Na vlně 57 metrů/Potápěč Oliver Ward
Na vlně 57 metrů | ||
Mistr těžké váhy | Potápěč Oliver Ward | Na ploché dráze |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Potápěč Oliver Ward |
Autor: | Otakar Batlička |
Zdroj: | BATLIČKA, Otakar. Na vlně 57 metrů , str. 42-44 Městská knihovna v Praze (PDF) |
Vydáno: | V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2013 |
Licence: | PD old 70 |
Byl nádherný večer.
Seděl jsem na terase zahradní restaurace s přítelem Parkerem. Parker byl již dlouhá léta na Floridě, znal téměř každou význačnější osobnost města Miami, a tak co chvíli zdravil nějakého známého.
U vchodu do prostorné zahrady stanul muž. Skvělý chlapík! Vysoké postavy, širokých ramenou, pravý atlet. Dva číšníci s uctivým pozdravem spěchají k neznámému, berou ho pod paží a vedou! Muž je mrzák, chromý! Těžce usedl ke stolu, rozhlédl se klidným pohledem po přítomných a spočinul zrakem u našeho stolu. Parker se s neznámým srdečně pozdravil.
„Prosím vás, co se tomu člověku stalo? Takový atlet, a bezmocný! Kdo je to?“ ptal jsem se zvědavě.
Přítel se ke mně naklonil:
„Ten? To byl nejlepší potápěč na Floridě. Jmenuje se Oliver Ward. Příteli, ten by mohl napsat román. Byl prvním potápěčem oddílu, který kladl mořské kabely pro telegrafní a telefonní styk s Kubou a celými Antilami. Ward může říci, že šel z Floridy do Havany pěšky, ovšem po mořském dně. Ale co bych vám povídal…“
Parker vstal od stolu a s omluvou odešel k Wardovi. Podali si ruce a hovořili. Tušil jsem, že se mluví o mně. A opravdu, pokynem ruky mě přítel volal k sobě. Představil nás a pohodlně jsme se usadili k družnému hovoru. Oliver Ward začal:
„Tak vy cestujete světem a píšete o cizích lidech a krajích? Vy, romanopisci, píšete o krásách světa, o lovech v Africe, píšete o všem možném, co je na božím slunci k vidění. Ale je ještě jiný svět. Tam!“ Ukázal rukou na pohádkově krásný mořský záliv, od něhož se odrážely hvězdy a měsíc. „Krásný a milostný, ale také nelítostný a vražedný. Pište také o něm!“
Ward si zapálil silný havanský doutník a po chvíli pokračoval:
„Tuším, co byste rád slyšel. Jak jsem přišel k těm rozdrceným nohám, že? Ne – neomlouvejte se… Poslouchejte tedy!“
Patnáct let jsem byl potápěčem.
Nejdříve jsem kladl podmořské spoje, pak bylo mým úkolem kontrolovat kabel, který leží mezi Floridou a Antilami v Karibském moři.
Jednou, je to už pět let, hlásila ústředna poruchu. Někde bylo vedení přerušeno, a to znamenalo – hledat. Naše kabelová loď vyplula. Asi po osmihodinové plavbě jsme se ocitli nad místem, kde se předpokládalo, že je porušený kabel.
Námořníci provedli kontrolní měření. Šedesát metrů hloubky.
Byli jsme dokonale sehraná parta. Hoši mi oblékli skafandr a konali poslední přípravy ke spuštění na dno. Loď byla vybavena nejmodernějšími přístroji. Čerpadla vzduchu byla zcela automatická a s lodí jsem byl spojen telefonem. Konečně mi nasadili přilbu.
Pánové, nejsem pověrčivý, ale každý máme nějakou tu slabůstku. Já jsem vždy nosil tam dolů talisman. Matka mé zemřelé maminky byla odněkud ze střední Evropy. Zbyla mi po ní památka, peníz, nebo snad medailon, a ten jsem s sebou nosil do mořských hlubin pro štěstí.
Klepl jsem si tedy na kapsu, ve které byl medailon ukryt, dal jsem znamení – a už jsem se nořil do hlubin. Světla zvolna ubývalo a konečně jsem stanul na dně. Dovedete si představit mořské dno? To je svět, který neznáte! Divoký kraj, možno-li to tak nazvat. Místy ohromné trsy korálů, obrovských hub a spleť dužnatých chaluh.
Pustil jsem se směrem, kde jsem předpokládal, že naleznu kabel. Asi po deseti minutách jsem naň narazil. Byl na několika místech skutečně prodřen. Nechal jsem spustit ocelové lano, poškozený kabel vložil do háku a dal rozkaz k pomalému zvedání. Lano se napínalo a kabel se zvolna zdvíhal.
Po chvilce jsem zpozoroval, že kabel na jedné straně uvázl. Telefonoval jsem nahoru a spěchal k místu, kde byl kabel zachycen mezi skalisky. A pak jsem spatřil, co jej přidržovalo. Obrovské chapadlo chobotnice. Chobotnice, jakou jsem ještě neviděl!
Volám do telefonu: ‚Stát! Chobotnice drží kabel!‘
‚Buď opatrný! Nelez k té potvoře! Máme tě vytáhnout?‘ slyším odpověď shora.
Odpověděl jsem, aby byli připraveni, že ale počkám, co se bude dít.
Chobotnice zatím vylezla ze své skrýše celá. Tělo měla jako sud, chapadla silná jako stehno dospělého člověka, tak čtyři metry dlouhá, pár hrozných očí a mohutný zobák – příšerný zjev! Zvedla se na svých chapadlech, která byla pokryta sacími bradavkami jako dlaň velkými, a zvolna se přibližovala směrem ke mně. Nebylo pochyb, že mě spatřila. Jedno rameno se pomalu vztahovalo ke mně.
Vpravo byla ve skalce jakási rozsedlina. Odhadl jsem vzdálenost, a pokud proud spodní vody dovoloval, spěchal jsem k rozsedlině. Sotvaže jsem se do ní vtěsnal, zvířil se písek a do rozsedliny se sunulo chapadlo! Chobotnice ohmatávala stěny.
Chapadlo zavadilo o lano a gumovou trubici, kterou jsem táhl za sebou. Přitiskl jsem se co nejhlouběji do úkrytu, ale pak se vše událo příliš rychle…
Obrovskou silou jsem byl vytažen za hlavu z rozsedliny. Bránil jsem se tesákem. Bil jsem naslepo kolem sebe; zvířený písek mi znemožňoval rozhled. Chvílemi jsem byl vymršťován do výše, pak opět drcen, zdvíhán, smýkán. Padl jsem pod jakési balvany, jedno z chapadel obemklo skalisko a s ním i mé nohy. Křičel jsem bolestí, v uších jsem slyšel hlas shora: ‚Mluv! Co se děje!‘ Pak jsem ještě zaslechl povel ,Nahoru!‘ Lano se napínalo, cítil jsem hrozný tah kolem boků, pak jsem omdlel.
K vědomí jsem přišel až v nemocnici. U lůžka stál sbor lékařů, kteří mě oklikami postavili před tvrdou skutečnost. Obě nohy rozdrceny.
„Vynasnažíme se vám nohy zachránit, ale následky zůstanou!“
Nedovedete si představit obrovskou sílu takového pavouka! My potápěči říkáme totiž chobotnicím pavouci. Moje přilba a kovový kruh kolem krku, na který se připevňuje helmice, byly zmačkány jako papír. Musili je rozřezat, aby mě dostali ze skafandru. Dole jsem byl samozřejmě už naposledy. Teď jsem už jen jakýmsi poradcem nových potápěčů.
Ale medailon po babičce nosím stále. Každému Evropanovi, se kterým se sejdu, jej ukazuji, jestli snad nepozná, co je na něm napsáno, a odkud asi je; zatím mi to nikdo nedokázal říci.
Oliver Ward mi podal přes stůl bronzový medailon. Překvapeně jsem prohlížel předmět, ležící na mé dlani. Byl to pamětní medailon devítistého výročí smrti patrona země České – svátého Václava! Četl jsem starý, už značně zašlý nápis: „Nedej zahynouti nám, ni budoucím!“
S obdivem jsem hleděl do očí hrdiny mořských hlubin, v jehož žilách kolovala krev českých vystěhovalců.