Nová řada básní/Meč Angantyrův
| Nová řada básní | ||
| Dies irae | Meč Angantyrův | Srdce Hjalmarovo |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Meč Angantyrův |
| Autor: | Charles Marie René Leconte de Lisle |
| Původní titulek: | L’Épée d’Angantyr |
| Zdroj: | LECONTE DE LISLE, Ch. M. R.: Nová řada básní. Praha: J. Otto, 1901. s. 33–36. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Jaroslav Vrchlický |
| Licence překlad: | PD old 70 |
V svém hrobě natažen Angantyr tuh a bled
o záři měsíce a slunce nevěděl,
spal němý spánek svůj, meč v obou pěstích měl,
neb tělo nesežral mu orlích spárů hnět;
vřes luhů jedině se krví jeho ztměl.
Na mysu vrcholu, jejž moře podrývá,
dceř reka, rameno již nepomstilo žádné,
co v mohyle on spí, v dutině země chladné,
Hervor, prs její trn i kámen rozrývá,
sen kalí hrdinův, jenž zdáven v půtce zrádné.
Hervor
Ó, Angantyre, slyš! Hervor zde úpí k tobě,
ó, vůdce, mořskou pláň jenž brázdil’s veslem svým,
ó, vydej mi svůj meč s tím jílcem železným,
meč, který k ňadrům svým ty pevně tiskneš v hrobě,
meč, trpaslíků sbor jejž skoval tobě, vím!
Angantyr
Ó, dítě, dítě mé, nač takto v stínu lkát,
jak hladná vlčice kol němých hrobů vyje?
Zem s těžkým granitem mé těžké údy kryje,
mé oko zavřené zří v prázdno napořád.
Však spáti nemohu, když pláč tvůj stále nyje.
Hervor
Ó, Angantyre, slyš! Na srázu strmých skal
mé vzdechy unáší do dálky větrů plen.
Tvé jméno, hrdino, se mísí v proudů sten,
kéž z bytu tmavého bys odpověď mi dal!
Kéž zády nazvedl prsť hrobu svého jen!
Angantyr
Ó, dítě, dítě mé, ty sen můj nehať dél,
nech, hrob jest uzavřen, duch letí z něho k výši.
Jdi, piji hydromel ve bohatýrů číši
a Valhally se týn mým mečem pozaskvěl.
Hlas živých protivný jest mrtvým v jejich tíši!
Hervor
Ó, Angantyre, slyš! Ó, vydej mi svůj meč,
Tvé děti mimo mne se nahé v krvi válí,
ve vlnách, ryby kde se do těl bílých daly,
já ze všech jediná přestála smrtnou seč.
Svůj meč i sekeru si připrav! Slyš mne z dáli!
Angantyr
Ó, dítě, dítě mé, čím jsme, zůstaňmež tím,
dost těžká pro tvou dlaň je matky přeslice;
jdi odsud! Na cestu svit plá ti měsíce,
ó, ženo, odsud pryč! Meč sluší mužům zlým,
ó, věř mi, bojům tvým nezaplá dennice!
Hervor
Ó, Angantyre, slyš! Mé dědictví mi dej!
Svůj neurážej rod tak hrdých bojovníků!
Ó, dopřej žízni mé krev vyssát vražedníků,
neb jinak, Femis ví, vlk v hrobě tvém si rej,
Tvé kosti vyrvi mu a skruš je v okamžiku!
Angantyr
Ó, dítě, dítě mé! Zřím, silný je tvůj duch.
Tak můž’ jen mluviti dceř reka, jaký jsem,
tak vrátit lze mi čest, jež zhasla v boji zlém.
Zde nesmrtelný meč, jím švihni směle v kruh!
Jdi, pomsti mne a mři, jak rekyně! Jej vem!
To pravil Angantyr a hrobu svého tíž
zved’ jako strašidlo, zrak vytřeštěný, vstal,
svá ztuhlá ramena příšerně otvíral,
z nichž s jílcem železným meč těžký vypad’ již.
„Jej vem’ a sbohem jdi!“ rek bělozubý prál.
A než si v hrobě svém na záda ztuhlá leh’,
než skřížil páže své a usnul pro vždy tich’,
meč Hervor pozvedla, jenž jako blesk se mih’,
se vzpjala jako stín, co vlas jí větrem šleh’
a skokem zmizela do temnot půlnočních!