Na statku a v chaloupce/V.

Na statku a v chaloupce Vítězslav Hálek
IV.	V.	VI.

Údaje o textu
Titulek:	V.
Autor:	Vítězslav Hálek
Zdroj:	HÁLEK, Vítězslav. Na statku a v chaloupce. Praha : J. Otto, 1873. s. 72–92. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1873
Licence:	PD old 70

Narodil se Lískovům chlapeček, a událost tato postavila se nad všecko ostatní, vytiskla i zastínila vše, urovnala i rozhodila vše na dobro. Nyní teprva bylo v domě dítě, nyní tu byla matka; nyní teprva byl Líska otcem, nyní přestala býti Lenka dcerou.

Při otázce: „Co dělá naše dítě?“ již ani sedlák nemyslil na Lenku, natoť selka. Neměli dětí; měli dítě, a Lenka jím nebyla.

Nejvznešenějším arci všech pocitů jest láska mateřská; ale tato byla by opravdu vznešenou, kdyby byla neubližovala Lence, kdyby aspoň byla bývala k ní spravedliva; že tím nebyla, tratila vznešenosti a stávala se ukrutnou. Lenka již musila uvykati poslednímu v domě koutu, musila uvykati pohledům opovržení a snižování, musila se spřáteliti se slovy tvrdými, jakoby nebolela, musila umět tovaryšiti se s opravdovými slzami, jakoby to byly nejmilejší její hračky, u kterých má se zotavit, u nichž si má odpočinout.

Lenka vyhlednuta selkou nyní, aby lesk jejího hocha odrážel se od ní co od temného pozadí. Na hocha vynakládána péče, starostlivost. Lence nezbývalo nic více. I šatem počali ji zanedbávat a Lenka pozorovala, že v neděli nemá téměř co na sebe, aby si vyšla mezi holky na náves.

A co bylo pro Lenku ještě horší: že počínala býti hezkou; rostla již, jak říkáme, do krásy. Podobou byla již celá nebožka matka. Pleť její byla vzdor vedru a slunci přece jako netknuta, byla jemná a lesklá. Z tváři svítila zdravost, a modré oko, poněvadž za ním se halily bolestné zkušenosti mladé duše, dostávalo jakýsi nádech snivé zamyšlenosti, což k ní táhlo každého, kdo měl srdce. Postava její začínala se již nésti do té výše, kdy si děvčat počínáme všímat a kdy jim ženy prorokují budoucnost.

A toho všeho všímala si selka, proto bylo pro Lenku hůře. Selka snad že se bála, aby pohlížením na Lenku v Lískovi nebudily se upomínky na nebožku; snad že vůbec nechtěla připustiti, aby ta „pasácká nemrava“, „ta Lenka“, jak říkávala s opovržením, „měla na sobě něco, co nezávisí na ní: ale jisto jest, že nemohl nikdo více selku popudit, leč poukázal-li k Lenčině půvabnosti a řekl-li: „Celá nebožka matka.“ Její krása ji žíhala jako zločin.

A proto spikla se proti Lenčině kráse. To, co selka jí ukládala, nebylo již prací, to bylo přetížením; to nepracovala již dcera ve statku, to bylo již hůře než děvečka. Zvláště teď, kdy potřebí bylo doma chovat chlapce, zavolala si selka hned tu, hned onu děvečku a řekla: „Lenka vykoná práci za tebe,“ vše jedno, jaká to byla práce.

„Počkej,“ říkala si pak, „zmozolím ti ruce, že nikdo nebude se chtít dát tebou pohladit; vyženu tu tvou tvář do vedra a větru, aby nebyla ani dívčí tváři podobna; sehnu ti šíj, že děvčata budou na tebe ukazovat, jak jsi rovna; utužím ti oudy, že budeš jako mlatec — uvidíme tu podobu k nebožce!“

A co s tím plánem se shodovalo, to na Lenku ukládala.

Ale přepočítala se. Lenka ani nedostávala na ruce mozole, ani nepozbývala v tváři dívčí podoby, ani nestávala se podobnou mlatci; jen jedno se zvedlo: že děvčata na ni ukazovala, ale ne, jak má sehnutou šíj, nýbrž jak se nese jako hříbátko, jak jest mrštná a obratná, jak zdraví její se tuží; už si v duchu představovaly, jak se bude umět točit, až bude chodit k muzikám.

Lenka ovšem pracovávala do únavu, do umdlení; ale v tom selka zároveň se přepočtla, že by ji práce ztýrala. Lenka byla si práci vyhledávala, proto že při ní si odpočívala od útrap horších, od bolesti a lítosti, na které při práci zapomínala a které i po práci nedolehly na ni již s takou krutostí, poněvadž tělo zemdlené hledajíc nutného odpočinku, nebývá jim tak přístupno. Přitom měla Lenka i pomáhače v Jírovi, a když ti dva se dali do práce, aniž to selka mohla pozorovat, ubývala jim jako v pohádce.

Nepovádělo se tedy selce, co si na její krásu usmyslila; Lenka byla jako jarní dni: každý příští hezčí než ten včerejší, každý nový s novými půvaby. Spíše selka se při tom tratila jako ten sníh na horách, bledla a žloutla — její krása tála.

Musíme říci, že chasa z velké části byla při Lence. Chasa, která selku byla uvítala tenkrát u prahu, když do statku poprvé vcházela, již se vyměnila za jinou, tato opět za jinou. Nevytrpěla selka u sebe ty, kteří upomínkami sáhali ještě k nebožce, měnila je rychle, a že byla sama svadivá, měnila je častěji. Mezi chasou bylo již pravidlem, že u Lísků není jako bývalo a selka že toho příčinou; nová chasa vcházela tedy k nim do domu již s touto vírou a chovala se dle toho.

Měla s chasou nyní selka pravý kříž. Jakmile počala vytýkati něco děvečkám, chasníci počali mezi sebou hovor a chválili Lenku; když vytýkala chasníkům, počaly děvečky o tom, jak všecko Lence sluší. Měla svou potíž, věděla již, že proti ní jsou spiklí; nemohla se již ani pozlobiti dle chuti, a pozlobila-li se, dostala stranou nádavkem, že žloutla ještě více.

Ale ještě jednoho člověka to mrzelo, když chasa chválila Lenku, a to byl Jíra. Při každé té chvále se nyní zarazil, jakoby ho bodnuli, a pak se podíval na Lenku, zdali to, co řekli, jest pravda. Jakoby svou chválou byli Lence něco vzali, podíval se pak, zdali to ještě na ní. A pak zas mu bylo, jakoby ji byli nedochválili: on kdyby začal, to by se divili! Ale nezačal. Zdálo se mu, že všecka chvála jest hanou.

Jíra byl již v letech, kdy mu hlas přecházel v mužský, kdy podoba mladíkova se již mnoho nezmění, kdy se jaksi zachytí na mnohá a mnohá léta. Otce jeho poznali jsme co člověka zasmušilého, temného, odvážného, který to vše měl napsáno i v tváři i v pleti tváře. Jíra po něm všecky vlastnosti i co do zevnějšku zdělil, ale všecky v zmírněné podobě. Zasmušilost otcova stala se u Jíry zamyšlením, jež bývalo i veselé; temnost otcova hloubkou, která bývala i jasna; odvážnost otcova smělostí, která bývala i jemna. To mohl každý čísti z jeho tváře, jako tamto z tváře otcovy. —

Bylo v neděli v poledne; chasa seděla při obědě a Lenka ještě nebyla u stolu, Jíra tam byl.

Služka jedna řekla: „Dnes byla veselá cesta z kostela.“

Druhá se dala do smíchu a pravila: „Tak to ještě selka nedostala.“

Bylo patrno, že chasníci nevědí, o čem se mluví, a ta, která začala hovor, vykládala nyní: „Sousedovic panímáma jí to vlepila, má dost na celý den.“

„Lenka šla za ní jako Popelka,“ převzala opět druhá řeč. „Sousedova pravila selce: ‚To máte hezké šaty na sobě, to jsou zrovna jako nosívala nebožka, tenkrát byly v módě.‘“ A děvečka se smála.

„Ale kde pak by to byly ty, to vy jistě předěláváte šaty po nebožce pro Lenku,“ pokračovala zase druhá děvečka jako v řeči sousedky. „Ale vy je asi šetříte, proto že je Lenka nikdy nenosí.“

„To to bylo veselé,“ převzala první slovo. „Všecky se smály, a naše selka žloutla jako žlůva.“

„Dobře,“ řekla zase druhá, „ať nemyslí, že lidé si ničeho nevšimnou; strčila jí to.“

A chasa se smála.

Pak zas pravila děvečka: „Dnes bude ve statku zle, selka se tou cestou nakrocanila.“

Na to počali chasníci:

„Však to Lence sluší, tak jak je. Hezkému děvčeti sluší všecko, ať má třeba jen jednu sukni,“ pravil jeden chasník.

Ostatní se zhruba usmáli a pravili: „Třeba bez sukně.“

Na to Jíra vstal od stolu.

„A proto se Lenka přece dobře vdá,“ pravil zas onen. „Po té holce se budou teprva plašit, jen až doroste. Ať jí nic nedají: matka její také nic neměla a dostala se sem do statku. To už je někde rodem.“

Při poznámkách chasníkův dělo se Jírovi, jakoby měl jít odtud pryč.

Když si Lenka sedala ke stolu, podíval se Jíra na ni tak, jak se ještě nikdy nedíval, a zůstal v tom udivení po celý čas, co jedla.

Když pojedli a chasa se rozešla, řekl Jíra Lence: „Lenko, dnes půjdem.“

Pak vzal Vořecha, šel do líp a čekal, rozložen v trávě.

Mělo se již na podzim a byl ještě teplý den. Listí poletovalo se stromu, ale zvolna; jen tak za chvíli zašustěl list a třepetal se dolů ve své zralosti. Něco jeho soudruhů odpočívalo již rozestřeno v trávě a jejich žlutost odrážela se od zeleného dosud drnu. Byla to doba, kdy ptáci se svolávají, aby se odstěhovali; mají na píli, aby nezmeškali.

Jíra si vzpomněl, že kukačky již odletěly; a tu mu bylo, jakoby i s něho listí padalo a jakoby z něho zpěv i radost se stěhovala. Bylo mu tak smutno, že myslil, že by si ani pláčem neulehčil. Od otcova pohřbu nebyl tak smutným, ale teď byl ještě více smutným, neboť nevěděl proč. Bylo tak zmotané vše v jeho mysli a na všem spočívala tíže. Myšlenky měl jako z olova, a nemohl s nimi z místa.

Pak přišla Lenka a na to šli; Vořech ukazoval jim cestu.

Dnes poprvé byl Jíra nemluvný. Vzal Lenku za ruku a tak šli. Ale brzy, jakoby i ta její ruka mu byla těžka, pustil ji. Na to podíval se Lence do tváře, a zdálo se mu, že jest Lenka jiná, pak že on jest jiný, že všecko kolem něho jest jiné. I ty pole byly jiné, a když vešli do lesa, mátl se Jíra. Dobře že měl Vořecha, ten vždy přiběhl k němu, otřel se o něho a pak běžel tam, kam měli jít.

A dnes ten les jakoby více nebyl lesem. Přece si usmyslil, že Lence ukáže všecky svoje spády, že jí ukáže nejkrásnější plodiny, jahody, oříšky a co ještě tu nacházel — ale neviděl ničeho.

Byl jako spleten; neviděl to co jindy vídal, a v sobě měl cosi, co jindy s sebou nenosil.

„Jak se ti líbí v lese?“ tázal se pak jako v bázni a vzal ji zase za ruku; a tu mu bylo, jakoby ruka ta nebyla více těžká.

Lenka řekla, že se jí tu líbí, a Jíra to dnes nemohl pochopit.

Tak došli do prostřed lesa k otcovu hrobu pod šíré buky. Lenka tu byla poprvé u hrobu a zarazila se. Líbilo se jí tu a děsila se, že to hrob a sice hrob Jírova otce. Jíra sedl si s Vořechem a vypravoval, co se tenkrát stalo v noci. Lenka si také sedla, a když se podívala na ty buky, jak tak listím šustí, řekla, že se jí tu přece líbí.

Pak se Lenka ptala, kde bydleli, že by to chtěla vidět.

„Že bys chtěla?“ zasmál se Jíra. „Máme co dělat, abychom se dostali nazpět; ale chceš-li, pojďme.“

A šli rovným směrem, šli k chaloupce.

A opět vzal ji Jíra za ruku a tu mu bylo, jakoby ucítil, že ta ruka je teplá a že se chvěje.

Pak se Jíra podíval Lence na oči a Lenka je sklopila.

„Ty dnes nikam se nedíváš,“ řekl Jíra, ještě stísněn, a to myslil snad proto, že se nyní nedívala na něho.

„Ty dnes nic nemluvíš, Jíro,“ odpovídala Lenka, podívala se na něho a pak opět sklopila oči.

Než zase příští slovo promluvili, stáli již u chaloupky, na srázu stráně, nad vodou, naproti zelenému břehu, nad loďmi a vory po řece plovoucími, nad plavci smějícími se, vejskajícími a popěvujícími.

Lenka toto vše viděla a zvolala: „Tady jest krása!“

A Jírovi bylo, že jest mu pojednou veselo.

Vořech tu byl plný nepokoje. Očuchával v chaloupce všecky kouty a se vším jakoby se vítal a líbal.

Chaloupka byla, jako bývala. Snad některý vítr něco s ní utrhl, ale nebylo toho mnoho, co se změnilo. Jíra vzal za dvéře, ty povolily a on vešel; vše bylo uvnitř tak, jak to byl posléze Jíra opustil. I louče byly tu ještě nařezány, jak je byl za oné noci štípal, i ta židle stála tak, jak byl tenkrát na ni se posadil s kudlou a dřevem.

Nic se tu nezměnilo, leda že tu bylo více pavučin a ještě temněji; něco skla scházelo v okně a na závorách bylo více řezu. A dle všeho tu po celý čas nebylo živé duše.

Jíra si usedl na židli jakoby rozvažoval.

Za chvíli se podívala sem Lenka oknem, pak nahlížela dveřmi, dále nešla. „Tu jste bydleli?“ ptala se.

Teprva nyní všimnula si chaloupky, neboť pro krásu břehu ji dosud jako ani neviděla.

„Je to tu k smíchu, co?“ řekl Jíra, a dal se do smíchu, jakoby ji pobízel, aby vešla.

„Tady jste bydleli?“ ptala se ještě jednou, a bylo jakoby se skoro otřásla.

Jíra se opět zasmál. „Jsou tu netopýři,“ řekl. A šero uvnitř vskutku jakoby se zvedalo křídlem.

„Nepůjdeš dál?“ ptal se více žertem a opět se smál. „Jest tu bezpečno.“

Lenka na prahu zkoušela, možná-li dál. Šlo to. Pak se ohlížela po té skromné prostoře a ještě si nedůvěřovala.

Jíra převzal slovo. „Viď, tady je poušť,“ pravil.

Lenka ještě se rozhlížela, zdali tomu tak, jak Jíra praví. A Jíra dodal: „Viď, u nás doma je lépe?“

„Není!“ řekla Lenka s jakousi slavnou určitostí a připojila za chvilku: „U nás je poušť.“

Nebylo tu více, co by Jíra ukázal; vše dalo se přehlednouti i oceniti jedním pohledem, a protož zavolal na Vořecha, který se uložil na lavici: „Půjdem.“

Ale Vořech tenkrát nerozuměl aneb jakoby se mu nechtělo. Zakňučel, pak se protáh’, pak na té lavici vyskočil a jakoby se škrábal někam výše. Jíra už byl s Lenkou na prahu, a že pes nešel, ohlédnul se po něm. Ku podivu! Pes jakoby se tam byl zamotal a nemohl odtamtud; pořád vyskakoval do výše, hrabal předníma nohama, pak se zas ohlednul po Jírovi a zase skákal.

Jíra se vrátil, neboť v tom okamžiku zdálo se mu nejinak, než že psa musí vymotat. I Lenka se vrátila.

Ale viděli, že pes je volný a že jenom tak skáče.

„Co pak tu máš?“ ptal se Jíra, neboť mu v tom bylo, jakoby ho pes chtěl na něco upozorniti. Díval se tím směrem, v kterém pes vyskakoval, ale neviděl ničeho. Nad psem byla stará, hnědá polička, červotočinou prolezlá, že byla více děravá než dřevěná. A již zase chtěli jíti.

V tom pes zakňučel silněji a skoro jako významně, že i Jírovi i Lence počalo to býti divno. A pes vyskočil vší silou, předníma nohama chytl se za poličku a jakoby se chtěl dostati na ni. Však polička mu tu práci uspořila: neunesla ho a spadla i s ním na zem.

„Ty tu řádíš,“ plísnil Jíra Vořecha; v tom se Lenka shýbla a zvedla cosi ze země, co bylo spadlo s poličkou. Šla s tím ke dveřím, podívala se a řekla: „Staré modlitby.“

Jíra také se přišel podívat a pak řekl jako Vořechovi: „Ty si máme vzít s sebou?“

„Počkej,“ pravila Lenka, „podíváme se.“

A sedli si před prahem a dívali se do nich. Byly vázány v kůži nažloutlé, okraj listů byl červeně natřen. Ostatně ta červeň byla málo znalá, listy byly zvarhaněny, bylo vidět, že se často obracely. Staré modlitby.

„Z těch se tvůj otec modlíval?“ ptala se Lenka. My, kteří Jírova otce znali, pochopíme, že Jíra odpovídal: „Sotva.“

„Snad dědeček, snad pradědeček tvůj!“ zvolala Lenka radostně, a knížka ta nabývala u ní vážnosti.

Nahledla tu a tam a pak se podívala na první stranu. „Podívej se, Jíro,“ řekla, „že se z ní modlili — tuhle jsou modlitby připsané.“

Na vnitřní straně desky bylo psáno inkoustem, který už zrezovatěl, vybledl, že písmo bylo jako hřebíčkové barvy. To Lenka měla za modlitby připsané, a žeť byly připsané, jala se to čísti, neboť co psali, to jistě se modlili, myslila.

Bylo toho psaní vždy několik řádků, pak to bylo podtrženo čárou a na to opět bylo několik řádků; leč následující řádky vždy byly písmem méně bledým, že řádky mezi čarami byly napsány za rozličného času; pak bylo zřejmo, že každý oddíl psán rukou jinou.

A Lenka jala se čísti shora, nad první čarou:

„V chaloupce nad Vltavou nacházeli útulku Čeští bratří; byli tam vždy ukryti, jakoby sešli se světa.“

„Čeští bratří?“ ptala se Lenka.

A Jíra vykládal jí o Českých bratřích, pokud věděl. Pak pravil: „To jest tato chaloupka.“

Pak čtla dále:

„Statek v Kopči číslo 18. byl náš. Měl dvě stě korců polí a celý les. Odešli jsme z něho pro velikou nouzi. Václav Klíma, Anna manželka, naše děti Jan a Anna.“ Pak bylo dátum.

„Ukaž,“ zvolal Jíra a četl právě tak jako četla Lenka.

„Statek v Kopči,“ řekla Lenka.

„Číslo 18,“ dodával Jíra.

„To jest u nás,“ svědčila Lenka.

„Váš statek jest číslo 18,“ tvrdil Jíra.

„Jíro, co dědeček vypravoval? Před našimi z toho statku utekli; pak jsme jej dostali my, dědečka tenkrát přinesli do něho v nůši. Ty modlitby bývaly na našem statku.“

„Já se jmenuju Jíra Klíma,“ dodal Jíra a hleděl na Lenku a pak dále do knížky.

„Náš statek byl váš!“ volala Lenka jako u vytržení.

„Ten les také!“ náhle převzal Jíra slovo a ukazoval na to, co bylo lesem.

„Tedy tvůj otec byl zastřelen ve vlastním lese!“ mluvila Lenka s horlivostí, jakoby Jíru teprva chtěla o tom přesvědčit.

To, co byli přečtli, bylo podtrženo čarou, jak jsme pravili, a na to následovalo, co čtla Lenka dále:

„Statek v Kopči dostal se Lískovi z hor, ale les mu páni nedali. Naše živobytí v horách jest těžké; přenášení cizozemského zboží jest živobytí psí, smrt stále před očima. Jan Klíma, Marie manželka, syn Mikuláš.“ Pak bylo datum a ještě jednou řádkou připsáno: „Ještě pět dětí.“

„Mikuláš byl můj otec!“ zvolal Jíra. A pak se zamyslil. A tu mu bylo, jakoby mu paměť obrážela hory, v nich chaloupku, a jak se k nim v noci přikradli cizí mužové a před ránem ještě odešli. A povídal to Lence.

„Jíro, tak daleko odešli!“ divila se Lenka.

„Proto že byli moji předkové čeští bratří a nikde je nechtěli vzíti do osady,“ řekl Jíra jako s chloubou. Tu bylo Lence, že pocítila nesmírnou lítost. A když si to pověděli, Lenka čtla dále.

„Jsem tu zas na blízku se synem Jírou. Páni si vzali les, já si z lesa beru zvěř, každý co potřebujeme. Mikuláš Klíma, na desátý rok vdovec.“ Pak bylo nejnovější datum.

Když toto vše byli přečtli, co vyplňovalo tu stranu, zůstali podivením na sebe hledět. Tím, co tu byli našli v modlitbách, jakoby cosi spadlo a táhlo se až na statek Lískův, z něhož byla Lenka.

Divná hra osudu! Statek, z něhož byl utekl Jírův praděd pro velkou nouzi, našel Jíra a byl ve statku tom pasákem.

Les, v němž Jírův praděd kácel dříví co lesa pán, našel Jírův otec co pytlák, co pytlák byl zastřelen a v lese tom měl hrob.

Divná hra osudu!

Komu vlastně náležel nyní Lískův statek?

A kdo byl vlastně v lese tom pytlákem, Jírův otec aneb ten, kdo ho zastřelil a nyní si les vlastnil?

A kdo měl vlastně býti zastřelen co pytlák — ten, který tam našel hrob, aneb ten, který za ním vyslal kouli?

Jaké měl právo ten, kdo střelil, a jaké měl právo ten, kdo byl zastřelen?

Tyto všecky otázky a jiné ještě spočívaly v tom pohledu, jímž oba na sobě utkvěli, a drželi se za ruce.

A tu bylo Lence, jakoby jí byl Jíra mnohem blíž, jakoby v něm viděla svého bratra, ano více: jakoby v něm viděla pána, který u nich ve statku od té chvíle měl by rozkazovat, a jehož by všichni měli být poslušni, otec, matka, chasa, všichni. Bylo jí pojednou, jakoby Jíra mohl žádat na nich splátku toho, co oni měli od něho vypůjčeno; bylo jí, jakoby se měla před ním sklonit.

„Jíro, ty jsi náš, ty zůstaneš náš!“ zvolala tak vroucně, jakoby pocitem tím vracela mu všecka práva.

„Váš!“ řekl Jíra jaksi trpce. „Dokud mi selka neřekne: jdi!“

„To nemohou, to nesmějí!“ mluvila v rozhorlení Lenka.

„Nesmějí? Ty jsi jejich dítě a nejsi, jakoby ti už dávno byli řekli: jdi! Nemáš tam vlídného slova, nemáš tam přístřeší, nemáš tam stolu, ba nemáš ani šatu, jaký tobě náleží.“

„Nechťsi,“ odpovídala Lenka. „Ale to mají znát, jaké tam právo máš!“

„Tvé právo jest bližší — a uznávají je?“ odmlouval Jíra. „Nechme toho, Lenko; neboť v tu chvíli kdybys o tom promluvila, musil bych já od vás — to by byl následek, a ty bys zůstala samotna.“

„Což to zde není psáno?“ hájila dívka svůj náhled. „Však bych já ti odejít nedala!“ doložila živě.

Lenka uchopila Jíru za rameno, jakoby ho chtěla zadržeti, jakoby on již od nich odcházel. Držela ho pevně, až se Jíra proto na ni podíval.

A tu mu bylo, jakoby v tom jejím oku opět byl cosi uviděl, co ještě nikdy neviděl. Byl zase jako v hlavě zmatený a jakoby mu bylo těžko mluvit. Byla v tom oku radost a tíseň, a když Jíra do něho patřil, bylo mu radostno i teskno, a nevěděl, jakby vše to pověděl. Ani první slovo nevěděl, a nevěděl, má-li se radovat nebo má-li plakat. Bylo mu do obojího, do radosti i do pláče.

Pak přestali na sebe hledět, ale jednomu i druhému bylo, jakoby se ještě viděli. Lenka zvolna pouštěla ho ze své ruky.

A nyní bylo oběma, jakoby neuměli mluvit. Snad čekal jeden na druhého, až začne, snad na to ani nečekali. Snad že se někdy němě promluví více než slovem; snad že duše má svou hudbu beze slov, a jiná duše snad že může být tou hudbou okouzlena, třeba neslyšela ni slov ni zvuků.

A zas bylo jim, jakoby se ještě byli neznali, jakoby nyní náhle se potkali, a zas jakoby každá otázka, každé slovo bylo proviněním.

Připozdívalo se, když vstali.

Jíra pravil: „Jsem tedy na vašem statku trochu doma; jsem tomu rád.“

Lenka řekla: „Budu tam teď také ráda.“

Jíra pravil, že přijdou pozdě domů, a Lenka na to odpověděla: „Nechťsi.“

Bylo jí přece nemilo, mysliti na domov — což pak měla domov? A když šli, s bolestí ohlížela se po chaloupce.

Pak řekla: „Jíro, vezmeš mne zase brzy s sebou?“

A v této otázce již dokonce nepoznal Lenku.

A když se na ni podíval, bylo mu pojednou, že nejsou více dětmi. Byla mu mnohem bližší, a přece mu bylo, jakoby touto otázkou zas byla mnohem dál.

Pak řekl: „Lenko, zdá se mi, žes tu byla se mnou poprvé a naposled.“

„Proč?“ ptala se Lenka a celá se zapýřila.

„Dnes už nejsme, co jsme si bývali,“ řekl na to Jíra; „hry jsme spolu dohráli.“

Lenka sklopila hlavu, a tu bylo jí, jakoby měla umřít. Bylo jí tak smutno, že ani neviděla na cestu.

Když šli lesem, stmívalo se. Stromy házely šero, mlčely při tom, a tu bylo Lence teprva teskno.

Jíra ji vedl za ruku, cestu jim ukazoval Vořech, a když přišli k otcovu hrobu, byla úplná noc. Sedli si ještě u hrobu, a tu jakoby to teprva na Lenku bylo přišlo. Padla na hrob a počala žalovati a vzlykati, jakoby se jí chtělo srdce utrhnout.

A když opět vstali na další cestu, řekla Lenka: „Tedy bych neměla nikoho na světě více.“

Tu bylo zas Jírovi, jakoby byl obžalován, a musil se hájit. „Máš, máš!“ zvolal a objal ji, a tu mu bylo, jakoby vše byl pověděl. „Dokud toto mé srdce bije, máš domov, máš otce i matku, máš všecko, co si na něm žádáš!“ mluvil s pohnutím. „Ty dobré dítě, ty jediné, ty zlatá duše!“ dokládal s jásotem.

Lenka se na tom jeho srdci vyplakala a zas jí bylo nesmírně volno. Jakoby se jí rozšířila duše a jakoby si ničeho více nepřála, jakoby vše byla našla a o nic více báti se nemusila.

„Já v tebe věřila, Jíro,“ řekla.

Když vyšli z lesa, viděli již ve vesnici světla.

„Jest již pozdě,“ pravil Jíra.

„Jdeme přece jen do pouště,“ zasteskla si Lenka.

„Dnes uvidíme, budeš-li smít ještě se mnou,“ podotknul on.

„Což bych nesměla?“ tázala se Lenka.

Bylo již pozdě na večer, když přišli domů, a na první pohled poznali, že ve statku dějí se věci na ruby. Selka právě dnes, že na cestě z kostela utržila „šňupky“ pro Lenku, po celé odpoledne pohřešovala předmět hněvu svého, a že Lenky tu nebylo, ptala se po ní, hledala ji, potřebovala ji. Když se smrákalo, vycházela před práh a očekávala ji, v čeledníku pořádala jednoho za druhým a pak zase vycházela. Lenka nešla. Každé příští vyjití na práh rozmnožilo její podrážděnost, že byla chvílemi jako beze smyslů. Čeho by si byla jindy ani nepovšimla, dnes ji to podněcovalo na nejvýš, a to proto, že hněv její bil do plana, nemaje koho, na němž by se svezl.

Dnes i sedlák vycházel před práh, aby čekal na Lenku; selka ho k tomu oblomila.

Konečně přišli, Jíra a Lenka, a vedli se za ruce; pozdravili a vešli do čeledníku.

„Hezky, dceruško, hezky,“ s posměchem uvítala ji selka. „Tohle by ještě scházelo, abys počala se toulati s pasákem, s člověkem, který po otci nemá ani jména — Jíra! to vše, co má a jest!“

Ku podivu! Tenkrát Lenka přestala býti trpělivou, mlčelivou, snášelivou. Tenkrát poprvé cosi v ní se ozvalo, co ji mělo k vzpouře, k vzplanutí, že se nedovedla překonat.

„Jíra?“ zvolala. „Matko, ten Jíra jest více nežli vy!“

Selka pohleděla celá udivená na Lenku jako na pomatenou, předně že odpírala a pak, jak odpírala.

„Co blábolíš? Co jest Jíra, ten tulák, který nyní vyhledává si tebe, aby nebyl sám, aby měl k sobě tulačku?“ s pronikavou jízlivostí tázala se selka. „Uvidíme, co jest víc, až mu přikážu, aby sebral vše co má — unese to beztoho v jedné kapse, i když nezapomene na tu svou kudlu — a na místě aby odešel odtud z domu! Již tedy hybaj, ty vyznamenaná bído!“ A obrátivši se k sedlákovi dodala: „Však se divím, že jste tak dlouho stonal po takovémto pokladu!“

„Matko!“ zvolala Lenka s prosbou i s rozhorlením a sepjala ruce.

„Jak že se ho ujímáš?“ ptala se selka.

„Ujímám se ho proti vám, proti vaší nespravedlnosti, jako že on se ujímal mne. A jestli že musí Jíra odtud, pak vězte, že já u vás také nebudu!“ mluvila a tvář jí zářila světlem a leskem.

A selka opět hleděla na Lenku jako na pomatenou.

Místo odpovědi doložila hledíc na Jíru: „Už jen buď tak dobrý, abych se tu s tebou nepotkala!“

„Jíro, ty nepůjdeš!“ zvolala na to Lenka, přistoupila k němu a vzala ho pevně za ruku. „Ty nesmíš odtud a nikdo nesmí odtud tebe vyháněti. Ano, věztež to všichni, kdož to vědět chcete: Jíra má na ten váš statek většího práva než vy, a kdyby chtěl, on by nás mohl odtud poslat pryč, neboť tento statek jest jeho!“

Na tato slova dali se všichni, kdož tu byli, do smíchu, až na selku. A zdaž to není k smíchu, mluviti o pasákovi, že statek jest jeho, a mluviti o vlastnících, že mohou býti pasákem vyhnáni! I sedlák se smál; bylo mu, že jest Lenka pravé dítě; ostatní pak se smáli, jakoby si říkali, že jí přeskočilo, že nemá všech pět pohromadě.

Jen selka se nesmála. „Jak jsi to řekla? Nás odtud vyhnat?“ A selka chtěla Lenku udeřit.

Jen Jíra zadržel jí ruku. „Počkejte, panímámo,“ pravil; „nebude toho třeba. Já vás odtud nevyháním, ani nevyženu. Já půjdu hezky sám, jak si přejete. Ale ubližovat tomu děvčeti nedám, rozumíte? Já k němu mám větší právo než vy. Já mu byl více matkou nežli vy, vy, která jste byla jen macechou a nic než macechou! Já půjdu, co nejdříve půjdu, ale ne daleko, abyste to viděla, tak že snad mne ještě tedy potkáte. Ale to si pamatujte, že, jestli Lence budete ubližovat, ona půjde také a sice se mnou půjde, na to dám duši svou. Ale ne aby byla tulačkou, nýbrž něco, zač by se byla nebožka matka její nikdy nestyděla. To si zapište, že jsem to pravil vám, která jste tak matkou, že se tím vychloubat nebudete!“

Když to Jíra promluvil, bylo vše strnutím jako zkamenělé.

„Já jsem ti to řekl, musím odtud,“ řekl pak v pohnutí Jíra Lence, která vypukla v srdcelomný pláč.

A Jíra obrácen ještě k selce a k Lískovi pravil s velkým důrazem: „Před dávnými léty z tohoto statku utíkali lidé pro velkou bídu; teď odtud utíkají pro bídu větší! Vy ze statku udělali jste poušť! Tu to máte v té knížce, můžete si to přečíst,“ dodal, podávaje sedlákovi modlitby.

Pak řekl Lence: „Jdu tam, ty víš,“ a na to odešel.