Nové básně epické/Pomsta gnomů

Nové básně epické Jaroslav Vrchlický
Pohádka o zlatém klíči	Pomsta gnomů	Amarus

Údaje o textu
Titulek:	Pomsta gnomů
Autor:	Jaroslav Vrchlický
Zdroj:	VRCHLICKÝ, Jaroslav. Nové básně epické Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha, J. Otto 1881
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Gnóm

I.
Mab, mocná paní, jak čtem u Shakespeara,
jež smrtelníky, když je spánek svírá,
pod nosem šimrá koncem bičíku,
v svém povoze přes mou skráň uháněla,
čímž do pohádky zaklela mne zcela.
V mé duši zpívá tisíc slavíků.
Vzpomínka vzletla jako holub sivý:
kde octnul jsem se! Bože, jaké divy!
ten ptačí zpěv, šum stromů, vůně, chlad!
ty hluboké a zádumčivé stíny,
se starých soch visící pavučiny —
toť romantiky pustý sad!

II.
Ó pohádko! tys lidstva u kolébky
z paprsků lůny tkala závoj hebký,
tys hlídala mu první, zlatý sen,
tys oživila jemu luh i lesy,
zdroj, vodopád, skal úvaly i tesy,
klid poledne, noc hvězdnou, mladý den:
vše báječnými zalidnilas tvory,
rej bludičky nad močálem, svit zory,
šum starých dubů plných ptačích hnízd,
vše bylo řečí, životem i ruchem,
sbor čápů, který vlhkým táhl vzduchem,
i padající žlutý list.

III.
Tys kynula a juž zázrakem v mžiku
se vynořily davy trpaslíků
a skřítků, šotků, vil a rusálek;
tys pohledla v peň vydutého stromu,
juž mihla se v něm šedá brada gnomů;
šlas kolem sluje a po břehu řek:
tam kladiv ruch, zde svůdné písní hlasy,
nad vlnami se kmitly rusé vlasy
a pod listím zněl utajený smích.
Roh lovecký lkal v hloubi šedých hvozdů,
pláč flétny s rolničkami v píseň drozdů
se vinul s větví ztemnělých.

IV.
V tom všem zas žiju, a Mab, mocná paní,
tím vinna jest, proč jela v chvíli ranní,
kdy sen mne obejímal, přes mou skráň;
proč v pavučiny mých dum směle sáhla
a dráhu zářící jich tísní táhla,
jak slunce svit přes mračnou vodní pláň.
Nač vzpouzet se? — jsem v rukou jejích děcko,
vše zázrak jest mi a zas věřím všecko,
a pouhý rozmar moje Musa teď;
on halí, stajen v pestré květy rýmu,
mou píseň v modrém cigaretty dýmu,
jak do břečtanu starou zeď.

V.
Pan Sibo z Lorchu ve poledním žáru
na hradě svém si hověl při poháru
a, řeknu hned, byl pěkný jeho hrad:
na skále trčel nad modravým Rýnem.
kryt zelení a obrostlý byl vínem,
zeď každá nesla révy vodopád.
A jako hrad byl krásný jeho vládce:
mlád, vesel, šťastný, celý život sladce
jak báj mu kynul plný lahody.
Snad zítra juž měl zváti Hildu svoji —
kdož ale ví, co v hvězdách psáno stojí,
a co jest hříčkou náhody?

VI.
Číš za číší pan Sibo vyprazdňoval,
snil o nevěstě: její tváře ovál,
vlas jako zlato a pleť perletě,
zrak modrý jako chrpa ve obilí,
zrůst ztepilý a luzná nožka víly,
a ret, mák vlčí v plném rozkvětu.
Vše hrálo před ním jako v páře ranní,
a ve svém pití, ve svém rozjímáni
si nevšim, že se černých mraků sbor
stáh' v jeden závoj a táh' od západu,
jak tmavý příkrov pílil k jeho hradu,
stín černý vrh' na čela hor.

VII.
A brzy Rýn juž vlny svoje schmuřil,
houk' vichr v kraj a po vinicích zuřil.
Ó jaká vřava, jaký shon a vír!
hrom bouři hučí v pochod velkolepý,
blesk za bleskem div oko neoslepí,
i ve věži jím splašen netopýr.
Jak Meluzína kolem hradu stená!
juž praská strop a chví se každá stěna
a v Rýnu sykot, v stromech hvizd a šum.
Pan Sibo tím se vytrhovat nedá,
sní o nevěstě dál a zvolna zvedá
zas plný pohár k svojím rtům.

VIII.
Však přísloví zde moc svou osvědčilo,
že mezi rty a mezi číší zbylo
vždy místa ještě pro neštěstí dost:
než pohár k retu dal a mohl píti,
roh hlásný slyšel s hradní věže zníti,
snad bouří zavát nějaký to host!
Však v tom než dál moh' o tom přemýšleti,
na chodbě kroky, dvéře z kořán letí
a hlásný sám tu stojí zděšený;
chce mluviti, však strach mu váže ústa,
a venku vichr, liják i hrom zrůstá
a blesků sírné plameny.

IX.
‚Ach pane, pane!‘ — „Nu tak, u sta hromů,
již, chlape, mluv!“ — ‚Tam dole v stínu stromů …‘
A Sibo hodil po něm plnou číš:
„Nu, co se děje?“ — ,Smilování, pane,
však dějí se tam věci neslýchané,
leč jděte sám a přesvědčte se již!
Zas rohu zvuk! či, pane, neslyšíte?
Sám roh můj zazněl, jděte, uvidíte,
ó jistě v pekla moc jsme propadli!' —
„Tys opilý snad!“ zařval Sibo s křikem,
ze síně vyběh', prolít' chodby mžikem,
ku věže spěchal zábradlí.

X.
Zřel dolů — mnul si v podivení oči.
Zda sní či bdí ? Co v pláni oko zočí,
to podivných je tvorů velký dav;
co bájila mu jeho chůva kdysi,
vše v pestré směsi teď se tady mísí,
ó jaká tíseň trpasličích hlav!
Těm šedý, dlouhý vous až k pasu splývá,
plášť z nachu záda hrbatá jim skrývá,
ve vlasech jejich drahokamů jas;
těm na bedrách se houpou křídla muší
a motýlí, těm dlouhé visí uši
až po stříbrný z perel pás.

XI.
Tam jeden, jehož hlava rovna kouli,
se ustrašeně k druhu svému choulí
a hořký lupen jest jim deštníkem;
však těžký deštěm jižjiž prohýbá se
a voda teče po vouse i vlase
a splývá v bláto s mokrým trávníkem;
ten pod obrovské houby ukryt střechu
se krčí, onen svoje vousy z mechu
přes vráskovitý zvedá obličej.
Zří Sibo divadlo to udiveně,
však skřítků dav ku skalní patře stěně
již u zábradlí zočil jej.

XII.
A nejstarší, jenž ostatním stál v čele,
jal volat se, hlas jeho zvučel ztměle
jak v suchých listech pozdních větrů svist:
„Měj, mocný pane, s námi slitování!
Bouř chytila nás na daleké pláni,
tož daleko od našich rodných míst.
Sněm odbývali jsme tam na pasece
pod starým dubem, jenž se zhlíží v řece,
však blesk mu srazil kmen i snět;
co zbylo nám než na útěk se dáti
a hledat skrýš — však blesk neustal pláti,
déšť padat a hrom burácet.

XIII.
A daleko jest odtud k skále Dračí,
kde domov náš; — ó kéž tvá Milost ráčí
nám poskytnouti v hradu útulek,
jen šerý kout na chodbě kdesi v stínu,
kam zavěšuje pavouk pavučinu,
klín pod schody, ach, všecko je nám vděk.
Ó smiluj se! Náš sbor, jenž skály láme
a zlato v nich, i my, jenž vybíráme
z vod bílé perly s leskem měsíčným,
my všickni, jak nás dole vidíš v roji,
tě překvapíme k brzké svatbě tvojí,
ó pane, darem přesličným!“

XIV.
Juž domluvil. Dav dole čekal tichý,
však Sibo nemoh' zadržeti smíchy,
tak zvláštní zdál se jemu tento žert.
Zřel na ty hlavy s purpurovou kápí,
jež stále větším proudem liják stápí,
a myslil v duchu: Chaso, vem tě čert!
A smál se nahlas, smál se, až za boky
se chytal smíchem, déšť se valil toky,
hrom burácel, blesk lítal plamenem;
on poklidně se opřel o zábradlí
a smál se, v zrak až slzy se mu kradly,
a zavolal pak: „Víno sem!“

XV.
Číš přines' panoš s bledou strachem tváří
a Sibo plnou zvedl v blesků záři
a zařval dolů: „To vám na zdraví!“
A vypil ji a prázdnou hodil na zem
a odvrátil se od gnomů — v tom rázem
do očí jeho šleh' blesk modravý;
hrad chvěl se v hloubi těžkou ranou hromu,
zněl deště spád a pak skřípění stromů,
kol rozhlížel se Sibo zděšený.
Po davu skřítků ani stopy kolem,
jen sem tam míhaly se v dálce polem
a hasly modré plameny.

XVI.
A Sibovi se teprv nyní zdálo,
cos z hloubi země že se děsně smálo,
on chápal, to jest hrozné kletby zvěst,
a vzpomněl si, když odvrátil se v mžiku,
jak šedobradý jeden z trpaslíků
ku hradu zaťal pozvednutou pěst.
Pod každým keřem, kam jen oko stačí,
on škodolibé viděl zraky dračí
a nevrle se v síň zas navrací;
teď trpká duma čelo jeho stíní,
i víno zdá se trpké být mu nyní,
a šachovnici překácí.

XVII.
Však myšlenka, že sličná Hilda zítra
má jeho být, zas všecky chmury nitra
mu zaplašila jako zázrakem;
byl klidný zas — co hrozba skřítků jemu?
měl zítra patřiti v tvář slunci svému
na svého žití nebi bezmrakém.
Zas pohár zved' — však nový hlahol trouby
mu padl v sluch i strachem v srdce hloubi;
leč klidně zří a k dveřím zamíří:
v nich objevil se herold v zlatohlavu,
před Sibem v úctě uklonil svou hlavu
a podal psaní rytíři.

XVIII.
Psal otec Hildy: „Vím, že dcera moje
vás miluje, však obtížné mám boje
s druhými nápadníky potají;
i usmyslil jsem, ač mé slovo máte
a věřím, že mi přízeň zachováte,
věc celou rozhodnouti v turnaji.
Kdo nejlépe se bude v boji bíti,
má z rukou Hildy zlatý prsten vzíti
a s ním též její ruku; dobře vím,
že nejlepším jste ze všech zápasníkem,
jeť Hilda vaše prvním okamžikem,
jak zamáváte mečem svým.“

XIX.
List pad' mu z ruky. „Cože u sta hromů!
to snad je první škádlení těch gnomů?“
Však brzy jeho hněv se ukojí;
zřel v duchu Hildy úsměv, vlasů zlato
a myslil: stokrát stojí Hilda za to,
pár žeber zlomit soku v souboji!
I viděl, jak jest vítěz nade všemi,
jak sklání meč a koleno své k zemi,
jak z její ruky béře zlatý skvost,
a slyšel davy jásající v křiku,
zřel radost svých a úškleb závistníků
a zlatou svoji budoucnost.

XX.
S tím snem šel spat. Noc vážná dále kráčí,
spí luh i sad, však dole v skále Dračí
dnes četné davy skřítků nespaly,
na balvanech zde hlavy ve hromadě
se usadily tiché ku poradě.
Kol stěny plály jako opály,
od stropu visel karbunkul a planul
jak zářné slunce, jeho záblesk kanul
v kout nejtmavší a všady sil jen nach;
vše lesklo se, kol žíly zlata v stropě,
vše tálo jeho světla ve potopě
i drahokamy po stěnách.

XXI.
Čím více tiskli hlavy dohromady,
tím jejich víc se rozcházely rady,
jim příliš malým zdál se každý trest;
co pouze zloba může vymysleti,
vše bleskem hlavou pitvor těchto letí,
hned přijato, hned zavrženo jest.
V tom táhlý hvizd, — to malý skřítek šedý,
jejž poslali hned v šeru na výzvědy;
i otevřeli bez meškání sluj.
On usmíval se potutelně v zlobě,
i sedli všickni ještě úžej k sobě a z
úst všech znělo: „Vypravuj!“

XXII.
To zvláštní vám byl malý neposeda,
až po pás brada splývala mu šedá,
měl šedý kaftan zlatem vroubený;
na hlavě jako meloun kápi z nachu,
pod hustým obočím jak zrnka hrachu
dvě očka malá hrála plameny;
u botek zelené dva nosil třapce
a velký démant plál na jeho čapce.
Vždy nejhlouběji v dolech pracoval;
když halen v šedý plášť se nocí řítil,
na cestu čapky démantem si svítil,
jej každý šedým skřítkem zval.

XXIII.
On nejchytřejší nápady vždy míval;
kde jaký v skále drahokam se skrýval,
kde jaký zdroj, vše věděl nazpamět,
kde který dutý strom je na mýtině,
kde jaká skrýš, jež chládek má v svém stíně,
v niž sprchá deštěm planých růží květ.
On věděl, kudy jezdí Titanie
k snu letní noci, z kterých květů pije
Mab čisté, rosné perly za jitra:
kde roste tráva, jíž vše otvírá se,
kde víly v lázni v nahé jejich kráse
lze překvapiti za chytra.

XXIV.
Co teď jim vypravoval v tiši snivé,
list otce Hildy pověděl vám dříve:
kde on to zvěděl, nelze vyzkoumat.
Dost na tom, skřítků pozornému davu
že mohl o tom věrnou dáti zprávu,
v jich hlavách vznítit nový shon a chvat.
„Jak, Sibo pojede si pro nevěstu?
ach, juž to máme — zamezit mu cestu!“
V tom nejlepší své pomsty zřeli zbraň
a znova hlavy dohromady tiskli;
zas tichý šept — a náhle sborem výskli
a zatleskali plesem v dlaň.

XXV.
„To dobrý nápad! zdráv buď šedý skřítek!“
sbor zajásal a jako klubko z nitek
se splítá, k sobě tulili se zas;
cos šeptem se od ucha k uchu neslo,
jak zázračné a spásonosné heslo,
a hlavou kývli — nový smích a jas —
a rázem sbor jich vstal radostí křiče,
ti motyku a ti zas vzali rýče
a hrnuli se v tichý, spící les.
Jak stínů tlum kol skály letli, hbitě
na luny paprsk sedli, okamžitě
ten v lesa hlubiny je nes'.

XXVI.
To slovo mohu vyzradit ti v taji,
má čtenářko, když tvoje oči dají
mně záruku, že umíš mlčeti.
Jak odpírat? tvůj zrak jest příliš svůdný;
nuž povím to — to slovo: „kořen bludný“ —
Ty kroutíš hlavou ? Avšak v zápětí
můj výklad za ním rychle pokulhává,
jak za básníkem na tom světě sláva,
jak za myšlenky bleskem slabý rým,
jak za životem upomínek stíny.
Snad kdosi dal by lepší výklad jiný,
já ale řeknu to, co vím.

XXVII.
Když v noci Valburžině na koštěti
sbor čarodějek ku Blocksbergu letí,
ty Uriana sličné nevěsty:
tu stane se, jak větrem šat jim vlaje,
na mýtině neb lesa u pokraje
že chytí se o pařez u cesty;
neb — pán bůh s námi! — na kozlu jež jezdí
Aldebaranu rudém při souhvězdí,
že v chvatu lásky o kmen klopýtne;
neb po skončeném svatojanském plesu
na pařezu tom v mrtvé tiši lesů
ze sírných snů svých procitne.

XXVIII.
Ten pařez, kmen neb vydoutnalý kořen
jest začarován, ku neštěstí stvořen,
jen z něho tryskne tanec světýlek;
květ kapradí má pod ním klasy zlaté,
jen pod ním roste býlí jedovaté,
v němž rosu sbírá čarodějnic vztek;
a vyroste-li strom na tomto místě,
pak šibenice bude z něho jisté;
a kořen-li — ach, kdo jej překročí,
ten v jednom kuse v lese nebo v pláni
kol musí obcházeti bez ustání,
jak závrať když jím zatočí.

XXIX.
Kde taký kořen hledat, dobře znali,
a v černý les na rychlou pouť se dali,
to bylo místo v sosen okrsku,
kde stromů stín se snoubil se skal stínem,
kam nepronikl hustých včtví klínem
šer hvězd neb záře lunných paprsků:
zde rychle rýče k práci zasadili
a kopali a ryli, v krátké chvíli
až po skráních jim splýval s čela pot;
pak kořen trhali a ven jej rvali,
druh druha v pasu těsně obepjali
a škubali pak o závod.

XXX.
Ráz — kořen prask', však jednu na hromadu
se skáceli, druh druhu scuchal bradu
a kořen seděl pevně bez hnutí;
i vstali zas a chytli za pahýly
a táhli zas, co v těle jejich síly,
zas kořen prask', však temné vzdychnutí
se dralo z hloubi, kořen hnul se, větší
zas trhli silou, až jim v tuhé křeči
se paty v půdu vlhkou přitiskly,
a ještě jeden útok prudký, smělý,
a kořen pod nimi juž ležel celý
a všickni sborem zavýskli.

XXXI.
Tak před nimi juž ležel kořen buku,
pln vláken, nitek, vlášení a suků,
jak šklebící se ďábla obličej;
jak oči světlošky dvě pod něj sedly.
Teď trpaslíci pomalu ho zvedli,
na ramena svá naložili jej
a zpátky juž to větru letem jelo,
les, skála, proud, vše kolem nich se tmělo,
tam sýček úpěl, pes vyl z vesnice,
rej bludiček se míhal v pusté pláni,
a v hustém sítí žabí skřehotání
se ozývalo v rybníce.

XXXII.
Před Hildy hradem za svítání stáli,
a kde se cesty pod uím křižovaly,
tam rychle kořen zakopali v zem;
na místo, odkud nejlíp vidět bylo
na pole turnaje, nechť přes tvář lilo
se unavení potu ručejem;
než vyšlo slunce, dokonali práci,
a jako hvězda za hvězdou se ztrácí,
tak rychle vespolek se ztratili.
Teu pod kámen vklouz', ten pod zkvetlý šípek,
list tomu stačil, tomu hroudy cípek,
jen oči jejich svítily.

XXXIII.
Z mlh zatím vstalo jitro čarokrásné,
si s čela střáslo mlh kadeře řásné
a prodchlo vůní každou zvětlou snět
a vyzlatilo každou nebes chmuru,
až odvážil se skřivan do azuru
a písní jedinou byl jeho let.
Na hradě rohy hlasné zvučně zněly,
a brzy rytíři ze stran všech spěli
ku hradu Hildy, který v páře skryt
jak fantom snů se nad krajinou míhal;
roh neustál a stále most se zdvíhal,
div mohl hostům postačit.

XXXIV.
Od Lorchu cestou na mohutném broni
pan Sibo cválá, třemen jasně zvoní,
má zlatou přílbu s rudým chocholem
a Hildy znakem; ocel na krunýři
jen leskne se a v srdci mu to víří,
jež blesky plá i boje plápolem.
Jak vesel jede, za ním prachu sloupy!
Juž před ním hrad, juž brzy na most vstoupí,
při zvuku jeho rohu jenž se zdvih';
v tom oř mu klopýť, až se jisker deště
mu lily z podkov: „Což před hradem ještě
chceš poznat ostří ostruh mých?“

XXXV.
Pan Sibo křik', bod oře ze vší síly,
trh' uzdou, klel a zas jej hladil chvíli,
leč darmo — z místa oř se nehýbal;
jen zádumčivě sklonil krásnou hlavu,
dnes plnou skvostných per a v zlatohlavu,
a plaše kolem zřel, jak by se bál.
I bodal Sibo znova jej, až na zem
krev v kapkách tekla, potom skočil rázem,
vzal za uzdu a vésti sám jej chtěl;
však marná práce, kůň šel as pět kroků
a náhle, jakby splašen v bujném skoku,
zpět skočil, frkal a se chvěl.

XXXVI.
Když nikdo nejel, most byl zdvižen zase
a brzy bubnů vír a vřesk trub rozléhá se,
hlas herolda lze po tom rozeznat:
v boj volá všecky reky silou známé,
a tomu, který všechněch oštěp zláme,
má Hilda prsten i svou ruku dát.
Zas trouby hlas a herold dvoje jména
juž provolal: cval ořů, půda sténá.
třesk oštěpů dvou, jak se setkali.
To Kuno byl a Guntram, Siba soci,
a Sibo kouě rve a škubá mocí,
div až jej ve prach nesvalí.

XXXVII.
Křik jásavý, — juž Kuno leží v prachu;
jas trouby nový. V brokátu a nachu
rek druhý vjíždí v prostor ohrady.
To statný Günther; Sibo sebou trhá,
zas oře bodá, střemhlav dál se vrhá,
však darmo, jeho dlaň jak bez vlády.
Kůň po třech krocích zpět jde, smutně řehtá,
a pod listím se v keřích cosi chechtá,
zas jásot v hradu, Günther na zemi,
a Sibo zří, pavlánu přes okraje
jak Guntramovi mnohý pás vstříc vlaje
a jak to prší růžemi.

XXXVIII.
To nesnese a rázem s oře skočí,
meč tasí, musí tam — leč sotva kročí,
cos neznámého zas jej táhne zpět;
chce na tu stranu, ale běda, běda,
kdos drží jej a dál mu kráčet nedá,
a vše se chechtá: kámen, haluz, květ.
A na hradě zas trouby zahlaholí.
Zas Guntram vítěz, on zde, v širém poli,
meč darmo tiskne ve mohutnou pěsť;
rek jiný zas tam vjíždí do ohrady,
on, loutka, v kole chodí beze vlády,
i poznává, že zaklet jest.

XXXIX.
Tu Sibo vzpomněl si na hrozbu gnomů;
zří kolem: vskutku listím keřů, stromů
sta škodolibých, sivých očí plá,
a ostrý smích zní na vše strany kolem.
Co dělat? Hněvem, nenávistí, bolem
byl unaven a jeho ruka mdlá,
a klidně vzdor juž přemoh' jeho hoře,
pěsť zaťal, opřel se o sedlo oře
před hradem, jenž byl jeho štěstí hrob.
Tam zase trub a bubnů břeskné zvuky,
a nový křik; — ó jaké vystál muky!
a zas ten výsměch plný zlob.

XL.
Zas Guntram vítěz; to v něm nejvíc vřelo,
když jeho hněvné oko z dálky zřelo
těch věnců déšť a davu nadšení.
Ten Guntram, ten měl Hildu obejímat,
na jejích ňadrech po vítězství dřímat —
ó zoufalství! to věru k šílení!
V tom náhodou šlo malé dítě polem,
snad na jahodách bylo; kráčí kolem
a „Pozdrav pán bůh!“ řekne rytíři;
ó div! jakby se s oře kouzlo zvedlo,
juž hnul se Sibo, skočil rázem v sedlo
a přímo k hradu zamíří.

XLI.
Co dál se dělo, k čemu vyprávěti?
Jak orel pomsty Sibo v souboj letí,
všech osm vyzve znova ve zápas;
trub nový ryk a Guntram leží v prachu,
a Kuno v oceli a Gunther v nachu, a z
ostatních se každý strachem třás'
a složil zbraň; a nové bubnů zvuky,
a Sibo klek', vzal prsten z Hildy ruky,
jež s jásotem mu klesla v objetí;
a otec Hildin hladil svoji bradu,
se usmíval, ples vířil ve zděch hradu
a jemu kvas šel v zápětí.

XLII.
Mab s tímto koncem spokojena není,
a zaříká se, že prý v moje snění
víc nevjede na zlatém vozíku,
že nevyzlatí víc mi s čela stíny
a nenavěsí perel v pavučiny
a nepošimrá koncem bičíku.
Však myslím, Mab, jež smířiti se nechce,
že dá si říci a povolí lehce
a novým snem se ke mně nachýlí,
jak, moje dítě, moje zlatovlásko,
má holubice, luno, perlo, lásko,
tvůj úsměv uzří rozmilý!