Na skalisku v moři/Osvobození
| Na skalisku v moři Alfons Bohumil Šťastný | ||
| Lordův denník | Osvobození | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Osvobození |
| Autor: | Alfons Bohumil Šťastný |
| Zdroj: | ŠŤASTNÝ, Alfons Bohumil. Na skalisku v moři. Praha : Jaroslav Pospíšil, 1891. s. 83–85. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Již celý rok úpěl John ve chladné a tmavé cele žalářní.
Dostav se do Anglie postaven byl před soud. Ač John zapřísahal se, že udání jeho o smrti lordově zakládá se na pravdě, soudcové jeho nechtěli tomu uvěřiti. Zvláště advokát Campbell vylíčil vše tak, že každý měl za to, že John skutečně lorda zavraždil. John nemohl se nijak hájiti; hlavní svědek jeho nevinny — denník lordův — byl se ztratil. Tak odsouzen byl ubožák tráviti celý svůj život v žaláři, daleko od milé své vlasti, již nedoufal nikdy spatřiti.
Advokát Campbell vydal se s novou lodí k ostrůvku v Tichém oceanu, aby pátral po pokladech. Když loď zde zakotvila, zraky advokátovy marně po trosce lodní pátraly; vlnící se moře pokrývalo místo ono. Patrně ponořilo se skalisko do moře.
Horlivě začal advokát pátrati po ukrytých pokladech. Po marném namáhání přišli konečně kopající na bedničky se zlatem a skvosty. Drahocenný nález vnesen do lodi. Po návratu její do Anglie uložen byl, poněvadž lord dědicův neměl, zatím u soudu.
Odsouzení Johnovo, jakož i nález pokladů nadělaly v Londýně mnoho hluku. Brzy však ustoupily události ty před novými, neboť o ně ve světovém městě nikdy nouze není.
Jednoho dne vstoupil do soudcova pokoje jakýs pán.
„S kým mám čest?“ otázal se soudce, nabízeje příchozímu židli.
„Jsem professor Hudson,“ zněla odpověď!
Soudce uklonil se a tázal se po příčině návštěvy.
„Asi před rokem odsouzen byl vámi jistý mladík John Malý. —“
„Jenž byl obviněn z loupežné vraždy na lordu Watterfordu,“ vskočil mu soudce do řeči.
„Ano, toho míním. Dovolte mi, pane soudce, jednu otázku: Byl-li mladík ten odsouzen spravedlivě?“
„Pane, jaká to řeč?“ rozhorlil se soudce. „Soudy Její Veličenstva dbají vždy spravedlnosti.“
„Tentokráte ale se omýlily,“ usmál se profesor a podal soudci jakousi knihu. Byl to lordův denník.
S úžasem pročítal soudce řádky denníku, a když přišel na ono místo, kde byla závěť, vyvstaly mu na čele krůpěje potu.
„Je-li však písmo to psáno rukou lordovou?“ otázal se professora.
„Zde mám úsudky znalců, kteří porovnávali rukopis denníku s listinami, jež po lordu v Londýně zbyly.“
A podal soudci balík spisů.
Soudce seděl zde jako zařezán.
„Upokojte se, pane,“ těšil ho professor; „vždyť i nejmoudřejší lidé se omýlili. Dá se ještě vše napraviti.“
Soudce podal mu mlčky ruku.
Za týden přinesly londýnské časopisy zprávu o podivuhodném nalezení denníku lordova. Dále udávaly, že John Malý propuštěn byl z vězení, odnášeje s sebou veliké bohatství, jehož se mu závětí lordovou dostalo. Před vězením čekaly zástupy lidí, jež s jásotem uvítaly muže, kterémuž byla česť znovu navrácena.
Jan Malý, jenž nyní stal se boháčem, odebral se do své vlasti a zakoupil si veliký statek v okolí Plzně. Za nedlouho roznesla se pověsť o jeho šlechetnosti, s jakouž pomáhal chudým lidem. I mezi zámožnými byl velice vážen pro svou zkušenosť, již byl v životě svém nabyl.