Na vejminku/IX.

Na vejminku Vítězslav Hálek
VIII.	IX.	X.

Údaje o textu
Titulek:	IX.
Autor:	Vítězslav Hálek
Zdroj:	HÁLEK, Vítězslav. Spisy Hálkovy. Díl VIII. Praha : Edv. Grégr, 1884. s. 102–116. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1872
Licence:	PD old 70

Opět svítil měsíc, když přišli na hřbitov, jako tenkrát, když tam poprvé přenocovali Franěk se Stázou v dědečkově hrobě. Poněvadž hřbitov stál na návrší, zavanul časem teplý větřík a v dechu jeho zadrkotal na rudém kříži plechový Kristus, několik křížů menších zaklapalo svými rameny a někdy zavrzla rezavá dvířka, za nimiž kryl se nápis některého zemřelého.

Toto klapání ramen, drkotání Krista a zavrznutí rezavých dvířek bylo jediným neklidem, jejž dávali mrtví na jevo — jak málo toho proti tomu, čím na sebe doráželi živí!

Krom toho ovšem také běhal větřík po hrobech a zohyboval trávy a některé ty květy; ale tento neklid byl příliš málo důrazným, ba spíše k tomu se podobal, jako by byl jakýmsi dechem aneb oddechem.

Jak víme z počátku, nebývala tato hudba plechu, jenž představoval Krista, za večera dvakrát příjemná a lidé dávali se před ní na útěk, jako by se za nimi honil nepřítel. Ale z těch, kdo dnes sem vešli, nikdo si toho nevšímal; ani snad neslyšeli to, protože v jejich vlastní duši ozýval se neklid mnohem prudší, nesouladný, drsný, tak že s ním se utíkali do tohoto podivného přístavu.

A tu starý Lojka, jakmile vkročili na hřbitov, objal jednou rukou to rudé dřevo kříže a druhou pozvedaje vzhůru a oči své upíraje na plechového Krista, jal se stěžovati, volati, láti, modliti se i proklínati zároveň. „Umučená ty hlavo,“ povídal, „ty jsi mnoho zkusila, ale tys neměla syna, aby ti byl krájel srdce kousek po kousku — já zkouším více. Tys neměl domova, ale proto že jsi ho neměl nikdy, nevíš co jest, musit opustiti domov; domov, jejž jsem poskytoval každému, kdo si ho přál, a nemíti ho ani tolik, mnoholi jsem ho poskytoval — já zkouším více! Tys byl mladý, silný, když jsi zkoušel, ale ty jsi neměl šedivých vlasů a vrásek v tváři, ty jsi nezkusil, když nohy chtějí klesat a musejí chodit — já zkouším více! Ale ty jsi svoje útrapy podniknul dobrovolně; já ty moje zavinil, tamhle v tom hrobě dřímá svědek mých slov a činův mých — já zkouším více! A já jsem otce tvého prosil o něco ohně, jako seslal na Gomorhu, a on mne nevyslyšel — což mám zkoušeti ještě!“

Na tato slova, pronešená s nesmírnou žalostí, jako by oněmělo na hřbitově všecko, jako by přizvukovalo Lojkovu hoři; jenom plechový Kristus ještě drkotal některou chvilkou, snad nechtěl se zhola bez výminky vpraviti v tento chod myšlenek.

Na to pravil Véna: „Kdybyste se, pantáto, dal přibit na kříž, jako tuhle Kristus pán, nemusil byste se více stěhovat. A já myslím, že by vám tam Josef pomohl, kdybyste ho požádal.“

Poněvadž sobě byl Lojka postěžoval a ponaříkal, ulehčilo se mu, alespoň ty husté mlhy se protrhávaly, v něž před tím byly myšlenky jeho zahaleny. Ale to jenom na chvíli. A v této chvíli sklesl u kříže, objímal jeho spodní část a snad že plakal. Ale netrvalo to dlouho. Pohleděl k nebi, porozhlédnul se po hvězdách a uvidě měsíc v plném lesku paprsků, zasmál se náhle, smál se beze slov a v smíchu neustával.

Véna hledě tím směrem, kam Lojka se díval, pravil: „Pantáto, mne také měsíček šimrá paprskem pod nosem; já to nevydržím, dám se do smíchu!“ A smál se také.

„I ne, hochu,“ pravil Lojka. „Já jsem tolik rád, že jsem našel kamaráda. Podívej se na něj, nemá také domov, a jaktěživ jsem si toho nevšimnul ještě. Dnes mne ozářil zrovna duch svatý, dnes to vím, jako bych chodil s ním. Podívej se, každou noc musí tam nahoru do sloty a psoty a to se mně líbí. Jen bych věděl rád, jestli měl také statek, jestli ho dal nějakému Josefovi a jestli teď za to na vejminku! Podívej se, podívej se! To se mně líbí, že jsme dva, já tady na zemi a on tam na nebi — jak se mně zdá, nejsou tam na nebi lepší než my tady na zemi.“

A smál se dále. Pak vstal a díval se za putujícím měsícem a pravil: „Počkejme, dejme pozor, mnoholi cesty urazí, zdali je dobrý na nohy.“ A tu se díval, jako by počítal měsíci kroky, a smál se. Z tohoto smíchu šla větší hrůza, než z drkotajícího Krista, než z klapajících ramen těch křížův, jež stály vůkol.

Jak víme, šli za Lojkou sem na hřbitov také Franěk a Stáza pozdálečí. I nyní na hřbitově drželi se oba něco kroků opodál, tak že Lojka neměl o jich přítomnosti zdání. Když Franěk slyšel otce svého ještě na návsi, byl jako ztuhlý, nevěděl, co se děje, ničemu nerozuměl. Když ho slyšel zde mluvit u kříže onu podivnou modlitbu, trnul a chvěl se, neboť z ní tolik srozuměl, že bratr Josef jest všeho příčinou. Ale když slyšel otce, kterak se směje, nemohl se zdržeti déle a dal se do usedavého pláče. Od dědečkovy smrti tak neplakal.

Tu při něm byla Stáza a nevědouc sobě s ním rady, byla by se dala také do pláče, poněvadž pláč mezi dětmi bývá nákažlivý. Ale Stáza až dosud s dětmi nikdy neobcovala, Franěk byl jediným jejím společníkem a tedy to, co by jiné dítě rovněž strhlo k pláči, u ní mělo účinek jiný. Vídala a slýchala pláčů na hřbitově dost, ale zároveň vídala a slýchala, kterak ostatní lidé do toho pláče mísívají zpěv. A tu se v té malé její duši udál tento pochod dojmův: starý Lojka u kříže zdál se jí jako by mrtvolou, kterou Véna pochovává; Franěk zdál se jí jako těmi, kdož nad mrtvolou pláčou — tedy ona musila býti z těch, kdož nad mrtvolou zpívali. A také v skutku hned při pláči Fraňkově dala se do zpěvu:

Odpočiňte v pokoji,
věrné dušičky,
království nebeského
dědičky.

Bylo pláčem jedno i druhé, i ten pláč Fraňkův, i ten zpěv Stázin. Ale s obojím spojeno bylo cosi, co nelze vyslovit. Kdo by to byl viděl a slyšel, otřásl by se, až do srdce to zařízlo. Na hřbitově teplý vítr, na nebi měsíc, u kříže drkotajícího zoufalý otec a opodál u chvějícího se kříže Franěk, který plakal na hlas, a Stáza, která plakala zpěvem, slovy pak všecko k míru napomínajíc.

Starý Lojka tím jaksi od svých myšlenek se odvrátil a poslouchal. Byl jako na číhané, jako by byl pro sebe vypátral novou cestu a nyní se díval, máli po ní jít.

„Slyšíš, Véno, slyšíš?“ pravil k Vénovi. „Tu písničku jsem jednou slyšel u nás v síni, ale to byly při ní harfy!“

Čtenář si vzpomene, že to bylo při tanci o dědečkovu pohřbu, když ze síně při zvuku harfy a houslí náhle tuto píseň zazpívali Franěk a Stáza.

„Slyšíš, slyšíš?“ pravil opět za chvíli. „Já ani nevěděl, že to písnička tak veselá, když byly při ní harfy. A mně se zdá, že dnes nejsou při ní harfy!“

Ovšem že nebyly při ní harfy, doprovázelť ji hlasitý pláč vlastního syna jeho.

„A to se mně líbí, že tady na hřbitově tak to umějí. Prosím tě, doveď mne k těm muzikantům, ať zahrajou ještě. A kdyby nechtěli, řekni, že jsi od Lojků, však oni zahrajou, neboť na Lojku se budou pamatovat, ačkoliv už nic nevládnu.“

A šel s Vénou několik těch kroků za zpěvem a pláčem, kde štkaje klečel Franěk a kde zpívajíc klečela Stáza. Když k nim přišel, Franěk objal jeho kolena a volal „Tatínku!“ Stáza umlkla.

„Tatínku?“ pravil Lojka. „Což jsem nepovídal, že mne tu poznají? Kde umějí zpívat a hrajou, tam znají starého Lojku. Tak alou, a hrajte ještě nějakou, ať si tady skočím!“ A nebohý ten stařec tady na hřbitově se tvářil, jakoby si poskakoval a jakoby mu bylo do tance.

A tu Franěk šoupaje se po kolenou, neustále objímal jeho nohy a u dojemném štkání volal: „Tatínku, tatínku!“

„Co se mně lepíš na nohy, jako namoklá hrouda, když já si chci zatancovat?“ pravil Lojka k Fraňkovi, jehož nepoznával. „To je ošklivý zvyk, a mohlo by se státi, že bys u mne přišel o diškreci.“

„Tatínku, tatínku!“ volal Franěk.

„Já už vím, já už tě poznávám. Ty jsi duch mého syna Fraňka a chodíš tady po hřbitově. Ale Franěk nejsi, ten se toulá za muzikanty, které z mého domu vyhnali, a to se mi líbí.“

„Tatínku, já to jsem!“ volal Franěk.

„Nejsi, proto že nemáš s sebou harfu, tohle zde není žádná harfa, to mně nenamluvíš. Ale kdybys byl hodný, dovedl bys mne k Fraňkovi, já bych ho rád viděl i ty muzikanty, s kterými se toulá, a toulal bych se také.“

„Já vás dovedu domů, tatínku,“ volal Franěk.

„Nedovedeš, já domů nechci. Ale z domova chci, jako můj syn Franěk, toulat se chci s hudebníky, aby o tom složili písničku a na trzích mne ukazovali, já že to jsem, já starý Lojka, který už nesmím mít v domě muziku, proto že můj syn ji vyhnal, který musím za muzikanty jíti až na trhy, proto že nemám, kde bych je uhostil. Dovedeš mne k nim?“

„Dovedu,“ řekl Franěk maně, aniž by věděl, co a proč to povídá.

„To se mně líbí,“ pravil Lojka, „a protože to bude dlouhá cesta, musíme si tady ještě trochu odpočinout.“

A sedli si na hroby; jako náhodou seděli starý Lojka a Franěk na hrobě dědečkově, Stáza na hrobě matčině; Véna stál.

Ale v tom ještě jeden k nim přibyl a když se k nim postavil, pravil: „Kdo pak to tu tak pozdě bouří moje nájemníky? Já jim poklid zaručil a nedám je burcovat!“ Pravil to dobrosrdečně, jako s humorem; byl to hrobník Bartoš.

„Muži dobrý,“ pravil Lojka, „hledáme nocleh, a kdybys nás tu nechal, můžeš si tu vedle nás sednout.“

Bartoš než sem k nim vkročil, slyšel, kdo sem přibyli, poznal po hlase Lojku i děti a seznal chvíli poslouchaje, oč se tu jedná. Nepotřebovalť tudíž nijakých výkladů, a hned se vpravil do situace.

„Jeli to všecka vaše bolest,“ pravil týmž hlasem, „můžete zde zůstat, jak dlouho se vám bude líbit.“ A přisedl k nim.

„Tak, tak, tak, tak,“ pravil Lojka, jako bývalo jeho obyčej, když nějaký přechod v jeho myšlení měl býti vyznačen. „Co myslíš, starý, kdo zkusil víc, já anebo Ježíš Nazaretský?“

„Vy, pantáto,“ řekl Bartoš, „a to proto, že nikdo z nás neví, co ještě musíte zkusit, ačkoliv už jste zkusil mnoho.“

Při slovech těch Lojka se zarazil, protože byla tak, jako by mu je vybral z duše, a on spíše očekával odpor.

„Ale já už nechci zkoušeti, hochu; a jestli pak víš, jak to udělám?“

„Já bych věděl,“ pravil Bartoš. „Kdybyste si lehl sem do té komory,“ při tom ukazoval na hroby, „bylo by po všem, ale k tomu nemáte právo a já vás tam ještě nesmím zavřít. Já bych vám pověděl, jak to uděláte. Vám neschází, než abyste se trochu povyrazil.“

„Vždyť jsem si to myslil,“ řekl Lojka, „ty mluvíš truc doktora a buduli tě ještě chvíli poslouchat, nevím, jestli to dobře nedopadne.“

„A to uděláme tak. Já vás zejtra dovedu do blízké vesnice k Fraňkovi, jsou tam houslaři a harfeníci a to si můžeme vyhodit z kopejtka.“

I to bylo, jako by to vyňal z Lojkovy duše, a Bartoš to v skutku vyňal z ní, protože jak víme, před chvílí byl této Lojkou vyslovené žádosti neviděným svědkem.

„Čím dále tě poslouchám, tím větším zdáš se mi býti mudrcem,“ řekl Lojka s patrnou zálibou, i bylo patrno, že mu hrobník tuze trefil do noty.

„Ale proto že tam budem hejřit, musíme, než se dáme na cestu, sobě odpočinout. Musíme se prospat, neboť pak se kolik nocí nevyspíme,“ pokračoval hrobník.

„Ty bys měl státi na kazatelně, muži dobrý,“ pravil Lojka a tuze se mu líbilo, co hrobník povídal. Tímto nepatrným chodem svých slov hrobník na tu chvíli v skutku zasáhnul Lojkovi do duše. Už to, že slyšel opakováno z druhých úst, co sám sobě před chvílí přál, a že tedy žádost svou ještě jednou v myšlenkách prošel, bylo mu na úlevu. Slova i výraz jeho pozbývaly onoho bolně trudného dojmu, jenž před chvílí ještě Fraňka dohnal k pláči, Stázu ku zpěvu. Ty děti nyní schoulily se mezi hroby k sobě a pohlížely jako z hnízda písklata na to, co se před nimi dělo; nerozuměly ani tomu, ale nemělo to více tolik hrůzy pro ně.

„Jestli myslíš, že se musíme vyspat,“ řekl Lojka, jako by ještě odpovídal hrobníkovi na jeho vyzvání, „bude nejlépe, abychom si lehli a spali.“ A při tom hned jako by si lehal.

„Když jste se, pantáto, ženil, já byl na vaší svatbě,“ řekl hrobník. „A když nebožtík váš otec odcházel od vás na vejminek, povídal: „Kdybys měl příliš starosti, že bys doma nemohl usnout, přijď ke mně, u otce se vyspíš.“ A dnes jste k němu přišel, pantáto, a vyspíte se.“

Řekl to v skutku tehdáž otec a dnes poprvé přišel syn, aby se u něho vyspal. Šedivý již syn, u otce, který nebyl více mezi živými.

„Jen povídej, povídej,“ liboval si Lojka a spánek zrovna, jako by mu již tížil víčka. Ještě některé slovo promluvil jako na podotknutí, neboť Bartoš začal mu vypravovati o mladosti, kterak to a ono provedl, a za chvíli pozoroval, že mluví k Lojkovi, který již usnul.

Véna zůstal u spícího Lojky, Fraňka vzal Bartoš s sebou do domu a aby prý časně ráno šel do vesnice, o které právě mluvil, sám pak jako noční stráž vycházel chvílemi na hřbitov, aby se podíval, jak se Lojkovi vede.

Druhý den šli za Fraňkem k hudebníkům. Musíme to říci přímo, že Bartoš zamýšlel s Lojkou jakési prostonárodní léčení; zdali se mu podařilo, to ovšem na ten čas říci nemůžeme.

Ve vesnici v skutku našli Fraňka a našli tam hudebníky, po nichž se Lojkovi zasteklo. Sešlo se to všecko v hospodě a hudebníci hráli a zpívali a Bartoš o to se staral, aby všecko bylo veselo. Už sem pověst byla předběhla, co se na statku u Lojků událo, a dle toho věděl každý, že jest to nemocný Lojka, který tímto spůsobem nahrazuje si domov.

Bylo to podívání bolestné na starce, kterak mysl svou, bez toho neklidnou, napájel těmi známými zvuky harfeníků a houslařů. Seděl a poslouchal, výraz jeho byl vážný, jako by přemýšlel, a slovo nevycházelo z jeho úst. Za celé chvíle ani sebou nepohnul, v očích jako by nebylo mrknutí, rty jako by se nemohly rozevřít. Člověk by myslil, že tato hudba starých známých ho rozčilí, rozveselí aneb roztruchlí. Ale nestalo se tak. Jako by držela jeho vnitřnímu rozčilení rovnováhu — on při tom byl zcela poklidný.

Franěk stál po celý čas vedle něho sedícího; starý otec jednou rukou jej držel kolem těla, druhou hladil jeho tváře a hlavu. A to činil po celý čas, jinak ani nepromluviv ani se nepohnuv. Jen aby nikdo nevzpomínal mu na domov, napomínal Bartoš hudebníky a nehudebníky.

Když se toho zdálo býti Lojkovi dost, vstal a pravil k hudebníkům velmi vážně: „Děkuju vám, kamarádi, a jak mi jen bude možná, zaplatím vám. Ale k nám Lojkovům nechoďte, já tam nechci bydlet. Já si to usmyslil tak, že si udělám domov, jak se mi namane. Tady všude vás mohu k sobě pozvat, tady jsou lidé dobří a žádný neřekne: „Ne, udělej to jinak.“ Víte, já jsem tuze dlouho býval doma, na statku, málo kdy jsem si vycházel, a teď to přišlo na mne, musím vyjít, musím se poohlednout, trochu do světa jít, abych věděl, jak je jinde.“

A podobně mluvil; na to odcházel s Fraňkem z vesnice a hudebníci za ním, hrajíce skrz vesnici i pak ještě za vesnicí. A pak šli do jiné vesnice a tam bylo totéž. Jen že Lojka vtrhnul do té jiné vesnice hudebníkům v čele, tak že bývalo hned, jako když vesnici obrátí nohama vzhůru. Lidé vybíhali ze stavení na náves a když se kolem toho skupení shromáždili, říkali jeden druhému: „To je Lojka z Bišic, je na vejminku a teď takhle blázní.“

Brzy se po celém okolí roznesla ta pověst o Lojkovi, kterak v průvodu hudebníků chodí z vesnice do vesnice, a sotva že to dořekli, tu již Lojka se ohlásil známými zvuky. A když lidé se sbíhali na náves a kolem něho, zastavil se a říkal: „Poslyšte, co vám budu kázat!“

Na to míval jako kázání o tom, kterak noclehuje s skřivanem, kterak bloudí s měsícem, měsíc že bloudí na nebi a on na zemi, kterak vstává s jitřenkou a kterak lišky mají doupata a kterak on nemá, kde by hlavy sklonil, jako syn člověka.

I po trzích chodil a k lidem mluvil a je prosil, jen aby ho domů neposílali a že se jim odmění za vše. Arciť někteří se smáli, někteří, kteří ho dobře znali, litovali a mnozí se pouze dělali, jako by litovali.

Pak také zas chodil bez hudebníků a když přišel do některé vesnice na náves, ptal se, kde tu je jaký vejminkář, že se k němu podívá, anebo ten vejminkář aby k němu přišel na náves, že se o všem umluví, a podobně mluvil. Brzy náležel starý Lojka mezi potulné figury svého okolí, o nichž se mluví i nemluví, jimž se pousmějem i nesmějem, které dodávají té krajině zvláštního rázu asi jako orel lesu, nad nímž časem vydá zvuk, až to kostmi projede.

Tak vodil Franěk svého otce po místech, která znal z vlastního svého potulování.

Místy také vycházeli jim vstříc vážení občané, zvouce starého Lojku po přátelsku do svého stavení, vždyť býval Lojka nejznámější, nejváženější v celém okolí. Ale takové nabídnutí Lojka nikdy nepřijímal, za všecko děkuje skroušenými slovy. „Do statku nejdu žádného,“ říkával, „děkuju vám, sousedé, tuze uctivě; když mně necháte místa tam, kde není váš statek, já toho mám dost.“

Bylli kde ve vesnici kříž na návsi, Lojka postavil se vedle něho a když lidé počali se kolem něho sbíhat, ukázal jim na Krista: „Zde vizte toho!“ a pak na sebe: „Zde vizte mne! Tam ten nesl kříž jen jednou na tu horu, ale já ho nosím neustále! Ale jeho umučili katané, a mne umučil můj syn, protože jsem mu dal statek.“

Jinde zase volal: „Co se divíte, že chodím od vesnice k vesnici? Tu vizte člověka na kříži ukřižovaného: také světem chodil, a nikdo ho nezastavil, co mne zastavujete?“

Také do lesa si zavedl Franěk otec svého a jednou je do známé rokle doprovodil houslař, jehož potkali pokraj lesa. Snad jaktěživa rokle nehostila podobných lidí, jako tenkrát, a snad jaktěživy se neodrážely od stěn skalních zvuky podobné jako tenkrát.

I starému Lojkovi bylo, jako by seděl v domácích komorách a poslouchal. Jen že tenkrát Franěk vypravoval svoje mladé zkušenosti v té rokli, ve které ukazoval, kde přeletuje dravý pták, kde se táhnou ostružiny, kde visí zachycený šípek a kde ten potůček bublá, v němž ty modré kvítky rostou. A houslař hrál; to zas bylo těm skalám tak divné, že si to opakovaly jedna po druhé, jako by se chlubily svou pamětí a jako by se divily, co se tu děje.

A pak tu bylo po té hře a po tom vypravování ticho jako v hrobě. Když se ta šťastně zachycená bříza hnula, slyšel to i starý Lojka a díval se, co jí je. Když ještěrka vyhřívajíc se u keře na slunci, pustila kus kamínku anebo hrudku po skále, díval se Lojka, co se to stalo tam na hoře. A když u prostřed rokle třepetaje se zavátý lístek poletoval jako ta myšlenka, pohleděl Lojka vzhůru a divil se: „Odkud ty? Kde pak tebe dali na vejminek?“

A pak se stalo, jako by mu víčka slepil, že tuto usnul. Když se probudil, nechtělo se mu do vesnic, nechtělo se mu hudebníků a povídal, sem že by chtěl častěji. Mohl sem častěji, proto že lesník, u něhož po některý čas byl Franěk, přijal nyní také Fraňkova otce jakožto dobrého známého. A do té rokle vodili ho každý den, tam každého dne usínal nejsnadněji a když se probudil, vždy jako by nacházel zase kus sebe sama, jejž byl ztratil.

Skoro se zdálo, jako by se zámysl Bartošův dařil, ovšem po delším čase dařil. To však ještě v plné síle zbylo, že Lojka nechtěl o domově ani slyšet; ale zároveň nechtěl již slyšet, aby se toulal po vesnicích.

Lidé již nevypravovali, že bloudí po vesnicích; vypravovali, že bloudí v lesích.