Na skalisku v moři/Stavba voru
| Na skalisku v moři Alfons Bohumil Šťastný | ||
| Nové útrapy | Stavba voru | Nový ostrůvek |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Stavba voru |
| Autor: | Alfons Bohumil Šťastný |
| Zdroj: | ŠŤASTNÝ, Alfons Bohumil. Na skalisku v moři. Praha : Jaroslav Pospíšil, 1891. s. 48–51. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Lorda zmocňovala se opět dávná jeho choroba, již ztěží jen usilovnou prací zapuditi mohl. A práce bylo pro oba dosti. Nejvíce času ztrávili hotovením nového nábytku, jenž bouří byl vzal za své, aneb opravou nářadí poškozeného. Výrobky jich byly sice nemotorné a postrádaly vší úhlednosti; však naši truhláři s pýchou pohlíželi na svou práci. Zvláště lord radoval se z toho nesmírně. Kdož by si také byl kdy pomyslil, že bohatý lord Watterford, jehož palác patřil k nejskvostnějším budovám londýnským, vládnouti bude někdy pilou, sekerou, dlátem a hoblíkem!
Cvikem nabyli oba pracovníci dosti zručnosti, tak že jim práce rychle ubíhala. Že při díle nemlčeli, samo sebou se rozumí. Tu zazněl hovor anglický, tu zase ozvala se lahodná řeč česká. Mnohý jadrný vtip proletěl vzduchem, neboť u Johna nebyly žerty cizinci. John míval ode dávna dobré nápady.
„Mylorde,“ pravil jednou, klíže dvě prkna, „nebylo by dobré, podívati se, až nastane pěkný čas, na nový náš ostrůvek?“
„A co bys tam viděl?“ usmál se lord. „Nic, než holou skálu.“
„Kdo ví, co se tam zatím neusadilo,“ těšil se John. „Možno, že nalezneme tam nějaké hnízdečko skalních holubů, kteří našemu skalisku se až dosud opatrně vyhýbali. Jaká by to byla rozkoš, pochutnávati si na dobrém holouběti! Kohoutka, jenž samojediný zbyl nám z naší drůbeže, která bouří zničena byla, přece snad nezabijeme?“
„Johne, Johne!“ žertem káral ho lord, „mám věru z tebe strach. Kdybychom byli někdy bez potravy, kdo ví, zda bys lordu Watterfordu v žaludku svém neustlal!“
„Může býti,“ smál se John, „neboť už teď, jakkoli jsem řádně zasycen, dobrého svého pána samou láskou bych snědl. — Abychom však nevyjeli na dobro z kolejí: navštívíme ostrůvek?“
„Dříve jest nám postarati se o přeplavení se přes moře.“
„Což o to — taková maličkosť vás nezarazí. Zhotovíme vor a hajdy na naše nové panství!“
Již příštího dne pustili se do práce.
Ve spodní části lodi zařídili si dílnu, osvětlenou dvěma svítilnami. S chutí jali se osekávati, hoblovati a přiřezávati potřebné klády, jichž ku spodní části voru užiti chtěli. Dřeva ta spojena byla pak pevnými lany a několika železnými skobami. Na přič přes ně přibita byla prkenná podlaha, kolem níž zdvihalo se pevné zábradlí. Spojování prámu dělo se na skalisku opodál břehu, aby vor mohl býti bez obtíži na vodu spuštěn. Práce šla pomalu před se, jelikož deště zaháněly je do lodi. Za tím urobili několik pevných vesel a kormidlo, jakož i malou plachtu. Když byl prám vystrojen, ucpali štěrbiny v podlaze koudelí a zabalili je dehtem.
Aby vor lépe nad vodou se udržel, připevnili na čtyři rohy prázdné, pevně zadělané sudy. Uprostřed prámu zbudována neveliká budka, aby plavci a jich zásoby před nepohodou chráněni byli. Hotový prám přivázali pak pevně k boku lodnímu, aby nemohl býti vodou spláknut, kdyby snad tato tak vysoko vystoupila.
Než nastala jasná pohoda, vyhlídli pro svůj prám, jemuž dal John jméno „Praha“, bezpečný přístav. Byl to hluboký zářez do skaliska, v němž vlny tiše šplouchaly. Tu zarazili na břehu několik silných kůlů, k nimž přidělali řetězy a provazy, jež měly prám držeti. Pak dopravili prám na válcovitých kládách až ku přístavu, a za nedlouho houpal se na vlnách Tichého oceanu výrobek loďařského umění opuštěnců. S velikým jásotem pozdravil John „Prahu“, jejíž jméno červenalo se na bílé plachtě, na malé tyči vlající. I lord jevil úsměvem spokojenosť svou nad zdařenou prací.