Na statku a v chaloupce/IV.

Na statku a v chaloupce Vítězslav Hálek
III.	IV.	V.

Údaje o textu
Titulek:	IV.
Autor:	Vítězslav Hálek
Zdroj:	HÁLEK, Vítězslav. Na statku a v chaloupce. Praha : J. Otto, 1873. s. 55–72. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1873
Licence:	PD old 70

Když byla nová selka na statku, vše bylo zaleknuto a jako na stráži. Každý cítil, že jemu na blízku jest cosi nevolného, bylo jim, jakoby každé chvíle musili býti připraveni na útok; krčili se do sebe.

Útok ale dával si na čas. Selka již prvního dne vypořádala všecky, jednoho po druhém, Lenku, Jíru, dědečka i sedláka; a nyní měla na starosti hlavně muže, aby si ho ochočila, jej zaslepila, podmanila. Nyní byla doba líbánků, muž ukládán v sladká pouta, aby zapomněl na to, co se stalo, a nedovedl vybuchnouti znova. Ostatní tedy zatím ponecháni na pokoji.

To poznala selka hned při svém příchodu, že manžel její není z té látky, aby se nedal ovinouti kolem prstu, třeba se jí byl opřel; ten by byl musil uměti jinak točit s lidmi, aby ona se ho byla zalekla, aby pomýšlela na ústup. To měla hned na první pohled zjištěno, už věděla, „kde je doma“. A jako dědeček uvažoval o tom, co jest manžel dobrák, ona uvažovala o tom také, ale se stránky jiné, se stránky své.

Dědeček již skoro nevycházel z vejminku. Často sedal v lenošce, jak jej byl Jíra poprvé uviděl oknem. Kdo by se nyní podíval na něj oknem, byl by rovněž myslil, že spí, tak býval ponořen v zamyšlení. Zdálo se mu skoro, že ta lenoška, ač tvrdší, jest nyní měkčí, než sedátko v zahrádce, neboť do zahrádky přicházel již málo. A když se odvážil přes dvůr, kradl se jako zloděj: ohlížel se na vše strany, zvláště ke statku, zdali ho nikdo nevidí, a jakoby ho na každém kroku mohl někdo zakřiknout.

I hovorů s Lenkou, s Jírou dopřával si jen jako kradmo, jakoby neměl k nim práva a jakoby každé chvíle mohl na něho vypadnouti někdo, jenž by ho zakřiknul. Tu pátrával při Lence po čemsi jako slídič; jakoby čekal na jisté slovo. Měl snad již ve své mysli cosi rozpředeno a vypočteno, a nyní čekal, zdali to tak dopadne. Oddechl si vždy, když se toho slova nedopátral, jako po velkém namáhání a na to býval trochu poklidnější a veselejší.

Lenka nyní častěji chodila na vejminek; šla-li z domu, vždy se stavila u dědečka, a přicházela-li domů, podívala se nejprv k němu, pak teprva „na statek“, jak říkal dědeček domu hospodářovu co vejminkář. Dědeček ji teď jinak nejmenoval než „zlaté naše dítě“, a když odešla, pravil vždy pro sebe: „Ubohý náš siroteček!“

A Jíra teď honil nejraději na pastvu. Když slunce ráno vstalo a v modrém vzduchu probudil se ševel, bylo mu, jakoby už v tom ševelu také měl býti; když hnal stádo, zdálo se mu, že k těm skřivánkům a lučním tulákům přivádí kamarády, a když ta tráva chrupala jim v zubech tak vesele: popadl se s Vořechem a prováděl kousky.

Na pastvě bylo mu, že jest doma. Když ale honil nyní k domovu, činíval to nerad; honil domů, až když stádo nasyceno nechtělo se pásti, až když už nechrupala tráva v zubech: co s nimi pak na pastvě? A čím víc se blížil domovu, stával se zamlklejším: noc, již měl přespati ve statku, byla mu, jakoby ho někdo přivazoval, jakoby ho někdo sháněl do klece, z níž by co nejdříve rád vyletěl. V myšlénkách přeskočil tu noc odvážným skokem jako nějakou propast a zachycoval se vždy již zase zelených strání příštího rozednění.

Na pastvě nyní zase bral si Vořecha více do cviku. Naučil ho, že rozuměl každému pokynu a každé jeho řeči. Když řekl: „Podívej se, plavka jde k jeteli,“ Vořech běžel a odehnal plavku od jetele; když řekl: „Podívej se, strkají hlavy dohromady,“ Vořech se mezi ovce rozběhl a rozehnal je, jakoby dodal: „Paste se, od čeho jste tu?“ Vořech pohlížel na svého velitele jako do nějakého zrcadla, aby vše na něm vypátral; když Jíra řekl: „Co myslíš, Vořechu, poženeme už?“ — Vořech udělal několik skoků a pak se zastavil, neboť viděl na Jírovi, že sám ještě s sebou není rozhodnut, má-li se hnáti domů. A když Jíra dodal: „Tak tedy poženeme,“ — tu hned oběhl stádo, shromáždil je a pak šel před ním, vedle Jíry, aby stádu projevil, on že jest mezi nimi prvním.

V neděli odpoledne sebral se Jíra s Vořechem a jak řekl: „do lesa,“ pes již věděl, že jdou navštívit hrob. Hrob ten byl samá zeleň a ze samých lesních bylin a květů. Jíra brával s sebou i kudlu a tu již sestavil kolem hrobu zábradlí vyřezávané, že na něm bylo viděti vše, co otec za živa miloval: v hlavách pušku, kolem zvěř, zajíce, srnčí, ptáky. Byl to pravý hrob pytlákův, zábradlí bylo jeho nápisem. Jen jmeno tam nebylo; avšak pytlák jmena neměl aneb nebylo známo. Ležel tu pytlák a to stačilo. Že v lese tyto příznaky dětského zpomínání u hrobu byly trpěny a šetřeny, jest trochu podivné, avšak bylo tomu tak. Snad že pánům lesa lahodilo, že tak věrně jest vyznačena smrt pytláka; mohlo to jiným býti výstrahou.

Tu pak sedávali Jíra s Vořechem, který už sem znal cestu, jakoby chodil ve statku po dvoře. Tu si Jíra v mysli s otcem promluvil, jakoby mu skládal účty ze všeho svého konání. Tu s sebou v duši přinášel výpočet všech mláďat a vajíček a jich matek a otců jako na důkaz, že dosud umí vidět a slyšet; v duchu to vypravoval otci, a když se při tom podíval na ty listnaté větve a koruny buků, jež zašuměly jakoby slova: tu bylo mu, jakoby otec tomu rozuměl a odpovídal; a tu jakoby odtud čerpal jakousi posvátnost a skoro jako větší schopnost porozumění dalšího — porozuměti i věcem, jimž dosud nerozuměl, porozuměti i lidem.

Co bylo v Jírovi divokého, to jakoby u hrobu skládal se sebe: když pak se vracel zpět a vyšed z lesa uviděl před sebou zas to veliké, nesmírné nebe: duše jeho rostla i do výšky i do dálky, a tu pocítil, že jest dnes neděle. Pak uviděl vesnici a z komínů valit se kouře; to mu bylo, jakoby se měl tam rozběhnout: pospíšil si s Vořechem, nebál se statku, a když uviděl za humny v lípách Lenku, s nesmírnou radostí podával jí, „co přinesl z lesa“.

A přinášel jahody červeně lesklé, svázané v kytici, vybrané, že byly takou lahodou oku jako jazyku. Na podzim přinášel v kapsách oříšky, že jich mívala Lenka plný klín. A o lesních květinách, jež sázel v zahrádce, již jsme se zmínili.

Když to Lence podával s tou radostí, jakou jindy nebylo na něm vidět, tu říkala: „Jíro, vem mne s sebou do lesa.“

Někdy zůstával Jíra na pastvě celý den, když mu tak přikázali; tu mu donášeli oběd. S tím, kdo oběd nesl, přicházívala i Lenka, a nyní, když povyrostla, nosívala ho sama. To bývala radost zase pro Lenku, neboť Jíra když pojedl, prováděl ji po vší pastvě a po polích jakoby po svém hospodářství a ukazoval jí: „Vidíš, takováhle vajíčka má paleček, tohle jsou mláďata koroptví, tamhle jest zajíc mladík dva dni starý, tuhle vylítali včera skřivánci, jestli chvilku tamhle počkáme, uvidíme je vletět do hnízda; tu vidíš mladé ještě se skořápkou, ale nesmíme u nich pobýt, aby staří se nebáli.“ A řekl jí vůbec všecko „hloupé, co věděl“, jak to sám nazýval. Neboť ač si byl vědom, že zná, co jiní neznají, říkával přec, že každý pták více ví než on a mnoho lidí dohromady.

„Kde pak jsou ti ptáci v zimě?“ ptala se jednou Lenka.

„Vidíš, to je to, že každý pták více ví než já a mnoho lidí dohromady. Co my víme! My známe několik vesnic a to je vše. Ale ptáci! Když přijde podzim, svolají se, sletují se a připravují na cestu. Tu jest jen víření na poli: skřivanů lítá jako komárů, lašťovek, že se jim člověk až musí vyhýbat. A to se loučí. Pak vyletí vysoko a všecko to spěchá v daleké končiny, kde je samé teplo. Vidíš, co pták musí vědět! Na tisíce a tisíce mil letí daleko, přes veliké hory, přes cizí země, přes mnohé moře, nikde se neptá na cestu a vždycky trefí. Tady ta písklata, která jsi viděla vylézti ze skořápky, ta již letos potáhnou s sebou, aby se naučila svou cestu znát. Vidíš, jak brzy začínají! A zeptej se člověka, ať ti poví a pojmenuje ty končiny, které pták musí znát a které nesmí zapomenout, aby je přes rok zase našel! Který člověk scestoval tolik za celé živobytí, co pták scestuje každý rok, a vždy přes ty cizí hory, země a moře? Pane, takový pták něco viděl, ten zná světa kus — to my musíme se před ním hezky schovat. Nemysli, že pták ve svém zpěvu o tom nemluví; ale my jsme tupí — nerozumíme mu. Ó, kdybych mohl jen jedenkráte s nimi tolik vidět a vědět, co viděl a ví kterýkoli z těch opeřených drobtů — viděla bys, jak bych potom povídal!“

A v mysli obou vystupovaly neurčité obrazy hor, dalekých zemí, moří a těch tisíců a tisíců mil, jež na podzim pták svým křídlem změří.

„Ale což,“ pokračoval pak Jíra jako v zanícení, v němž-li byl, ne tak snadno se pouštěl předmětu. „To není nic. Pomysli ale, že, když ptáci tam v těch dalekých zemích jsou, na vlas dobře vědí, kdy u nás je první jarní den, kdy tu první tráva leze ze země, kdy první moucha si vyletí. To vědí a proto rovnou cestou zase k nám na cestu. Nejen že najdou cestu k nám nazpátek, ale pamatují si i pole a místo, kde měli hnízda v loni, aby je tam měli letos zas. Kde kterému se zalíbilo, tam zůstává, soudruh jeho nevyhání jej — majíť všichni celého světa dost, a proto se rozdělí o ten celý svět bratrsky. Vidíš, abych ti ukázal, že se pták zase vrátí na své místo, ač-li ho v té daleké zemi někdo nezabil, chytím tu na louce pískle a přidělám mu něco na nožičku; přes rok se zeptej, zdali tu bude?“

A jak řekl, udělal.

Tak bloudívaly ty děti v úvahách i bez úvah po lučinách a stráních, podobny v tom muškám a ptáčatům, za muškami se honícím.

Také si Jíra s Lenkou doma již řekli, kdy on bude mít času provázeti ji, a jestliže se cos vyskytlo nového, aby jí to ukázal.

Tu kdysi, právě když ji čekal o polednách, nepřišla; jídlo přinesla děvečka, kterou jmenovali ve statku „mladšinka“ a která, kdykoliv šla kolem Jíry, vždy se u něho zastavila „na slovo“.

Aniž by se Jíra ptal, proč ona přichází, počala vykládati děvečka: „Jdu dnes místo Lenky.“

Jíra to viděl a neříkal ničeho.

„Lenka už ti nebude nosit oběd, Jíro,“ řekla zase za chvilku děvečka.

Jíra zase na ni se podíval a děvečka dodala: „Už nikdy sem nepřijde.“

„Nepřijde?“ opakoval Jíra poslední slovo jako ohlas.

„Selka to zakázala,“ doložila děvečka.

„Selka zakazuje?“ ptal se Jíra.

„Selka zakázala a pantáta to řekl.“

Jíra by byl rád věděl více, ale nechtěl se ptáti. Proto už neříkal ani slova, ač snad děvečka na to čekala, aby se ptal. Ale že se neptal ani pak, když byl pojedl, vstala a jakoby chtěla odcházet. Ještě ale se zastavila, obrátila se a řekla: „Jíro, Lenka nesmí.“

„Povídalas,“ odpověděl Jíra a na to děvečka již odešla.

A nyní to teprva bylo Jírovi s podivením. Tak tedy nesmí. Proč nesmí? Jíra téhož odpoledne nic neměl na mysli, leč „že nesmí!“ „A proč nesmí?“ Tato otázka poletovala nad ním jako ta lašťovice, jež pojednou se mate v letu.

Teprv večer když přihnal domů a potkal se s Lenkou, vyslovil to. „Proč nesmíš?“ řekl. Myslil, že Lenka uhodla, co chce, a ona opravdu uhodla.

„Nesmím na pastvu,“ odpovídala, jakoby tím vysvětlila věc.

„Teď bych ti tam ukázal!“ s bolestí jakous i s chloubou a s vyzývavostí pověděl Jíra. „Však ty přijdeš!“ dodal.

„Ukázal?“ ptala se Lenka a vzala ho za ruku. „Pojď, já ti ukážu,“ dodala jako na vzájem a byla jako vyjevena.

A vedla ho dolů do zahrádky naproti vejminku.

Pane bože! co tu Jíra spatřil. Všecko, co zde byl kdy zasadil a pěstoval, všecky ty květiny vzácné, ta poupata, listy, jich pupence — vše bylo požato a shrabáno na hromadu jako kupa sena! Ta pěkná zahrada, v níž měl Jíra tolik píle, tolik srdečné a radostné práce, ta vypadala jako kostlivec! Ničeho tu neušetřeno; co nebylo požato, bylo vyškubáno, ani ten jejich záhon s mateřídouškou a kapradím nebyl ušetřen. Co ještě ráno mohlo být rozkoší oku a srdci potěchou, vypleněno nadobro, všechen ten umělý pořádek jedinou kupou!

Jíra snad poprvé, co tu byl na statku, zaťal pěstě a při úžasu div že mu kolena neklesla. Na první pohled věděl, kdo to udělal, ale ptal se přece: „Kdo to udělal?“

„Naše nová maminka,“ řekla Lenka a vypukla v pláč.

Po chvíli promluvil Jíra: „Chtěla jsi vidět v té zahrádce macešky; tu se podívej: byla tu jen jediná!“

Musil si sednout; nemohl pochopit, je-li to možná, co vidí, a za chvíli opět zvolal: „To mohl udělati jen zlý člověk!“

„Že prý to zryje a nasází sem zeleniny,“ dodala opět Lenka.

„Tak tedy u nás nesmí být zahrada!“ řekl Jíra jako pro sebe. „V tom domě nebude žádné štěstí!“ zvolal s hněvným důrazem.

„Jíro, viď, že je ta nová maminka macecha?“ pravila Lenka, jakoby mu odpovídala.

„Když to nesmí býti zde,“ mluvil opět Jíra jakoby v pokračování, „bude to jinde.“

„Jíro, viď, to je smutné,“ řekla opět Lenka pokračujíc ve svém hovoru.

„Lenko, již tě vezmu do lesa,“ promluvil Jíra náhle a jakoby to bylo konečným výsledkem všech dojmů. „Tady to nechtějí, tam jest toho víc.“

Lenka v mžiku tom nezpomněla, že si tak často přála do lesa; byla ještě pohroužena v tu nenadálou spoustu i řekla: „Jíro, teď je ta zahrada dědeček.“

Ba byla ta zahrada lisá, sestárlá, nemocná a jako na smrt.

Za chvíli řekla zase Lenka: „Co jsi mi vyřezával ze dřeva a přinášel z pastvy, to všecko dnes spálila.“

„Spálila?“ Jíra při tom měl se jako k hrozbě a Lenka znova se dala do pláče. „A což tatínek?“ ptal se.

„Tatínek nechtěl, pak odešel,“ štkala Lenka.

„Nedělej si z toho nic,“ počal chlácholiti Jíra. „Ty věci nestály za nic; já mám ještě kudlu. To byly hlouposti, já dovedu jinší!“ pravil a vstal, jakoby se v něm byla hnula nová síla.

Pak šli ze zahrady a pod dědečkovo okno.

Jíra tam pohledl, dědeček seděl v lenošce a jakoby spal, měl zamhouřené oči.

„Viděl to dědeček?“ ptal se Jíra Lenky.

„Viděl,“ odpověděla tato.

Dědeček slyšel slova těch dětí, ač mluvily šeptem; obrátil hlavu k oknu. Pak vstal a přistoupil k oknu.

„Dědečku, už to začíná,“ řekl Jíra jako na uvítanou.

Dědeček srozuměl dobře, co tím myslí; ba to bylo snad to slovo, na něž vždycky číhal, když se Lenky vyptával. Ale přece se stavěl jako nevědomým.

„Nebyl jste v zahrádce?“ ptal se Jíra. „Tam to začíná.“

Dědeček stavěl se silnějším než byl; počal věc omlouvat, že jest zahrádky třeba, aby nesla užitek, a napomínal Lenku, aby byla ve všem matky poslušna, že bude zas vše dobře.

„Co mám dělat, dědečku?“ ptala se Lenka. „Maminka říká, co dělám, že jest špatné; já se jí bojím.“

Nebylo-li tamto Jírovo slovo tím, na které číhal, bylo jím dojista toto, neboť dědečkovi již bylo, jakoby vše tím slovem věděl a dále nic věděti nepotřeboval. Omlouval ještě novou maminku, jak mohl a uměl, ale sám o tom byl přesvědčen, že koná práci marnou; nevěřil v to, co mluvil. Dle toho ovšem byl také dojem. Lenka byla přesvědčena víc než kdy, že má příčinu, aby se bála „nové maminky“.

Když odcházeli od dědečka, ptala se Lenka: „Jíro, já snad nebudu smět s tebou do lesa?“

Jíra odpovídal: „Budeš smět. Budeš smět všecko, co já budu chtít,“ dodal pak s jakousi pevnou určitostí, že bylo Lence, jakoby nesměla pochybovati.

Když večer sedla Lenka s otcem a „novou maminkou“ ke stolu, uvítala ji tato: „Už jsi toho pasáka provedla? Už jsi mu všecko pověděla? Nezapomnělas na nic? Upřímné ty děťátko, jen se vším zčerstva na buben!“

Když tato slova mluvila, Lenka právě brala z talíře; ale nejedla dlouho, přišlo jí cosi, že položila lžici, jakoby se už byla najedla.

Bylo zle. Selka teprv nyní počala do opravdy. „Umíš se chovat u stolu. Uděláš nejlépe, budeš-li jídat v čeledníku u toho Jíry, neboť jinam beztoho se nehodíš.“

I sedlák odložil lžici a přestal jíst. Lenka jakoby v tom viděla shodu a schválení svého jednání, vstala, šla k otci a řekla: „Tatínku, což pak už mne také nemáte rád?“ a položila mu hlavu svou na klín.

„Jen si postěžuj,“ usmívala se ukrutně selka; „vede se ti zle. Kde pak: nenajíš se a díla máš, že nevíš kudy kam. Jen pomazli se, aby bylo vidět, jak je ti zle. A ty,“ pravila k muži, „jen ji hezky ve všem posilni, aby se ti neutrápil ten mazánek!“ A podobné řeči snad by byla vedla ještě dále.

Ale v sedlákovi tenkrát se hnulo jaksi všecko v základech. Vstal zprudka a uhodil pěstí na stůl, že až talíře zacinkaly a lžice na nich poskočily. „Bude-li pokoj!“ zvolal a všecko v něm hrálo. „Překáží ti to dítě? Ať se nezapomenu! Pamatuj si to — sice se stane u nás neštěstí!“

A při tom opět bouchl pěstí o stůl, že to selku patrně zaleklo.

Ale tento výbuch Lískův, jak byl nenadálý, prudký a snad spravedlivý, tak byl přece málomocný a lichý. Byl to právě výbuch dobráka, bylo to vzplanutí slámy, která, když se vzňala, měla zároveň po všem; bylo to jakési vzkřiknutí pudu, nebyla to zásada, nebylo to s rozvahou. Proto nemělo to výsledku, leda že selka na mžik se zarazila; ale následky byly škodlivy i Lískoví i jeho dítěti.

Selka byla chytřejší než manžel a brzy počala skoumati, zdali to sedlák myslí do opravdy. Byla si dosud skoro již jako jista, že ho má na uzdě; nyní se vzepnul a selka se postarala, aby poznala, jak dalece má tomu všemu věřiti.

Selka vykřikla, jakoby v skutku již se bylo přihodilo oznámené neštěstí; pak potácela se k posteli, u postele klesla na zem tak, že hlavou mohla se opříti o pelest. Na to chvíli ani sebou nehnula: čekala právě, jaký účin bude míti toto její počínání.

Číhala.

Snad se i v duchu smála, ale byla sama s sebou spokojena. Neúčinkuje-li toto, bude účinkovat něco jiného — však ona se o něco ještě postará, čekala tedy. Ona vzplanula s vědomím, a nyní o to se jednalo, zdali sedlák též; ne-li, byla ona o to nad něho větší.

A selka se nemýlila. Když Líska uviděl, co se stalo, zarazil se a první myšlénka byla, že se přenáhlil. Vzal Lenku za ruku a řekl: „Jdi, dceruško, ven, jdi do čeledníku.“

Lenka byla polekána, ale než vyšla, promluvila ještě: „Tatínku, prosím vás, já budu jídat v čeledníku, já už nechci do sednice.“

„Budeš, jen jdi,“ řekl otec jaksi klidně, jen aby ji odstranil.

Lenka pak více utíkala, než vyšla.

Líska zase si usednul a podepřel si hlavu o obě ruce. Snad že v tom okamžiku přelétlo mu cosi hlavou, co mu označilo velký sráz, k němuž se sňatkem přivedl. Ale nebylo to nadlouho.

Pak ruce ode tváře odložil a poslouchal a díval se.

Selka pořád ještě u postele na zemi seděla schoulena a ani se nehnula.

Číhala.

Líska poslouchal, hleděl k ní zvědavě; sotva že dýchala. Byla odvrácena od něho; neviděl jí v tvář, a přece mu bylo, že vidí téci slze. Neslyšel ani dechnutí, a bylo mu, že slyší její vzdech.

Vstal od stolu a přešel po sednici, šel prudce a zase si usedl.

Selka číhala.

Lískovi bylo teskno. Bylo mu, že se přenáhlil, ženě že ublížil, a počal litovati tohoto přenáhlení. Kdyby selka byla nyní viděla do jeho duše, byla by přestala číhati, byla by věděla, že ho již má nadobro. A nehnula sebou.

Líska vstal opět, opět přešel přes světnici, přešel dvakrát, několik kroků prudce a pak se zastavil. Pak si zas usedl, ale ne ke stolu, nýbrž na postel, na pelest, za svou ženu, zrovna vedle ní.

Selka si teprv nyní oddechla a oddechnutí to znamenalo, že jest Líska ztracen. Selka svou kořist měla; bylo to silné vzplanutí, jakým vzplál v hněvu, ale selka tušila, že k tomu sebral poslední síly. Sedlák přisedl k ní, síly jeho jsou zlomeny; „manžel dobrák“ více nevzchopí se k ničemu.

Jak tu seděl, Líska darmo byl by čekal na první slovo. Opakovaly se v něm myšlénky, jaké měl u stolu, ale v mírnějším naladění, myšlénky v té formě, když kapitulují; muž byl již kleslý, dobrák žádal o milost.

Selka to měla dobře vypočteno.

„Což tak musí být mezi námi?“ ptal se pak Líska hlasem, v němž mluvilo pouze jeho srdce.

Selka neodpovídala, aniž sebou hnula. Nebyl ještě dost blízký, číhala dále.

Když neodpovídala, Líska přemýšlel o jiné otázce. Měl toho sice plnou hlavu, co by se byl mohl ptát, ale probíral se nyní v těch otázkách jako ve zboží, které má vybrat, aby se líbilo. Nevybral nic kloudnějšího a opakoval svou dřívější otázku, jen že měkčeji a s větším důrazem: „Musí tak být mezi námi?“

Selka aniž sebou hnula, odpovídala hlasem hlubokým, kleslým: „Já jsem si štěstí představovala jinak, o němž jsi mluvíval.“

„Já hledal matku,“ řekl Líska jako v upomenutí toho, co se dálo při stole.

Selka nyní poněkud pozvedla hlavu a pravila rovněž hlasem hlubokým, kleslým: „Jsem matkou, a vidím, že nešťastnou.“

Tato slova změnila mnoho, velice mnoho. Líska to zrovna na sobě cítil, jak se váhou kloní k selce i k tomu, čeho se nazývala matkou.

Ubohá Lenko, ty jsi v tomto okamžiku ztratila mnoho, velmi mnoho!

Líska neodpovídal hned. Pak ale pozvedal svou ženu, která ostatně byla by vstala i bez pomoci, a když se jí podíval do očí, učinil to s výrazem, jaký selka ještě před tím nepozorovala a jakého by se byla ještě před chvílí nenadála; učinil to s výrazem štěstí.

Když se na to jednalo o smíření, selka dlouho neváhala; vědělať, na čem jest: co chtěla, měla. A když sedlák na to odešel ze sednice, mohla si uvnitř zajásat. „Nyní tu sedím bezpečně! A ten malý tvor má tu také dobře ustláno.“

Už nepotřebovala Lenku vystrkovat a odstrkovat, Lenka byla již tak dobře jako odstrčena. Sedlák byl již slovům selky přístupný dokořán; Lenku již jen poslouchal jako posloucháme žebráka při zavřených aneb polootevřených dvéřích, jemuž dáme-li almužnu, myslíme, bůh ví co jsme vykonali za skutek šlechetný.

Selka již také nemusila na Lenku sočit, aby jí od Lískova srdce odtrhla; ta nit byla již velmi tenká, za kterou byla přivěšena, a sluch otcův, chtěla-li si Lenka postěžovati, velmi netrpěliv. Ne snad že k ní byl otec urputný; dovedl vždy dosud jakž takž odrážeti od ní i urputnost nové maminky, ano dovedl i nyní se s ní pomazlit a myslil vždy ještě, že ji má rád. Ale také se při té své radosti vždy již ohlížel, nevidí-li ho žena, a pakliže si mu Lenka postěžovala, neslyší-li to žena. Z Lenčiných slov slýchal již skoro jen prázný zvuk, a věděl-li, že má Lenka něco na srdci, vyhýbal se jí skoro, aby nemusil jí dáti útěchu. Lenka to dobře cítila, že v otci chladne k ní dobrý přítel, a v té míře, v jaké povolovala přitažlivost otcova, v té míře ochaboval také její pud, jenž ji této přitažlivosti vrhával v náruč.

Líska stával se bázlivým; bál se své ženy, bál se své dcery. Žena z toho kořistila stávajíc se mocnější, Lenka při tom tratila stávajíc se opuštěnější. Žena nabývala při tom výrazu jistoty, Lenka se halila ve výraz zamlklosti a Líska ztrácel na obou stranách. Tu můžeme viděti, kterak povoluje i nejpevnější svazek přírody, kterak chladne i posvátný oheň na krbu domácím, kterak se rozpadává, co z jednoho vyklíčilo jádra.

O, kdyby nyní se byla dala Lenka na lávce před vraty do pláče k vůli někomu, jenž ztratil otce, nebyl by Líska již vyšel ven, nebyl by pohnut zaobalil to cizí dítě i se svým dítětem jako do jedné peřinky, aby si je odnesl a stal se oběma otcem. Nebyl již otcem ani svému vlastnímu dítěti a Lenka mohla již vším právem říci: nemám tatínka více. Zažalovala-li si kdy, platila ta žaloba vskutku této ztrátě, jen že jí nedovedla dáti toto jmeno.

Ale ještě jedna osoba byla, které se Líska bál tak jako své dcery, a to byl Jíra. Ochladnul sice i k němu, ač by se byl ústy vyznal, že mu přeje. Ale proto se Jíry bál, že se mu zdálo, jakoby přímý ten hoch každé chvíle mohl předstoupiti před něho se zrcadlem a ukázati mu jeho i jeho dceru. Leč i Jíra umlkal; bylo to mlčení sice také zrcadlo, ale podobných zrcadel lidé bázliví se nebojí; ti bojí se slov.

Nyní již také selka nestála více na tom, aby Jíra odešel z jejich statku. Jednak snad si vážila jeho práce, ale jednak a to bylo hlavní, chtěla Lence dáti na jevo svou nelásku tím, aby ucítila, že v domě s Jírou stojí na rovni. Ba počala i Jírovi na oko dávati přednost, jej oslovovati, aby Lenka ucítila, že stojí ještě za ním. Nebývá drsnějšího a chceme-li žalostnějšího stvoření, než žena, která jest pouze macechou. Neboť co jest macecha? Macecha jest vtělená žárlivost naproti muži; žárlivost ta platí nebožce a zlost i bolest její snáší nevlastní dítě.

Selka se již tak upevnila ve svém postavení, že mohla se i Lence posmívati. Lenka již obědvávala venku v čeledníku mezi čeládkou, sedala vedle Jíry. Selka někdy z úmyslu postavila se s Lískou na práh čeledníku a říkala: „Podívej se, jak to těm dvěma sluší! Jak se jí ujal! Jedí z jedné mísy!“

A sedlák se usmíval také.

Tu ale Lenka položila lžici, jako to udělala posledně v sednici, a zastřela si zástěrou oči. Jednou dokonce nemohla se přemoci a řekla: „Panímámo, jídlo máme slané, nač chcete, abych si je přisolovala slzami?“

Sedlák vzal ženu za ruku a odvedl ji; tak neměl již sluchu pro své dítě.

Když nyní přicházela Lenka k dědečkovi, říkal hladě ji vadnoucí svou dlaní: „Nebohé dítě, ty již nemáš nikoho. Což já! Já zamhouřím oči a bude po všem. Ale co bude s tebou?“

Tu jednou řekla Lenka: „Dědečku, já odtud uteču!“

Dědeček se zhrozil.

„Kam?“

„To nevím.“

„A s kým?“

„S Jírou!“

V tom Jíra vešel, a Lenka, jakoby se chlubila, pravila: „Jíro, viď, že mne vezmeš s sebou?“

Jíra neporozuměl dosahu té otázky a odpověděl: „Vezmu.“

Dědeček se zalekl znova; ale když si to pak rozvážil, usmál se.