Nová Evropa : stanovisko slovanské/8.
| Nová Evropa : stanovisko slovanské Tomáš Garrigue Masaryk | ||
| 7. | 8. | 9. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | 8. Problém malých národů a států; federace malých národů |
| Autor: | Tomáš Garrigue Masaryk |
| Zdroj: | MASARYK, Tomáš Garrigue. Nová Evropa : stanovisko slovanské. II. vydání. Praha : Gustav Dubský, [1921]. S. 81–90. Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | 1920 |
| Licence: |  PD old 70 |
16. Pojem a význam velmocí v poslední době valně se změnil; počítá se teď velmocí méně, staré ustupují, nové nastupují. Měřítko velikosti stalo se vzrůstem lidnosti relativním. Pangermáni uznávají jen tři, nejvýše čtyři velmoci v Evropě — Německo, Rusko, Anglii a ještě Francii; mnozí neuznávají ani Francie za velmoc. Ti pak, kteří akcentují zmíněné přirozené slabosti Ruska (nepoměr lidnosti k velikému území atd.), mluví jen o dvou velmocích, o Německu a Anglii. S toho hlediska se pak Německo často prohlašuje za velmoc par excellence a tudíž za přirozeného pána Evropy a světa.
Pangermáni se dovolávají historie, že prý vývoj vede k organisaci velikých států, států nenárodních, smíšených; našli se pak theoretikové, kteří smíšené státy prohlašují za vyšší, nežli státy pouze národní. S pangermány v tom souhlasí sociální demokraté němečtí, tvrdíce, že ku provedení hospodářských a sociálních reforem marxismu je třeba většího území. Vůbec politické veřejné mínění Evropy vyslovuje se ve prospěch států velikých. Heslo doby zní: imperialism. O státech a národech malých mluví se s jakýmsi pohrdáním a s útrpností. Německý názor na stát, jakožto moc, Treitschke formuloval, když pravil, že je něco směšného v idei státu malého.
Nuže podívejme se, co nám říká historie. Občas byly organisovány veliké, národně smíšené státy; poslední pokus byl Napoleonův, před ním bylo středověké císařství, Frankové, Řím, Byzancie atd., jak jdeme nazpět. Všecky ty říše zanikly a z nich vznikly státy menší. Středověké císařství bylo zvláštním spolkem států a církve a vůbec složení těchto veleříší nebylo stejné. Celkem patří velké, národnostně smíšené říše minulosti, době, kdy síla hmotná byla rozhodující a kdy ještě zásada národnostní nebyla uznána, protože nebyla uznána demokracie. Velké, národnostně smíšené říše jsou skoro synonymem s autokracií.
Historie dále učí, že některé veliké a větší státy vznikly sjednocením států téže národnosti — Německo, Italie; vzrůst těchto velikých států je docela něco jiného než podmaňování různých národů jedním národem.
Historie konečně učí, že v nové době vedle větších států, vznikajících národním sjednocením, vznikaly státy malé. Od konce XVIII. století takto vznikly Belgie a Holandsko, Srbsko, Řecko, Bulharsko, Norsko, Albanie (Švýcary upraveny). Velmoci nenárodní upadají; Turecko padlo, a právě teď rozčleňuje se veliké smíšené Rusko a vznikají z něho státy malé a menší, a padá nenárodní Rakousko-Uhersko.
Historie učí, že vývoj rozhodně přeje vzniku malých a menších národních států; ze 27 států v Evropě mohou být nazvány velikými jen Rusko, Německo, Rakousko-Uhersko, Anglie, Francie, Italie — ostatní, tedy veliká většina jsou menší, buď prostřední (Španělsko) nebo malé (Dánsko, Černá Hora). Tvrzení pangermánů a marxistů je docela zjevně neoprávněné.
Docela nesprávné je ztotožňování imperialismu s kapitalismem, jak to dělají marxisté; veleříše vznikly před moderním kapitalismem a snahy imperialistické a záchvatné nepocházejí pouze z motivů finančních a hospodářských.[1]
17. Moderní stát, mající mnohem složitější úkoly nežli stát starší, potřebuje stručně řečeno mnoho peněz; občanstvo musí mimo svou potřebu domácí a soukromou značnou část svých důchodů a výdělků dávat na administraci. Všechny země nejsou stejně bohaty a plodny, nejsou stejně výhodně položeny zeměpisně a nemají stejně dobré sousedy — je přirozeno, že státy a národy malé, chudší (přírodou nebo stupněm hospodářského a kulturního vývoje) nemohou svým občanům zaopatřovat všech výhod, jichž se dostává občanům států bohatších a větších. Ale kde je psáno, že všichni národové musí býti stejně bohatí a vůbec stejní?
Národ malý může konat intensivně všecku svoji práci a tím nahražuje do jisté míry svou nepočetnost; národ veliký postupuje ve vší své činnosti více extensivně. Poměr je podobný jak mezi majitelem malého kousku půdy a velkostatkem. Proto se ve státech velikých jednotlivé části domáhají různých forem autonomie proti centralisaci.
Odpůrcové malých národů a států dokazují, že malé státy neprospívají, a to nejen hospodářsky a vojensky, nýbrž i kulturně — malý národ jako by měl i malé a zaostalé myšlení a cíle. Spor se musí řešit přesným zjištěním fakt a objasněním pojmů. Dám za příklad Čechy: národ mnohem menší než Němci (teď je poměr asi 10:80) dovedl silnému německému náporu čelit po staletí až podnes, i když západnější a severnější Slované byli poněmčeni; politicky Čechy zaujímaly důležité místo v řadě národů a prováděly jednu dobu politiku imperialistickou, podmanivše si Vídeň i Branibory s místem, kde dnes stojí Berlín; kulturně Čechy již v XIV. st. vynikaly a byli to právě Čechové, kteří první zlomili autoritu středověké theokracie a zahájili svou reformací novou dobu. Jména Žižky, Husa, Chelčického a Komenského jsou mezi největšími. Zlomeni spojeným úsilím celé Evropy, vzchopili se Čechové po dvoustoletém živoření na sklonku 18. stol. k novému kulturnímu životu — renaissance československého národa je projevem tuhé národní živoucnosti. Proč tedy a jakým právem pangermáni upírají Čechům a Slovákům samostatnosti?
Jako český národ, podobně i Dánové, Norové, Švédové, Finové jsou důkazem, že kulturní zdatnost nemůže se měřit pouze kilometry území ani číslicemi statistiky.
Dnešní velicí národové položili základy své kultury v době, kdy byli menší a malí; a zejména padá na váhu, že v starší době nebylo těch moderních poměrů komunikačních, industriálních a jiných, o kterých se říká, že jsou potřebny pro vývoj dnešní překotné kultury a kteréžto prostředky jsou přístupny malým národům stejně jako velikým — Dante, Shakespeare, Molière a jiní žili ve dnech malých poměrů. A Ježíš a jeho stoupenci vyrostli v zapadlé krajince asijské…
Přesnější analyse a srovnání velikých a malých národů vyšetřovala by nadání, kapacitu národů; v té příčině intensivní úsilí některých malých národů odkazuje k značnému přirozenému nadání; malý národ, hájící se proti velikému, myslí mnohem intensivněji než veliký, spoléhající se na svou číselnou převahu. V tom oboru běžné úsudky o kulturním stupni a výkonech malých národů jsou velmi nepřesné a nevědecké.[2]
18. Odpůrcové malých států a národů ukazují na Rakousko, jako na klassický prý důkaz, že malí národové musí se spojit ve větší federativní celky, nemohouce se udržet samostatnými.
Je pravda, že turecké nebezpečí přivedlo 1526 k unii Rakouska, Čech a Uher; ale stejně je pravda, že rakouští Habsburkové velmi brzy zneužili volné unie a potlačovali Čechy a Uhry. Habsburkové stali se pravým ramenem ohrožené theokracie a zlomili s pomocí říše a Evropy především Čechy a jejich husitism. Krví, železem a jesuitismem Habsburkové podlomili českou revoluci (1618) a kulturu. Celá historie Rakouska a jeho úsilí o jednotný centralisovaný, germanisující stát je důkazem a příkladem dynastické panovačnosti, nikoli federace. Rakousko bylo federací jen potud, pokud bylo spojením tří svobodných států; dnešní Rakousko-Uhersko není federací malých národů; ta federace je jen na papíře slabomyslných a přídvorských historiků a politiků; Rakousko-Uhersko je organisovaným násilím menšiny nad většinou, Rakousko-Uhersko je pokračováním středověkého dynastického absolutismu.
Rakousko-Uhersko je složeno z 9 národů: Němci — Češi se Slováky — Poláci — Malorusové — Srbo-Chorvati — Slovinci — Rumuni — Italové — Maďaři. Někteří počítají Slováky za národ zvláštní; Ladinové v Tyrolsku jsou také národ zvláštní a také část židů reklamuje svou národnost. Ve všech ostatních smíšených státech, i v Rusku, národ t. zv. panující je ve většině. Jen v Rakousku a Uhrách menšina panuje nad většinou. Co je Rakousko? Dynastie s aristokracií, armáda a její vyšší důstojnictvo, vyšší rozhodující byrokracie a církev (hierarchie), poskytující potřebné duchovní policie. Mickiewicz právem přirovnal tento beznárodní a protinárodní stát k východoindické kompanii, v níž dvě stě rodin vykořisťuje národy.
Turecko také bylo „federací“ národů — a padlo; s Tureckem padne také anomalie Rakouska, jak Mazzini správně předpověděl.
Skutečná federace národů nastane teprve, až národové budou volní a sami se spojí. K tomu směřuje vývoj Evropy. Program spojenců plně odpovídá tomuto vývoji: svobodní a osvobození národové zorganisují se podle potřeby ve větší celky a zorganisuje se tím celý kontinent. Vzniknou-li federace menších států, budou to federace svobodně založené, založené z opravdové potřeby národů, nikoli z cílů dynastických a imperialistických.
Federace bez volnosti je nemožná; to musí býti důrazně řečeno těm rakouským a jiným politikům, kteří teď v nouzi slibují autonomii a federaci. Máme teď tři příklady federací a všude jsou federovány samostatné, volné státy: ve Švýcarsku, Americe, i Německu. Švýcary a Amerika jsou dokonce republiky; Německo je monarchistické, ale jednotlivé státy jsou samostatné. Chtějí Habsburkové opravdovou federaci samostatných států a národů? Jistě ne; ostatně Němci vyhrožují, že federalisace Rakouska nikdy nestrpí.
Podle programu Spojenců malí národové a státy mají býti respektovány politicky a sociálně stejně jako národové a státy veliké. Malý národ, národ uvědomělý a kulturně se vyvíjející, je pravé tak plnoprávnou jednotkou a kulturní individualitou jako národ veliký.
Problém malých národů a států je týž jako problém t. zv. malého člověka: o to běží, aby člověcká hodnota, člověcká individualita byla uznána bez zřetele k hmotným rozdílům velikosti. To jest vlastní smysl a jádro toho velikého hnutí humanitního, jež charakterisuje novou dobu a jež se jeví v socialismu, demokratismu a nacionalismu. Moderní humanitism uznává práva slabého; vždyť v tom je smysl všeho úsilí o pokrok a uznání důstojnosti lidské: silný si vždy pomůže sám — ochrana slabších a slabých, ochrana malých, jednotlivců, korporací a tříd, národů a států, toť úkol nové doby. Všude se slabí, potlačení a vykořisťovaní spojují — associace je veliký program doby: federace, volná federace malých národů a států bude užitím tohoto principu, zajišťujícího účelnou organisaci člověčenstva.[3]
- ↑
Pokud běží o pojem imperialismu, upozornil bych aspoň na následující: Imperium lze pojímat ve smyslu římském a ve smyslu středověkém: římské císařství bylo výtvorem expansivního militarismu; středověké imperium bylo ex thesi a na počátku bylo theokratické, stát a církev byly jedno. Později se císařství stalo silnějším než papežství a dokonce v době nové stát si osvojil všecek středověký absolutism. Dynastové stále se drželi a posud se drží theokratického základu. Rakousko, využivši náležitě středověkého imperia pro svůj rod, vzdalo se ho; Prusko je obnovilo, Rusko se drželo idee imperia byzantského. V praxi všecky tyto státy postupují podle vzoru starořímského — panství hmotné je jim prostředkem i cílem. Středověké císařství mohlo mít oprávnění pro jistou dobu; císařství moderní je anomalií.
Často se užívá slova: imperialism ve smyslu mírné federace různých států (srv. odst. 14 o novém státu a národnosti).
- ↑ Podle kraniometrických udání i německých anthropologů Čechové a tuším Chorvaté vykazují nejvyšší index lebečný a mozkový.
- ↑ Problém federace (a autonomisace) vyžadoval by obšírnějšího výkladu, než lze podat v této skizze. Netřeba upozorňovat, že je rozdíl mezi federací americkou a německou, v podstatě jednojazyčnou, a švýcarskou se třemi (čtyřmi) národy; než důležito je upozornit na to, že obhájcové federace přijímají posavadní poměry, za nichž se malým národům bylo třeba bránit. Avšak o to právě běží — seslabit výbojnost do té míry, aby byl zabezpečen mír. Jestli Evropa přijme demokratické názory Spojenců, federace budou snazší, resp. méně nutné, protože celá Evropa bude jednotněji organisována.