořil.

Zde právo, u té sluje dračí,
kdys zbloudil v hvozdě hlubokém.
Co zažil zde, dnes jemu k pláči
a slastí bylo před rokem.

Do skalin divě Perun bouchal,
a v stromů šum a hromů řev
se mísil — Trut jak v snění slouchal,
tak touhy plný, sladký zpěv.

A Trut šel blíž, sstoup' v lesní skrýši,
zřel pannu lesní před sebou,
a jeho rtové sotva dýší
před krásy její velebou.

Teď nad pobitou v hvozdě saní
zří ještě zlatý její vlas,
noc, která se ji z očí sklání
přes démantové stíny řas.

„Buď má, můj vezmi život mladý!“
„„Co s ním?"" hlas její zvonky zněl.
„Chtěj vše, co chceš, neb svoje vnady
skryj řízy svojí ve úběl!“

A smála se. — „„Ó reku Trute,
jsem tvou, když budeš přísahat!““
„Vše“ — zvolal v tísni vášně kruté,
Jen moje buď, chci tobě dát!"

„„Slyš, k největšímu ze svých činů
až dospěješ, ó Trute, slyš:
jej pranikomu z lidských synů
ty živým slovem nezradíš.““

„Ba nezradím!“ on zvolal divě,
a strh' ji nahou ve svůj klín;
pohádky měsíc šeptal nivě,
par sloupy táhly z doubravin.

Rok prch' — a nyní vykonáno
to nejvyšší. co život můž'.
Ó hrozný den a hrozné ráno,
kdy's, Trute, na saň tasil nůž!

Co nikdo v světě nedokázal,
tys doved' — mrtva leží saň,
kdo zabil ji, byť vnuk se tázal,
ty nesmíš pohlednouti naň.

Ty nesmíš říci: já ji zabil,
ty musíš všecko zapříti
pro úsměv, jenž tě v sítě svábil
a chvilku jen moh' zářiti.

„Ty nesmíš slovem živým zradit,“
si opakoval v snění rek
jen slovem, křik' a jal se pádit
do tmavých hvozdů nazpátek.

A mával mečem, hnal se k tesu,
jenž s holou lebkou zádumčiv
jak věštec zřel do tmavých lesů
i dál do spících tichých niv.

Slez' skalisko a rukou hbitou
jal rýt se v žuly tvrdou skráň:
„Zde Trut pohubil sani lítou!“
A měsíc pouze patřil naň.

„Snad pěvec půjde někdy kolem
na zpěvné hrudi varyto,
a brzy písní zazní kolem,
co mnou zde v skálu vyryto!“

Ryl namáhavě tyto runy,
je mečem krví vlhkým ryl
a v svitu vzcházející luny
jak bůh svým stínem skálu kryl.

„Já splnil slib svůj, slovem živým
já neřek' čin svůj nikomu;
však vnuk zví to přec slovem tklivým,
kdo vlasti zhubil pohromu.“

Děl; velikostí svého činu
jak zdrcen k zemi sklonil líc
a zmizel v sluji plné stínů
a neuzřel jej nikdo víc.