Noc na Karlštejně/Jednání třetí

Noc na Karlštejně Jaroslav Vrchlický
Jednání druhé	Jednání třetí

Údaje o textu
Titulek:	Jednání třetí
Autor:	Jaroslav Vrchlický
Zdroj:	VRCHLICKÝ, Jaroslav. Noc na Karlštejně. 3. vyd. Praha : F. Šimáček, 1893. s. 82–115. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Scéna jako v jednání prvním.

Výstup 1.

S levé strany přichází z purkrabství purkrabí karlštejnský a Pešek Hlavně.

Purkrabí: Co? — Výmluvy! — Tak jsme nedělali my, když jsme byli mladí. Tu šlo vše rána na ránu jako kladivo na hřebík.
Pešek: Nuž, tedy bez výmluv, pane purkrabí, užiji tvého přirovnání.
Purkrabí: Jen dej pozor, pane podčeší, abych nebyl při tom hřebíkem.
Pešek: Nu, to nevím právě, jaký osud ti připadne, pane purkrabí!
Purkrabí: Nač mne tedy, u všech ďasů, dráždíš? Celý den nevyjdu z honu a shonu, a večer, sotva utřu s čela pot, ještě přijdeš ty a chceš zase Bůh sám ví co nemožného.
Pešek: Však neslyšel’s ještě prosbu mou a již ji zamítáš, jak tvým obyčejem.
Purkrabí: Protože vím napřed, že je pošetilá, jak vy mladí jen vůbec vymyslit si můžete, samá hloupost a samý tret! Jdi k šípku již a mluv. — Těch návštěv dnes a trochu ne oddechu. — Co mlčíš?
Pešek: Vidím, že nejsi v dobré míře, pane purkrabí, a nebudu tě tedy obtěžovat. Dobrou noc! (Chce odejít.)
Purkrabí (rozhorlen): To by ještě scházelo! Teď chce mlčet! Nejdříve mne vyvede na vrch střechy a pak mne tam nechá stát s otevřenými ústy! — Ale nový to opět doklad statečnosti a dobrého vychování nynější mládeže. Samý mluvka, ale skutek utek. To my za našich časů si dovolit! — Měl jsem tě za chytřejšího, pane Pešku. Myslil jsem, že’s povaha mužná, odhodlaná k činu, a ty zatím jen jazykem šermuješ, jako ostatní. Máš co dělat, abys napravil v mých očích svou vinu.
Pešek: Nu, tedy, když se ti tak líbí, pane purkrabí, věz tedy plnou pravdu. My jsme jednali!
Purkrabí: Kdo? Tu ho opět máme! Samá neurčitost a samé vytáčky! My jednali! — Kdo je to my? — A co jsme jednali? Co to je? — Jak jsem povídal, bude to asi hodný nerozum a pěkná pošetilost!
Pešek: Nu, ale vždyť jsem posud neřekl!…
Purkrabí: A snad já ti v tom dokonce překážím? Ne? Tobě je to věru podobno, myslit si cos takového. Je to konečně mou vinou, že tu hodnou chvíli pro nic a za nic klábosíme, že se rozčiluju a zbytečně zlobím?
Pešek (stranou): Jak se teprve bude zlobit, až všecko zví. (Nahlas.) My jsme tedy jednali!
Purkrabí (s rostoucím hněvem): U všech čertův, už odejdu! Mám toho právě po krk!
Pešek (k sobě): Ať se vzteká, jak chce, musí být mým spojencem, ven to musí. (Nahlas.) My jsme tedy jednali.
Purkrabí: To už je s tebou k zbláznění! — To slyším po třetí a stále nevím kdo.
Pešek: Alena a já. — Nebo lépe, Alena sama.
Purkrabí: Nebo ještě lépe, ty sám a nejlépe, ani ona, ani ty, a vím zase tolik co dříve. Ale něco ti povím, pane šenku. Upřímné slovo. Zase, jak slyším, začínáš tu starou písničku, kdežto jsem ti několikrát výslovně pravil, že mi do toho praničeho není, a víš dobře, do čeho mi nic není, do toho se nemíchám. Můj bratr, otec Alenin, má svůj rozum, a chce-li zrovna, aby jeho zeť nosil rytířské ostruhy, nemůže mu to nikdo za zlé míti, a nejméně já, jeho bratr, který tak dobře si dávám zakládati na erbu Wartenberských, jako on. To ti však nemusí být také k urážce. Žij a jednej, bys erbu získal, a dostaneš Alenu; něco za něco. Alena, je-li hodná dcera — rozumná říci nemohu, nebo to víš sám nejlépe, že není — poslechne, a ty se přizpůsobíš poměrům, a pak — oba dohromady máte ještě času dost. To je moje poslední slovo v této záležitosti, a teď mně juž jednou dej pokoj. Dobrou noc! Můžeš čekat! (Chce odejít.)
Pešek: Čekat — kruté slovo, pane purkrabí, stáří ovšem jest juž zvyklé na čekání…
Purkrabí: A mládež ať se učí. S Bohem. (Odchází.)
Pešek (k sobě): Zarytý a tvrdošijný jako vždy — ale nemohu mu pomoci. (Nahlas.) Pane purkrabí, ještě slovo: to, co jsi slyšel z mých úst, nebylo to pravé, proč jsem chtěl s tebou mluvit. — Jiná věc, věc velké váhy mne sem vedla…
Purkrabí: Vždyť jsem si to myslil! — Takoví jsou všichni! Chce něco a za chvilku chce něco jiného. Bylo to to pravé a nebylo to to pravé. Na konci neví sám, co chce, a musí si sáhnouti na hlavu, aby zvěděl a se přesvědčil, sedí-li mu ještě na plecích, anebo-li mu ulítla. Ó, Bože, to je k zbláznění! — Co tedy chceš — ale rychle!
Pešek: Stalo se něco.
Purkrabí: Pro rány boží! Teď to začne znova. Zase mne týrá a neřekne co. — A kde se to stalo?
Pešek: Zde na hradě.
Purkrabí: A bude to mít zlé následky, to já už znám, všecko vím napřed — samé zlé zprávy, samé pletichy, samé hlouposti. Vždy někdo něco vyvede proti rozkazům císaře, a já to musím pak srovnat. — Já, jen já, vždy jen já musím sníst, co jiní nadrobili. Pěkný to úřad, pěkné to hospodářství! — Ale tedy k čertu mluv, co se stalo?
Pešek: Na hradě jest žena.
Purkrabí (spráskne ruce): Svatý Palmatie! To nám chybělo! A kde jest? Proč ji tu trpíte? — Proč jí nevyvedete? Dám ji vyštvati z hradu. — Kdo je to?
Pešek: Alena!
Purkrabí: Rány boží! Kdo tohle spískal?
Pešek: Ona sama.
Purkrabí: To je pěkné nadělení! Co jen řekne císař, až se to doví! — Co teď jen počneme?
Pešek: Ano, co počneme…
Purkrabí (zuřivě): Ano, co počneme, to se jen řekne — ale proč se mi to neřeklo hned? — Nač jsem zde purkrabím? — Co? – Či to jest to vaše jednání, kterým jsi se před chvílí vychloubal? Děvče jest bez rozumu, proto jej máš míti ty. Co jen řekne císař?
Pešek: Prosím, bys jen nemyslil, pane purkrabí, že já ji sem vyzval — vše jest od začátku do konce dílo Aleny — nebyl bych ani ničeho řekl, ale zdá se mi, že král cyperský podezřivě ji obchází, že jistě něco tuší.
Purkrabí: Velké neštěstí! — Alena byla vždy ztřeštěna, ale že se odváží takové hlouposti — to jsem přece nemyslil. — A kde jest? — Chci ji vidět!
Pešek: V hlavní strážnici hraje s pážaty, jež mají stráž, v kostky, a kdybys ji viděl, jak obratně a nenuceně si počíná, jak jí ten oblek sluší, jak jí to jde všecko od ruky!
Purkrabí: Blázen jsi i s ní! — Jemu se to ještě líbí, on jest nadšen! — Obratně a nenuceně! — A rozumím-li, že oblek jí sluší, jest snad přestrojena?
Pešek: Ano, v šaty pážat tvé barvy.
Purkrabí: To nesnesu, to jest přespříliš hřešeno na mou dobrotu, to potrestám, pane šenku!
Pešek: To nepotrestáš, pane purkrabí!
Purkrabí: Však to potrestám!
Pešek: Však to nepotrestáš, neb jde o štěstí tvé schovanky, tvého miláčka, tvé Aleny!
Purkrabí: U vás jde hned všecko o štěstí! Každý komár sní hned vaši blaženost! Ale mně jde o přízeň mého císaře, to je také něco.
Pešek: Alena je tu, aby odešla odtud mou ženou!
Purkrabí: Alena je tu, aby tebe i mne uvrhla svým bláznovstvím v nemilost císařovu!
Pešek: Alena je tu, aby vyhrála sázku svého otce, kterou uzavřel s panem Ctiborem z Fuchsberka!
Purkrabí: Starý blázen, je vidět, že Alena svého otce nezapře. Ale co dělat, co dělat, jen cestu najít z toho bludiště!
Pešek: Mlčet, pane purkrabí — ať se celá věc rozpřede sama, jako sama se zapředla.
Purkrabí: A nač mne tedy tím znepokojuješ? Co mi do toho, já o tom nevím. — Viď, to’s chtěl míti pro případ, kdyby to zle dopadlo, zástěru, kam byste se oba uschovali! Známe to, známe. Strýček vždy musí vytahovat z popelu žhavé kaštany. Ale ne, tenkrát jste se se špatnou potázali, tenkrát budu nezlomný. Krátce a dobře: nevím o ničem, děj se co děj; a teď dobrou noc, vlastně skoro již dobré jitro. Obrácený to život vedeme teď na Karlštejně! To se dobře neskončí. Však’s mi dlužen ještě odpověď; nač jsi mne mučil a týral tím — co mi to toho?
Pešek: To má rovněž svůj důvod, pane purkrabí. Povede-li se plán Alenin, tu potřebujeme ještě ctihodného svědka, jenž by dotvrdil na slově i písmě pravdu, skutečnou pravdu, že Alena strávila noc na Karlštejně. Jí nebo mně by pan z Fuchsberka sotva uvěřil, namítal by, že jsme spolu srozuměni; císaře přece za svědka žádat nemůžeme, ale milý náš strýček zajisté dosvědčí…
Purkrabí: Čert vezmi vás, strýčky i všecky sázky vaše! — Já neusnu rozčilením…
Pešek: Ale dokážeš v čas potřeby, oč jsem tě prosil — vždyť blaho naše na tom záleží. Proto v čas jsem tobě všecko oznámil a teď mám čest poroučeti se tobě a přízni tvé. Dobrou noc! Dobrou noc, pane purkrabí! (Odejde.)

Výstup 2.

Purkrabí.

Purkrabí: Větroplach! Větroplach, ale srdce ryzí. — Pěkné to věru nadělení — ale co počít? Nejlepší jest mlčet, nevědět o ničem, dělat udiveného. Přece nemohu sám býti strůjcem neštěstí těch dětí! — Alena, má Alena! — Ale je to chyba, když vědí, jak je mám rád, pak hřeší jen na mou lásku. Nejlíp udělám, když půjdu spat — jen usnu-li rozčilením! (Odchází, v tom vejde s opačné strany vévoda Štěpán.)

Výstup 3.

Předešlý. Vévoda Štěpán.

Štěpán: Pane purkrabí, pane purkrabí! (Stranou.) Tomu nasadím něco do hlavy.
Purkrabí (k sobě): Co zas? — Nikdy pokoje! (Hlasitě, jde vstříc vévodovi.) Co poroučíš, pane vévodo?
Štěpán: Jen přátelské pokynutí chtěl jsem ti dáti, pane purkrabí.
Purkrabí: Mně? (K sobě.) To zase bude pěkné nadělení! (Hlasitě.) Hořím zvědavostí, pane vévodo, musí to býti věc velmi důležitá.
Štěpán: Že tak pozdě tebe zdržuji, chceš říci: ovšem velmi důležitá, a týká se v první řadě tebe, jakožto purkrabího.
Purkrabí: Mne? Jakožto purkrabího? (Stranou.) Ten juž ví všecko! Já však nevím ničeho. (Hlasitě.) Hořím zvědavostí…
Štěpán: Nemýlím-li se, jest zákaz, že nesmí žádná osoba ženského pohlaví býti přes noc na Karlštejně?
Purkrabí (stranou): Juž to ví, není vyhnutí! (Nahlas.) Ano, tak jest, velmi přísný zákaz, velmi přísný.
Štěpán: Za jehož zachování ručí císaři v první řadě pan purkrabí.
Purkrabí: Ano, ručí — aleje snad porušen zákaz Jeho Milosti?
Štěpán: Líto mi, že já cizinec a host, musím to oznámiti panu purkrabímu. Zákaz jest porušen, a způsobem takovým, že to připouští jedinou domněnku…
Purkrabí: Tvá řeč mne naplňuje hrůzou, pane vévodo…
Štěpán: Ano, jedinou domněnku, že o přítomnosti této dívky ví buď pan purkrabí…
Purkrabí: Ne, ten neví o ničem.
Štěpán: Tedy ví o tom císař sám!
Purkrabí: Císař sám — možná — já nevím! A co my v tom zmůžeme, pane vévodo? Je-li tomu tak, jak pravíš — pak ovšem… Ale prosím tě, co víš o tom?
Štěpán: Jeho Milost král cyperský setkal se u dveří ložnice císařovy s panošem, který panoš byl…
Purkrabí: Pan Pešek Hlavně, šenk císařův.
Štěpán: Který panoš byl dívka — v šatu tvé barvy, pane purkrabí.
Purkrabí (k sobě): Či by se Alena odvážila až v předsíň císařskou? (Nahlas.) To je mýlka, pane vévodo! To nemůže být!
Štěpán: Král cyperský se nerad mýlí, pane purkrabí.
Purkrabí: Jsem zdrcen tou zprávou, pane vévodo! Ale co zbývá dělat?
Štěpán (jizlivě): To je přece zjevné. Víš-li, nebo domníváš-li se, že císař o tom ví, pak ovšem nezbývá než mlčet a kořiti se nejvyšší vůli nejmocnějšího císaře; myslíš-li, že o tom císař neví, pak jest aspoň pro tebe nejdůležitější věcí hájiti sebe a úřad svůj — ospravedlniti se císaři před celým dvorem, dokázati, že’s nevinen, že nevíš, jak mohla sem žena vplížiti se…
Purkrabí: A myslíš, pane vévodo, že císař neví o tom…
Štěpán (ironicky): Jeho Milost přece jest povznešena nad takové malichernosti.
Purkrabí: Pak se ovšem musím ospravedlnit, musím dokázat svou nevinu.
Štěpán: Ano, a to hned, čím dřív, tím líp.
Purkrabí: Hned ráno.
Štěpán: Co ráno? Ještě teď v noci. Tomu přece nemůžeš připustiti, aby s tvým vědomím byla dívka po celou noc v předsíni ložnice Jeho Milosti. Pomni přece na svůj úřad, odpovědnost za osobu a čest císařovu — lidské řeči…
Purkrabí: Ovšem, ovšem. — Ještě dnes, a to hned. — Ale což abych se přesvědčil, kdo je vlastně na stráži?
Štěpán: Ano, to bude to nejlepší, přesvědč se sám, a shledáš-li má slova pravdivá, zburcuj hrad a ospravedlň se před vladařem.
Purkrabí: Děkuju ti, pane vévodo — jdu se podívat do předsíně císařovy. Ó, Bože, jak to skončí, jak to jen skončí! (Odejde.)

Výstup 4.

Štěpán (sám): Toho jsem již pobláznil! — Byla-li to vskutku dívka, a přivede-li purkrabí císaře před celým dvorem do rozpaků, jsem pomstěn. — Je to sice mravenčí pomsta na takovém obru, jako je Karel IV., ale i ta je sladká. Dobrého pořízení, pane purkrabí! — Musím jít potěšit krále jerusalemského a povědít mu, co jsem vyvedl; nebude-li tím bližší cíle — aspoň se zasměje. (Odejde.)

Výstup 5.

(Pausa. Ze strážnice vystoupí Alena. Nejdříve se pečlivě na všecky strany rozhlíží, pak postoupí k lípě.)

Alena (sama): Nu — konečně! Jsem věru juž unavena tím přestrojením. Mezi davem panošů mne nikdo nepoznal — ale byla to práce zbýti se jich konečně a vyčkati tohoto okamžiku. (Rozhlíží se.) Ano, zde je ta stará lípa! — Měl by tu již býti pan Pešek — není to dvorné, nechat mne čekati tak dlouho o samotě. (Přechází.) Cítím chlad noci a on stále nejde. — Že by zapomněl, ani mysliti nemohu, spíše se zlobí, co jsem to vyvedla, (usedne pod strom na lavičku) ale nebylo již pomoci, něco jsem musila podniknout o své ujmě. — Jsem tak unavena od toho křiku — musila jsem si přihnouti také medoviny a kvasit se stráží, abych se neprozradila. — A ten Pešek nejde, a přece ví, že tu čekám. (Skloní hlavu do dlaní ve snění.)

Výstup 6.

Z domu purkrabího vyjde Pešek Hlavně.

Pešek (rozhlíží se, zhlédne Alenu a mluví přitlumeným hlasem): Aleno!
Alena (zvedne hlavu): Konečně! — Nu, pojď přec blíž! (Vstane a běží k lavičce.)
Pešek: Nejde to, Aleno…
Alena: Proč?
Pešek: Nesmím.
Alena: Jaké to žerty, Pešku, opravdu nemístné žerty!
Pešek: Nemohu. — Neměl jsem ani vyjíti — ale to víš, láska k tobě.
Alena: A proč nemůžeš?
Pešek: Slíbil jsem to arcibiskupovi Arnoštovi. — Viděl jsem tě a musím zpět jít.
Alena: Můj drahý! S tím slibem to nebude tak do opravdy. — Aspoň chvíli, Pešku! — A proč jsi to slíbil arcibiskupovi?
Pešek: Sám nevím, proč — chtěl tomu, a co mi slíbil, stojí za to, bych slib svůj dodržel. Rytířské ostruhy, Aleno! — Ale mlčet! (Klade prst na ústa.) Vidíš, že se také starám…
Alena: Jdi, ty mne škádlíš…
Pešek: Musím zase jít — ale víš, jeden polibek by neškodil.
Alena: Rač si tedy proň přijíti.
Pešek: Když nesmím…
Alena: Tož tam zůstaň bez polibku!…
Pešek: Ukrutná! — Aspoň o krok se přibliž, odvážím se také na jeden krok — dále nemohu. (Mezitím objevil se v pozadí vévoda Štěpán a král Petr cyperský. Oba zůstanou v pozadí a mluví stlumeným hlasem.)
Štěpán (ukazuje Petrovi Alenu): Ano, právě, toť ten panoš.
Petr: Kterého jsem vyplašil v předsíni císařské; týž vzrůst, týž šat — nemám chuti vzdát se tak lehce.
Štěpán: Jen směle, pane bratře!
Petr: A hleď, má zde dostaveníčko. — Což abychom jim tu radost překazili?
Štěpán: Spíš je pozorujme chvíli, až se zcela přesvědčíme.
Petr: Toho věru již nepotřebujeme. Dva mladíci přece v noci dostaveníčko si nedávají. — (Alena a Pešek mezitím posuňky znamení si dávali.)
Pešek: Tedy o krok, Alenko, o jediný krůček…
Alena (učiní krok ku předu): Tento ti obětuju, ale pouze ten jediný; víc nesmím obětovati své hrdosti.
Pešek (učiní také krok): Krok tvé nožky není, Aleno, v žádném poměru s mým krokem: když já udělám jeden, musíš udělat aspoň dva.
Alena: Jsi jako vždycky neskromný — to by bylo trochu mnoho. Na jeden krok se ještě odvážím — ale rychle. (Učiní krok ku předu, Pešek rychle dva kroky a leží si v objetí.)
Alena,Pešek (najednou): Můj Pešku! Má Aleno!

(Pausa, Petr a Štepán šeptajíce ustupují více do pozadí.)

Pešek: Za chvíli takovou bych dal deset životů…
Alena: Já věděla, že přijdeš… zůstaň —
Pešek: Nevzpomínej toho — čas prchá a musím jít.
Alena: Můj miláčku!
Pešek: Co je ti? — Ty se chvěješ. — Slzy v tvém oku…
Alena: To štěstí!
Pešek (vede ji na sedátko pod lipou): Ty klesáš. — Ó, má drahá! (Sednou. Alena má hlavu na rameni Peškově.)
Štěpán: Tuším, že jsme viděli dost!
Petr: Teď je nejpříhodnější chvíle, chceme-li je vyplašit.
Štěpán: Lépe bude, půjdeme-li vyhledat purkrabího. Hledá ptáčka nahoře v předsíni císařské, a on se zde zatím cukruje.
Petr: Věru, takhle se nezachází s panošem. — Pojďme, pane bratře, purkrabí bude mít radost. (Odejdou.)
Alena: Hleď, co je hvězd na nebi!
Pešek: Vidím všecky v očích tvých a planou z modra jich krásnější než z modra nekonečné oblohy.
Alena: A co chce arcibiskup? — Za jakou příčinou jsi vězněn dnes?
Pešek: Řekl jsem ti, že nevím. — Ale kdož by teď hlavu tím si lámal, teď mizí svět kolem, co hlava tvoje leží na srdci mém. (Objetí.)
Alena: Někdo přichází.
Pešek: Skryjme se.
Alena: Ale kam?
Pešek (naslouchá): Jest jich více, a tuším, že jdou s pochodněmi.
Alena: Jsme prozrazeni, prchněme! Zdá se mi, že jsou nám na stopě; král Petr s očí mne nespustil při stole.
Pešek: Pojď do purkrabství, tam tě hledat nebudou.
Alena: Ó, nikoli — co by řekl strýc! — Naopak, myslím, že tam by nás nejdříve hledali.
Pešek: Naopak, Aleno, strýc ví o všem, sdělil jsem s ním všecko.
Alena: A zlobil se, zuřil…
Pešek: Ovšem, ale věřím pevně v jeho dobrotu, (nové kroky) tam jsme jisti, rychle! (Táhne Alenu ke dveřím do purkrabství a otvírá je.) Zavřeno. — Co nyní?
Alena: Nezbývá, než abychom oba prchli do strážnice.
Pešek: Tedy rychle! Bezpečni tam ovšem nebudeme, ale co nám zbývá? (Odejdou v pozadí do strážnice.)

Výstup 7.

Vejdou vévoda Štěpán a král Petr.

Štěpán: Hrdličky juž ulétly — to je škoda!
Petr: Tvá to vina, pane bratře, měli jsme na ně ihned udeřit; co s purkrabím?
Štěpán: Však nebudou daleko, a my juž nepovolíme. My s jedné a purkrabí s druhé strany je vezme do kleští.
Petr: Ubohý stařec, chvěje se celý rozčilením, ba šel i vzbudit císaře. Teď to začne!
Štěpán: Pojď hledat dále naše cukroušky. — Snad se uchýlili do strážnice. Ten panoš má opravdu vkus. (Odejdou do strážnice.)

Výstup 8.

Vystoupí Karel IV., za ním Arnošt.

Karel IV.: Tak to nepůjde, milý Arnošte! — Pan purkrabí sám všecko svým láteřením překazil. Pamatuj, co jsme povinni své důstojnosti!
Arnošt: Purkrabí jedná, jak úřad jeho mu velí. — Teď musíme…
Karel IV.: S barvou ven — jiného nám nezbude. Každá lest je nás nedůstojna. — Co na tom? Císařovna přijela za mnou. Zalíbilo se jí tak.
Arnošt: To lépe řekneme, že vyjela si časně z rána na hon do lesa a ztratila svůj průvod a zabloudila; co přirozenějšího, než že hledala zde útulku?
Karel IV. (přemýšlí): Zabloudila. — Ale její přestrojení?
Arnošt: O to juž jest postaráno, Milosti. Když jsem slyšel, jak purkrabí bouří v předsíni, odvedl jsem císařovnu točitými schody do podhradí, kde se může pohodlně v dolejší jizbě převléknout.
Karel IV.: Nu, a dále?
Arnošt: Mezitím, co bude purkrabí láteřit a hledat domnělou ženu, budeš ty státi na svém, že nevěříš tomu, a že chceš na vlastní oči se přesvědčit, že chceš sám vidět vinnici. Patrně sběhne se celý hrad; v zmatku tom vstoupí Její Milost do nádvoří, jako by právě přijela. Půjdeme jí vstříc, její neočekávaný příchod zmate všecky a odvrátí jejich pozornost od hledání dívky — aspoň na chvíli. Stojí-li purkrabí na svém, přejme mu tu radost, ať si hledá; ty můžeš jednati, jak tobě se zlíbí: buď zůstati zde s císařovnou, nebo volně odjeti na Karlík.
Karel IV.: Pochybuju však, milý Arnošte, že se tím spokojí naši hosté. Král Petr prohlížel dobře císařovnu v předsíni mé ložnice, víš, že se chtěl odvážit ji políbiti — pozná ji.
Arnošt: Nepozná ani on, ani vévoda Štěpán. V předsíni bylo přece pološero, nad to slušelo přestrojení císařovně výtečně, k nepoznání.
Karel IV.: Ale co když budou státi na svém, purkrabí se bude chtít ospravedlnit a vše do podrobna vyšetřit, a hosté naši, víš, jaký berou podíl na každém hnutí našem.
Arnošt: Nu, co si počnou? Ať hledají a vyšetřují. Tu radost, až bude Její Milost zde, jim dopřáti můžeme s lehkým srdcem. Jen spoléhejme na náhodu a důvěřujme ve štěstí!
Karel IV. (s úsměvem): Ty vše vysvětlíš a omluvíš — však slyším kroky.
Arnošt: A hlas purkrabího. — Teď opatrně!

Výstup 9.

Purkrabí. Arnošt. Karel IV., několik sluhů s pochodněmi a vytasenými meči.

Purkrabí (ještě za scénou): Jeho Milost juž opustil Karlštejn! Ó, běda, běda, jděte a hledejte, sto kop, kdo najde tu nešťastnici! (Vejde. Jak spatří císaře, vrhne se před ním na kolena.) Milost! Milost! císařský pane! Nehodný sluha tvůj skládá v ruce tvé úřad, jejž tak špatně zastával.
Karel IV. (udiven): Co slyším? — Co se stalo, pane purkrabí?
Purkrabí: Hledal jsem tě po celém hradě, nejjasnější vladaři — jistě již vyplašilo tě z komnat tvých to hrubé porušení tvého zákazu, že jsi na odjezdu, teď v noci! Ó, běda, běda!
Karel IV.: Co se stalo? Vstaň, pane z Wartenberka!
Purkrabí: Co stojí Karlštejn, co tuto hlavu šedivou nesu na plecích, nestalo se, co dnes. Jeho Milost král Petr a vévoda Štěpán viděli na vlastní oči, nelze mi tedy déle zapírat a stavět se nevědomým. Ale já jsem nevinen, Milosti. Já ani tu nešťastnici neviděl.
Karel IV.: Nešťastnici? — Nechápu ani slova, pane purkrabí.
Purkrabí: Tvůj úsměv dodává mi síly, abych se vyznal ze všeho. Můj bratr Mikuláš — znáš ho, jaký jest blázinek…
Karel IV. (k Arnoštovi): Co ještě uslyším?
Purkrabí: Má dceru Alenu, pravý to otcův kontrfaj; děvče jest zamilováno po uši do tvého šenka, pana Peška Hlavně.
Karel IV.: Proto přec nemusíš klečeti, pane purkrabí. — Však nač mi to všecko teď vypravuješ? Když se mají rádi, ať se vezmou, já Peškovi bránit nebudu!
Purkrabí: Ale bratr nechce svolit, dokud pan Pešek nezíská ostruh rytířských.
Karel IV.: Nu, snadná pomoc. Dáme mu je.
Purkrabí: To já také říkal, měli počkat — a ne dělat hlouposti, ale juž se stalo, juž se stalo. — Svrhni všechen hněv svůj na mne, ale ty děti netrestej!
Karel IV.: Já tu dívku ani neznám — já ji nikdy neviděl — ale posud nechápu, kam směřuješ, pane purkrabí?
Purkrabí: Viděl’s ji, Milosti! — Stála na stráži ve tvých komnatách.
Karel IV. (udiven): Na stráži? — V mé ložnici?
Arnošt (k císaři): Výborně! Je na falešné stopě!
Karel IV.: Nevšímal jsem si stráže. (Náhle přísně.) Znáš však rozkazy naše, pane purkrabí. Když to pravíš, je to asi pravda; jak tam přišla ta dívka?
Purkrabí: Otec její, můj bratr Mikuláš, vešel v pošetilou sázku s panem Ctiborem z Fuchsberka, že toho dokáže, by proti zákazu tvému dívka zůstala přes noc na Karlštejně. Alena zkusila to, hnána beznadějnou láskou k Peškovi. Má vina jest, že dostala se v přestrojení mých barev na hrad — ale v dnešním shonu a víru mohlo se to lehce stát i jinému. Já nevěděl o ničem, zapřísahám se svatým Václavem!
Karel IV.: Nyní chápu ovšem nemoc pana Peška. — Alena byla tedy dnes na stráži v mých komnatách? — To je věru trestuhodné, pane purkrabí. A v jakém šatu tam byla?
Purkrabí: V šatu mých barev, Milosti!
Arnošt (k císaři): V stejném šatu, jaký mi opatřil Pešek pro císařovnu. Výborně, jsme zachráněni!
Karel IV. (se zdánlivou rostoucí přísností): Toť dvojí přestupek, pane z Wartenberka. Zjevná neuctivost a nešetrnost k předpisům našim se strany pana Mikuláše a zpupná nedbalost ve službě, pane purkrabí! Vidím, že musím přísným trestem stanoviti příklad. I Pešek je vinen, zle se prohřešil!
Purkrabí: Tresci mne i jeho, ale jen Alenu ne, milostivý císaři! Dětský nerozum, a pak jedno, co všecko omlouvá —
Karel IV.: Nevěděl bych co…
Purkrabí: Láska, císařská Milosti!
Karel IV. (s úsměvem k Arnoštovi): Té ovšem k vůli musíme již dnes mnoho odpouštět. (K purkrabímu.) Uvidíme, co se dá dělat, pane purkrabí; třeba dříve vyslechnouti viníky, ty odvážné milence, kteří si dávají dostaveníčka v předsíni ložnice císařské!
Purkrabí: Věru, uznávám tu smělost…
Arnošt (k císaři): Která nám přišla vhod.
Karel IV.: Dej vyhledati vinníky, pane purkrabí, a přivésti je sem. Chceme na místě soudit a trestat!
Purkrabí: Ó, Bože, kde jen jsou, kde jen jsou! (Mezitím co dává v pozadí rozkazy strážím, vznikne za scénou hluk a třeskot mečů. Petr šermuje s Alenou, Štěpán s Peškem. Všichni vyjdou ze strážnice.)
Štěpán (za scénou): Drží se to děvče, jak pravý šermíř!
Alena (za scénou): A nepoddá se!
Pešek (za scénou): Tu urážku ti splatím, pane vévodo!
Petr (za scénou): Však já tě neopustím, pane bratře!
Karel IV. (postoupí v před): Jak? — Potyčka v mé přítomnosti? — Stůjte! (Na jeviště vrazí divoce Štěpán a Petr, šermujíce s Peškem a Alenou.)

Výstup 10.

Karel IV., Arnošt, purkrabí, Štěpán, Petr, Alena, Pešek, stráže a lid karlštejnský s pochodněmi.

Štěpán: Juž couvají!
Petr: Císař!
Alena: Běda!
Pešek: Však se nepoddáme!
Karel IV. (postoupí jim vstříc, velkým hlasem): Zarazte! Což ani velebnost císaře vášeň vaši zběsilou neudrží na uzdě? — Šílíte všichni dohromady? Aj, pane vévodo, divně ctíš pohostinství a zachováváš čest rytířskou — se zbrojnoši se potýkáš a s dívkami!
Alena: Císař ví všecko!
Pešek: Milost! Milost! (Oba pustí meče a klesnou před císařem na kolena.)
Štěpán (zastrkuje meč): Byl jsem nucen k boji, uražen tímto panošem, který jest dívkou.
Pešek: Já jen bránil svou nevěstu!
Štěpán: V hrdlo lžeš!
Karel IV.: Ticho! Mluvte bez vášně, ať mohu klidně souditi!
Pešek: Ve strážnici pustili se oba pánové v hru v kostky, při čemž za cenu dával pan vévoda čest mé nevěsty, tasil jsem, toť vše.
Štěpán: Nešlo mi o tvou nevěstu, pane šenku — chtěl jsem jen zvědět, kdo je tvůj spanilý soudruh — pak jsem ti chtěl povědět, jak pěkně šetříš zákonů císařských.
Pešek: Nuž, tedy věz, mou nevěstou jest Alena, dcera pana Mikuláše z Wartenberka…
Purkrabí: Nešťastné, zaslepené dítě!
Pešek: A co se rozkazů císařských týče…
Karel IV. (ironicky k vévodovi): Nech, já se poděkuju sám panu vévodovi bavorskému, jak bedlivě zastával v úřadě našeho milého purkrabího. Však dosti sporu! Odvážlivou hru jsi nastrojil, Pešku. Vidíš, bez tvé pomoci nám víno také chutnalo. Jdi, nemám tebe více potřebí.
Pešek: Milost! Milost!
Alena: Odpuštění, Milosti! Jediné já jsem vším vinna, Pešek nikoli! Na mne padniž veškeren tvůj hněv! (Kleká.)
Karel IV. (zvedá ji se země): Nerad bych se skláněl k zemi tam, kde rád se podívám okem k oku.
Purkrabí: Císař odpouští!
Alena: Milosti, díky, díky!
Karel IV. (s úsměvem): A poněvadž se ukázalo, že nám bez pana rytíře Peška —
Purkrabí (k Aleně): Rytíře, slyšíš?
Karel IV.: — víno také chutnati může, propouštíme ho ze služeb svých v plné milosti své a dáváme mu v uznání zásluh, jež získal si po léta o naši osobu, dům, který jsme získali od žida Ebruše na Starém Městě pražském; — o statky a jiné zboží postarají se pan Mikuláš i pan Ješek z Wartenberka.
Pešek, Alena: Ó, díky! Ó, díky!
Purkrabí: Sláva císaři! (K Aleně.) Ale nahnala’s mi strachu, ještěřičko! (Karel IV. rozmlouvá s Arnoštem v prostředku jeviště. Purkrabí, Alena a Pešek stojí po jedné, Štěpán a Petr po druhé jeho straně.)
Petr (k Štěpánovi): Nu, nejsem znalec, pane vévodo?
Štěpán: Škoda. Nepovedlo se.
Petr: Teď věříš, že mi zlomila meč a hodila pod nohy, když jsem jí chtěl dát v komnatě císařově políbení?
Štěpán: Teď nezbývá nám, než si navzájem gratulovati, pane bratře! (Tisknou si ironicky ruce.)

Výstup 11.

Předešlí. Alžběta.

(V tom ozve se troubení na podhradí, Všichni se obrátí, branou vejde císařovna Alžběta v obleku jako v prvním jednání.)

Všickni: Co to znamená?
Purkrabí: Toť fanfára, oznamující vznešenou nějakou návštěvu. (Vejde Alžběta.)
Všickni: Císařovna!
Karel IV.: Jaká to návštěva, paní má — a v tuto dobu? (Jde vstříc a políbí ji na čelo.)
Alžběta (v rozpacích): Vyjela jsem časně z rána do lesů kolem Karlíka na hon —
Arnošt (vpadne jí do řeči): A vzdálila se zajisté, nepovědoma cesty, příliš daleko?
Karel IV. (rychle za ním): A zabloudila snad?
Alžběta: Uháněla jsem tryskem za jelenem, jejž psi z brlohy vyplašili, a tak se stalo, že pojednou ztratila jsem směr cesty a zbloudila, až místo Karlíka bleskly mi věže karlštejnské vstříc. Co zbývalo, — i hledám pohostinství a přístřeší u svého vládce a pána.
Arnošt: Jaké to štěstí, že stojí Karlštejn, a věru stálo by za to zbořiti jej hned, jak jej opustíš, dostačilť úplně svému úkolu.
Karel IV.: Je mi líto, milý Arnošte, že nemohu sdíleti — snad poprvé — tvoje náhledy. Nejsem tak dvorský, i nad zákonodárcem jest zákon, a ten praví, že nesmí žena ani královna ubytovati se na Karlštejně. Doprovodím sám Její Milost na Karlík. Zákon je svatý!
Alžběta: Ty sám bys chtěl?
Karel IV. (s úsměvem): Ano, je to krásný a blažící pocit uváděti zbloudilé na pravou cestu. (Šeptem.) Budu tě dobře baviti. (Nahlas.) Povím ti, co zatím zde se stalo mezi milenci, které tvé zvláštní přízni doporučuji.
Purkrabí (představuje Peška i Alenu, kteří se hluboce kloní): Má neteř Alena a pan Pešek Hlavně.
Alena: Rytíř, strýčku!
Alžběta: A v obleku panoše? — A těchto barev?
Karel IV.: Cestou ti všecko vysvětlím. Pane purkrabí, dej osedlati koně.
Purkrabí: Hned se stane, Milosti. (Zavolá družinu královu ze strážnice a z hradu. Odchází.)
Karel IV.: Naši hosté (k Štěpánovi a Petrovi) vezmou, doufám, za vděk pohostinstvím naším ještě na několik dnů. My se opět vrátíme zítra, abychom společně užili jarních dnů v lesích berounských.
Štěpán (rychle k němu přistoupí, polohlasně): A moje záležitost? — Nemohu míti žádné naděje?
Hlas věžníka (vpadne právě): Dále od hradu, dále, ať nepotká neštěstí tebe nenadále!
Karel IV.: V tom slyšel’s určitě mou poslední odpověď, pane vévodo! (Štěpán se ukloní a vmísí se mezi dvořany.) A nyní na cestu! (Trouby. Napřed oddělení zbrojnošů. Císař s Alžbětou procházejí středem, všem laskavě kynouce. Za nimi druhé oddělení stráže s pochodněmi a družina Karlova, mezi nimi Alena a Pešek.)
Alena (žertovně podává ruku Peškovi): Vaši ruku, pane rytíři!
Pešek: Zde máš. Však nezapomenu co živ na tuto noc na Karlštejně! (Odcházejí.)

(Opona spadne.)