Nová Evropa : stanovisko slovanské/16.
| Nová Evropa : stanovisko slovanské Tomáš Garrigue Masaryk | ||
| 15. | 16. | 17. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | 16. Pruské Německo: kultura vnějšího pořádku a militaristického materialismu |
| Autor: | Tomáš Garrigue Masaryk |
| Zdroj: | MASARYK, Tomáš Garrigue. Nová Evropa : stanovisko slovanské. II. vydání. Praha : Gustav Dubský, [1921]. S. 125–136. Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | 1920 |
| Licence: |  PD old 70 |
34. Prusko, řekli jsme již, má s Rakouskem značnou podobu svým vznikem a také cílem své politiky na východ a svou taktikou, třeba že jsou značné rozdíly temperamentu a charakteru mezi pruskými (severními) a rakouskými Němci; tito podléhají do značné míry vlivům ostatních národů Rakousko-Uherska a jsou i rasově značně odlišní.
Prusko dnes je národně jednolitější než Rakousko; je hlavním požadavkem pangermánského programu, udržovat všemožně národní jednotu, a ukazuje se na slabost Rakouska a Ruska, vyplývající z národní nejednoty. Proto pangermáni požadují násilnou germanisaci, kolonisaci a hromadnou emigraci neněmeckých živlů. Prusko po Rakousku je národně státem nejsmíšenějším; ethnografie svědčí takto o tom, že Prusko bylo vybudováno násilím. Prusové sami jsou germanisovaný národ, příbuzný s Litevci; také je mnoho germanisovaných Slovanů v dnešním Prusku — podle Bismarcka je to dobré skřížení ženské (Slované) a mužské (Prusové-Němci) rasy.
Z pangermánských plánů a politických zásad mužů jako Bismarck, a teď z celé války a mírové politiky Německa a Rakouska je patrno, že předmětem německé výbojnosti je východ — Drang nach Osten. Prvním a hlavním požadavkem německé východní politiky je udržet si Rakousko-Uhersko; Rakousko je Německu mostem, jak zní titul pangermánské brožury — mostem na Balkán a Turecko a tudíž do Asie a Afriky. Z téhož důvodu ve spojení s Rakouskem Německo tlačí se do Ruska; nominální svoboda baltických provincií, Finska, Ruského Polska a Ukrajiny jsou dočasným prostředkem.
Belgie, Alsas-Lotrinky a západ vůbec nemá za dané světové situace pro Němce většího významu, jestliže se jim podaří získat východ. Ovládnou-li východ, pangermánský účet s Francií a Anglií, a později i se Spojenými Státy, bude snadno vyřízen.
35. Vývojem války si Francouzové, Angličané, Američané tento stav věcí vyjasnili (Italové dávno jsou proti Rakousku) a proto tak důrazně se staví proti pruskému militarismu.
Militarism pruský vede nás k analysi pruské otázky vůbec. V Německu samém se tato otázka obyčejně pojímá v tom smyslu, že pruský sněm musí se stát více demokratickým; připouští se oekonomický a politický rozdíl mezi Německem západním a východním (pruští junkeři a jejich velkostatky na východě atp.). Avšak je hlubší a širší problém pruský — problém formulovaný pangermanismem a jeho filosofy, Lagardem, v. Hartmannem a jinými, problém rozdílu pruského a jihoněmeckého ducha, problém oprávněnosti Pruska vést Německo a Německo přímo popruštit. Rozdíl se často formuluje heslem: Goethe či Bismarck? a dává se obyčejně odpověď, že rozdíl je, ale že je nepatrný a pokud je, že přispívá k bohatosti německé kultury; právě za války někteří rakouští a pruští Němci zpytují své svědomí a přicházejí k závěru, že němectví pruské vedle rakouského (jihoněmeckého vůbec) je oprávněno a ukazuje se na možnost a nutnost organické synthese obojího směru německého národního ducha.
Není příjemno o věci tak komplikované pronést stručný úsudek bez delšího odůvodnění; dovolávaje se svých dřívějších projevů, podám tu s patřičnou reservou svůj názor, názor, jak myslím, věcný.
Nebudu rozbírat rasový problém — pokud totiž nynější Prusové a ve kterém rozsahu mají vlastnosti neněmeckých Prusů, o nichž němečtí historikové nám říkají, že byli udatni a ukrutni. Stejně tu nelze vyšetřovat, kolik je v Prusích krve slovanské. Tato analyse vyžadovala by vyšetření, jaké jsou rasové příměsky Němců jižních a západních, neboť tito také nejsou čistě němečtí (příměsky keltické, románské, slovanské i mongolské a j.). Zde stačiž vyslovit se o pruském politickém programě.
Odmítám pruský étatism, kult pruského státu a speciálně pruského monarchismu; odmítám ideu pruského králství, prohlašování dynasty za božské zjevení, odmítám pruskou negaci parlamentarismu, zbožňování války, kult militarismu a zmilitarisovaného byrokratismu. Toto pruství je hluboce zakořeněno; Sombart je mluvčím tisíců německých intelligentů, když podstatu německého myšlení vidí v dovednosti, spojit se s božstvím již na zemi, a když v militarismu vidí nejdokonalejší sloučení Výmaru s Postupimí. („Je Faustem, Zarathustrou a Beethovenem v okopech.“) Sombartovo božství, rozumí se, je fetišem professorského historického materialismu.
Na Bismarckovi lze vidět, co je pruství politicky; jeho životní práce spočívá v zajišťování pruského monarchismu proti revoluci, socialismu a demokracii, — a kus tohoto Bismarcka je v každém Němci — i v panu Scheidemannovi a Davidovi; a právě tito socialisté, kteří se smířili již i s monarchismem, jsou měřítkem, jak Němci si zvykli na pruský militarism a monarchism.[1]
A tragika Bismarckova života a jeho politiky tkví v tom, že na konec proti své idei podnikl odboj proti Vilémovi — Bismarck věděl a viděl, jak slabých a nicotných representantů své idee hájí, on odhalil závoj monarchické Isidy… V té rozpolcenosti, v té polovičatosti (Bismarck hrál si s Lassallem, ale Lassalle hrál si také s Bismarckem) Bismarck systemisoval pruský politický jesuitism, on, odpůrce rakouského jesuitismu a jeho malichernosti; kdo psychologicky analysuje hloub, nedá se oklamat Bismarckovskou taktikou — proti copařské diplomacii užíval bluffu robustní polopravdy. Bismarck hájil ztracené posice a pochopoval, že posice je ztracená. A přece vědomě dělal politiku krve a železa, ze které, jak víme od Busche, nikdy nečerpal žádné radosti a žádného uspokojení. A tento Bismarck a mužové à la Treitschke provedl tu synthesi Výmaru a Postupimě — Treitschke prohlásil morálku za úděl malých lidí uskutečňujících malé věci, kdežto stát musí provádět věci veliké.
Ta rozpolcenost Bismarckovská je ovšem v pojmu a v podstatě pruského státu: Stát z boží milosti, jehož dynastové jsou přímo novodobí proroci boží, je celou svou podstatou konservativní, legitimistický; avšak imperialistická výbojnost nutí pruského krále železem a chytrostí absorbovat sousední dynasty z téže boží milosti (Prusko vzniklo polknutím více než sto dynastií) a paktovat se socialismem a s revolucí.
V tom právě tkví pruský politický materialism — proto, že stát má k disposici účinnou armádu a může mobilisovat massy, není veliký, jestliže cíl jeho úsilí není veliký, velkodušný, a pruská politika nikdy nebyla čestná a velkodušná. (Viz právě uzavřený nečestný mír s revolučním Ruskem; a Vilém se umlouvá s Trockým, legitimní monarcha s revolucionářem a dokonce s židem, který by se v jeho armádě nemohl stát důstojníkem. V Prusku jsou národnosti potlačovány, ale v Belgii Prušáci podněcovali národnostní chtění Flámů, atd.) Prusům nedostává se té velkodušnosti, kterou mají Francouzové, ani nemají naivnosti a upřímnosti, kterou se vyznamenávají Angličané a Američané. Prus je stále na stráži proti všem.
36. Němci se dovolávají pro své prvenství své filosofie a vědy a ukazují na užití vědy v celé administraci a vojenství, v hospodářství a obchodu.
Německá věda, to je pravda, je účinná, ale není svobodná, je částí officiálního systému; německé university jsou duchovními kasárnami. Německá filosofie je hluboká, ale značná část té hlubokosti je vynucená, vyumělkovaná nesvobodou, je modernisací scholastiky — politický cíl už napřed určený se všemožně ex post dokazuje a upravuje: německá filosofie, pokud se neopírá o některé speciální vědy, není než nedělním kázáním pro akademickou intelligenci, budoucí státní a církevní úředníky. Podívejte se na německou literaturu právnickou, zejména státovědeckou a politickou — kolik mozkové práce se vynakládá na obhájení theokratického absolutismu, jaké zvláštní kategorie monaršího práva, zvláštního monaršího „úřadu“ atp. se vynalézají a věc je přece tak prostá: na vyšším stupni uvědomění a vzdělání absolutistický monarchism je prostě nemravný. I za této války němečtí právníci a filosofové dokazují přednost pruskoněmeckého státu a jeho administrace před anglickým a západním vůbec — není absurdnosti, jíž by německý professor nedovedl šikovně hájit. Je mi líto, že se k tomu propůjčil i tak rozumný člověk jako Toennies — západ v theorii prý překonal středověký theokratism a proto pojímá stát jen utilitaristicky — nic více mu demokracie neznamená. Prusové patrně zvykli si na theokratický carism a proto není náhodou, že Treitschke uznával carism ruský a že Hohenzollerové a Bismarck tak dlouho a intimně byli oddáni Rusku. Nyní se spojují s theokratismem tureckým a také ho hájí.
37. Německá scholastika jeví se nejkřiklavěji v theologii: v pruském theokratickém systému stát má lví podíl a proto jeho theologie není než politika v církevním a náboženském převlečení. Ludwig Feuerbach a jeho kritika theologie je v podstatě kritikou pruství.
Německá scholastika vznikla docela tak, jak vznikl jesuitism v katolicismu. Mimo to Hohenzollerové musí mít ohled na centrum a katolíky a ve své rivalitě s Rakouskem přizpůsobili se vídeňskému jesuitismu. Prusko-Německo absorbovalo Rakousko, ale při tom polklo i značnou dávku rakušáctví a teď absorbuje a polyká již i mohamedanism. Prusko zradilo reformaci; Prusko je světský jesuitism — ve svém úsilí, udržet stůj co stůj středověký theokratism, užívá týchž method jako Societas Jesu. V tom Prusko vede duchovně Rakousko, v tom je jeho veliká vina; pangermánští publicisté znají Rakousko docela dobře, lidé jako Treitschke, Lagarde, Lange a j. vědí, že Rakousko je politickým zmetkem a středověkou mumií, a prvá generace pangermánů byla proto pro rozbití Rakouska, ale Bismarck a stejně Lagarde ustálili taktiku, využít Rakouska pro své účely.
Jsou mužové, kteří bismarckism prokoukli, ale je jich málo; teprve teď také minorita socialistická počíná samostatněji myslit.
Bismarck sám se o stavu věci nemýlil — odtud jeho pokus kulturního boje proti centru a Římu; ale Bismarck kapituloval, protože církev a náboženství posuzoval politicky. Jak malicherně se díval na starokatolíky — tento výkvět německého katolicismu a katolické theologie mu neimponoval, protože neměl za sebou massy! Monarchism pruský dnes nemůže být než formou demagogie.
Jesuitism je také v podstatě pruského militarismu: brutální udatnost sloučená s chytráctvím — systemisovaná násilnost užívá lži, neboť lež je jen formou násilí.[2] Jestliže válka, jak řekl pruský strateg, je jen jinou formou politiky, rozuměj politiky staré, pak — německý militarism nerodí Achilly, nýbrž Odysseje.
Odtud nedostatek opravdu velikého vojevůdce à la Napoleon; všichni ti Hindenburgové a tutti quanti jsou dobří, pilní a svědomití generálové, ale není v nich za mák genialnosti, a nemohlo být: Němci nemají v této válce veliké idee, jen chytráctví hrabivé panovačnosti.
Německá diplomacie a její podkopná práce ve všech státech je přirozeným odvětvím pruského militarismu a politiky.
Těsné spojení scholastiky a militarismu provedl už středověk a jeho duchovní a fysický absolutism a imperialism.
38. Celá nynější německá kultura, dovoleno-li se odvážit takové generalisace, je vnější. Německo je silné a slabé svým vnějším pořádkem: samá organisace, organisace organisací, nadorganisace, ale cíl — panství nad národy — je mravně špatný. Pruský pořádek, vědecky promyšlený, je silou a Němci se proto cítí jako Herrenvolk; ale trochu více anebo méně kultury, a dokonce té vnější, nedává právo panovat nad národy, kteří se vyvíjejí způsobem svým. Různí národové jsou na různém stupni vývoje, není psáno, že všichni musí být zároveň a stejně vzděláni; stačí, když o své mravní a rozumové zdokonalení a pokrok poctivě usilují. Evropa má být sjednocena, jednotná, ale to neznamená, že má být jednotvárná. Naopak, vývoj spěje k rozmanitosti, k individualisaci. Němci při vší své vědě a učenosti právě i v této válce dokázali, jak dovedou být krátkozrací; dobře se vojensky připravili, ba připravili se jediní, ale nepředvídali, jak se válka vyvine, podceňovali Rusko, přeceňovali Rakousko, nerozuměli Anglii a Americe a mýlili se ve Francii, již prohlašovali za degenerovanou. Vůbec se Němci právě v této válce i přes svá vítězství ukázali malými.
Při vší své touze po světovosti Berlín nepoměrným vlivem dynastie je ztlačován k malosti a zvláštní obmezenosti; Vídeň dokonce je hotový habsburský Kocourkov.
Uznáváme, že děkujeme německé literatuře, vědě a filosofii, německé technice mnohé. Ale učili jsme se a vychovávali jsme se také Francouzi, Angličany, Italy, Američany, Skandinávy, Rusy. Vzdělání rozumové je jen částí národní kultury; v tom bychom se mohli dovolávat právě německé psychologie a filosofie — charakteristickým způsobem filosofie neofficiální; officiální, universitní německá věda a filosofie sloužila příliš jednostranně kultu rozumu a tím materiálnímu prusismu, moci vojenské a hospodářské. Odmítáme ve jménu humanity a pravé kultury materialism a mechanism pruského militarismu. Nelze nevzpomenouti slov Hercenových o Džingischanovi s telegrafy, parníky, železnicemi, s Carnotem a Mongem ve štábu, s puškami Mignet Congreve pod vedením Batye — taktika Moltků, diplomacie Fridricha až po Bismarcka a Viléma nutí nás ke zdrželivosti vůči Němcům a jejich nové kultuře; ostatně Moltke sám dobře věděl, že evropští národové nemohou mít Němce rádi.
- ↑ Monarchism v Německu je potencován tím, že nemají jen císaře, ale mají v státech své krále, knížata atd. Bebel řekl (1903) právem: monarchie v Prusku je monarchií par excellence, že takové v celém světě být nemůže.
- ↑ Vilém je odpověden za brutální slovo o příkladě Hunů proti Číňanům; v publicistice spojenecké ujalo se proti Němcům za této války slovo: Hunové. Němci úmyslně protivné vojsko a obyvatelstvo zastrašují; Rusové ve východním Prusku dopustili se také nelidskosti, ale Rusové neprohlašují se za nejkulturnější národ, jejich vojsko nevynikalo disciplinou, a mimo to byli na ústupu. Němci se dopouštějí barbarství docela vědomě, soustavně a proto odpovídá při jejich disciplině za to vedení; kdyby vedení bylo dalo lidský zákaz, vojáci by se ho byli drželi; a Němci páchali své ukrutnosti při vítězném postupu.