Nová řada básní/Klytie
| Nová řada básní | ||
| Hypatie | Klytie | Krajina |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Klytie |
| Autor: | Charles Marie René Leconte de Lisle |
| Původní titulek: | Klytie |
| Zdroj: | LECONTE DE LISLE, Ch. M. R.: Nová řada básní. Praha: J. Otto, 1901. s. 15–18. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Jaroslav Vrchlický |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Ó, tajné stezky v lesích, vy zdroje svěžích břehů,
vy sluje s révy listím, kam třpytný vniká den,
ó, platany, jež zříte na dívek z Hylly něhu,
pod hustým listím vaším když přepadne je sen;
Ten Bůh již neuspí mne ve vašem tichém skrytu,
když poledne, jež sálá, žhne vaši těžkou snět.
Ó, naslouchejte, lesy! čím lkám v svém tajném citu
své vlijte zapomnění, svůj klid v tůň mojich běd!
Mé dny víc neprchají dnů sladkých po rozmaru.
Ach, tak zdroj nebyl jasný, jenž koupá křoviny,
z pěn jehož stříbra pijí na mechu ptáci v páru
a kde se scházívají srn krotkých družiny.
Mé oči v slzách tonou, má Musa v pronevěře
má opustila ňadra, vlá jiná láska tam,
ó, mladé písně, tlum váš ať ruče v dál se béře,
pro vás a pro svou radost jen zapomnění mám.
Mně o Klytii mluvte, ó hory, loubí stinná!
Ó, přešťastný ty zdroji, pln lesků blankytných,
zda břehem zpívaje si, kde šumná kývá třtina,
Klytii nezlíbal jsi posvátných nožek sníh?
To Sicilských hor srázných je Nesmrtelná, bílá!
Ó, druzi Ericinu, i s druží líbeznou,
ó, tužby zlatokřídlé tam vedle mne, kde milá
hruď moji překvapila svou krásou vítěznou!
Neb Ionie a Korint, Atheny božské vznesly
zjev její ve mramoru, jenž věky přetrvá,
trirema svatá skloní se před ní svými vesly,
ji Afroditou nazve, jí místo v nebi dá.
Klytie hyacientem své ozdobila skráně,
šat její u kolenou jest zdobně podvázán,
květ v běhu sotva zčeří a trávu, mojí ráně
se krutý směje Eros zle na mne rozhněván.
Ó, nymfy našich lesů, ó, dcery Kybeliny,
ký bůh drážditi bude vás svými sliby teď?
Ó, bohyně, již kvilte! jste před ní pouhé stíny,
neb jí přes hrdlo proudem vlas padá, zlatá změť!
A jarního lesk hlohu rty její svěží mají
lesk hlohu, v kterém v rose pták z jitra zazpívá,
a božské zářné jasy ve očích jejích hrají,
jež urna ráno keřům do ňader nalívá.
Smích oslnivý kvete na mladé její tváři
a tvarem dokonalým jest nahá její páž,
jak sníh jest rámě její, kde zora plá a září
jí v bezstarostném kroku kvést lilje uhlídáš.
A postavou jest velká jak lovkyně ty pyšné,
které se mihnou lesy, když loučíme se s dnem,
jež vlas jí nadzvedají ty vánky sladkodyšné
hned prodchnuty jsou láskou a mládí sladkým snem.
V ráz pozorlivý pastýř do stáda svého běží,
jak slyší její hlasy, nechť třeba žní je čas,
hyblejské včely jistě jest bzukot méně svěží,
než líbezných pln písní jest z jitra její hlas.
Šat řasnatý a cudný, jenž údy její halí,
víc než opona chrámu mé zraky může zmást,
mé srdce stane v tluku, v něm záhyb chytit malý,
jej zřít a zapomínám v ráz bohy své i vlast.
Erote, nesmrtelný ty june, šípy tvoje,
jež ranívají srdce, jež nezahojí nic,
skryj aspoň čelo její nad jasné proudů zdroje,
jí rci, kterak jest krásná, že milovat má víc!
Když obměkčiti nemůž’ nic přísnou krutost její,
ni syringy hlas měkký, ni dary, jež jí dám,
ni slzy moje, oči noc dlouhou které lejí,
že na šťastnějších březích si lék svůj vyhledám.
Ne! raděj mladost celou chci strávit v její službě,
chci milovati jařmo, jímž zde mne spoutal Bůh,
však brzy v družném stínu jí dostihnu v své tužbě,
kde, Hade tajůplný, se tmí tvůj šerý luh
Tam ve svatých myrt stínu se naše ruce spojí,
tam v pláči na mé srdce ty klesneš, Klytie…
Žel, smrt krev čistou vezme tvé hrudi jako mojí
a z mladých polibků nám slast božskou vypije!