Na vejminku/VIII.

Na vejminku Vítězslav Hálek
VII.	VIII.	IX.

Údaje o textu
Titulek:	VIII.
Autor:	Vítězslav Hálek
Zdroj:	HÁLEK, Vítězslav. Spisy Hálkovy. Díl VIII. Praha : Edv. Grégr, 1884. s. 89–102. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1872
Licence:	PD old 70

Když se dověděl Franěk, že rodiče jeho bydlí na vejminku, zachtělo se mu domů. Na hanu jeho musíme říci, že ne k vůli rodičům, jimž už přivykáním dědečkovi byl odvykl, ale k vůli sobě, že se mu zastesklo po místě, kde s dědečkem si utvořil tak zvláštní obývání, že, jak myslil, na celém statku nic se mu nevyrovnalo.

Jak víme, toulal se nyní Franěk a sice v pravém slova smyslu. Ale mnohem podivnější jest, že rodiče nechali ho, aby se toulal, ano že později už ani se po něm nepídili, aby mu v tom překáželi. Z počátku starý Lojka se dověděl, že chodí s kalounkářem, s houslistou, s řitičáři — nechť chodí, myslil si, vždyť i tu doma byl neustále s nimi, ač nebylli u dědečka, a neškodilo mu to. Byl jaksi rád, že kalounkář, hudebníci a ti druzí zachovávají jakousi příchylnost ke statku odměňujíce se synovi za to, co otec jim byl prokazoval. Pak zase o synovi slyšel, že jest u jakéhosi hajného a že se mu líbí v lese a v roklinách, a když hajný zkázal, že se tam dobře chová, nechal ho tam. Pak uviděl Fraňka u hajného forst, a slyše, že to syn z Lojkova statku, pravil: „To můžeš býti třeba u mne.“ A tak avansoval Franěk ještě jako tulák; z tuláka bytem u hajného stal se tulák bytem u foršta.

A tu v těch lesích jako by byl zase našel, čeho pohřešoval z domova. Když si zašel do úskalin pokrytých smrčinami: všecky pohádky tu stály před ním, jako by seděl doma v některé té komoře. Až ho hrůza obcházela, až to na něho sáhalo v tom chladivém pološeru, právě jako doma, když za večera vypravovali o bílých ženách, o černých psích a o zakletých osobách.

Když to tak hodně na něho sáhlo, vzal nohy na ramena, šel z lesa přes pole a na hřbitov, zavolal si Stázu a teď ji vedl, aby slyšela s ním, co slyšel dříve sám. Cestou byl ji na to již připravil, aby prý se tuze nelekla. A cestou polní navštěvovali rozličné meze a jich obyvatele a tu již ztratili polovici bázně, a cestou lesem ani třeba do oněch úskalin nedošli, jinde, třeba na pokraji, třeba u myslivny se jim zalíbilo, a takž ztratila se druhá polovice bázně.

A to bylo pro Stázu cosi nevýslovně pěkného a podivného, tato chůze do lesů. Od Bartoše hrobaře slýchala, kterak se ubránil. Od Fraňka slýchala, jak to tu na člověka sáhá, když zajde až do úskalí. A když sem s Fraňkem přišla, viděla stromy jako obry, slyšela šumot jako velkou řeku, cítila vůni, cítila chlad, malá její duše se otvírala a do ní vcházelo cosi velikého, neznámého; nebylo to tak usmívavé, tak jasné jako ten bílý den, jejž vídala od hřbitova, ale bylo to rovněž velikánské, neobsáhlé, že seděla vedle Fraňka něma a jako plna pobožnosti.

Ni jeden ni druhý neuměli to vyslovit, ale tolik věděli, že mají přece jakési slovo o tom v sobě. Jednou Stáza povídala, že si tu zazpívají: začali zpívat „Odpočiňte v pokoji, věrné dušičky —“ ale sotva že to vyslovili, dala se Stáza do pláče a když se utišila, bylo jí, jako by slyšela nad sebou varhany; pak pravila, že by už jaktěživa a za celý svět nechtěla tuto zazpívat. A to se jim zdálo jako by to byla vyslovila: na polích jako by přebývalo cosi, co zve do skoku a do zpěvu, tuto v lese však jako by přebývalo cosi, co zve k poslouchání, k mlčení, protože bude vypravovat samo.

To byl arciť pro Stázu rozdíl tak v nejvšeobecnějších rysech vyslovený. Ale jinak vcházela tu do světa nového, a přece se jí zdálo, že do světa příbuzného. Pravda, když vycházívala s Fraňkem od těch hrobů aneb z hrobů samých do polí, chápala se jí radost, veselost až ku podivu mocná, duše její zrovna s těmi skřivánky vyletovala a doletovala až tam do toho modra a do toho jasna. Ale když přišla sem do lesů, jako by částečně byla na hřbitově, mezi hroby, doma. Jako by seděla rovněž v čemsi, co možná nazvati hřbitovem, hrobem, ale bylo to tak velikánské, tak krásné, při vší uzavřenosti, při všem pološeru tak otevřené, tak volné, že duše její ač němá, přece cítila na sobě jakási křídla, že poletovala, vznášela se, a to brala i Fraňkovu duši s sebou, že poletovali oba.

Jinak zase bylo, když přestali poslouchati ten šum, když přestali dívati se na to veliké; když před jejich duší umlkal ten hlahol varhan a vyskytaly se věci drobné, snadno pochopitelné. Tu zavolání kukačky, tu krásný list kapradí, tu mech, tu motýl, brouček, muška. Tu Stáza nacházela řeč, tu dostavovala se slova, na těch podrobných věcech nacházela zase sebe a tu by málem byla se opět dala do skoku i do zpěvu.

Tedy byl to svět pro Stázinu mysl velmi cizí, nový a přece nesmírně přátelský. Ačkoliv chodíval si pro ni Franěk a tedy měl jí býti jaksi průvodcem, přebírala úlohu provádění ona a prováděla ji znamenitě. Vodila Fraňka od stromu k stromu a každý ten strom byl jí jako zastávkou nějaké krásné myšlenky. Co nenacházela s Fraňkem potulujíc se na polích, to jako by se u těchto stromů hlásilo k ní, jako by volalo: teď je to pravé.

Každý z našich tuláků chodil si pro jiné věci do lesa, a teprv když jedna mysl s druhou se podělila o to, co v lese našli, byl z toho les úplný. Franěk slyšel každého ptáka, viděl každého ptáka; slyšel každý šum, viděl každý pohyb větve, viděl veverku, zajíce, slyšel chrastit kroky srnčí a na vše to upozorňoval Stázu. Byl jako pátravý lesa sluch, a v hlavě jeho bylo jako nalíčeno na samé písně, na samé zvuky. Oko jeho bylo stále v korunách stromův, stále na číhané, stále na lovu.

Za to Stáza neustále mluvila: „Podívej se na tento petrklíč! Podívej se, jak krásný to šípek! Tady na blízku cítím ještě pozdní fialy. Podívej se, jak ten smrk má šedivý kabát, a jak bělounká je tam ta bříza. Hleď tuty jahody! Tady květou brusinky, to místo musíme si pamatovat. Tohle zasadím na hrob mamince, to je slzička panny Marie. Podívej se, jak už jsou ořešiny odkvětlé.“ A podobné mluvila.

Patrno, že mysl Stázina byla napjata na barvu, na květ, na pestrost. Jestliže v duši Fraňkově skákali a zpívali ptáci, v duši Stázině květly celé záhony, míhaly se nejkrásnější barvy, tekly potůčky s pomněnkami, vinuly se ostružiny. Jestli že duše Fraňkova naplněna byla krásou zvuku, duše Stázina zrovna květla. A když chodili lesem, dával jeden druhému: Stáza Fraňkovi květ, barvu, Franěk Stáze zpěv, zvuk.

Ale do těch úskalin a roklí také se dostali, také tam pobývali. Jen že zvláště Stáze se zdálo, že by tam nemohla proseděti každý den, že by se jí tuze zastesklo. Protože v té roklině nebylo zvuku nějakého, všecko mělo jako mlčení uložené, a zašustilli krok, lekal. Skalní stěny úzce proti sobě stály; kdyby byly měly rukou, mohly jen je vztáhnout a byly by si je mohly potřást. A tyto skalní stěny šly mnoho do výše; na hoře jakožto strop jenom tenký modrý nebes pruh se klenul, to ostatní nebe bylo vyloučeno odtud. Kromě toho objevil se na hoře někdy větší pták s jakýmsi hvízdavým hlasem, a zavznělli ten hvizdot, lekal jako onen krok.

Což bylo doma, na hřbitově, v hrobě proti hrobu tomuto! Kdyby se jí bylo zastesklo v hrobě, ale nezasteklo se jí nikdy, mohla jen si sednout, anebo povstat a už viděla ostatní svět: ostatní hroby, rudě natřený kříž s plechovým Kristem, celé nebe, a to hned bylo veselo. Ale tady! Když se zastesklo, nic nepomohlo vstáti. Musili odtud odcházeti, musili sami svými kroky působit jakýsi šum, jakési chrastění, které mívalo tuto tolik lekavého v sobě.

A pak se někdy po skalní stěně kutálel malý kamének a to bylo slyšeti nad míru zřetelně každé ťuknutí jeho o hranu skalní. Aneb někdy vyhřívajíc se ještěrka shodila kousek hlíny a ta drobíc se a kutálejíc zašustěla rovněž spůsobem tajemným. Někdy větřík zahnal lístek sem z buků, které rostly tam nad roklí, a ten lístek třepaje se poletoval, jako by se chvěl a nechtěl dopadnouti. Každý hlásek stával se tu hlasem.

Když si tu někdy usedli, ani se jim nechtělo mluviti slovy. Slovo se tu odráželo ode stěn, stěny mluvily jejich slovem, a to bylo sice veselé, ale přece to dlouho nesnesli. Protož obyčejně jenom šeptem k sobě mluvili, podle sebe sedíce, aby si ty stěny nerozhněvali. Ale najednou se stalo, že i ty stěny počaly šeptat. Neboť padající po nich a třepící se hrudka jest také šepot, šustící k svému pelechu ještěrka jest také šepot a padající v chvění s hora lístek jest také šepot. A takýto nenadálý šepot byl s to, aby zarazil ten jejich, a tak častokráte ustali ve všem hovoru, pouze poslouchajíce, dívajíce se a za ruce se držíce.

K hlasitému slovu nejspíše se dotroufali, jestli že tam nahoře ty lesy také provozovaly nějaký hovor, jestli vítr jim rozvázal ústa a jestli ty varhany, které Stáza poprvé v lese uslyšela, měly obzvláště napjaté měchy. To se slovo snadno řeklo, to i stěny po něm tak nečíhaly, poněvadž měly s hořejším hukotem více práce, to i ten kamínek přestal šeptati, nebylo slyšeti šustot ještěrky ani drobení se kouska hlíny. To jen hlasitý zvuk mohl obstáti a tu také Franěk a Stáza mluvili hlasitě.

Jinak po těch stěnách skalních táhly se ostružiny ve všelijakém spletitém přátelství. Místy vystřelila divizna jako by někomu naschvál. „Dostala jsem se až sem,“ jako by říkala. Na některých končetinách skalní stěny také zachytil se nešťastně jeden šípkový keř; tak se zachytil, že nemohl dolů ani nahoru a tak jenom visel zachycený nad neustálou propastí. Šťastněji vedlo se jedné bříze nad ním; ta rovně rostla vzhůru a několika pracně do skalní stěny zaraženými kořeny obstarávala si svou domácnost.

Ale jeden zvuk tu byl, který nikdy neumlkal a jenž neustále ucho příjemností napájel. Z jednoho konce skaliny totiž drala se tu na povrch voda jako stříbro čistá a naše roklina poskytla jí nejnižší svoje části, že si mohla v nich upraviti stružku. I upravila si tuto stružku co nejvlídněji, jako dobrá hospodyně. Kde to nejlépe slušelo, měla rybí oka, kde by se toho člověk nejméně nadál, měla jahody uschované a kde jen bylo možná, měla nějaký ten keřík, aby mu byla zrcadlem.

A tato stružka mnoho mírnila nedomácnost rokliny. Tato stružka dělala z toho kamenného hrobu jako by půvabnou jizbu, která zvláště Stázu dovedla uvítat a pohostit. Také když řekl Franěk: „Pojďme do rokle“ — Stáza nejprve si zpomněla na ty černé stěny skal, jenom spoře ostružinami, šípkovým keřem a tou břízou zmírněné, a tu jako by se teprva musila domáhat jakési odvahy. Ale brzy na to zpomněla si na tu spodem pohrávající sobě a laškující vodu, kterak tu u kamene se zastaví, tu s keříkem dovádí, tu celou domácností pomněnek protéká — a tu nedala se nikdy pobízeti dvakrát a hnedle na to slyšel Franěk: „Pojďme do rokliny!“

A tato roklina byla jako druhý chrám těch dítek. Jak víme, měli kapličky své nejprvé v polích, na mezích, nedaleko křepelčích hnízd. Tuto v roklině měli chrám nový, podstatně od tam toho rozdílný a přece jemu velice podobný. Rozdíl byl asi ten, že tam na mezi, na poli mysl se rozšiřovala, vylétala, tuto pak do své hloubky se zabírala. Podobnost pak v tom záležela, že tu i tam nabývala duše posily, odvahy a jak vůbec to nazvati chceme.

Tak se nyní život těch dvou mladých duší pohyboval. V hrobech začal, na polích si poskočil a tuto v lese zasedal a poslouchal. Tam kde život končí, jejich život započal, tam kde život táhne se klíčícím kláskem za paprskem slunečním, jejich život si zavejsknul, a tu v roklině, kde život má jako svou ložnici s tichými sny, pouť jejich se pamatovala, aby zase se vracela k hrobům.

Jednou pravila Stáza k Fraňkovi: „Teď, co mne vodíš do polí a do lesa, málo doma na hrobech zpívám. Víš proč?“

„Proč?“

„Proto že moc myslím na tebe. Kolikrát jsem začala zpívat, ale tu mi napadlo, abych raději byla s tebou a že by to bylo lepší než zpívání. Jednou jsem chtěla zazpívat na hrobě mamince a tu jsi ty zavolal u brdlínkových vrat na mne, a já šla, jako bys ty byl moje maminka.“

Pak řekl Franěk: „A víšli ty, proč já tak pořád běhám s místa na místo?“

„Nevím.“

„Já všude hledám, kde by se to musilo tobě líbit, a až to místo najdu, ukážu ti je, a pak se přestanu toulat. Ale u nás vím, že by se ti nelíbilo a proto už tě nechci k nám vodit.“

„A kde se ti dosud líbilo nejlépe?“ ptala se Stáza.

„U vás na hřbitově.“

„Tedy se mně tam také bude líbit,“ řekla Stáza

„A nebo by se mně líbilo u nás, ale na vejminku, tam kde zůstával dědeček. Teď tam zůstávají moji rodiče!“

„Tam by se mně také líbilo,“ pravila Stáza. „Jen že tvůj bratr by tam nesměl být.“

„Můj bratr už tam není,“ řekl Franěk. „Ten je na statku a moji rodiče jsou na vejminku; ti jsou teď, jako býval někdy dědeček, a to bych rád viděl.“

To bylo právě, když se Fraňkovi zachtělo domů, aby více odtamtud neodcházel, proto že si myslil, že nic nemůže vyrovnati se tomu, jako bydleti tam, kde býval dědeček, a to bylo na vejminku a na hřbitově.

Tedy šli domů, a bylo již slunce zapadlé, když přišli do Bišic. Když vkročili na náves, stálo tam mnoho lidí a všichni mluvili ukazujíce sobě směrem k Lojkovům. Tu sobě Franěk mimovolně připomenul lidi, kteří tenkrát přišli ke statku, když dědečkovi odzvoněno umíráčkem. A byli to skoro titíž lidé, i Véna byl mezi nimi.

Franěk se Stázou se zastavili, ukryli se v pološeru večerním, stoupli sobě za kmen vysoké lípy a poslouchali. Něco povídal rychtář, něco povídal kostelník Vaněk, něco povídal Véna, něco ti ostatní doplňovali otázkami.

„Vyhnali ho, vyštípali ho z vejminku,“ mluvil Véna. „Dobře tak, proč sestárnul, proč dal všecko mladým, proč se na ně lopotil, pro ně nespal, pro ně hospodařil — má z toho!“

„A jakž ho mohli vyhnati z vejminku?“ ptal se soused.

„Jak ho mohli vyhnati? Takhle ho mohli vyhnati. Řekli mu: jděte z vejminku, a bylo to. Či to vy sedláci vejminkářům říkáte jinak?“ šklebil se Véna.

A nyní to vysvětloval rychtář. Za mladou Lojkovou přišli jacísi příbuzní na den, na dva dni, ale pak se jim nechtělo ze statku. A aby mladí nemuseli je míti stále u sebe, došla sobě mladá Lojková k starým, nechtělili by prý přestěhovati se do komor vedle kůlny a vejminek ponechati těm příbuzným. Na to řekl starý Lojka, nemalí nic více na srdci? A jestli ví, co je to, stěhovat se do komor a pro koho ty komory dříve bývaly? — Na to řekla Baruška, že to ví, a když tam dříve mohlo býti dobře těm muzikantům, jež on míval tak rád, že snad bude i jemu tam dobře a zasteskneli se mu, že si tam může ty muzikanty zavolat. Na to šel starý Lojka k svému synovi, a ptal se ho, zdali ví, co mu řekla mladá hospodyně? Že ví, řekl syn a opakoval otci vše, co byl tento slyšel od Barušky, protože si to byli mladí mezi sebou umluvili, co starému Baruška řekne.

„Nu a co pak ty, synu?“ ptal se starý Lojka.

„Já myslím, že je ten byt pro vás dobrý,“ řekl mladý hospodář. „To přece vidíte, že příbuzné ženiny tam dáti nemohu.“

„A já tam mám bydleti s Vénou?“ smál se starý Lojka.

„Jak vám libo. Ale já mám za to, že to nejvhodnější příležitost, kterak by se náš dům mohl zbaviti Vény.“

Pravé co si toto sousedé povídali, bylo slyšeti u Lojků bouchnouti vraty a od vrat běžel starý Lojka prostovlasý. Měsíc osvítil náves prvními paprsky, Lojka běžel zrovna k sousedům tuto shromážděným.

„Sousedé, pro boha vás prosím, půjčte mi sirku,“ volal; „já v celém domě nemohu najíti sirky, abych tomu synovi zapálil střechu nad hlavou!“ volal Lojka a takto rukama neustále hledal v kapsách, jeli tam jaká sirka.

Bylo zrovna děsné podívání na ubohého starce a ještě děsnější bylo poslechnouti ho.

Nikdo ze sousedů neodpovídal. „Což pak mně z vás nikdo nepůjčí sirku?“ volal Lojka. „Fi, toť hanba! Já vám půjčoval každému, kdo kdy přišel, bez úroků jsem půjčoval — kdo z vás může říci, že jsem mu kdy nepůjčil, co chtěl? kdo chtěl dobytče, já mu půjčil dobytče, kdo chtěl potah do polí, já mu půjčil potah do polí, kdo chtěl žence, já mu půjčil žence, a já na vás chci sirku a vy mi nepůjčíte?“ A na to zaklel všecko svoje dosavadní přátelství.

Bylo všechněm bez výkladův patrno, že starému Lojkovi jako smysly se matou; někteří v útrpnosti brali jeden druhého za ruku, někteří i slzou počali ho litovati. Rychtář přikročil k němu a pravil: „Pantáto, kdybyste si snad ulehnul, ve spaní vás to přejde.“

Ale starý Lojka se vzpřímiv pravil: „Děkuju ti za radu, muži výborný. Myslíš, že sobě v komoře vedle kůlny mohu lehnout? Moh’ bych. Proč bych nemoh’? Když tam líhali muzikanti, dráteníci, kalounkáři, proč bych tam také nemohl ležet? Ale já to vím, proč tam nemohu ležet — proto že by mně puklo srdce!“ A při tom tloukl sobě pěstí na stará prsa svá, jako by si je chtěl rozbit.

Toho opět uchytil se rychtář a pravil: „Nemusíte tam spát, pantáto; dejte mně ruku, já vás dovedu k nám a můžete sobe vybrati postel, kterou chcete.“

„To by bylo pravda,“ řekl Lojka, jakoby se pamatoval. Ale hned na to dodal v trpkém smíchu: „Ale myslíte, že by tam také přišlo na mne spaní. Když by Lojka noclehoval ve vsi mimo svůj statek, mohl by také usnout? Nemohl by usnout! Já vám uctivě děkuju, kmotře. Ale já odtud nepůjdu. Když mi nechcete nikdo půjčiti sirku, toť by v tom byl čert, abych se tu nedočkal, až pánbůh pošle síru s nebe na statek mého syna!“

A zvednul ruce k nebi a volal: „Pane bože, jen trochu té síry a jméno tvoje bude velebeno na věky věkův!“ Volal to hlasem jako nějaký prorok ze starého zákona. Až hrůza každého obcházela, kdo tu poslouchal.

Pak zase mluvil obraceje tvář svou k sousedům: „Pán bůh neslyší a to proto, že já zrovna tak jsem ubližoval svému otci — jen že do komor jsem ho přece neposílal. — Jen kdyby můj otec mně odpustil a modlil se se mnou, pán bůh by tu síru poslal!“ A vzlykal.

Zase pravil rychtář: „Neberte si to tak k srdci, pantáto, snad se váš syn umoudří a bude zase všecko dobře.“

„Ne k srdci brát? Už je pozdě, milý kmotře. Už je to tam tuze hluboko, ba až na samém dně.“ A tu opět se zdálo, jako by zase poněkud přicházel k sobě.

Za chvíli na to řekl: „Já vím, co by mi pomohlo pro dnešek a kde bych se vyspal. Kdyby mne někdo dovedl na hřbitov, k hrobu mého otce. Ale kde pak se kdo najde, aby mne tam dovedl? Nenajde se nikdo.“

„Chcete-li, pantáto, půjdeme hned,“ pravil Véna, „já vás tam doprovodím a zůstanu s vámi, jak dlouho bude vám libo.“

„Tak, tak, tak, tak,“ mluvil Lojka a usmál se a divil se a v skutku dal se vésti Vénou směrem k hřbitovu. Skoro celé to skupení sousedů šlo ve vzdálenosti několika kroků za ním, provázeliť jej až na konec vesnice.

A Lojka s Vénou šli ku hřbitovu. Ale těsně za nimi až na sám hřbitov šly ještě dvě duše u velikém smutku a žalování: byli to Franěk a Stáza.