Na záletech/Ballada z továrny

Na záletech Matěj Anastasia Šimáček
Vzpomínka	Ballada z továrny	Polední idylka

Údaje o textu
Titulek:	Ballada z továrny
Autor:	Matěj Anastasia Šimáček
Zdroj:	ŠIMÁČEK, M. A. Na záletech. Básně 1885–1895. Praha: F. Šimáček, 1896. s. 91–94. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Přišla do továrny, byla dítě zpola,
ve smutná ta místa paprsek s ní vnik’,
veseleji počla točiti se kola,
dozorce své drsné slovo nedokřik’.
Měla modrou sukni, šátek červenavý
a rty jeden úsměv, tváře jeden květ,
zpod šátku na plece splýval vrkoč tmavý
a pod černé brvy odlesk nebe slét’.
Přišla svižným krokem, chudička a bosa,
ale se rtů splýval jasný popěvek,
na sukénky kraji plála jarní rosa,
za živůtkem těsným kytka pomněnek.

Kníry zatočil si mnohý dělník švarný,
starší dělnice se šťouchly lokty jen,
ona jako v luh však vstoupla do továrny,
v ňadrech vůni jara, v duši čistý sen.
Bez bázně a zlehka prošla zraků šípy,
proklouzla, jak hvězdy tmou se proderou,
štíhlá, pružná, švižná jak kmen mladé lípy
a jak děcko s rajskou v Boha důvěrou.
Všimla si jen letmo, že tam na zdi ztmělé
mezi vysokými okny visí kříž,
a hned pomněnky své k nohám Spasitele
pověsila na hřeb zrezavělý již.

S takou vírou pak se křížem znamenala,
jak nebylo zřít zde valné po doby,
a v té dětské duši myšlénka hned vzplála,
Kristu denně nosit květů ozdoby.
Umyti mu svaté ruce, nohy, čelo
a setříti s hlavy clonu pavučin,
aby jeho tělo v lesku se zas skvělo,
aby jasně vzhlížel vůkol boží syn,
aby chránil lidi, co se jich tu živí,
střežil pohyb koles, táhel, řemení,
a jí slabé, mladé, zvlášť byl milostivý
a při nebezpečí dal jí znamení.

Plnila slib věrně, kříž plál v lesku novém,
ona při své práci byla poklidna,
měla víru v Boha v zraku pomněnkovém,
družek neranila tvář ji nevlídná.
Neviděla nikde lsti, ni zloby žádné
a jen usmála se, bledá žena když
s úšklebkem jí děla, však že též tu zvadne,
a jen zbožným zrakem hlédla na svůj kříž.
Nebála se ani choditi sem v noci,
nedotýkal se jí hrubý žert a smích,
byla v železného kříže svaté moci,
důvěra tvrz její, jak by moh’ k ní hřích? — —

Ani neviděla, dvé že lačných očí
stále vzhlíží k ní vnad kouzlo hltajíc,
neviděla, jak se dravě po ní točí,
vášeň vlk jak blýská svitem zřítelnic.
Až když jednou ruce drsné chopily ji
kolem pasu, když kříž květem zdobila,
až když cítila rtu oheň na své šíji,
slova bez studu se k uchu loudila:
Chopila se kříže, úzkost v srdci mladém,
k Bohu upřela tak pronikavý hled,
že kříž sebou pohnul a pak hrozným pádem
ku zemi se sřítil na ten dívčí květ.

Krev vytryskla z hlavy, tiše vinula se,
jako kvítka rudá k nohám Kristovým,
ba ta mroucí byla teď v své zbledlé kráse
u železa kříže květem lipovým.
Úděs s bázní vtáhl v prostor varny stmělý —
nad zraněnou tíseň nakloněných čel —
hučící i stroje chvíli oněměly
a ve mnohém oku třpyt se slzy chvěl.
…Měla modrou sukni, šátek červenavý,
na rtu klidný úsměv, tváře bílý květ,
zpod šátku se linul krvavý proud tmavý
a pod černé brvy motýl smrti slét’.

—  —  —  —  —  —  —  —  —  —  —  —
Kristus po čase zas visel začernalý,
kolem hlavy husté sítě pavučin,
nikdo k nohám neklad’ věneček mu malý
a tmu bez paprsku nezřel boží syn.