Nová řada básní/Ekhidna

Nová řada básní
Lianová fontana	Ekhidna	Důvody svatého Otce

Údaje o textu
Titulek:	Ekhidna
Autor:	Charles Marie René Leconte de Lisle
Původní titulek:	Ekhidna
Zdroj:	LECONTE DE LISLE, Ch. M. R.: Nová řada básní. Praha: J. Otto, 1901. s. 100–102. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Když z rodu Uranova se narodili králi
Ekhidnu Kalirhoe počala v sluji ztmělé,
půl plaza s šupinami na dolejším svém těle,
půl nymfu, jejíž oči jas čirý lijí v dáli.

A Chrysaor byl otcem nestvůry krásnolící,
jež matka Kerberova jest s jícny padesáti,
jejž podle břehu černých vod v pekle slyší řvati
víc mrtvých zástupové bez hrobů těkající.

Jí stará matka Gaia ten prazdroj věcí, světa
ve stržích Arimosu sluj prohloubila valnou,
práh plný květů tajil sluj nehostinnou skalnou,
a tam bydlela ona zlá nymfa růžnoretá.

Žár slunce pokud velký poléval valné lesy,
hor svahy s doly všemi i město zalidněné,
i staré vlny moře i řeky rozpěněné
sluj neopouštěla a drsné její tesy.

Však sotva Hermes ukrad’ a ztopil ve sláň šerou
Hyperiona syna vše plápolavé krávy,
Ekhidna zjevila se, kde jícen sluje tmavý,
svůj skrývajíc hřbet lstivě se skvrnou tisícerou.

Prs nahý, tuhá šíje jak bílý mramor plály
a vlhká, rozvlněná se třásla kštice hnědá,
a jasná její tváře se jako měsíc zvedá,
tmou v jiskřivém jíž smíchu se její rtové smáli.

Pět začla. Nocí valné se třásly harmonie,
lvi velcí řváti začli kol štváni lásky chtíčem,
a muži sbíhali se zlým pod rozkoše bičem,
tak vrahy lákávají před sebe Erynie.

„Já Ekhidna jsem slavná, jsem dcera Chrysaora,
jsem mladistvá, jsem panna, vás lákám mladé muže,
má tvář jest jako jab’ko, jež barví nachy v růže
a v černých vlasech mojich se jiskří zlatá zora.

Bláh, kdo mnou milován jest, kdo miluje mne, blažší,
jej trudné péče více nespálí v srdci líném,
já opojím ho zcela tím žhavým, horkým vínem,
jímž smrtelný se člověk až ku Kronovci vznáší.

Ó kterak bude šťastný on mezi žijícími,
krev nesmrtelná bude mu v žilách kolovati,
on probudí se vesel na vršcích bez závrati,
kde Bohů byt je výše nad sněhy, větry zlými.

Bez počtu do rozkoší já ponořím jej klínu,
jež budou věčně trvat jak potrvá blesk živý,
bez konce políbením jej zkolébá ret chtivý,
až lesk mých očí vzplana zazáří v jeho stínu.“

Tak jista krásy svojí bohyně krutá lkala,
se zrakem plným žáru na prahu sluje pěla,
co ňader velkých tvarů nádherná plnost skvělá
vchod zkrvácené sluje a úzké ukrývala.

A jak můr nočních zástup divokým kráčí spěchem,
je zářná barva ohně blíž láká, tak se řítí
a „Já miluji tebe!“ a „Já chci Bohem býti!“
řvou a ji zahrnují své vášně palným dechem.

O těch, jež obejmula svou paží v zuřivosti
víc nikdo nezvěděl a kouřící se krví
tam syrové jich maso zhlt netvor krásnobrvý
a ve hluboké sluji čas sbělil jejich kosti.