Nerůžová selanka/I.

Nerůžová selanka Eliza Orzeszkowa
	I.	II.

Údaje o textu
Titulek:	Nerůžová selanka
Autor:	Eliza Orzeszkowa
Zdroj:	ORZESZKOWA, Eliza. Nerůžová selanka. Praha: Ed. Valečka, 1883. s. 3–16. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	František Alois Hora
Licence překlad:	PD old 70

Ze širokých a lidných ulic města ku křivým a tichým uličkám zářečního předměstí běžela dívčinka desítiletá, hbitá, ve hrubé spodničce přepásající roztrhanou košili, s bosýma nohama a ohromnými vlasy, v nichžto mísil se lesk zlata a mědi.

Běžela rychle, široko otvírajíc černé oči vpadlé a chvílemi pozdvihujíc a spouštějíc ruce, tak že se zdálo, jako by jimi třepetala jako pták křídloma. Chvílemi také volala: „Vládku! Vládku!“

Před dívčinkou tak běžící ozval se náhle šepot stlumený, leč chvatný: „Stůj! splašíš mi ptáky! Stůj přec, Martinko! ticho!“

Stanula, jako by do ní hrom udeřil. Celá její tvář před chvílí ještě netrpělivá a unavená zachvěla se úsměvem radosti, a oči široko otevřené utkvěly v bytosti lidské, kterážto stlumenými výkřiky přikazovala jí pokoj a mlčení.

Byl to chlapík o několik let starší, v oděvu, v němžto vyhlížel jak otrhaný uličník, s tváří rozumnou, ano prohnanou, s okem sivým, planoucím pod obočím žlutoplavým. Stál tu zády se tiskna ku plotu, po jedné straně jsa ostíněn před zrakem kolemjdoucích šedou zdí jakési budovy, po druhé však tlustým kmenem uschlého topolu. Tvář měl vysoko pozdviženou, oči s roznícenou zřenicí upíral na střechu protějšího domu, a pod ramenem držel holuba s křídly růžové barvy, jenž chovaje se co nejpokojněji pozdvihoval také zobáčku, patřil na protější střechu, a časem jen ozýval se tichým, krátkým bubláním.

Na protější střeše sedělo četné hejno holubův.

Předměstská ulička nedlážděná a porostlá travou byla ticha a v té chvíli skoro bezlidna. Místem za ploty lidé pracovali v zahradách: za okny ozývalo se klepání aneb skřípání řemeslnického nádobí; místy rozléhal se jakýsi svár, časem smích, ale ulicí nikdo neprošel a nikdo se na ni nepodíval. Předvečerní ticho patrně bylo příznivo záměrům chlapce, jenž s holubem pod ramenem zajisté na něco číhal. Martinka tomu porozuměla, a přikrádajíc se na prstech, blížila se ku chlapci. Stanuvši těsně vedle něho, se zvědavostí, k nížto se pojil odstín obavy, utkvěla zrak v hejno ptactva sedícího na střeše protější.

„Vládku,“ zašeptala tichounce, „ještě nevzletěli?“

„Ještě ne,“ šeptem odpověděl chlapík.

„Bodejž je koršun^[1] zdusil!“ zaklel za chvíli, „sedí a sedí!“

„A máš převodníka?“ tázala se Martinka.

„No, a jakého!“

A vystrčiv trochu pod ramenem růžového holuba, ukázal ho Martince. Dívčinka malou, snědou ručkou pohladila hedbávné křídlo ptákovo.

„Lubuši! Lubuši! oj ty Lubuši!“ šeptala přibližujíc ústa k jeho zobáčku.

„Víš,“ šeptal chlapec tajemně, dívaje se neustále vzhůru, „ten ševčík umí dobře chovati holuby! Kolik mu jich můj Lubuš již odloudil!… Kdybych měl tolik rublů, byl bych pánem! A proto jest u něho čím dále tím více holubů! No, vždyť budu toho roku s nimi hotov!… Jako že chci zbohatnouti, odvedu všecky a nechám jen dvé párů na rozplod. Ať ševčík pukne zlostí! Co mi za to učiní?“

Sotva že domluvil, několik sivých a bílých holubů vyletělo nad střechou a kolmým letem vznášelo se vzhůru. Chlapec se zachvěl. „Hýbejte se, děťátka, no, hýbejte se přece!“ zvolal skoro hlasitě.

Celé hejno sedící na střeše za chvíli současně vyletěvši, naplnilo povětří míháním a šelestem křídel. Chlapec oběma rukama pojal růžového svého holuba, jenž také se chvěl jako by netrpělivostí, a pozdvihnuv jak mohl nejvýše, hodil jím ve prostranství. Pták rozvinuv široko křídla, vrazil v míhající se a sborně vrkající mraky holubů. Pak počaly konati se v povětří lovy a zvláštní sobě porozumívání.

Za blížícího se večera nebe bylo barvy lilijové a poseto obláčky, jež světlo slunce zapadajícího za zdi městské zlatilo a červenilo. Mezi hromadou světlých, vlnivých obláčků, rozesetých pod bledým nebem, a dlouhou střechou domu, na nížto rostl mech stáří a ležely větve několika stromů rozložitých, konala se v povětří ptačí hra, představující mistra holuba, jenžto se snažil vylákati hejna a odvésti za sebou spolubratry tiché a neučené. Růžový „převodník“ v jiskravém blesku oblaků jako by okřídlený plamen kroužil a poletoval mezi míhajícím se oblakem křídel bílých a sivých, v cestu zalétal, křídly bil o křídla, brzy se mísil v hejno celé, brzy odlučoval se od něho, v oči, zdálo se, pohlížel soudruhům, vrkaje přemlouval, jako by zval, aby letěli za ním, ukazoval cestu… Hejno brzy se skupilo okolo něho, brzy se rozprášilo bázlivě anebo svévolně, usedalo na střeše a na kolísajících se pod ní větvích stromů, brzy opět vyletěvši vysoko vzhůru, zavěsilo se nepohnutě pod zlatými oblaky.

A když takto nahoře se dělo, dole pod bělavým ohrazením úzké uličky, mezi šedou sýpkou a kmenem uschlého stromu stálo dvé dětí těsně k sobě se tulících. Očima vzhůru obrácenýma sledovaly každý pohyb ptáků, těžko a rychle oddýchajíce. Dětské tváře jejich byly pokryty horečným ruměncem, ano skoro bylo lze slyšeti prudké bití srdcí jejich.

Byly to skutečné lovy, ale zvláštní. Místo stinných lesův aneb rozlehlých plání byla lovištěm úzká ulička ve předměstí a povětří pozlacené světlem předvečerním. Místo vysokorodých, bohatě ustrojených myslivců bylo tu dvé dětí otrhaných a bosých, skrývajících se za stromy, dvé dětí s chvějícíma se rtoma a se zrakem vášnivě planoucím. Sokola zastupoval tu růžový holub Lubuš, a kořistí měli býti taktéž holubi, jichž odvádění pomocí „převodníků“ k tomu cíli zvláště cvičených jest rozkoší, chloubou a zřídlem užitku uličníků.

Náhle zvolal Vládek hlasem přitlumeným, leč z radosti zvučným: „Aha! odvádí!“

Martinka několikráte poskočila, jako by chtěla vyletěti k holubům, a zašeptala také: „Odvádí! odvádí! odvádí!“

Lubuš oddělil se od hejna, a uletěv trochu dále, vznášel se tiše v povětří. Zůstal jen chvíli samoten. Nejprv odloučil se od hejna a přiletěl k němu jeden, pak druhý, třetí, čtvrtý holub. Letěli řadou, potom několikráte okroužili průvodce ve kruhu vždy těsnějším. Když tak se utvořilo malé hejno oddělené od velkého, kteréž nyní tiše, skoro ve zmatku anebo smutku sneslo se na omšenou střechu, Lubuš se vznesl výše a rychlým letem blížil se ku zelené stráni rokle, kterouž bylo viděti v dáli za šedými budovami. Za ním letěli odvedení soudruzi. Bylo jich šest.

„Šest! šest!“ zvolal chlapec tleskaje rukama, a celou rychlostí nohou svých hbitých a bosých pustil se uličkou; zabočil pak v jinou a opět jinou, přeskakoval ploty, aby si zkrátil cestu, a zdálo se, že letem ptáka chtěl by dospěti ku zelené stráni rokle. Za ním běžela Martinka, z celé síly udýchaných prsou křičíc: „Šest! šest!“ a na to: „Vládku! posečkej! stůj!“

Ale Vládek se nezastavil a nečekal na ni, a ona jsouc menší a slabší skoro každou chvíli jako by klesala unavením. Leč šťastný výsledek lovu naplnil ji, téměř nepřítomnou, radostí, kteráž jako by povznášela nad zemi.

Tak děti udychtěné, rozohněné, s blyštícíma očima a s vlasy větrem rozcuchanými běžely uličkami, po dvorcích a přes ploty tam, kde nahoře vysoko nad nimi letěla řada holubů, ku zelené rokli a visící na její stráni šedé chatrči s nízkým plůtkem, jenžto pna se vzhůru, obkličoval malou, chudičkou zahrádku. Rokle, chatrč, plůtek a zahrádka — to všecko ukazovalo se v dáli… v dáli… skoro pod samým sklonem lilijového nebe a v siné mlze vzdálenosti, v nížto za chvíli znikly děti i holubi.

Bylo to místo divné, divoké, ač ještě v okolí lidného města, současně světlé i temné. Mlha, v nížto se místo jevilo z dáli, nevznikala z pouhé vzdálenosti, ale vystupovala i z rybníčku nepohnutě rozloženého na spodu rokle, nad nímž v jednom místě rostlo několik velmi starých vrb. Stromy ty měly kmeny tlusté, na různé strany zakřivené, a široko rozložené, svislé větve, jimiž hladily zelenavý povrch vody. V předvečerní době ta hloubka rokle byla již pohroužena v hustou tmu; jen za rybníčkem a vrbami skrze úžlabinu mezi dvěma vysokými stráněmi bylo ještě viděti pole sluncem ozlacené, a paprsek tudy také sem časem vnikající porážel tmavé stíny aneb se vinul v dřišťálech, ve hlohu a planém angreštu, kteréžto keře tu tvořily háj nízký a píchavý. Ale z nízkého háje toho, zřídka osvětleného zabloudilým paprskem slunečním, vybíhala úzká pěšina ušlapaná a bělající se ve trávě, a vinula se po jedné ze strání rokle, kudy bylo čím dále tím světleji, až ku chatrči se zahrádkou a plůtkem, kterážto již úplně jasněla světlem roznícených předvečerních oblaků. Okénka toho domku, či vlastně té chatrče byla červená jako rubíny, v nichžto plamínek se shlíží; plůtek se zdál ohnivým hadem, a dva mizerné hruškové stromy v zahrádce třásly listím jako kapkami zlaté rosy. Za protější, nazpět se přechylující strání rokle na svahu vysoké hory stálo rozsáhlé město, za jehožto zděmi slunce již úplně se skrylo. Ale u vrcholků věží kostelních hořely kříže jako létací plamínky; všecka okna domovní chvěla se zlatem a nachem, zeleň zahradní koupala se ve vlnivém moři světla; dým z komínů vystupoval tisícem stuh růžových, modrých a stříbrných a plynul vzhůru, kde tiše a pokojně pod bledým nebem se rozkládaly lehké, jasné obláčky puchové.

V chatrči visící na stráni rokle zajisté nebylo nikoho, neboť za rubínovými okénky bylo úplně ticho. Náhle v povětří zatřepetala křídla; holubi přiletěvše s hůry řadou usedli na střeše chatrče. Skoro v téže chvíli ozval se rychlý dupot na pěšině vedoucí ku předměstí; Vládek udychtěný, s vlasy rozcuchanými, s košilí otevřenou na prsou přikvapil k rohu chatrče, natáhnul ruce vzhůru, a obratně rychle jako kočka okamžitě vyškrábav se po stěně vzhůru, stanul na střeše. V tom ukázala se také Martinka běžící po pěšině; skoro bez dechu, s patrnou zručností ve cvičení toho druhu chytajíc se trámův, jež vyčnívaly ze stěny, jakož i větví mladého stromu rostoucího vedle chatrče, lezla za svým soudruhem. Za chvíli oba stáli na střeše a z hluboka rychle oddýchajíce, počali hlasitě se smáti.

„Hle, to se podařilo!“ zvolal Vládek.

„Podařilo se!“ opakovala dívčinka, a sehnuvši se pojala v obě ruce růžového převodníka-holuba.

„Dobrý Lubuši! rozmilý Lubuši!“ mluvila v přestávkách, ještě jsouc unavena, a líbala hedbávná křídla a chocholatou hlavu holubovu.

Vládek zatím oddal se zaměstnání praktičtějšímu. Otevřev dvířka zvláštního dřevěného holubníku s úzkým okénkem, napolo pokrytého různými bylinami rostoucími na staré střeše slaměné, umístil v něm všecky holuby, jež přiletěli za Lubušem. Pak zavřel dvířka a usedl.

Střecha byla dosti příkrá; ale děti mohly pohodlně na ní seděti, neboť byla stářím zhusta prohloubená a vypuklá. Majíce záda přilehlá k holubníku, opíraly se bosýma nohama o štíhlé pruty vrb, jež tam byl zašil vítr nanášející každoročně vrstvu písku na povrch staré střechy.

„Tak je dobře!“ ozval se Vládek; „stařeny tu není, proto také nebude věděti o našich dnešních hostech… Kdyby o nich věděla, mučila by mne pak jako jindy: „Kde jsou peníze, jež jsi dostal za holuby?: — A musil bych jí odevzdati aspoň polovici… Ale tak — zítra je prodám a nedám jí ničeho!“

„A co učiníš s těmi penězi?“ tázala se Martinka.

„Nu co? Najím se, a napiji se trochu pivka… Mám vždy takový hlad, až strach… Stařena dnes jedla jitrnice a pila pivo, a já dívaje se na ni jen jsem se rmoutil… Taková jest… mně dá kousek suchého chleba a drobet černého krupníku, ale sama i se svými známými hoduje!“

„Aj, zapomněla jsem!“ zvolala náhle Martinka.

„Nač jsi zapomněla?“

Místo odpovědi vyňala dívčinka ze záňadří dva velké preclíky a hlasitě se smějíc ukázala je chlapíkovi.

Sáhnul pro ně. „Dej!“ zvolal.

„Posečkej! dám sama! tu máš!“ I dala mu preclík a druhý chtivě pozdvihla k ústům svým. „Kriste pane! dobře, že jsem jich neztratila!“ zvolala za chvíli.

„Ano!“ odpověděl Vládek, „mohlas je ztratiti! Letělas jako blázen!“

Dívčinka se sehnula a čtverácky mu pohleděla ve tvář. „A co?“ tázala se, „chutnají?“

Vládek se ušklíbnul. „Nepříliš!“ odpověděl, „ale co činiti! Když jsme již tak nešťastni, tož i suchý preclík lepší nežli nic! A odkud jsi to vzala?“

Ukázala prstem ku městu. „Tam na ulici; jakási paní mi dala tři groše, a tak jsem koupila…“

„Žebralas?“ tázal se chlapec.

„Aj ovšem!“

„No no!“ pravil vrtě hlavou, „jak ty holky jsou šťastny! Jim vždy spíše dají nežli nám… Mně již dávno nikdo nechce ničeho dáti…“

„Proto, žes již velký, a já jsem ještě malá.“

„Velký! jaké štěstí! proto také třeba, abych více jedl… a odkud co vezmu?… Strýc neustále povídá, že mne dá na řemeslo, ale sliby chyby a hloupý má z toho radosť… A proč bych ostatně měl býti řemeslníkem? Kdybych tak spíše stal se pánem, to by bylo něco jiného…“

Martinka neodpovídala. Hryzla preclík, a za chvíli ukázavši prstem na jeden z menších domů městských, zvolala: „Ó! vidíš! toť dům pana zahradníka, jenž tě minulého roku najal ku kopání. Hle! tam je tak krásně! ach! tak krásně!“

„Ano krásně!“ potvrdil Vládek, „neboť zahradníček je náramně bohat! Až zbohatnu, ten dům si koupím.“ A za chvíli dodal: „Ožením se s tebou a budeme tak spolu bydliti!…“

Dívčinka se usmála. „Ach to bude dobré!“ pravila, a hned otázala se vážněji: „Ale odkud vezmeš bohatství, Vládku?“

Vládek se zamyslil, načež odpověděl: „Což vím, odkud? Ale poněvadž je odněkud vzíti musím, tedy musím. Tak se mi již ten psí život zošklivil… že až…“ Odplivnuv si pravil dále: „Či je to spravedlivé na světě? Jeden má všeho po uši a druhý nemá ničeho… jeden je takový mladý pán, aniž ví proč, a druhý takový otrhanec jako já… jenž také nevím proč! Tetka neustále říká, že mne musí jen krmiti a ničeho ze mne nemá. Rád bych věděl, co ze mne může míti? Minulého roku kopal jsem v zahradách a vozil bejlí na trakaři, a ptám se: chovala se ke mně lépe? Ani pomyšlení! Ještě asi na podzim otec přivlekl se do chatrče a natloukl mi… Aj, dobře ti, že nemáš otce… bil by tě…“

Martince zachvěla se ústa jako by ku pláči. „Matka mne bije…,“ zašeptala.

„Ej, to jen časem, opije-li se,“ těšil ji Vládek, „ale je-li střízliva, líbá tě, učí písničkám a vypravuje pohádky… mně nikdy nikdo neřekne slova dobrého… Ach bída!… Hle tak by člověk časem ze žalosti skočil do tohoto rybníčku…“

„Aj, aj!“ pronikavě křikla Martinka.

Vládek pohleděl na ni s podivením. „Proč vřeštíš?“ tázal se.

„Tak jsem se ulekla!“ bědovala dívčinka; „kdybys skočil do rybníčku, utopil bys se a umřel…“

„No a kdybych umřel, co potom?“

Martinka se naň podívala okem pronikavým. „Pak… pak by tebe nebylo…,“ odpověděla tiše.

„Nebylo mne a svět byl, nebude mne a svět bude,“ odpověděl chlapec hlasem sentencionalním, dívaje se na bosé své nohy; ale potom pohleděv na Martinku, zvolal: „No a proč jsi tak vytřeštila oči?… Teď začínáš i bečeti… no no,“ pravil dále, „neboj se tak, vždyť se neutopím… budu někdy bohat a ožením se s tebou… Budeme spolu jísti, píti, na procházce za ruce se voditi, a… já tebe nikdy neopustím… až do smrti… k tomu pomáhej mi pán Bůh!“

Lichotivě pohladil ohnivé její vlasy, načež lenivě se natáhnul, vložil obě ruce za hlavu, a s tváří obrácenou k oblakům upřel jiskřící se oči na jedinký bod nebes. Šedé oči jeho, ostíněné plavým obočím, neměly v té chvíli vůbec výrazu dětinského. Odráželo se v nich jakési snění nepokojné a vášnivé. Spadlá, vyzáblá jeho tvář brzy se chvěla, brzy opět se usmívala. Martinka nad ním nakloněná, s tváří opřenou o dlaň zlehka se kolísala, hluboce o něčem přemýšlejíc.

„Vládku!“ ozvala se za chvíli zticha.

„A co?“ tázal se hošík.

„Zítra ti zase přinesu preclík, ano snad žemli.“

„Vyžebráš opět?“

„Ano.“

„Dobrá! přines! a nalezneš-li snad zase někde doutník, přines i ten; až prodám holuby, koupím ti za to dvě cukrovinky.“

„Aj, aj! cukrovinky!“ zvolala, a celá její tvář zářila nevýslovnou radostí. „Vládku!“ zašeptala opět.

„A co?“

„Zítra půjdu do rokle, natrhám plnou zástěrku dřišťálu a prodám jej ve městě… Pomůžeš mi trhati dřišťál?“

„Proč ne? pomohu.“

„Až jej prodám, dám ti ty peníze, abys sobě koupil hezký šáteček na krk.“

„Eh, šátek! žádný šátek, ale udice! Půjdeme k řece chytati ryby, není-li pravda?“

Martinka zatleskala rukama. „Ach, dobře! dobře!“

Umlkli a vstali, neboť na blízku bylo slyšeti kroky.

Slunce již úplně zašlo. Na kostelních věžích shasly plamenné kříže, okna městských domů zčernala, dole u paty vysoké stráně s přilepenou na ní chatrčí, na jejížto střeše seděly obě děti, bylo již úplně temno, a v tom temnu chvěl se tichý šum a ještě tišší pluskot. Do chladné té rokle zalétal již noční vítr, jenž chvějícími se větvemi vrbovými moutil tichou vodu. Na pěšince vedoucí od předměstí ukázala se v soumraku postava ženská, malá, zavalitá, pokrytá velkým šátkem; těžkými kroky plížila se ku chatrči.

„Stará již jde!“ zašeptal Vládek, „hned mne zavolá… Jdi tedy, Martinko, neboť spatří-li nás na střeše, hned se domyslí, že jsme přivedli holuby!“

„Dobrou noc!“ zašeptala Martinka.

„Dobrou noc!“

Dívka ho objala a políbila.

Za chvíli po tom mladý stromek rostoucí u stěny chatrče zašelestil a zachvěl se; Martinka slezla s něho tiše, lehce jako stín, sehnutá kradla se vedle nízkého plůtku, a z daleka se vyhýbajíc ženštině, kterážto šla po pěšině, nepozorována stařenou sběhla se stráně, načež zvolna počala kráčeti k domům a domkům předměstským, hustě na břehu řeky stojícím. Takto jdouc vážně složila ruce a počala zpívati, jak mohla nejhlasitěji :

„Pod stromem u cesty
sirotci usnuli,
strom se na ně skácel,
oba zahynuli,
oba zahynuli!“

Dětinný její hlásek podobný zvuku stříbrného zvonku povznášel se vzhůru a dolétal ku chatrči, jejížto dvéře stará žena otvírala s vrzotem a tlukotem.

„Vládku!“ křikla obracejíc klíč v zámku.

Chlapec ležící na střeše mlčel.

„Vládku!“ opakovala ženština, pozdvihujíc hlavy a snažíc se pohleděti na střechu; „chytals dnes holuby čili nic?“

Vládek mlčel.

„Není ho tam či co?“ bručela stařena; „zajisté dnes nechytil ničeho a schovává se nyní přede mnou, anebo snad se ještě toulá po ulicích… ničema… uličník… lotr ten…“ Dopovídajíc to vstupovala do chatrče, načež hřmotně zamkla za sebou dvéře na klíč. „Přenocuj si někde na dvorku, ježto jsi takový…“

V téže chvíli z dola a ze soumraku znovu dolétal sem tenounký, leč pronikavý a čistý hlas Martinky zpívající:

„Lepší pro ně oba
smrť nežli siroba;
žádné nezůstalo,
by z žalu plakalo,
by z žalu plakalo!“

Vládek poslouchal pozorně s pozdviženou hlavou, a když stříbrný hlásek umlknul v dálce, pravil: „Hle, ta zpívá, až duše roste!“

1. Tak v některých krajinách Polsky lid nazývá jistý druh jestřábů.