Nové básně epické/Poslední list klášterní kroniky

Nové básně epické Jaroslav Vrchlický
Večerní hovory	Poslední list klášterní kroniky

Údaje o textu
Titulek:	Poslední list klášterní kroniky
Autor:	Jaroslav Vrchlický
Zdroj:	VRCHLICKÝ, Jaroslav. Nové básně epické Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha, J. Otto 1881
Licence:	PD old 70

Spáso světa, jasné světlo nebes
hříšných duší ty pastýři dobrý,
jenž víš napřed, co zde psáti budu
na pergamen, na poslední listy
staré kroniky, já, Serapion,
opat kláštera u Dobré Vody,
před tváří však boha hříšník velký,
při mně stůj a buď mi světlem, kdyby
v lampě mojí dohořel již olej!
Ty však královno, ó Matko boží,
ty stůj za mnou a veď moje péro,
aby nezbloudilo, nebo divné
věci budu vyprávěti světu,
jenž od času mladosti mé dávné
ztratil víru a své všecko štěstí.

Mládí mého když sprchnuly růže,
meče syt když byl jsem a syt číše,
v řád jsem vstoupil otce Benedikta,
bedliv spásy hříšné svojí duše.
Brzy bratrů všech jsem získal lásku,
brzy přízně dobyl opatovy:
první v chrámu a poslední v loži
žil jsem podle řádu přísných regul,
spokojenost neměla však místa
v srdci příliš otráveném světem.
Starý hřích, jenž od mladosti za mnou
táh' se jako stín, i přes práh svatý
kláštera šel se mnou, hlodal v duši,
ve dne vrásky sázel na mé čelo,
v noci lákal z očí mojich slzy.
Bez rady a bez útěchy, smutný
po chodbách jsem těkal celé noci,
měsíci a hvězdám darmo lkaje,
čemu srdce nemohlo být hrobem,
pro co nerost kořen zapomnění.
Jednou večer ve klášterním sadě,
v době. v které všecky růže kvetou
a lká slavík z duše svojí hloubky,
bloudil jsem; tu náhle cizí zpěvy
v sluch mi padly, blížily se stále,
hlasy neznámé a přec tak milé,
lahodící zvědavému sluchu.
Dírou, která byla ve zdi, hlavu
prostrčiv jsem do polí se díval.
Průvod divný ubíral se kolem:
ženy, starci, muži, panny, děti,
jodui ozbrojeni, druzí zase
obtíženi zavazadel tísní,
poprášení dlouhé cesty prachem,
o holích, jež v dřevo svaté kříže
končily, růžence kolem pasu.
Bez únavy kráčeli tak statně
zpívajíce stále z plných hrdel.
Slovům písně já jsem nerozuměl,
ale jedno slovo ustavičně
hlásilo a dralo se mi v mysl,
vrylo se tam ohnivými spáry.
zůstalo tam jako v studni kámen,
jedno slovo, jedno: Jerusalem.
Pochopil jsem hned, k božímu hrobu
šla jich pouť, stesk sevřel moji duši;
slzy v očích, malou dírou ve zdi
za nimi jsem hleděl bez ustání,
jak mizeli úzkou cestou v lese,
za kraj skály kterak zahýbali,
ještě klobouku roh neb kus šatu
mihnul se — či byl to bílý motýl.
jenž nad lesa letěl temným stínem.
Nevím více, vím jen, že jsem plakal,
slzy mé že tekly vodopádem,
a že uzrál čin v mé smutné duši.

V refektář když přišel večer opat,
všickni bratři když zasedli k stolu,
ku modlitbě když sepjali ruce.
oči zbožně obrátili k nebi.
nemohl jsem více zmoci sebe;
vystoupil jsem z kruhu milých bratří,
před opatem klek' jsem na kolena,
zlíbal okraj šatu jeho, s štkáním
sepjav ruce, s nakloněnou hlavou
jal jsem takto všem se zpovídati:
Svatý otče a vy, dobří bratři,
prosím, probůh, slyšte moji zpověď,
pro Marie Panny svaté slzy,
pro masť vonnou Maří Magdaleny,
pro pláč Petra, když byl zapřel Mistra.
Hřešil jsem kdys v dnech mladosti svojí
a můj hřích se ozval v mojí duši,
proti mně vstal teď jako lev lačný,
všady, všady staví se mi v cestu
a za pokrm žádá moji spásu.
V době, v které všecky růže kvetou
a lká slavík z duše svojí hloubky,
rozškubal jsem jednu mladou růži,
ubil píseň ve slavičím hrdle,
a ta růže — byla sestrou mojí.
Zemřela mou vinou, a můj otec
vraha poznav vyhostil mne z domu;
já se vrhnul v boje divé zmatky,
já se vrhnul na dno plné číše,
ale moje vina byla se mnou.
Poznav brzy, na mou hříšnou duši
že juž Satan čeká dvacet roků,
mezi vás jsem vstoupil, ale darmo:
hřích můj se mnou, hrozný, nesmířený,
proti mně svou dračí zvedá hlavu
a já vím, že nebude dřív smířen,
dokud k hrobu Mistra Spasitele
neobrátím bludné svoje kroky.
Svatý otče a vy, bratři v Kristu,
pusťte mne, ať smyju svoji vinu!

Slzy hojné řeč mou provázely,
pohnut v duši naslouchal mi opat,
poděšeni naslouchali bratři.
Trapná pro mne byla chvilka ticha,
jen mé vzdechy v refektáři zněly,
a v ně tepot křidel vlaštovice,
která vlétla otevřeným oknem
pod klenutí jeho zasmušilé.
Ze zahrady voněly sem růže
a lkal slavík z hloubky duše svojí.

„Jdi, můj synu, kam ti srdce káže,
s bohem jdi, a vyjdi ihned zítra;
průvodní dám ochotně ti listy
na bratrské kláštery, kam sahá
posvátný řád otce Benedikta.“
To řka opat se země mne zvedl
a pak objal přede všemi bratry,
kteří všichni též činili po něm.
Slzami jsem skropil jejich tváře,
první noc měl v klášteře jsem klidnou.

Ráno opat doručil mi listy.
Já opásán svatým škapulířem,
poutničí hůl v ruce s ostrým bodcem
a slaměnou láhev po svém boku,
rozloučiv se s opatem a bratry
vyšel jsem hned před východem slunce.
Zvonek klášterní mne vyprovázel,
dokud les mne nepřikryl svým stínem.
Bylať ovšem hlavní snaha moje,
abych dostih' velký průvod, který
včera kolem kláštera spěl v dálku.
Ale marná píle, jinou cestou
k cíli svému ubíral se; brzy
pochopil jsem, že ho nuedostihnu;
marně v hospodách jsem vyptával se,
kde jsem přenocoval, všecko marné,
sám jsem tedy další kráčel cestou.

Touto poutí teprve jsem pozual,
jak svět uzrál v svojí nepravosti
jako shnilý plod na starém stromu,
na nějž čeká tlama Antikrista.
Zděsil jsem se naslouchaje v noci
v krčmách pustých vojska drsným řečem,
kluzkým písním, divokému smíchu,
kostek chřestu a cinkání peněz;
přes mnohé jsem velké přešel hory.
velké řeky přejel, viděl města,
že mé oči tak užaslé divy
večer sotva juž se udržely
klesajíce jako písku plny.
Turnaje jsem viděl bohatýrů,
mečů třesk a potlesk sličných paní,
ořů řehty pilo moje ucho.
V kláštera pak hostinného jizbě
přenocuje vše jsem v mysli vážil:
světa běh a dějů vlnobití,
kterak v ten vír jako svadlý lupen
vrhá člověk nesmrtelnou duši
za bludičkou zisku nebo viny.

Mnoho lidí zřel jsem na té pouti
zlých i dobrých, viděl jejich mravy,
mravenčí jich viděl lopocení.
Klášterů též různých jiné řády
poznal jsem a vše to v duši svoji
zavřel jsem jak v pevnou klenotnici,
s lupiči a se zbůjníky lesů
často na jedné jsem spával houni,
chránil však mne řádu svatý oděv.

Nevím více, v které juž to zemi,
na cestě jsem stihnul jdoucí k lesu,
jenž se z dálky mračil na obzoru,
druhů několik: šli stejnou cestou,
dobré mysli byli vespol všickni,
ochotně mne vzali dále s sebou,
veselejší cesta černým hvozdem,
svěží hovor když v něm plaší ticho.

Pět jich bylo: první jako obr
velký, vlasů kosmatých a vousů,
jednooký, voják byl, jenž za žold
sloužil tomu, kdo ho najal právě.
Službu novou teď si hledal světem,
těžký meč po boku se mu klátil,
klobouk s peřím, kabátec měl z kůže,
dobrý chlap, ač drsný dlaní, řečí.
Druhý, ten byl cestující zpěvák,
trochu sešlý, jako starý vrabec
po dešti když rozčepejřen skáče;
loutnu na zádech měl, ale nehrál,
stále jenom nové písně skládal,
jež si cestou bručel ustavičně.
Kupci byli dva; ač v prostém šatu,
opasky jich tučné a pak zbraně
mluvily víc než jich ústa skoupá.
Pátý sedlák byl a rovněž poutník,
do Říma šel ku svatému Petru.
S těmi vesele jsem kráčel dále.
Šli jsme lesem stále dál a dále,
za hovorem ubíhala cesta,
nad západem hnedle stálo slunce;
tu jsme teprv zřeli udiveni,
že jsme s pravé schýlili se dráhy.
Co nám zbylo, udiveni na se
patřili jsme němě. Pojďme dále,
ten les přece bude míti konce,
pravil voják — a my šli jsme dále.

Vskutku les měl konce, řídnul, řídnul,
ustupoval pasece, jež zvolna
v šedou pláň se měnila, ta zryta
struhami, v nichž držela se voda,
která při červáncích z dálky byla
jako čerstvé krve kalužiny;
na pláni sem tam se zvedal balvan
šedý, někde sporým krytý mechem
divných tvarů, pláň ta neobsáhlá
ku ohzoru lnula, pustá, smutná.

Šli jsme dále, náhle se nám zdálo,
balvany že na té pláni houstnou,
a než tři sta kroků uděláno,
rostly v řady nízkých šedých skalisk;
zatím zapadlo již zcela slunce
a mha šedivá se začla vznášet,
vstoupat, skládat v kotouče a sloupy.
V tom o něco zavadil jsem nohou,
blednu blíž a zachvěl jsem se hrůzou,
bílá kostra ležela tu v prachu.
Ukázal jsem druhům; podiveni
chvíli stanuli jsme: „Co je na tom,“
pravil voják, „vlk anebo medvěd
zapomněl svou kořist, pojďme dále,
přece konce budou mít ty skály!“
Ale skály ty neměly konce,
rostly v hory, rostly výš až k nebi,
byly šedé, mračné, olověné;
k tomu za námi se zvedlo mračno,
vítr skroužil prach a v tváře metal
kotouče nám listí, slámy, ano
těžké kapky začly z mraků šedých,
které lehly si na šedé skály,
zvolna padat, a hrom duněl v dáli.
K tomu, hrůzo, další stále cestou
přibývalo koster v kameništi,
a juž zřejmé bylo, lidské kostry
bělaly se před námi tu v prachu.
Některé jen zpola ohlodané,
jiné na lebkách i vlasy měly,
jež se chvěly větrem. Děs nás zmohl.
Stáli jsme, bez rady, němí v klubku,
hromu hlas víc duněl každou chvílí,
šedé skály rostly ustavičně,
úzkou jenom stezku nechávaly,
kamenitou, neschůdnou a mokrou.
Se skal tekla voda jako kapky
potu na mroucího čele chladném.
Co nám zbývá, když jsme až sem došli,
řek' jsem, dále bratři, bůh je s námi!

Náhle cesta byla užší, užší,
jako v most se měnila a skály
jak by před ní ustoupily zpátky.
Šli jsme, za roh skal se otočili;
tam rozryté bludiště skal divných
naskytlo se znavenému oku,
v zadu celou stěnou ohraženo,
v předu ale chýlící se v propast
bezdnou, děsnou, plnou černých stínů.
Blesky míhaly se víc a více,
deště kapky rostly v silný liják
a brom duněl jako v nebes klenbu
hřímalo by miliony kladiv.
„Snad ty skály útulku nám dají,“
radil voják, šli jsme tedy do skal
dva a dva a smluvili se dříve,
houkáním že znamení si dáme,
kdyby někdo vhodnou našel sluji,
kdeby dobře přečkat dal se liják.
Já šel se zpěvákem, brzy mlha
oddělila nás od druhých, štěstí
však nám přálo: my jsme našli sluji,
prostranná dost byla, vyklenutá,
plna mechu; nyní houkali jsme
ze všech sil, však darmo, déšť a vichr,
hromy přehlušily naše hlasy.
Zůstali jsme tedy sami v sluji.

V tom blesk šlehl silný do jeskyně,
osvítil ji — ale k hrůze naší:
co jsme zřeli za vteřinu tuto,
nepopíše slabá moje ruka,
zdi kol krví byly potřísněné
a na zemi samé tlely kosti.
Ihned křížem požehnal jsem čelo
a děl k druhu: „Ztraceni jsme bratře,
v doupěti jsme líté jakés šelmy,
jisté smrti díváme se v jícen;
litujme jen rychle svojich hříchů
a pak v božskou odevzdáni vůli
čekejme, co dál se díti bude.“

„Což abychom,“ navrhoval zpěvák,
„zatarasili se v této sluji,
zvenčí těžký přivalili kámen.“

„Nevím, bratře, stačí-li nám síly.“

„Zkusiti to přece vždycky můžem.“

Vyšli jsme, bouř stále více rostla,
brzy balvan našli jsme, jenž právě
přikrýt mohl otvor naší sluje.
Jménem Páně pozvedli jsme paže,
jménem Páně napjali vše svaly,
ale darmo, balvan přikovaný,
jak by vrostlý v půdu pevně trčel,
a z propasti vedle cosi znělo
jako ostrý smích, snad stékající
byl to déšť, já nevím, nechci soudit.

Kleslí v duchu zpátky šli jsme k sluji,
lepší přece v suchu být než v dešti,
sotva však jsme v ní se octli,
rázem osvítil blesk tmavý její jícen,
s rachotem pak děsným s hůry cosi
valilo se jako tisíc hromů,
rána ránu stíhala, a štěrku,
kamenů spád duněl, ve tmě čiré
my se octli náhle. Hmatajíce,
úžas první když přešel, jsme zřeli
jeskyně vchod náhle zatarasen.
Blesk, jenž urazil uad námi skálu,
vrh' ji zrovna jak míč před vchod sluje,
my se octli nyní v živém hrobě.

S pláčem nyní klesli jsme si v náruč,
vyznávali hlasně svoje hříchy,
v jediný proud tekly naše slzy,
my jsme oba zřeli v jícen smrti.
Poplakavše spolu usedli jsme
každý v jiný jeskyně kout tmavý
jak dva stíny.

       Ježíši, jenž kdysi přijdeš
soudit lidské plémě ohněm,
z hrobů troubou vzkřísíš andělovou
miliony lidských duší hříšných,
až tvá v mraku zaskvěje se váha
nad údolím smrti, Josafatem,
Mistře, Králi, buď nám milostivý!
Ale věř, že sotva hrůzou větší
zachvěje se potom duše moje,
jako zde, v té šeré sluje klínu,
na kostrách když sedě v živém hrobě
o smrti jsem dumal, smrti jistý.
Viděl jsem ji velkou, tlama její
sáhala až k trůnu tvému, bože,
a v ni řítilo se střemhlav lidstvo
jako zástup much a matných jepic,
večerní když mlha kryje řeky.
Tlamou její děsnou prošli všickni,
prošli, ale tam na druhé straně
andělé je tvoji přivítali,
v rukou meče nahé, v rukou váhy.
Některé ten průchod tlamou smrti
očistil, že jak motýli vzletli
bílým křídlem, ty vše spásy anděl
vzal na svoje rozpuštěné vlasy
a je zanes' takto k nebes trůnu.
Jiní vyšli jako můry šedé,
ty zas anděl vrhal v kotel ohně,
z něhož za sta a tisíce roků
vylétali jako holubice
k trůnu Páně, ale jiní, běda,
vyšli z tlamy smrti jako hnusní,
černí pavouci, ty ruky zmachem
anděl smetl v smoly černou řeku
a z nich nezbylo ni prášku více.
Jako lupen na stromě, když bouře
podzimní rve mohutný mu kořen,
tak se třásla ubohá má duše.
A já úpěl v slzách k tobě, Pane:
Nechci vzletnout jako bílý motýl,
spokojím se být jen šedou můrou;
tisíc roků očistcové muky,
spokojen jsem, budu žehnat tobě,
jenom nedej, by má duše hříšná
prošla jícnem smrti jako pavouk,
by ji nevrh' anděl v smolnou řeku,
by z ní nebylo ni prášku více!

Tak jsem snil v té sluji smrti blízký,
pak jsem viděl jako ve zrcadle
celý život svůj, své první mládí,
tváře matky, otce, milých bratří
a pak té, jíž sveden hříšnou vášní
ctnosti květ jsem pošlapal v svém pychu
a zpěv slavičí jí v hrdle ubil.
Pak jsem viděl válek řev a vřavu,
druhů bujné v stanech popíjení,
a pak celý tichoučký náš klášter,
a tu litoval jsem oné chvíle,
kdy práh jeho přestoupil jsem svatý.
Snad mne ďábel vlákal v svoje sítě,
či jen sním; já hmatal na své tělo,
zda to v skutku já jsem. Hrozná pravda!
Zase pak jsem skouejšil svou trýzeň.
Za mé hříchy toto snad je trestem
a já projda brzy jícnem smrti
vzletnu k nebi jako bílý motýl.

Druh můj tich byl, dovlek' jsem se k němu;
chudák spal, jak šťastný byl v svém spánku!
já mu přál ho, znova v trpké dumy
ztýranou svou ponořil jsem duši.

Venku ještě neustala bouře,
vichr skučel v skalách, smál se, výskal,
jako ďáblů chechtot vody řvaly,
hromy duněly a zem se střásla.
Nevím. v dlouhé upadl jsem snění,
z něho v sen jsem kles' a dlouho
spal jsem též, však hladu ostrý osten
probudil mne.

        Ticho, v sluji šero,
patrně den plašil noční stíny;
světlo rostlo, moh' jsem volně v sluji
rozhlédnout se; ohledal jsem balvan,
pevně k skále přilehal jak dvéře,
skulinu měl na jednom jen místě,
tam jsem zvědav přiložil své oko.
Co jsem viděl? Zástupů ty bože,
andělové a vy všickni svatí,
které doufám někdy zváti bratry,
hrůza v led mi krev změnila rázem,
a pot chladný v proudech na skráň hnala.
Naproti po šedé, slizké skále
zvolna slezal drak. Své duše spásou
tomu, po letech kdo tyto řádky
bude čísti, přísahám, že pravdu
chvějící se nyní rukou píšu.
Třicet let jest, co jsem z cesty zpátky,
deset, opatem co žiju tady,
posud vzpomínkou se celý třesu.
Drak juž slézal, nejdřív jeho hlava
kmitla se za skály ostrým krajem,
byla třihranná a plná štítů,
tlamu otevřel, hrál z ní mu jazyk
dvojklanný a jedem naduřený,
zrak bez víček oheň, krk měl dlouhý.
Šedivý byl jako tyto skály,
po kterých jak dlouhý had se svíjel,
nohy přední jako kachní tlapy
vyšly potom a ty měly ploutve,
tělo netvarné pak, a to celé
hemžilo se hnusným strupů svrabem,
končilo ve dlouhý, těžký ocas,
štíty kryt jenž v ostré kopí končil.
Potvora se svezla zvolna dolů,
slyšel jsem, jak syčela, k své sluji,
kde jsem zmíral těžkým za balvanem,
obrátila se, čmuchala dlouho,
ocasem bušila do balvanu,
rány padaly jak rány hromu;
balvan chvěl se každou ranou, za ním
chvělo se též ubohé mé srdce.
Marný zápas, silou hromnou vražen
balvan hluboko byl, v krátké chvíli
slyšel jsem, jak prchala saň zpátky
volným krokem — brzy bylo ticho.

Oddechl jsem sobě z duše hloubi,
čekal chvíli a šel zbudit druha;
neřekl jsem, bych ho nepolekal,
ničeho o tom, co zrak můj viděl,
ale v mysli své jsem uvažoval
na rozhraní stoje dvojí smrti,
co mám dělat. Odvaliti balvan?
Nemohl drak pohnout těžkou skalou,
jak by mohly slabé ruce moje?
Ale zkusit přec tu můžem práci,
ale což když za balvanem čeká,
těžko říci, která smrt je lepší?
Dva jsme, jeden aspoň může ujít,
neb drak jednoho jen chytit může.
Nuže k práci jménem Hospodina!

Opřeli jsme v zemi svoje paty,
vzpjali ruce, škubli celým tělem,
kámen pevný; opět nový náraz,
kámen zachvěl se. V tom nebezpečí,
smrti strach a naděje též jiskra,
žití kouzlo svůdné tak a sladké
sílu obrů vdechly v naše svaly,
jeden náraz a povolil balvan,
ještě jeden a skulina byla,
že moh' zvolna protáhnout se člověk.
Křížem požehnav se šel jsem první,
opatrně rozhledl se kolem;
všady ticho, všady prázdno, mrtvo.
Holí s křížem pak jsem kynul bratru,
protáh' se, a nyní do útěku
dali jsme se přes kameny, tesy,
trny, kostry, dál a dál a dále;
každý štěrk, jenž naším stržen krokem
zarachotil za námi, nás plašil,
ale dál jak tisíc běsů v patách
hnali jsme se — pot juž ručejemi
koupal naše těla, dál a dále
labyrinthem skal a výš a výše.
Konečně na skály srázném hrotu
octli jsme se — právě vyšlo slunce.

Pod námi strž hluboká se tměla,
šedé skály vroubily ji kolem,
nahledli jsme dolů: v kalné tůni,
hrůzo, ale smíšena teď s plesem!
netvor ten se líně povaloval
natahuje dlouhé, šedé hrdlo
a blikaje žhavým zrakem v slunci.

Křížem čelo svoje požehnavše
volnějším jsme krokem dále spěli,
skály mizely, pak přišly lesy,
lidné kraje pak nás přivítaly,
my jsme byli navráceni žití.

Šťastně k božímu jsem došel hrobu,
šťastně nazpět v klášter ten se vrátil,
ale věřím, ne útrapy cesty,
ne mé modlitby a vzdechy, slze
smyly hřích můj, ale noc ta děsná
v oné sluji, ta mně byla jícnem
smrti, kterým prošla moje duše.

Dopsal jsem. Dej, věčný nebes Králi,
ať kdys vzletnu jako bílý motýl
k tvému trůnu! Chraň své věrné stádce,
nedej nikomu to zažít ještě,
co já zkusil. Sláva tobě! Amen!