Nové básně epické/Ballada o nosu

Nové básně epické Jaroslav Vrchlický
Romance	Ballada o nosu	Slza Tvardovského

Údaje o textu
Titulek:	Ballada o nosu
Autor:	Jaroslav Vrchlický
Zdroj:	VRCHLICKÝ, Jaroslav. Nové básně epické Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha, J. Otto 1881
Licence:	PD old 70

Co v číších plane nám révy nach,
žert v každém vykvetá slově,
starou báj v zbořené věže tmách
vypráví netopýr sově.
Na římsách kopřivy táboří,
v smutku spí zámek, — leč v nádvoří
právě jsme pozvedli číše.

To bude snadno teď čtyry sta let.
byl hrabě Sigard zde pánem.
Rod jeho po vlastech před věky kvet',
mnohým vlád' lesem i lánem.
Vnuk všecko v cizině utratil,
v otcovský zámek se navrátil,
a v pustých síních jen zíval.

Otců hrad smutně zřel do krajů,
tráva mu bujela v dvoře,
pavouk vlád v jizbách a ze stájů
pro dluhy vyvedli oře.
Obrazy předků všech odnesl žid.
V nádvoří, síních vlád' hrobový klid
a prázdné byly i — sklepy.

Prchli juž sluhové kde jaký byl,
jeden zbyl hraběti pouze;
nevím zda z věrnosti na zámku zbyl,
či z dlouhé chvíle, či z nouze.
V ruinách chodíval jak ruin král,
ve dne spal a večer v taroky hrál
s hrabětem, — stín jeho věrný.

Ani zbla k jídlu nezbylo již,
co kapsář mnicha sklep zíval,
za krbem hlady chrastila myš,
pán hvízdal a sluha kýval.
Aj, tu jak sjede blesk na spící les —
vyhráno! Pomoc tu, dnes ještě, dnes!
Hrabě měl myšlenku náhle.

Vzpomněl si na starou rodinnou zvěst,
jak proti Turkům kdys k boji,
by rodu svého povznesl čest,
děd vyjel v rytířské zbroji;
i válčil udatně, — krutý však los, —
jat byl a Turci mu uřízli nos,
sotva že z vazby své prchnul.

Tu když se domů zas navrátil děd,
litoval trpce té ztráty,
uměle dal si zdělati hned
na místo nosu — nos zlatý.
Od děda báji tu slýchával vnuk,
hraběti teď ji snad anděl sám vnuk',
kéž noc tu rychle, jen rychle!

Neměl juž poklidu po cely den;
co mrtvým to zlato platné?
V zámeckých hrobkách spí tuhý sen …
O stůjte, myšlenky chvatné!
Lampu vzal, mečem svůj opásal bok,
ruka se chvěla mu, váznul mu krok,
dvanáctá! — rychle teď dolů!

Zář lampy šlehnula v klenutí,
z koutů všech plašila stíny,
rakve kol, — v třetí z nich bez hnutí
praděd spí, vážný a sinný.
Hrabě meč vytasil, — v tom větru chlad
kahan zhas' v jeden ráz, meč z ruky pad'
a hrabě chvěl se jak třtina.

Za rakví pomalu zvedal se kdos,
pod pláštěm kahan mu planul,
v ruce nůž blýskal, — na dědův nos
vrhnouti chtěl se, — však stanul.
Nůž z ruky upustil, strachem se chvěl…
Vlastnímu sluhovi hrabě v tvář zřel,
do smíchu dali se oba.

A co dál stalo se, nevím juž dnes;
hrad sřícený v kraj zírá tiše,
v nádvoří zní však veselý ples,
smích hlaholí, cinkají číše.
Ze zámku ruina, z hraběte prach,
zbyla jen báj, kterou ve věže tmách
vypráví netopýr sově.