Nová Evropa : stanovisko slovanské/17.
| Nová Evropa : stanovisko slovanské Tomáš Garrigue Masaryk | ||
| 16. | 17. | 18. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | 17. Reorganisace Východní Evropy a Rusko |
| Autor: | Tomáš Garrigue Masaryk |
| Zdroj: | MASARYK, Tomáš Garrigue. Nová Evropa : stanovisko slovanské. II. vydání. Praha : Gustav Dubský, [1921]. S. 136–144. Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | 1920 |
| Licence: |  PD old 70 |
39. Už bylo ukázáno na národnostní a politický rozdíl západu a Ruska; na západě je mnoho národů a států, Rusko má mnoho národů, ale tvoří jeden stát. Na territoriu ne větším, třeba že hustěji obydleném, západ je politickou organisací četných a kulturních, starých národů; representuje politicky, oekonomicky a kulturně vůbec organisaci intensivnější, intensivnější využití všech kulturních sil, kdežto Rusko je kulturně ještě na stadiu extensivnosti. Západ je organisací autonomních celků národních a státních, Rusko bylo organisací centralistickou, absolutistickou, — nedostatkem autonomisace carism také padl. Proto revoluce ihned prohlásila autonomistické heslo: sebeurčení národů a radikální strany interpretují právo sebeurčení na právo politického odtržení; tento program se přirozeně dal sám sebou v zemi tak centralisované a pociťující proto přímo živelnou potřebu autonomisace. Na západě — jaká rozmanitost a pestrost samostatných jazyků, národů a států, třeba že západ nemá ani dvakrát tolik obyvatelstva jako v Rusko; v caristickém Rusku — jaká jednotvárnost administrace. A přece ani západ není ještě dostatečně autonomisován, ještě i na západě centralisace dusí přirozené úsilí po individualisaci, autonomisaci; odtud úsilí různých národů po samostatnosti, odtud také tato válka. I Rusko má přirozenou a historickou rozmanitost kulturních sil a částí, ale carism nedovedl sil těch budit a organisovat a proto tak bídně sám v sobě se rozvalil a zmizel, a proto také revoluce je posud tak negativní, málo konstruktivní. Carism nepřipravil Rusy k administrační práci.
Po stránce národnostní je Rusko docela zvláštním útvarem, složeným z mnoha národů; německý spisovatel baltický pod jménem Inorodetz vydal nedávno v Paříži spis, v němž na Rusku (v Evropě a Asii) napočítává 111 národů. Tendence jeho jako pangermánů vůbec je ukázat na mnohonárodnost Ruska a hájit tím mnohonárodnost Rakousko-Uherska a Pruska. Avšak mezi Ruskem a Rakousko-Uherskem a Pruskem je po stránce národnostní veliký rozdíl. Většina národů v Rusku je nekulturní a národně málo uvědomělá; Rusové sami, může se říci, nestojí ještě na národnostním stanovisku; massa lidu má hledisko nábožensko-církevní a intelligence, pokud je socialistická, také necítí národnostně. Heslo sebeurčení národů Rusové rozšiřují i na vlastní národ a jeho různé části; odtud vznik různých republik (vlastně komun). Proto řešení národních a jazykových otázek na Rusi je rozdílné od evropského.
Při tom velikém počtu národů poměrně nepatrná část sahá přes hranice do států jiných, zejména evropských a platí to o národech kulturních na západě Ruska (Poláci, Malorusové, Rumuni, část Litevců a Lotyšů); ohromná většina ruských národů je sjednocena na territoriu ruské říše. Konečně sluší upozornit, že národové na Rusi jsou většinou malí, fragmentární a k tomu ještě, jak už řečeno, nevzdělaní.
Rusko tlačilo se po staletí na západ a sice proti tomu pásmu malých národů, do kterého se tlačili Němci směrem na východ; v tom pásmě Rusko, Prusko a Rakousko se utkaly a zápolily tu o panství nad týmiž národy. Zároveň Rusko se šířilo na východ; k tomu bylo donuceno náporem Asiatů a slabostí proti západu; na rozdíl od západních národů, kteří všichni se tlačili na východ a jih, Rusové napřed kolonisovali sever — na jih, v Evropě a Asii, obrátili se poměrně později.
Akutní, jistě nejakutnější otázkou byla vlastně jen otázka polská, ale to je otázka nejen národnostní, nýbrž i politická a kulturní (katolicism a západní kultura) vůbec. Totéž platí o otázce finské (protestantism a rasový rozdíl). Co se Němců v Rusku týká, tož nemají nepřetržitého territoria, jsou kolonisté v městech a na venkově; tyto kolonie zejména na baltickém území, z dob rytířských řádů jsou aristokraticko-výbojné. V nové době jsou industriálně výbojné. (Toto platí také o Němcích v Polsku.) Provincií německých v Rusku není; za to v Prusku provincie polské jsou.
Jestliže Vilém po uzavření míru s Trockým slavnostně prohlašuje, že se teď baltičtí Němci mohou veřejně zvát Němci, je to jen důkaz, že ani válka ho nevyléčila z jeho mluvkaření. Baltické provincie nejsou německé, nýbrž litevské, lotyšské a estonské, a značná část, snad většina německých baronů a měšťanů nesdílela názorů Schiemannů a Rohrbachů, nýbrž smířila se s Ruskem, zejména officiálním, a vyssávala neněmecký lid a Rusko velmi vydatně. Neněmecké obyvatelstvo baltických provincií svými mluvčími už častěji protestovalo proti německé okupaci a plánu, usadit tam německé dynasty.
40. Důležitým stal se pangermanismem problém maloruský (ukrajinský). Tu je lišit otázku jazykovou a národnostní od otázky politické.
Jde totiž o to, jsou-li Ukrajinci zvláštní národ, nebo jen ruský kmen, je-li maloruština (ukrajinština) zvláštním jazykem, nebo dialektem ruštiny. I odborníci jazykozpytcové (i slovanští) jsou tu rozděleni. Podle analogie jiných národů může se říci, že Ukrajinci i v tom případě, že by jejich jazyk byl jen dialektem, mohou se od Rusů oddělit z důvodů jiných, hospodářských, sociálních a politických. Politická samostatnost se neřídí pouze jazykem, jak nejlépe dokazují samostatné státy německé. Co platí na západě, platí na východě. Ovšem, západní historie ukazuje, že se dialektické individuality podřizovaly kulturní výhodě, vyplývající ze spojení s větším kulturním národem; ve Francii na př. provençalština je od spisovné frančiny rozdílnější, nežli maloruština od ruštiny; i německý dialekt plattdeutsch a jiné jsou odchylnější od spisovného jazyka než maloruština od ruštiny. Arci že francouzská a německá literatura a kultura poskytují mnohem více než ruská, a Francie a Německo vůči dialektickým individualitám nepostupovaly tak nerozumně jako carism ruský.
Politicky Ukrajina sama v 3. „Universálu“ (1917) uznala centrální ruský stát a sebe prohlásila za část ruské federace; je přirozeno, že nehotový politický útvar ukrajinský cítil potřebu opírat se o ruský celek. Teprve později (4. Universál) Ukrajinská Rada prohlásila Ukrajinu za stát samostatný, na Rusku nezávislý; v tom, rozumí se, byla podporována Němci a Rakušany. Pangermáni, němečtí i rakouští, na Ukrajinu pamatovali a Ukrajincům ukládají úkol protiruský.[1] Rakouská politika užívala haličských a bukovinských Malorusů (Rusínů) nejen proti Rusku, ale i proti Polákům a na Ukrajinu pohlíží jen jako na prostředek pro svůj klerikální imperialism. (Memorandum Szeptyckého.)[2]
41. Nejen Ukrajina, ale i Polsko a ostatní malí národové na východě potřebují opory v silném Rusku, sice budou pod formou samostatnosti hospodářsky a politicky v područí Německa. Bude mít veliký význam, jak a do jaké míry se ty národy na východě dovedou vyrovnat mezi sebou (poměr Malorusů a Poláků, Poláků a Litevců, Litevců a Lotyšů).
Poměr Německa k Rusku byl dán poměrem Pruska k carismu; už bylo vyloženo, že pruský theokratism z vnitřní příbuznosti byl zajedno s ruským. Rakouský theokratism připojoval se k pruskému a ruskému (svatá Alliance — vliv metternichovštiny v Rusku a Prusku — záštita Habsburků Nikolajem I. 1848/9 — spolek tří císařů), ale starý antagonism Říma a Byzancie a jesuitská politika Vídně na Balkáně přiostřovaly poměr a na konec vyhlídka na kořist (půdu) pozměnila rusofilskou politiku Bismarckovu a Treitschkeovu. Pangermáni, částečně pod vlivem politické agitace baltických politiků (Schiemann, Rohrbach a j.), hnali officiální Prusko proti Rusku; zastanci bismarckovské tradice (Hoetzsch) ukázali se slabšími. Císař Vilém sám, jako Bethmann-Hollweg, na počátku války prohlašovali Rusko za hlavního původce války a vinili je z imperialistického panslavismu. Výklad hodně jednostranný a nesprávný.
Poměr Německa k Rusku byl přiostřen novým kursem — světovou politikou, směřující na východ do Asie a Afriky; tu se srazilo Německo nejen s Ruskem, nýbrž i s Anglií a Francií, s hlavními mocnostmi asijskými. Tím také docíleno dohody Ruska s Anglií. Nová světová politika Německa v jádře není než důsledkem starého německého Drang nach Osten: Vilém pokračuje v turecké politice Fridricha Velikého, ale za nových světových poměrů. Pokud Němci tlačili jen na pásmo malých národů a pokud poměr Pruska k Rakousku nebyl definitivně vyřízen, Německo (Prusko) a Rusko mohly se přátelit, zájmy pouze kontinentální umožňovaly shodu. Německo na Rusku mělo blízké a výhodné odbytiště pro svou energickou industrii. Jakmile se Německo po roce 1866 dohodlo s Rakouskem a zahájena energičtější politika na Balkáně a v Turecku, když Německo započalo politiku koloniální a tím vedle Asie Afrika se stala přímým předmětem německých tužeb, Francie a Anglie byly přiblíženy Rusku. Rusko v nové světové situaci dostalo pro Německo nový světový význam; seslabení Ruska a zabrání ruského jihozápadu (úrodnost půdy — uhlí — Černé moře) stalo se cílem německé politiky a nynější války. Zabrání západních gubernií ruských, politika s baltickými kraji, s Polskem a Ukrajinou jsou výsledkem politiky usilující o organisaci německé centrální Evropy a o panství v Asii a v Africe. Berlín—Bagdad doplněno o Berlín—Varšava—Kijev—Oděssa.
Východ, Rusové a pásmo malých národů bylo by Německu výhodnější než části západu (Belgie, Alsas-Lotrinky, části Francie); ovládajíc východ, Německo by bylo s to, podmanit si západ. Evropa, lidstvo, potřebuje Ruska, Ruska samostatného a silného.
Rusko se na delší dobu nemůže vojensky uplatnit. Slovo Napoleonovo o kozácké Evropě se nevyplnilo. Evropa spěje k svobodě a k lidskosti. K tomu Rusko, usilující o republiku a demokracii, dovede přispět značně a již přispívá, třeba že při přílišné negativnosti jeho revoluce vliv na Evropu je slabší než politicky neprozíraví bolševici předpokládají. Zatím však Rusko potřebuje pomoci Spojenců ke své administrační reorganisaci.
Rusko si zjednalo v Evropě vliv Puškinem, Turgeněvem, Tolstým, Dostojevským, Gorkým — Rusko bude také mít veliký vliv politický, provede-li revoluci důsledně — ale revoluci hlav a srdcí. S carismem ruským padá carism vídeňský a berlínský, carism nebezpečnější, protože se opírá o vědu a vyvinutý kapitalism. Carism romanovský byl nevzdělaný a hrubý a právě tím světu méně škodlivý — horší je teď carism ruské massy a revolucionářů. Odstranili cara, ale nepřekonali carismu.
- ↑ Na př.: „Trvalé ruské nebezpečí tak jak tak jen utvořením ukrajinského státu může býti vyloučeno, čímž i v polské otázce pro nás bude odstraněna pochybnost.“ Prof. Jaffe, 1917. — „Kdo Rusko může zničit, anebo těžce poškodit, musí mu vzít Ukrajinu.“ Carriere, 1917.
- ↑ Terminologie je velmi neustálená; jednotlivá označení: Malorusové, Rusíni, Ukrajinci, Rusňáci mají politický smysl. Ukrajinec nechce se zvát Malorusem, část národa, jež cítí katolicky a autonomicky, nechce být zvána Ukrajinskou atd. Užívám tu názvu: Malorus, maloruština beze všeho politického zbarvení pro ethnografické a jazykové označení lidu obývajícího Ukrajinu, Východní Halič, Bukovinu a uherskou Rus.