Na záletech/U mých dětí o mém dětství

Na záletech Matěj Anastasia Šimáček
Moje pohádka	U mých dětí o mém dětství	Návštěva

Údaje o textu
Titulek:	U mých dětí o mém dětství
Autor:	Matěj Anastasia Šimáček
Zdroj:	ŠIMÁČEK, M. A. Na záletech. Básně 1885–1895. Praha: F. Šimáček, 1896. s. 66–75. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

I.

Můj syn má karkulku, již já jsem nosívával,
má žena dívá se, jak v postýlce své dřímá,
mně sterých vzpomínek se v hlavu tlačí nával
a tichá tesknota tou chvílí srdce jímá.

I já v též karkulce tak v lůžku dřímal kdysi,
leč matka s úsměvem můj spánek nehlídala,
svit štěstí ze snů mých jí neojasnil rysy,
v den mého zrození smrt u lůžka jí stála.

A když se ptali jí: Ó paní, radost máte,
syn se vám narodil? — jen hlavou zavrtěla.
Ó matko, matko má, ni jeden — jedenkráte
tvůj chladnoucí již ret se nedotk’ mého čela.

Ni jeden úsměv tvůj nezjasnil oka mého,
ni jedinkrát tvá dlaň mé líce nepřejela,
tys dala život mi a sama šla jsi z něho,
mne sotva zrozeného již jsi opouštěla.

Proč jsi tak spěchala? — Ó matko, moje máti,
tvůj šepot, smích ni vzlyk jsem nikdy neuslyšel —
Teď vida ženu svou se na mé děti smáti
já zvolna poznávám, oč v dětství svém jsem přišel.

II.

Vždy zrak kdy upínám do hloubi duše svojí,
já cítívám, že v ní mha jakás stále splývá,
že jakýs v srdci stín, šer na mé dráze stojí,
bez pravé radosti že oko v svět se dívá.

Že mha ta na duši, ten stín že mohou růsti,
že pouze jeden krok mě od zla dělí stále,
a jakás bázeň vždy a nedůvěra ústí
do všech mých popudů a zdržují jít dále.

Já cítím, duši mé že od dětství cos schází,
co jiným svítí v ní a zažhne smělou sílu,
co cestu do jasna a požehnání razí
a zlatem spočívá na jejich snech a dílu.

A myslím: To je to, co matčin pohled budí,
co jejím líbáním v čas dětství v srdci zkvítá
a v sílu uzrává nést klidně život v hrudi
a vidět, cestou že za stíny naděj svítá

I pátravě můj zrak se v oči dítek noří,
v jich modru hvězdný třpyt tak čistě plá a svítí:
I myslím: Toť ten květ, jenž v srdéčkách jim hoří —
Nechť plá jim dvojnásob, když já ho nemoh’ míti.

III.

A svého otce, co má paměť sahá,
jen dvakráte jsem tváří ve tvář zřel.
Poprve tehda, babičko má drahá,
když tříleté jsem dítě s tebou šel,

a na ulici, nevím které ani,
jsme potkali jej, černě oděn byl,
mou dětskou tvář pohladil svojí dlaní,
a já mu, tuším, ruku políbil.

Byl vysoký, že sotva vzhléd’ jsem k němu,
vous tmavý, brejle — tak v mé mysli tkví.
Rok po tom zavedli mě k zesnulému
a pozvedli mě jeho nad rakví.

Byl jsem již čtyřletý, však dojem roztál,
já ani nevím již, zda plakal jsem,
jen jednu knihu, vím, jsem po něm dostal,
a jeho portrét chovám v albu svém.

Když hledím naň, vždy v duchu pátrám skrytě,
co z jeho nitra tvář ta zjevuje,
co z jeho duše přešlo v jeho dítě
a ve mně žije dál a bojuje.

A vždy se zdá mi, vzdor že ve mně žhavý,
hnus proti poutům, touha odboje,
vědomí bezmoci, jež klid můj tráví,
z tvé duše ve mně, otče, živo je.

Na povrch klidný, uvnitř žár a plamy,
jež mučí sic — však jež měl’s nad vše rád —
tak šel’s — a já zře tvými za stopami
v svých žilách cítím krev tvou bít a plát.

IV. Můj děd

Zřím pána starého, vždy čistě holeného,
jak s jiskrou humoru, jež jasné duše plod,
rty jemně mlaskaje po doušku budínského
svým hostům podává vtip starých anekdot.

A vtip i bujnější v té řadě-li se našel,
té jeho radosti přec nikdo nezazlil,
všakť večer nábožně svou mysl k nebi vznášel
a před tím s jediným se vnoučkem pomazlil.

Já dosud vidím jej, jak na klíně mě houpá
a klade na hlavu mi měkce svoji dlaň.
Pak obraz mrtvého však na mysl hned stoupá,
jak k němu vedli mě a ukázali naň.

A kdosi vážně řek’: „Jdi, poceluj mu ruku,
onť, chlapče, největší tvůj dobrodinec byl!“
Já šel — cos cizího se dotklo mne v tom zvuku —
a chladnou pravici jsem v strachu políbil.

Ta slova pravila: Ty’s sirotek byl pouze,
a on se ujal tě — tvůj dobrodinec — hleď!
Já tehda rozplakal se bolestně a dlouze,
však pravou příčinu tu teprv chápu teď.

Leč těmi slzami jsem dobrou tvář zřel jeho,
ccs tálo na ní v ráz — i úsměv na ní zkvet’ — —
Starého pána zřím před sklenkou budínského,
tak žije v zpomínkách můj dědeček, můj děd.

V.

Mám po něm hodinky, jak zřím je, stesk mě jímá —
děd mi je k uchu tisk’, z nich jeho slyším hlas.
Pod zlatým víčkem jich kus mého dětství dřímá,
je s mojí vzpomínkou můj synek zdědí zas.

Jak mu je k uchu dám — snad že z nich slyší zníti,
co já jsem slýchával — tak krásné bylo to.
Teď již to neslyším, však jemu z oček svítí,
že stále je to v nich pod víčkem ukryto.

VI.

Rok před dědečkem do hrobu jsme kladli
mou babičku, byl prázdnin právě čas.
Já z venku přijel, zřel zrak její vpadlý
a jak v ní slední zbytek žití has’.

Svit srpnového slunce v pokoj proudil,
vše rozehříval silný jeho jas,
však jí už ani úsměv nevyloudil,
a její skon nezdržel nikdo z nás.

Od truchlé vzpomínky té mysl zpátky
však vniká v dávnějších dnů tichý šer,
zřím v bílém čepci matku svojí matky,
jak sám s ní v pokoji dlím na večer.

Svým vážným okem smutně na mne zírá,
rty vpadlé v pohnutí se rozvlní,
pak rusou hlavu mou v svých dlaních svírá,
až mne vždy lítost jakás naplní.

Teď vím, co bylo to. To vzplála náhlá
vzpomínka na dceř v duše úkrytě,
a chvíle smrti její duší táhla
i její slední pohled na dítě.

Tu babička tvář přejela si rychle
a nutila se usmát se a hrát,
však množily se stále chvíle ztichlé,
až řek’ jsem: Babičko, pojď, půjdem’ spat!

Tu k bílému jsme spolu klekli loži
a spjali ruce, pozvedli svůj hlas,
duch tiše pozvedal se k říši boží —
ten mír, tu víru chtěl bych cítit zas.

Pak udělala kříž mi rukou chvějnou,
sen snes’ se brzy těžká na víčka,
a odved’ dítě v říš svou čarodějnou,
však na svém loži bděla babička.

To znova starost u hlavy jí stála
a z minulosti obraz těžkých chvil,
i tajně Otčenáš as přidávala,
bych šťastnější své matky život žil…

A já jej žiji. K svým když prsům vinu
své děti, rty jich tiskna ke rtům svým,
vždy v bílém čepci hlavu babiččinu
a její spjaté staré ruce zřím.

VII.

Dvou vedle stříbrovlasých hlav, hlav babičky a děda
se z dětství mého vzpomínek tvář láskyplná zvedá,
jíž dosud v dobré oči zřím, a již mé znají děti
a z jejíž zraků vždy mi vstříc cos mateřského letí.

Mé matky sestro nejstarší, za teplo, které válo
do mého dětství z duše tvé a v němž mé srdce tálo,
za příchuť lásky mateřské, za polibky tvé vřelé,
za neklid, starost, péči tvou i chvíle smutkem ztmělé:

Své děti vedu tobě vstříc, z jich zraků díkem svítí
má radost, štěstí největší, jež vzplanulo mi v žití,
v tom žití, které chránilas, že květem vzplály sněti,
já diků nemám vroucnějších a čistších nad své děti.

Ó, přiviň, přiviň k sobě je, v nich krev mé krve bije,
tvá láska ke mně, péče tvá v jich srdcích vře a žije.
A jim-li v oči pohlédneš a v ruměn jejich tváří,
ta láska z nich zpět do duše a do srdce ti vzáří.

VIII.

Bez bratrů, bez sester — tak sám jsem rost’,
a jméno sirotek, kam šel jsem, za mnou spělo,
všech v pohledech jsem četl útrpnost
i lhaný soucit hladíval mi čelo.

Z té samoty, z těch zraků útrpných,
z těch díků slov, k nimž vždy jsem nucen býval,
kýs strach i stud se šířil v prsou mých
a na smutek a nesmělost se slíval.

Ty se mnou rostly — pod jich příkrovem
však tajný vzdor se líhl s tužbou žhavou,
kdys pocítit též zář na čele svém
a ve svět vejít se vztýčenou hlavou.

Ten oheň v srdci rostl, plamenil,
a rozžhavil v mé lebce všechny kouty,
a zbystřil oči, sílu ocelil,
bych kdys o skálu třískl svými pouty

a rozpjal ruce a křik’ do světa:
Teď také trochu štěstí na má prsa! — —
Ó, touho mládí! — naděj odkvétá
a síla v poutu zkrváceném krsá.

Jen stará hrdost s duší skotvena,
jež v skrytu pění se a krvácívá,
jež v plamen vyšlehuje, zraněna,
a staré rány pro vzpomínku zrývá.

Jež zbraň by z ruky mé radš vyrvala,
než na břitu jí necti stopy spatřit —
Ta hrdost ve mně z dětství zůstala
a velela mi s chudobou se sbratřit.

Ta štítem mým, ač cíl zřím níž juž plát,
a jediné jen přání v srdci cítím:
svým dětem dětství šťastnější moc’ dát
a světla víc na cestu živobytím.