Nerůžová selanka/II.

Nerůžová selanka Eliza Orzeszkowa
I.	II.	III.

Údaje o textu
Titulek:	Nerůžová selanka
Autor:	Eliza Orzeszkowa
Zdroj:	ORZESZKOWA, Eliza. Nerůžová selanka. Praha: Ed. Valečka, 1883. s. 16–34. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	František Alois Hora
Licence překlad:	PD old 70

Ze předměstí za řekou, z labyrintu domkův a plůtků vycházela časem do města ženština nuzně oděná, ještě dosti mladá a kdysi hezká, leč nyní s tváří zmořenou, sežloutlou a bolestí ztrápenou. Její chůze a pohyby časem byly obratné, ano jevily i jistý vděk, ale nejčastěji byly nehezké a chvějné. Kdykoli obyvatelky předměstí potkaly ji jdoucí takovým krokem chvějným, s ošklivým, poněvadž bezmyslným úsměvem na rtech, a s horečným ohněm v oku černém, patrně kdysi krásném, říkaly: „Hle, naše Bětuška si dnes opět popřála!“

„Opila se!“ dodávaly jiné a smějíce se volaly: „Bětuško! hej, Bětuško! hýsáš dnes po světě, ale kde je tvá Martinka?“

Ženština časem žalostně potřásajíc hlavou odpovídala: „Ó bože můj, božínku! kde by byla? Což to nevíte? Ubožátko toulá se po ulicích! Mé ubohé děťátko! Můj ubohý, malinký červíček!…“ A počala hlasitě štkáti.

Nezřídka však zmínka o dcerušce místo pohnutí budila v ní hněv. Tenkráte křičela sousedkám: „A čert sám ví, kde ta tulačka běhá od rána do noci! Na provázku v chaloupce jí neudržíš! Oj, kdybych byla dívčině té…“

Ostatek dopovídala nesrozumitelným, bleptavým bručením, načež vcházela do jedné ze šenkoven, kteréžto výstavami láhví blýštících různobarvými tekutinami značily každý roh vedlejší ulice městské.

Takový stav nebyl však u Bětušky obyčejným a trvalým. Ona bývala někdy celé týdny a měsíce střízliva a pracovita, ve kterémžto čase posluhovala osobám, jež nebyly dosti zámožny, aby mohly vydržovati stálé služebnictvo. Zametala byty, myla podlahy, topila v kamnech, nosila vodu, časem i prala a šila, a všecko to dělala s velkou hbitostí, ochotou a zručností. Za příčinou těch vlastností, jakož i snad pro zvláštní výraz její tváře, ježto v černých jejích očích spočíval na dně hluboký smutek a v úsměvu svadlých rtů byl tichý žal, byla všeobecně oblíbena, tak že se mohli uběhati o její posluhu. Někteří ji přemlouvali, aby přijala stálou službu. Bětuška slyšíc to klopila oči a odpovídala tiše: „Kdysi… sloužila jsem v domech a… nedařilo se mi zle… ale nyní!… darmo již o tom mluviti!“

Zametajíc anebo stelouc lůžka hleděla k zemi, a na žlutém jejím čele vyvstávaly patrné vrásky. V řídkých chvílích sdílnosti říkala: „A což bych učinila se svou holčičkou, kdybych přijala službu? Vezme-li mne kdo pořádný do domu s děckem, a k tomu ještě s děckem takovým?“

A obávajíc se, aby slova její nebyla vykládána v neprospěch Martinčin, dodávala tišeji: „Ona sice není horší nežli jiné děti… ano snad je i lepší… velmi rozumná… ale — narodila se jinak…“

Kdykoli Bětuška pracovala a nezacházela do šenkoven, Martinka neukazovala se tak často na ulicích městských, a jestliže se tam ukázala, byla méně hubená, špinava a otrhána. Nežebrala pak také a starostlivě se vyhýbala hlučným bandám dětí pouličních. Po tom však přicházely zlé týdny a měsíce. Bětuška přestala choditi do práce do známých jí domův, a malá Martinka opět hladověla; vyzáblá a otrhaná, s modrými stopami ran na zádech a tváři bydlila opět na božím světě, na všech stranách otevřeném, běhala za osobami jdoucími po ulicích, prosila o almužnu někdy tichým mručením, a často, když byla hladova, pouze mlčky natažením malé ručky a se slzou lesknoucí se na přihaslé zřenici. Sedajíc na smetištích, na strouhových kamenech v úzkých uličkách, na vchodech do sklepů v některém těsném dvorečku, hryzla kůrky chleba černé jako noc; spala u kostelův anebo pod stromy veřejných zahrad, a kostelní římsy a větve stromů chránily ji před sněhem a deštěm, a zavinujíce ve svůj stín malou, skrčenou její postavu, skrývaly ji také před zrakem strážců veřejného pořádku.

Takto však nenocovala často u kostelův a pod stromy městskými; neboť kdykoli obava před hněvivými výbuchy nepřítomné matky, samota a nudnosť ji vyháněla ze studeného a těsného kouta, jenž nazýval se jejím domem mateřským, nejmilejší jí ochranou byly vrby rostoucí u rybníčku ve hloubi rokle, anebo měkká a elastická stářím střecha chatrče, v nížto bydlila stará Vrbová, tetka a pěstounka Vládkova.

S Vládkem se znala, odkud mohla se pamatovati, že je živa. Bětuška bývala často u Vrbové, kterážto zabývajíc se dohazováním čeledínův a půjčováním peněz na zástavy a úroky chudým služkám, poskytovala jí příležitosti k výdělkům a po každé bouřlivé a v zahálce ztrávené době jejího žití trochu peněz za poslední nepropité hadry a těžké pro budoucnost závazky, kteréž jí odnímaly poslední naději, že se vyprostí z bídy.

Když Martinka byla ještě velmi malá, Bětuška přicházela k Vrbové s děckem na ruce, a vcházejíc do chatrče na dlouhé a často bouřlivé rozpravy, nechávala ji před prahem. Tehdáž Martinka časem se válela po hladké trávě anebo přimrzlém blátě na příkré stráni rokle a padala do zelenavého rybníčku. Voda tam byla ticha a u břehů mělka; přes to vše děcko ohlušené pádem, stlučené a ustrašené pozbývalo smyslův a oněmělo. Vládek je pokaždé vysvobodil. Okamžitě několika skoky sbíhal na dno rokle, stoupal do vody po kotníky, časem po kolena, bral dívčinku na ruce, a aby rychleji oschla a zpamatovala se, posazoval ji jako na křeslo mezi dvě tlusté a prohnuté větve vrbové. Tam ji slunce zahřívalo a vítr osušoval. Vládek sám jsa zavěšen na větvi, a obávaje se, aby nespadla se stromu, držel ji za límec hrubé košile, a časem také za vlasy, když jí byly již vyrostly a shustly. Martinka probouzejíc se ze mdloby, pozorovala, že je na stromě, a to ji naplňovalo takovou radostí, že zapomínajíc na přestálou katastrofu, dala se do hlasitého a dlouhého smíchu. Vládka nikdy se nebála, neboť on v takovém případě hledě na ni, pokaždé také se smál.

„Jakás ty směšná!“ volal, „kotálíš se dolů jako míč, a plusk! do vody. Kdyby mne nebylo, zůstala bys v rybníčku a snědly by tě žáby!“

Po té strašné poznámce Martinka široko otvírajíc oči tázala se: „Kde žáby?“

Tehdáž sotva uměla mluvit, a Vládek o tři léta starší nežli ona maje již hojnou zásobu zkušeností ze svého života, smál se nesrozumitelnému a roztomilému štěbetání jejímu, až se mohl popukati. Chtěje ji podrážditi říkal: „Kde jsou žáby? Nevidělas ještě žab? No dobře, hned ti je ukáži!“

Bral ji na ruce, snášel se stromu, načež kráčel po břehu rybníčku, hledaje zelené žabky, jichžto tam bylo množství veliké. Byl bos, oděn hrubým plátnem, a malinká holčička taktéž bosa, v košili na prsou rozevřené a ještě mokré šla za ním po trávě, kteráž na vlhké, mělké půdě rostla bujně, tak že časem dosahovala chlapci po kolena a jí až k rukám.

Ne vždycky zajímaly je žáby. Časem sedě s ní na stromě ukazoval jí ptačí hnízda, jež byl již dříve postřehl, a oba nahýbajíce se ku větví, kteráž pod nimi se kolísala, s otevřenými ústy a se zatajeným dechem dívali se na malá stvoření, jež kloníce z hnízda hlavičky pokryté kosmatým peřím, čekávala na přílet své matky. Když přiletěla, děti si netroufaly oznámiti si to na vzájem ani nejtišším šeptem; šťouchaly se jen loktem, ukazovaly prstem na hnízdo, a tváře jejich zářily radostí nevýslovnou.

Někdy se stromu se spustivše chodili oba mezi divokými křovinami, jimiž jeden bok rybníčku hustě byl porostlý, trhali a jedli drobný, zdivočelý angrešt, aneb třásli ze všech sil svých keři dřišťálovými, aby si na hlavy, ruce a pod nohy spustili déšť korálových jahůdek.

Všecky ty zábavy trvaly potud, až nahoře se ozval hlas Bětušky, kteráž nespokojeně a netrpělivě volala Martinku. Dívčinka na volání to počala spěšně a horlivě drápati se na stráň rokle; ale když úsilí její v té míře nejevilo účinku, Vládek bral ji na ruku a blaženou, smějící se nosil vzhůru s dlouhými poskoky.

Bětuška, kteráž od Vrbové vycházela nejčastěji uplakána a nezřídka již jen napolo při smyslech (šířila se zvěsť, že Vrbová se snažila opíjeti své klientky, aby z nich lépe mohla kořistiti), spatřivši Martinku, brala ji chlapci z rukou tak prudce, že dívčin smích okamžitě se změnil v pláč. A když Bětuška s hněvným bručením anebo posupně sklopenýma očima sestupovala v důl, na pěšince vedoucí ku předměstí dívčinka neustále se ohlížejíc očima uslzenýma hledala Vládka. On stál nejčastěji na hořejším konci pěšiny, a pokud mu nezmizela s očí, poskakoval, vyhazoval nohama a shýbal se k ní tak, že opět plným hlasem počínala se smáti. Časem házel za ní kousky dřišťálových větví, ulámané v rokli; ona pro ně natahovala ruce, a ležíc na rameni matčině poskakovala tak, jako by chtěla k němu odletěti.

Jednou, když jí bylo již pět let, přišla tam s matkou. Vládek se jí tázal, proč nepřijde nikdy sama do rokle.

„Bojíš se, či neznáš ještě cesty?“ pravil. „Bojíš-li se, jsi hloupá, neboť vlci tebe nesnědí, a neznáš-li cesty, lépe vyvaluj oči, kdykoli jdeš s matkou! Již jsi velká, můžeš choditi po světě sama!“

Dívčinka po krátkém přemýšlení pravila: „Zítra přiletím!“

„Přileť!“ odpověděl Vládek a dodal vážně: „Do města tě dovedu. Uvidíš, jak je to hezké!“

Nevíme, zdali Martinka nemohla této noci spáti v očekávání samostatné zítřejší výpravy, aneb z té příčiny, že ji zbudila matka, kteráž na úsvitě vzchopila se z bídné postele, a sebravši hrstku drobných peněz, jež obdržela včera od Vrbové, vyběhla do města, dosti na tom, že siné ranní mlhy zahalovaly ještě rokli a chatrč na její stráni zavěšenou, když Martinka se ukázala očím Vládkovým. Hošík, jenž přespal noc mezi vrbami, před chvilkou se probudil, a sedě u rybníčku s lokty opřenými o pozdvižená kolena a s bradou ve dlaních, ospalými očima hleděl na vodu nepohnutou. Byl hluboce zamyšlen. Dívčinka ho zavolala shůry. Pozdvihl hlavy, a spatřiv malou její postavu, šerou v siné mlze, zvolal: „Pojď!“

Začala sestupovati dolů, šlo jí to však s potíží neobyčejnou. Sklouzla několikráte na svahu, padala, vstávala a opět sedala. Vládek patřil na její námahu a nezdar s neoblomnou lhostejností. „No, dále!“ pravil, „jen dále! směle! Upadlas, nic neškodí! Nerozbiješ se, nejsi sklená!“

Sklená sice nebyla, ale když naposledy sklouznuvši skutalila se jako míč dolů až na kraj břehu, zaplakala hlasitě. Vládek přistoupiv pohleděl na ni s pohrdlivým politováním. „Hle! jaké jsou ty dívčiny,“ pravil, „ve tvém věku již jsem skákal po horách a lezl po stromech jako koza. Budeš-li vřeštěti,“ dodal, „chytím tě a hned budeš pryč! hodím tě za řeku a město…“

Okamžitě přestala plakati, a když vyňal ze záňadří kus černého chleba a přelomil jej na dvé, patřila naň v blahé naději s úsměvem na tváři polité slzami. Natáhla ruku a zvolala: „Dej! dej! dej!“

Potom oba seděli vedle sebe pod dřišťálovými keři, s nichžto kapala ranní rosa, a mlčky hryzli tvrdé kůrky chlebové. Hustá mlha, podobná sinému dýmu, kteráž na úsvitě naplňovala rokli, počala řídnouti a povznášeti se; vrby dříve v ni zahalené vysouvaly z ní nyní větve jako by ruce z plének znenáhla odvíjených; stříbrolesklé jejich listy chvěly se tichým šelestem, a na každém z nich blyštěl rosný briliant. Na temný povrch rybníčku padl zlatý paprsek sluneční jako dlouhý had, a dosáhnuv příbřežných kosatců vodních, rozsypal se na dlouhých listech jejich v tak velký chumáč jisker, že děti, stíhající jej zrakem, současně si rukama zakryly oči oslněné. Když pak sňaly ruce s víček mžikajících, vysoké kosatce stály před nimi celé v ohni; za nimi stráň rokle strměla jak ohnivě růžová skála; ve vrbách i křovinách hlohových ozýval se ohlušující zpěv ptactva; po siné mlze nezůstalo již ani sledu, jen povětří bylo ještě naplněno chladným vlhkem noci a nížiny.

Vládek pohleděl vzhůru. „Hle den,“ pravil, „tam daleko z toho lesa, jenž stojí naproti městu, slunce vyšlo!“

„Slunce vychází tedy z lesa?“ tázala se Martinka.

„Z lesa,“ odpověděl Vládek vážně, „tam naproti městu, daleko za poli je takový les, z něhožto slunce každodenně vychází.“

„A co potom?“

„Potom? či nevidíš co? Svítí na nebi.“

„A potom?“

„Potom… no zapadá za město, zapadá… zapadá a zmizí. A zmizí-li, hned nastane noc…“

Dívčinka se zamyslila, až po chvíli tázala se znovu: „A víš, kam jde?“

„Kdo? — Slunce? Kam by mělo jíti? Odejde pod zemi a spí.“

„Aha!“ ozvala se Martinka hlasem jásavým; „ale víš-li také, jak slunce spí?“

„A jak by mělo spáti?“ odpověděl hošík, „obyčejně… zavře oči a spí.“

„Inu ne! inu ne!“ zvolala dívčinka udeříc pěstkou jedné ruky na dlaň druhé; „slunce spí v takové veliké červené kolébce; u kolébky sedí moře a celou noc kolébá slunce, aby dobře spalo, a kolkolem leží hvězdy, ale nespí, poněvadž dávají pozor, aby nepřiletěl ten drak, jenž jezdí na větru jako na koni, a nesnědl slunce. Neboť kdyby snědl slunce, nikdy by již nebylo dne, obilí by nerostlo, zvířata by umřela, a lidé by ve tmách snědli jedni druhé…“

Když tak vyprávěla, Vládek na ni hleděl zvědavě a s podivením. „A odkud to víš?“ tázal se.

„Matka to povídala; matka mi někdy povídá takové hezké, hezké pohádky.“

„Aha!“ řekl Vládek s rozmyslem, „toť pohádka… No,“ dodal vstávaje, „pojďme do města.“

Martinka poskočila s radostí.

Šli. Když vstupovali na most vedoucí přes řeku, kteráž oddělovala předměstí od města, Martinka počala velmi se báti. Bylo tam mnoho jdoucích lidí a jedoucích na trh vozův a koní. Vládek pojav ji za ruku, počal jí vysvětlovati všecky zjevy jí nesrozumitelné a jemu již dobře známé. „Hle,“ pravil, „toť řeka, a to jsou čluny, jež převážejí lidi s jednoho břehu na druhý, a tu plují loďky… rybáci sedí na nich a loví ryby… no! neboj se! Kůň tebe nekousne… a ten sedlák nekřičí na tebe…“ Stanul a počal se smáti, až se za boky chytal. „Aj, aj, aj, František!“ volal, „aj, aj! jaký je čtverák, ten František! Stáhnuv sedlákovi sýr s vozu, utekl… a sedlák neví, kam se sýr poděl a křičí… Ó kdybych to jen uměl, stáhnul bych také…ale ještě nedosáhnu rukou tak daleko…“ Šel dále, táhna za sebou Martinku. Jda bručel tiše, více pro sebe nežli jí. „No, poněvadž má štěstí, je šťasten — ten František! Tak veliký má sýr! Jakmile jen ještě trochu povyrostu, budu to také uměti…“

Martinka ukázala mu na něco prstem, a tak byla v ekstasi, že nemohla promluviti ani slova. Konečně porozuměl, že předmětem jejího vytržení byl stůl s chlebem, preclíky a žemličkami, stojící u konce mostu. Před hodinou snědli sice po kousku chleba: ale nyní vidouce pečivo rozložené na stole cítili oba, že jsou velmi hladoví. Zastavivše se před stolem, upřeli zraky na předměty jim tak vábné, že Vládkovi až ústa počala se chvěti a velké oči Martinčiny naplnily se slzami. U stolu seděla překupnice, hlídajíc argovýma očima své zboží ve tlumu, jenž velkou vlnou plynul s mostu, a v němž místem tlačili se chlapci bosí, otrhaní, s obratným tělem a potutelným zrakem, jakož i dívčiny vyzáblé, rozsochaté, chorobné, chtivě vůkol pohlížející.

„No,“ šeptal Vládek své družce, „pojďme! Zde ničeho nepořídíme; ta čarodějnice hlídá své žemličky jako ďábel zatracenou duši.“ Chlapec měl již tu vlastnosť, že kdykoli jen cítil se rozhořčen, začínal mluviti o ďáblech, a žlutavé obočí se pohybovalo nad očima ostře blýštícíma. Martinka si utírala pěstkou oči uslzené. „Přestaň brečeti!“ křiknul na ni, „zaplačeš-li ještě jednou, opustím tě tu, a dělej si pak sama, co chceš! Bečíš, žes nedostala žemličky… no, mně se také chce jíst jako všem čertům, a bečím snad? Rozum je lepší nežli pláč! Uvidíš! Až se budeme vraceti, koupíme si několik žemliček…“

Šli dále.

Jemu bylo tehdáž osm, jí pět let. Jeho oděv sestával z plátěných kalhot, krátkého kabátku a hrubé košile na prsou široko rozevřené, její oděv z modré, činovaté sukničky, kteráž přepasovala košili svázanou u šíje špinavou, červenou stužkou. On měl na tmavých, zkrátka ostříhaných vlasech čapku zmačkanou, plnou skvrn a jemu tak velkou, že každou chvíli spadla mu na oči; ona neměla na hlavě ničeho kromě hustých, hedbávných vlasů, kteréžto hladkými pásmy splývaly na její ramena a leskly se na slunci jako zlato žhavě rozpálené. Oba byli bosi.

Tak vedouce se za ruce vešli do lidných ulic městských, již plných ruchu. Tu hned na počátku zastoupila jim cestu hromádka chlapců, v jichžto čele byl František, jenž tak zručně byl stáhnul sýr s vozu selského. „Vládku! Vládku!“ volali z daleka, „pojď na náměstí… sedláci ztrácejí s vozů brukve a mrkve… tak chutné…“

A skutečně skoro každý hošík měl v rukou syrovou brukev anebo mrkev.

František postřehnuv Martinku zvolal: „A co to, slečinku?“

„Toť Martinka!“ odpověděl Vládek vážně, a z celé síly své udeřil pěstí jednoho chlapce, jenž přiskočiv, chtěl štípnouti dívčinku do ramene.

Byla by se začala rvačka, kdyby toho nebývalo, že prostředkem ulice přijížděl se zavazadly vůz, do něhož byl zapražen pár poštovních koní. Chlapci ženouce se za vozem, chytali se za jeho zadní železa a věsili se na ně, až po krátké jízdě spadali na dlažbu.

Vládek ubíral se s Martinkou na náměstí. Nenalezli již brukví aniž mrkve, leč místo toho Vládek zdvihnul na dlažbě a opatrně schoval v záňadří umazaný a sešlapaný kousek nedokouřeného doutníku. Martinka zapomněvši na hlad, pohlížela na lidi okolojdoucí, na domy a výklady v krámech, až náhle Vládek trhnul její rukou a počal kráčeti rychleji. Dívčinka pospíchala za ním z celé síly malých nožek svých, až dohonivše nemladého muže v bohatém oděvu, jdoucího na chodníku, zvolnili krok, a Vládek počal mluviti hlasem slabým, jednotvárným: „Velmožný pane! milostpane nejmilosrdnější! slitujte se nad ubohými, opuštěnými sirotky! hoďte grošík na kousíček chleba! dejte prosícím, žebravým a z hladu umírajícím…“

Muž se neohlédl; Vládek zaslonil si obličej rukou a vyplazil za ním jazyk. Potom opět začal: „Velmožný pane! dobroději nejmilostivější! ubohé, hladové, nešťastné děti osiřelé! pohleďte okem milosrdenství…“

V tom okamžiku muž sáhnul do kapsy, a skoro ani se neohlížeje hodil na nataženou malou ruku měděný peníz. Vládek ukázal dárek Martince. „Vidíš!“ zašeptal, „za to již bude jedna žemlička pro mne… a chceš-li míti také žemličku, pros jako já…“ I zatáhnul ji stranou, kudy kráčela jakási paní vlídné, dobrotivé tváře.

Za několik hodin byli pak oba v pozadí malého dvorečku, z jehožto dveří vycházelo se do tiché, blátivé uličky poboční. Seděli na dlažbě pokryté tlustou vrstvou smetí, v koutku, jejžto tvořily dvě zdi s opadávající omítkou a s černými skvrnami vlhkými, pod zamříženými uvnitř okny zajisté jakési špižírny. Jedli žemličky, a Vládek učil Martinku rozeznávati peníze. „Vidíš!“ pravil ukazuje jí na dlani několik měděných mincí, „to jsou tři groše, to dva a toť groš… musíš dobře na ně se podívati, abys věděla, co potom dostaneš a mnoho-li třeba platiti za žemličku aneb za něco jiného… Hle, ta paní tam u fary dala desítigrošák… Udělí pokaždé… jakási dobrá paní… proto také, kdykoli ji spatřím, hned k ní letím… Znám tu již všecky, kdo dává a kdo nedává… i dle tváře umím rozeznati. Vidím-li, že nedá, nejdu… a ty čiň taktéž…“

„Ale já neumím!“ podotkla Martinka.

„Ej dovedeš! naučíš se! Já také kdysi neuměl, a nyní vidíš…“

„A kdo tebe naučil?“ tázala se.

„Aj kdo? nikdo! sám jsem se naučil… jako jiní tak také já… Poslouchal jsem, jak dědkové u kostela prosí… Říkají vždy takto: Velmožný pane! dobroději nejmilosrdnější! — Poslouchal jsem, poslouchal, a naučil jsem se…“

A po krátkém přemýšlení dodal: „Ten František je nejchytřejší! Vyprávěl mi všecko tak, jako já nyní povídám tobě… a… chtěl mne naučiti vytahovat pánům šátky z kapsy… neboť on to umí… ale já bych raději chytal holuby nežli vytahoval šátky… Až ještě povyrostu a odchovám si převodníka, budu chytati holuby…“

Martinka poslouchala poslední slova Vládkova jako pohádku o železném vlku. Nerozuměla tehdáž ještě úplně, co to jest převodník, chytání holubův, a jaký z toho může býti užitek aneb jaká v tom zábava. Bylo však patrno, že rozum soudruhův nesmírně jí imponoval, neboť upřela planoucí oči na jeho pohyblivou tvář, brzy plnou vážnosti, kdykoli blýskala hněvem, brzy opět svévolně a čtverácky zkroucenou.

Poživše žemličky vstali a odešli zase na náměstí, aby za desítigrošák, jejž obdrželi od „dobré paní“, podívali se ve stanu na gymnastickou produkci pouličních komediantů. Tam zněly divoké zvuky skřípavých a dudlavých nástrojů hudebních a tlačilo se hlučné obecenstvo nižší třídy. František se tlačil v zástupu, hledaje kapsy se šátkem, což tam těžko bylo lze nalézti, a když šaškové se žlutými čepicemi vyskakovali na blátivé jeviště, Martinka oběma rukama se držíc Vládka, jenž pro samou radosť a zvědavosť zapomněl na ni, třásla se od hlavy po patu bázní a rozkoší.

Slunce již zapadalo, když vraceli se do rokle. V chatrči staré Vrbové byla na stole rozsvícená lojová, čadící lampička; skrze okna žlutě osvětlená bylo viděti několik ženských i mužských osob sedících na lavicích u stolu, na němžto stála láhev pálenky s několika šálečky. U zdi uprostřed seděla malá, tlustá Vrbová, mající velký šátek na ramenou a bílý čepec na hlavě, a naproti ní dvě dívky mladé leč vyzáblé hádaly se s ní o něco a zároveň uštěpačně pokřikovaly na muže, kteřížto vyhlížejíce jako lokajové anebo kočí, nalévali jim pálenku do šálečků. Vládek nahlídnuv do vnitřku chatrče skrze jedno okénko po druhém, řekl Martince: „Pojďme do své chaloupky.“

„A kde je naše chaloupka?“ tázala se dívčinka.

„Tamhle.“ Ukázal na dno rokle, na něž ve soumraku počala již klásti se mlha bělavá. Usednuvše na břehu rybníčku, chvilku mlčky odpočívali. Potom, když soumrak vůkol vždy více hustnul, Vládek pravil: „Hle, šlo již spat.“

„Slunce?“ tázala se Martinka.

„Ano, slunce. Leží již někde v červené kolébce, a hvězdy kladou se vedle něho, aby k němu nepustily draka… Škoda, že nelze jíti podívat se na tu kolébku a na moře, jež sedí vedle ní!… Šel bych a vzal bych tě s sebou.“

„A proč není možná?“ tázala se opět dívčinka.

„No a jak? Kdyby tak člověk šel a šel, až by přišel na samý konec země, a chtěl by ještě dále jíti… spadl by tak asi… na příklad, jako se stolu. Ano divno mi velmi, že slunce nikdy nespadne a nepotluče se.“

„Aha!“ zvolala Martinka vesele, „poněvadž tam čeká na ně moře, kteréž je béře na ruce a nese do kolébky.“

Vládek chvíli přemýšlel. „Dobře mu, tomu slunci,“ pravil, „mne nikdo nikdy nenosil do kolébky…“

„A matka tvá tebe nenosila?“

Chlapec nahnul se s břehu tak nízko, že se zdálo, jako by nemluvil s Martinkou, ale s vodou.

„Mou matku odnesli na hřbitov hned po mém narození…“

„A otec tvůj nenosil tebe?“ tázala se Martinka dále.

Vládek opět mluvil k vodě: „Ten mne nikdy nenosil, nýbrž vzal a vezl hned sem k tetě…“

„A teta tebe nenosila?“

Vládek pozdvihl hlavy a zaťal pěsť. „Ta by mne nosila! ta čarodějnice! umí jen křičeti, klíti a šťouchati!“ A náhle se tázal: „A matka tvá tě nosí do kolébky?“

„Časem nosí,“ odpověděla dívčinka, „a líbá tak…“ Umlkla, ale za chvíli dodala tichým šeptem: „Včera mne bila…“

„Brzy líbá, brzy bije…,“ podotknul Vládek, „a dá ti vždycky jíst?“

„Je-li střízliva, dá, ale je-li opilá, tedy…“

„Aha! U mé staré tety lidé často pijí pálenku a opíjejí se… pak hulákají, haštěří se a nadávají mé staré… A kdy ti matka tvá povídá pohádky, je-li opila anebo střízliva?“

„Je-li střízliva. Učí mne také rozličným písničkám… a někdy tak pláče… tak pláče!…“

Vládek chvilku mlčel; pak řekl rozvážně: „Matka tvá je jakási dobrá ženština… ačkoli pijačka… Kéž bych měl aspoň takovou!… A kde je tvůj otec?“

„Nemám,“ odpověděla Martinka.

„Jak to? nemám, umřel?“

„Neumřel… ale vůbec nemám otce…“

„No a jak to?“

A zamyslil se hluboce. „Aha!“ zvolal za chvíli, jako by byl pochopil, „již vím. To značí, že tvá matka nemá muže.“

„Ano!“ přisvědčila Martinka.

„Ano,“ pravil Vládek, „toť všecko jedno; neboť já mám otce… ale co do něho?“ Natáhl se na mokré trávě, opřel hlavu o suk vyčnívající z vrbového kmene a vzdychnul hlasitě. „Běda!“ pravil.

„Běda!“ přisvědčila Martinka opírajíc bradu o dlaň a kolísajíc na obě strany malinkou svou postavu.

Pověděvše si na vzájem historii své jsoucnosti, umlkli. Vládek nejprve přerušil mlčení. „Povídej přec nějakou pohádku,“ pravil.

Dívčinka chvíli přemýšlela. „Snad o sirotkovi?“ tázala se.

„Dobře,“ odpověděl chlapec hlasem ospalým.

Martinka po krátkém rozmyšlení či zpomínání počala mluviti: „Mezi travou, takovou zelenou routkou… a… kopřivou člověk jednou nalezl na hrobě sirotka bezživého…“ Poslední výrazy vyslovila volněji a nedosti srozumitelně. Přicházel na ni spánek. Snažila se však mluviti dále, a mnouc sobě oči oběma pěstkoma, počala opět povídati: „Tam… na tom hrobě… nad sirotkem… břízka odněkud se za — si — la…“ Při poslední hlásce pěstky jí sklesly, dívčinka se nahnula, a položivši hlavu na prsa spícího již Vládka, usnula.

Husté, bílé páry, vystupující z vlhké rokle, zavinovaly spící děti jako v mokré pleny; staré vrby vrhaly na ně tmavý stín, v němž časem vznikal krátký šelest, a na hoře nad roklí poletovaly po tmavém nebi křivolaké blesky hvězd padajících…

Byl to první nocleh Martinčin pod vrbami v rokli, tak jako den minulý stal se jí památným první vycházkou do města. Od toho času chodila tam nejčastěji s Vládkem, ale časem i sama, a na noc jen tenkráte nepřicházela do rokle, byla-li velká zima, aneb když ji matka zadržela v chaloupce laskavostí, písničkami a pohádkami, aneb konečně když na ni chodící ve městě přišel spánek u zdi kostelní, pod stromem aneb vysokou hradbou nějaké zahrady.

Tak uplynul život její do roku desátého.