Nové básně epické/Mše biskupa Turpína

Nové básně epické Jaroslav Vrchlický
Legenda o sv. Zitě	Mše biskupa Turpína	Čáp sv. Františka

Údaje o textu
Titulek:	Mše biskupa Turpína
Autor:	Jaroslav Vrchlický
Zdroj:	VRCHLICKÝ, Jaroslav. Nové básně epické Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha, J. Otto 1881
Licence:	PD old 70

Pan biskup Turpín byl veselý pán,
velmi rád po lesích honil;
co často uháněl přes luh i lán,
sluha již k oltáři zvonil.

Tu v divokém chvatu s vichřicí v let
do města a s koně dolů!
ve zmatku na sebe přehodil hned
talár a ornát i štolu.

Pak roznícen, uhřát k oltáři spěl,
a císař k pánům děl stranou:
„Zas biskup v modlitbách celou noc bděl,
tváře mu nadšením planou!“

A denně si Turpín vždy umínil,
že vždy v čas pravý se vrátí,
leč sotva jej šedý les zastínil,
cítil to v žilách zas pláti.

A koně bod' tryskem, zatroubil v roh,
mhou, jíž se kouřilo jitro,
uháněl hřímaje přes sráz i hloh,
ach, s bohem, berlo i mitro!

Jednou pan Turpín se opozdil zas,
tak pěkně bylo dnes v lese!
i jezdil a střílel — v tom zvonu hlas
větrem se v jeho sluch nese.

Obrátí koně a ujíždí zpět,
k městu však daleká cesta!
v biskupu ozval se svědomí hnět:
„Hle vida, jak bůh mne trestá!“

Ujížděl, co mohl. „To jistě sám
ďábel mne vehnal v ty sítě,
vždyť přece, duši svou do sázky dám,
vyjel jsem časně a hbitě!“

Ulice prázdné — vždyť svátek je dnes.
Turpínu oči se tmějí.
Zase zvuk zvonu — i schvátí jej děs,
slyš, s kůru žalmy již znějí!

I vejde v chrám Turpín utajiv dech,
neví, zda věřit má zraku —
smí dábel řádit i v posvátných zdech?
klame se v kadidla mraku?

U oltáře do kola kněži řad
ve zlatém slavnostním hávě,
ó jaký přízrak mu na duši pad':
v jich středu on v celé slávě.

To on jest, on Turpín, jenž u dveří
zde stoje bázliv se dívá!
Tam zpod mitry príval mu kadeří
na ornát z brokátu splývá.

Pod nebesy císař s družinou svou
jak vždycky v modlitbách klečí,
a Turpín má zrak svůj zakalen mhou,
strach jeho stále jest věčí.

Zatáhl žebráka, v koutek jenž klek',
v modlitbě hlavou jenž kývá:
„Příteli dobrý, snad byste mi řek',
kdo svatou oběť dnes zpívá.“

A žebrák udiven nastaví sluch:
„Jistě mne za blázna máte;
to Turpín, biskup a císaře druh,
vzácný muž pověsti svaté.“

U oltáře Turpín, děsivý klam,
ku jeho rostoucí muce
„oremus“ zpivá, jde sem a tam,
k žehnání vztahuje ruce.

A jeho hlas má i postavu též,
posuňky jeho i chůzi,
a Turpín neví, co pravda, co lež,
chví se jen ve spárech hrůzy.

V tom konečně „Ite“ zavznělo již,
všecko se z kostela valí.
Pan Turpín pospíší, ve srdci tíž,
kde s Karlem dvořani stáli.

Jak vždy mu císař ruku svou dal,
a bradou k pochvale kýval:
„Řek' bych, že bůh sám u oltáře stál,
tak pěkně's, Turpine, zpíval!“

A mlčky pan Turpín sklopil svou tvář,
dnes císaře nesnes' zrak žhavý,
a přisahal pohlédnuv na oltář,
doma vždy býti v čas pravý.