Nové básně epické/Alkestis

Nové básně epické Jaroslav Vrchlický
Lilita	Alkestis	Leda

Údaje o textu
Titulek:	Alkestis
Autor:	Jaroslav Vrchlický
Zdroj:	VRCHLICKÝ, Jaroslav. Nové básně epické Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha, J. Otto 1881
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Alkéstis

Král Admet sedí v dumě mračné,
táž myšlenka, jak sníti začne,
jej hlodá, pálí víc a víc;
den šestý se juž v moře sklonil,
co v posled žhavou slzu ronil
na Alkesty své mrtvou líc.

Sám sedí v staré vnořen chmury;
jen netopýři, plaché můry
síň prolétnou. Šer mlhavý
jak peruť padá s příkrých svahů;
v tom Admet na své síně prahu
dvě viděl státi postavy.

Stín jedna tmavý, druhá světlý,
ten mohutný, ten jakby zkvětlý
na vlnách kalich leknínu.
muž jeden jako v plné zbroji
a druhý žena ve závoji —
tak stojí tiše ve stínu.

Blíž kročí tmavý stín a za ním
jak ve vidění, se zdráháním
jde světlý, z obou vane děs.
Stín tmavý dá se do hovoru:
„Zhosť, králi, se všech obav, sporů;
což neznáš mne? Jsem Herakles!

Před šesti dny jsem přišel k tobě.
Já nevěděl, v jak těžké době
mne vítal domu tvého chlad;
tvář tvoje byla vrásek prosta.
tys zapřel se, tys uctil hosta.
tys věnec na svou hlavu klad'.

Dal's rozproudit kol hudbu jemnou.
tvůj lid a ty jste pili se mnou.
ač dusil pláč vám v hrdle smích;
já zvěděl všecko, za odměnu
tvé lásky vedu ti tvou ženu,
již z chmur jsem vyrval pekelných.

Já prošel Hadu temné říše.
já na trůnu jsem sedět tiše
zřel Proserpinu vládkyni:
zřel, kterak květy asfodelu
jí s vlasů splývají až k čelu.
jak měsíc mha když zastíní.

Ve stínů tlumu ženu tvoji
jsem vyhledal a v děsném boji
mnou Thauatos pad' přemožen,
já chyť jej Styxu nad peřejí,
když právě píti chtěl krev její.
než víčka spjal jí němý sen.

Jsme vyrovnáni. Zdráv buď, králi!“
Vstal Admet, slza zrak mu kalí.
„„Ó zůstaň u nás, pokud živ,
já tebe slastmi světa všemi
chci zahrnout!““ — Leč chmurný, němý
stál božský rek zde zudnmčiv.

Pak vzmužil se bol přemáhaje.
„Rek vstoup' jsem v Hadu šeré kraje
a dítě mdlé se vrátil zpět;
jak uzřel jsem tvou ženu krásnou,
já litoval, že tmavořasnou
jsem roušku smrti nad ní zved'.

Když smrti ve objetí chladné
jsem klesat zřel to tělo vnadné,
zrak luzný tmavých stínů pln,
jak po mně vděčnou rukou sáhla.
v tom zápase mne ona táhla
od kraje acherontských vln.

A cestou zřel jsem údy její,
jak stonky lilije se chvějí,
než obzor lunou zahoří;
já miloval. — Však juž se stalo.
Zdráv, králi, buď, mám času málo,
loď čeká na mne na moři.

Zde žena tvá, ji tobě vracím,
tvou hostinnost tím dvakrát splácím,
že sebe znal jsem přemoci.
Co Nemejský lev proti lvici,
již v srdci zmoh' jsem?“ — S klidnou lící
pak vyšel tmavé do noci.