Nové básně/V zadumání
| Nové básně Julius Zeyer | ||
| Jsouť slova dým | V zadumání | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | V zadumání |
| Autor: | Julius Zeyer |
| Zdroj: | ZEYER, Julius. Nové básně. V Praze : Nákladem České grafické akciové společnosti Unie. (Spisy Julia Zeyera; sv. XXXIII). Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Když v létě chodil jsem kol rév ve velké zahradě,
tu ráno kdys nad tajem rostlinným jsem zamyšlen
si pravil takto: „Réva tato zde, tak radostná,
jest ona něčím v pravdě o sobě, či pouze zjevem jest,
snem pouze v slunci, snem, jejž Něco sní,
co bylo dřív než ona a co zůstane,
až pomine ta radost zelená?
Ó, zajisté, co v pravdě jest a ne se pouze zdá,
to tajuplné její Co a Proč, je v Neznámu,
jak v temnu podzemí jsou její kořeny,
a z toho vzešla, sluncem vábená…
A jak ta réva klíčí z neznámého tajemství,
tak člověk z duchovnosti, z tajů tedy též,
se jeví osobností svou, je v slunci snem,
v tom slunci, které někdy navždy zapadne!…
Jest jak ta réva zjevem svého Proč,
však vlastní jeho Já jest v hloubi tajemství.
Čím více tedy žije v zjevu jen, tím dál
od svého Já se chýlí… Jest blažen tedy on,
jenž od sebe jak obnošený šat vše odvrhl,
co stvořeno, až významu už nevidí
v té dvojí posléz náhodě, jíž zrozením
a umíráním zovem… Zůstane mu pak
to pravé, věčné jeho Já, jež obsaženo jest
v tom taji, odkud vyšlo, který jesti Vším.“
Tak zadumal jsem se v té velké zahradě
u svěžích rév, politých červánkem,
a mimoděk jsem hleděl k východu,
z jehožto bran se slunce vznášelo a v mysl mou
se podobenství lilo Džalal-ud-dínovo:
„Byl jednou jeden muž, jenž svaté touhy pln
šel k domu Milovaného a zaklepal
na dvéře světu povždy zavžené.
Hlas tázající zazněl z tajů bezdna
a hlas ten pravil: Kdo zde zaklepal?
A řekl poutník, bludem posud zaslepen:
Ty znáš mne, Milovaný, jsem to já! —
Hlas odvětil: Ty? Není místa zde pro Mmne a tebe! —
A dvéře uzavřeny zůstaly…
Tu milující smutně odešel na divou poušť
a zůstal v samotě po celý dlouhý rok
a zahloubal se v sebe naprosto, a modlil se
a poznal posléz, co jest pravé Já.
A nyní opět šel a opět zaklepal
na dvéře uzavřené Milovaného,
a opět hlas se tázal: Kdo zde zaklepal?
A pravil poutník vytrženě: Jsi to Ty!…
Tu ihned dvéře otevřely se…“
Tak dumal jsem v té velké zahradě, když kolem rév
jsem ráno šel… Ó, dvéře pro mě posud zavřené,
zda někdy rozlítnou se mi ty vaše veřeje? — —
(Almanach dámského odboru Ústř. Mat. Š. pro Prahu 1897.)