Nová řada básní/Poslední illuse

Nová řada básní
Albatros	Poslední illuse	Klid Bohů

Údaje o textu
Titulek:	Poslední illuse
Autor:	Charles Marie René Leconte de Lisle
Původní titulek:	L’Illusion suprême
Zdroj:	LECONTE DE LISLE, Ch. M. R.: Nová řada básní. Praha: J. Otto, 1901. s. 59–62. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Když člověk konečně se blíží k vrchům žití,
by, chmurná nebesa, se vhroužil v stín váš líný,
na výši strmé, kam mu bylo slepě jíti,
dny první, které žil, zrak slní jemu stinný.

Co kolem stoupá noc a nad břehy se valí,
on za obzorem zří, jenž vzdálený jest, zase
vír tužeb svých a snů plát stejně jako plály
mu v šťastné mladosti ve růžovém svém čase.

I pochmurný též svět, kam nechce zpátky žádný,
touž stezkou závratnou a dlouhou, osamělou,
vás, slunce neplodná, jež jste jen popel chladný
i němé, slzy vás i s krví srdce vřelou!

Ten, jejž má okoušet, sen, který zoře nemá
a jehož pečeť Bůh, mi člověk nerozláme,
to tělo, brzy proud, ta duše, pára němá,
vše od své kolébky zří visiony známe.

Tu ztraceného nic; vše náhle v pamět pádí
i rodné pohoří i staré tamarisky,
i drahých mrtvých kruh, jichž miláčkem byl v mládí
a kteří dávno spí tam pod mořskými písky.

Ve stínu ajlantů, kde rojem bzučí včely,
zří zelený ten svah, dům tichý pod ním snící
i hrozny letchise i mang květ nachem skvělý
i ptáčka modrého na zkvětlé kukuřici.

Na srázech Pitonů zří křehké canny státi,
jichž kůže ambrová se otevírá šťávě,
růžové kobylky s cvrčením v dál se hnáti,
se spíjet polednem, jež sálá s nebe žhavě.

Zří steré kaskady, jak drahokamy práší,
a vějíř sněhu jich jak se skal v tůň se ztrácí,
i vůni opojnou, jež plantáží se snáší
i Hindů hemžení v jich neúmorné práci.

Zří kávu červenou schnout v hromadách a slyší,
jak v těžkých hmoždířích třesk palic dopadává,
i s babou děda zří pod loubím svěžím v tíši,
ve stínech bambusu jak dovádí mláď hravá.

Zří nebe nesmírné, kde horstvo rýsuje se,
tvůj purpur, večere! když do kola je halí
a slyší smutný zpěv a sladký, jenž se nese
s hor, vojsko ve řadách když v tábor spěchá z dáli.

Zří jasné nádržky vln ve balvanech lávy
a stezkou k savanně blíž chlévu slyš jak bučí
řad volů hrbatých a velkých z Tamatavy
do vzduchu jasného v šum proudů který hučí.

Na břehu u Saint-Gilles blíž stohů mořské řasy,
kde korálový sráz hrá vlnou a se mění,
zří jako ptáků roj dav lodí, v luny jasy
se ztápět do vody, která se stříbrem pění.

Pak vše se skonejší, spí. Měsíc jen se houpá,
jak perla zářivá ve hvězdných nebes hloubi,
ba moře oddechem se zdá, že ticho stoupá
s hvězd sterých odleskem se záhyby vln snoubí.

Tisíce lehounkých tu z listí dechů tryská,
kde moucha španělská se v bzučném letu mihá,
od mezí pustiny řad lovčích ohňů blýská,
do modra nočního jak rakety se zdvihá.

A ty se vracíš zas, fantome vzdušný, milý,
jímž srdce básníka tam poprv tlouklo v plesu,
ty květe, utržen dřív než tě slunce schýlí,
jenž na den vůní svou jsi prodchnul ticho lesů.

Ó, drahá vidino, ze vzdáleného břehu,
kde po vše časy spíš, ty v nitro liješ posud
cos jako truchlivou a přece sladkou něhu
z dna srdce dumného, jež pro vždy zdrtil Osud.

Tvůj nesmrtelný vděk, ten roky neztemnily,
hrob šťastný zachránil své krásy obraz čistý,
on tebe vídí zas s tím božským zrakem síly,
jak úsměv tvůj mu plál zde kouzelnými místy.

Však on až odejde v taj všehomíra němý,
kde vše, co žilo kdys, je na vždy pochováno,
kdo zví pak, duše tvá že kvetla na té zemi,
sen sladký, kterému víc nezaplane ráno!

Vy, slunce veselá, naivních mládí roků,
vy, noci nádherné té dálky nekonečné,
jež mořím slávu svou jste lila v plném toku,
duch, který o vás snil, vás v nic již stáhne věčné.

Ach, vše to: myšlenka a radost, láska mládí,
ty písně pralesů a moří, nebes dechy,
v jichž letu šílená v dál od nás Naděj pádí,
to není věčné vše, proč času bouřné spěchy?

Ach, buďsi, lidský prach, jejž divoký čas zloupí
a jeho rozkoše a boje, slzy, zmatky
i s bohy, jimž dal vznik, ba celý vesmír hloupý
vše, mrtví, nestojí za věčný klid váš sladký!