Nové básně epické/Opatovická legenda

Nové básně epické Jaroslav Vrchlický
Legenda ze Zlaté koruny	Opatovická legenda	Legenda o sv. Zitě

Údaje o textu
Titulek:	Opatovická legenda
Autor:	Jaroslav Vrchlický
Zdroj:	VRCHLICKÝ, Jaroslav. Nové básně epické Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha, J. Otto 1881
Licence:	PD old 70

I.
Pan Kolda sedí u džbánu
a na stůl bije pěstí,
a pije zas: „Vem ženy ďas,
juž nikde nemám štěstí!

I kostka jak by opilá
si dělá ze mne blázny,
džbán schýlím níž a brzy již
se šklebí na mne prázný.

Čím taký život zemana
se od žebráka liší?
Toť žijí líp, mně dí můj vtip,
v Opatovicích mniši.

Žár denní v chládku přestojí
v dřímání při oltáři,
však v noční čas na pravý kvas
se sejdou v refektáři.

Tu mělničiny plná číš
se nikdy nevyprázní,
tu každý mnich jest žert a smích,
až v sboru píseň zazní.

Od plné číše ani noc
ni ďas je nevypudí,
až v jitra sklon je zbožný zvon
ku ranni hóře zbudí.

Tu první opat vyskočí
a mne si z očí spánek,
však jaký chvat, chtěl brevíř brát
a chytil zase džbánek.

Ať všední den, ať neděle,
jim stejně víno svědčí;
jak včera, dnes jsou jeden ples
ku slávě boží větší.

To jsou ti ptáci nebeští,
o nic se nestarají,
a místo sít jen znají pít
a žijí líp než v ráji.

Což abych k nim si zajel dnes?
Vždy viděli mne rádi;
nad nebe skvost jim platí host
a sklepy jejich chladí.

Já kláštera byl přítelem,
když lepší dnové byli;
čas jen se mih', a z přátel mých
teď dluhy jen mi zbyly!“

Pan Kolda shodil na zem džbáu
a sám se k stáji motá;
však jaký žal, co osedlal —
stín herky Don-Quichotta!

Jel přes pole, jel přes louky.
hle, tam se klášter bělá —
den parný byl, a proudem lil
se Koldovi pot s čela.

II.
Na prahu kláštera opat sám
s vlídnou jej uvítal tváří:
„Hoj, pane Koldo, vítejte k nám,
toť slavnost teprv se zdaří!
Co klášter založen, dnes je sto let,
uzříte obrazy, vše jeden květ,
oltáře v sta svíček záři!“

S herky své skočil Kolda hned,
rád byl, že přišel v čas pravý;
stisk' ruku opatu, který jej ved'
chodbami skrz mnichů davy,
a pravil s úsměvem: „Než začnem pít,
slušno jest alespoň na mši jít,
teď právě hrubá se slaví.“

„Kdyby chtěl hrubou mši vzíti sám ďas!“
dí Kolda u sebe v taji,
„po čertech budu tam dlouhý mít čas,
těžká však cesta jest k ráji!“
Usmál se zdvořile a vešel v chrám.
Kytic a věnců a světel plá tam,
zvony zní, varhany hrají.

A byla velká mše, při sám bůh!
věčnost být nemůž' tak dlouhá,
bez konce zpívání, tak parný vzduch,
a v Koldovi větší vždy touha!
Nejdříve zíval a potom klel,
z andílků, co jich kol na sloupech zřel,
každý mu mrkvičku strouhá.

Konečně dopěno, dohráno juž,
mnichům se zjasnily tváře,
bubnů je provázel slavnostní tuš
do chládku refektáře.
Pan Kolda vesele k opatu sed',
plnou číš rázem vyprázdnil hned,
vše viděl v růžové páře.

„Důstojný otče, slyšel jsem —
dík vaší stráži a péči —
máte prý ve sklepích — ďas mne vem,
dám-li co na lidské řeči —
máte prý zazděné poklady kdes,
z celého světa jež satan vám snes'
k boží cti a slávě větší.

Nežádám, otče můj, tajemství snad
abyste vyzradil v bludu,
ni prášek, který by za nehet pad',
jen prosím, ač rdím se v studu,
poklad váš ukažte na chvilku jen,
vyplňte nejkrasší duše mé sen,
a vždy vám žehnati budu!“

Opat se usmíval — vyprázdnil číš:
„To, pane, staré jsou báje!“
Potají kynul, a v chvíli té již
nová číš před Koldou hraje.
Opat s ním ťukne si, a v jeden ráz
pohár byl vyprázdněn, a v chvíli zas
naplněn po samé kraje.

Koldovy oči ve plamenech,
a tvář mu purpurem květe:
„Otče, já slyšel jsem v dětských juž dnech
že přísaha? — nu jděte —
přísaha sem a přísaha tam,
chcete-li, budu též přísahat vám
mlčení na smrt-—co chcete?“

Opat se usmíval — vyprázdnil číš:
„Nu, věřte mi, smyslu v tom není —
chudí jsme mniši jen, života tíž
trávíme v postech a bdění.“
Však pohár nový tu, a v jeden ráz
Kolda jej vyprázdnil, a plný zas
ve mžiku před ním se pění.

„Jednou vás navštívil Karel sám,
chtě vidět poklady vaše;
tři mniši s opatem vedli jej v chrám
před oltář bojácně, plaše,
oči mu vázali — nu, snad to lež —
chcete-li, zavažte oči mi též —
jen vidět chci poklady vaše!“

Opat se usmíval — vyprázdnil číš:
„To, pane, legenda stará;
čím starší klášter, tím bují výš,
jak houby po dešti zjara!“
Zas pohár nový tu, a v jeden ráz
Kolda jej vyprázdnil, a plný zas
zlatem svým před Koldou hárá.

Chvílemi začal zas a vypuk' v smích,
zrak se mu pomalu kalil.
„Zavažte oči!“ Opat se zdvih',
naposled Koldovi nalil.
Kolda zved ' pohár. k ústům jej nes',
ten však z mdlé ruky ku zemi kles',
a Kolda s židle se svalil.

Mniši dva ze zadu pozvedli jej,
dvakrát s ním ve smíchu padli;
v klášterní sklep šel divný ten rej,
před sudy na zem jej kladli,
šátek mu stočili přes tvář a zrak,
v hovoru stlumeném a v smíchu pak
po špičkách z dveří se kradli.

III.
A v pustý závoj halí
jej spánek kouzlem svým,
v zdi otvor vidí malý,
tři mniši opat s ním;
juž černý šátek točí
mu třikrát kolem očí,
jej vedou v kruh a vkročí
v sluj, zkad se valí dým.

Šli dlouhou chodbou ztmělou,
jak mohl rozeznat,
šli tiše cestou celou
a plachý byl jich chvat;
zas v kruh jím zatočili,
na konci chodby byli,
a s očí v krátké chvíli
byl šátek jemu sňat.

Zde v trojí dlouhé kruhy
se táhly plameny.
a ve všech barvách duhy
zde hrály kameny;
tu stříbro bledě svitá,
tam zlato rudě kmitá,
v to šperků směs se vplítá
a kříže, prsteny.

Tam opál luuou hoři
ve zlatě náušnic,
a fijalovou zoří
mu amethyst plá vstříc,
smaragd se z hloubi směje,
rubín se ohněm skvěje,
až nachu proudy leje
mu v polekanou líc.

Tu ornáty a štoly.
vše brokat, samet, nach,
jak svatých aureoly
z nich září zlatý prach;
tu kalichy a mísy,
a v nich se skvosty mísí,
rampouchy zlata visí
jak krápník na stěnách.

Biskupské zlaté berly
a drahokamy v nich,
jak vejce velké perly
a bílé jako sníh;
květ se zlatými stonky
a náramky a sponky
jak slzy a jak zvonky -
vše hoří v paprscích.

A koruny a hávy,
vše plno opálů,
tu růžový, tam tmavý,
z beryllů, korálů,
a čím se hlouběj' noří,
tím větší kruh se tvoří,
tím víc to kolem hoří,
jak víno v pokálu.

Šklebí se Kolda sladce
jda mnichům v zápětí;
hle, číš tu vzácné práce,
jsouc rovna poupěti.
Jak hoří v zlatě čistém,
jsouc spjata révy listem,
v němž smaragd s amethystem
plá v družném objetí.

Ten pohár svůdně kyrie,
jsa rubíny kol tkán,
ze stvolu v šíř se vine
jak bájný tulipán.
A Koldovi tu zdá se,
že před ním v plné kráse
jak lotos otvírá se,
jenž lunou zulíbán.

Ó jenom doušek jedeu,
a Kolda staví krok,
dal štěstí by a eden
i žití mnohý rok!
Saharu v hrdle cítí,
jen z této číše píti,
v níž víno plá a svítí
stem rubínových ok.

A juž se k číši kloní
a zírá v její nach,
a jak chce sáhnout po ní —
hle, vína na vlnách
vlas zlatý, tvář se houpá,
tu bílý prs se koupá,
a nahá žena stoupá
ven z číše v paprskách.

A zmizel opat s mnichy,
po špercích nikde zvěst,
z dna číše zvoní smíchy
a strop jest plný hvězd;
a číš se výše pění,
kol cinkot, zvonků znění,
a jizba v mhu se mění,
až celá číší jest.

A s ženou Kolda kráčí
po zlatých paprscích,
kol nich se břečtan stáčí,
v něm rosných perel mih;
on chce ji vinout k sobě,
leč cítí, kterak v mdlobě
mu váznou ruce obě,
chce mluvit — hlas mu ztich'.

Teď chodbou křišťálovou
se nesou po chvíli,
jak zlaté rybky plovou,
teď dva jsou motýli;
a kde se oblouk křiví,
sto šotků z listí civí
a šklebí se a diví,
že tak jest opilý.

Tu v hněvu Kolda skočí
a chce je potrestat —
v tom cos mu padá s očí,
vše vidí v mlhu tát;
je zbuzen — slyší smíchy —
ach, vše bylo sen lichý,
zří opata a mnichy
se za břich popadat.

IV.
U sudu, pod nímž Kolda spal,
stál opat s číší plnou,
v té vína oheň zlatem plál
a rudou hořel vlnou.

Jak pronikl by jeho sen,
dí opat v smíchu k němu:
„Jak s pokladem jste spokojen,
co díte vínu mému?

Neb to ten poklad největší,
jejž klášter náš zde hostí,
on všecky trudy vyléčí,
a blázen, kdo se postí.

Ten poklad Karel viděl též
a zkusil jeho štěstí,
vše ostatní jest báj a lež —
nuž výše s číší v pěsti!“

A Kolda věru nevěděl,
zda pravda to či báje.
a zas jen plnou číši zřel,
v níž svůdné víno hraje.

I vzal ji z ruky opatu
a rychle, bez hovoru
ji vypil v blaha záchvatu
a za ním mniši v sboru.