Na skalisku v moři/Johnova ruka v nebezpečí

Na skalisku v moři Alfons Bohumil Šťastný
Loď piratů	Johnova ruka v nebezpečí	Opět loď

Údaje o textu
Titulek:	Johnova ruka v nebezpečí
Autor:	Alfons Bohumil Šťastný
Zdroj:	ŠŤASTNÝ, Alfons Bohumil. Na skalisku v moři. Praha : Jaroslav Pospíšil, 1891. s. 65–69. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

První prací Johnovou bylo upraviti zase loď, již byly koule piratů na mnohých místech porouchaly. Péče také bylo „Britannii“ skutečně třeba, poněvadž prkna místy již hnila.

Když byly všechny otvory zadělány, usmyslil si John, podívati se na pobřeží, aby nalovil něco ryb; docházela mu pomalu zásoba. A ostatně sušené a uzené ryby mu již příliš nechutnaly; zatoužil po čerstvém pokrmu.

Ozbrojiv se tedy revolverem, do něhož mohl dáti pouze dva náboje, a ostrou šavlicí, opustil loď a ubíral se ku přístavu, kdež uvázán byl prám „Praha“, na němž nalézalo se potřebné náčiní rybářské. Byl již nedaleko cíle; tu zdálo se mu, jako by na blízku z ručnice bylo vystřeleno.

John zastavil se a obzíral kolem. Než nikoho nespatřil. Výbuch zdál se přicházeti od přístavu. Pospíšil si tedy a v několika minutách stanul na místě. Pozornosť Johnovu upoutal zvláštní předmět, jenž na břehu se nalézal. Byla to obrovská lastura, jejíž jedna miska dobře půl druhého metru měřiti mohla. Misky byly trojbarevné, po kraji chobotnaté a hluboce brázděné; vruby kraje jedné misky zapadaly nyní těsně do vrubův druhé. Barva jich byla na povrchu šedá. Nedaleko lastury nalézalo se lano, jímž byl prám ke kůlu přivázán; provaz ten byl teď ve dví přeťat.

John pochopil vše.

„Ano, ten výbuch pocházel od této lastury, jež sluje jistě zéva či tridakna; pamatuji se na podobnou z vyobrazení ve slovníku přírodopisném,“ promlouval John. „Zéva patrně sklapla se hřmotem své misky a narazivši náhodou na lano, přesekla je. Pokusím se dostati ji do své moci. Maso její prý je chutné. Bude to ale kousek práce dopraviti ji do kuchyně! Při této velikosti může vážiti zajisté daleko přes 200 kilogramů.“

Takto hovoře, přiblížil se John k zévě. Vytasil šavli a přeťal silná vlákna, jimiž byla zéva ku skalisku připevněna. Usadila se zde zajisté před nedávném a to proto, že bylo v místě tom nehluboko; milujeť zéva mírné hloubky, tak že za odlivu zůstává skoro na suchu.

Po delší době rozevřela zéva misky, jež byly uvnitř bílé. John zahlédl spoustu bělavého masa. Bez meškání ve měkkou tu hmotu šavlicí. Rázem ale sevřely se misky a zbraň zůstala vězeti mezi jejími okraji. Marně namáhal se John šavli vytáhnouti. Posléze rozvíraly se misky opět, křečovitě se chvějíce; zdálo se, že zéva dokonává. Levá ruka Johnova ponořila se do masa, aby vytrhla odtud zbraň, jež pevně vězela mezi svaly.

Tu sklaply obě misky poznovu; sice mírněji, přece avšak ještě dosti silně, neboť John hrozně vzkřikl. Levice jeho sevřena byla pod loktem vruby lastur. Ubožáku vyrazil bolestí studený pot na čele. Ruka jeho zalévala se krví a žíly hrozily prasknouti. Ve hrozné té chvíli vytrhl John pravicí revolver z kapsy a vypálil obě rány do vnitř lastur.

Plesklo to mocně, misky se zachvěly a rozevřely zúplna; kule byly zúplna přerazily svaly, jimiž lastury přitahovány.

Byl nejvyšší čas; ruka Johnova byla krví celá podlita. Bolestí zmořen klesl nešťastník na břeh. Pak odebral se ke studánce a zde po celou hodinu ruku studenou vodou omýval. Tím bolesť se trochu zmírnila. Ovázav poraněnou levici mokrým šátkem a na jiný šátek ji zavěsiv, vrátil se k původci své nehody. Nemoha nyní na dopravu obrovského živočicha pomýšleti, vysekal šavlí čásť obsahu z lastur. Pak hodil do moře několik udic. Štěstí mu přálo. Po dvou hodinách házelo se na břehu na několik pěkných ryb.

S hojnou kořistí vrátil se John na loď. Především převázal levici. Pak vstoupil do kuchyně a vytáhl ze skříně plechové pouzdro se zápalkami. Nemoha levicí vládnouti otvíral pouzdro pouze jednou ruku. Šlo to ztěžka. Konečně víko se odsunulo. John vytáhl sirku a rozškrtnul ji. Nešťastnou náhodou odpadla hořící hlavička a zalétla mezi zápalky v pouzdře. Ty rázem se vzňaly. Přiskočil sice John neprodleně a uzavřel víko, aby odňal plamenům vzduchu; avšak bylo již pozdě. V pouzdře zbyla jen dřívka s ohořelými hlavičkami.

Nová tato rána poděsila Johna měrou velikou. Nebyloť na lodi ničeho, co by mu sirky nahraditi mohlo. Avšak přece!

John měl ještě tři náboje do ručnice. Bez meškání doběhl pro ně a vhodil jednu patronu do hromady suchého dříví. Udeřil pak na zápalku. Prach se vzňal a kulka porouchala kamna. Dříví zahořelo slabým plamenem; ihned ale uhaslo, neboť kamna byla plna kouře ze střelného prachu, tak že oheň, nemaje potřebného vzduchu, udusil se.

Maje již jen dva náboje, nechtěl jich John obětovati. Uloživ je zase na své místo, vystoupil na palubu. V besídce ležel na stole dalekohled, opřen jsa jedním koncem o tlustou bibli.

John usedl na Židli a opřev se rukou o stůl, zahloubal se v myšlénky.

Pojednou ucítil na povrchu pravé ruky palčivou bolesť. Domnívaje se, že snad nějaký hmyz jej bodl, ohlížel se, aby nemilého hosta zahnal. Avšak nezřel ničeho; toliko malý světlý bod zářil na stole. John seznal, že pochází od čoček dalekohledu. Zajásal radostně a vytáhnuv z kapsy kus papíru, sbalil jej a položil na stůl tak, aby onen světlý bod na papíře se nalézal. Po malé chvíli počalo se z papíru kouřiti; dým vzmáhal se, papír žloutnul, pak hnědnul a konečně zčernal; v něm utvořila se malá dírka. Okraje její byly žhavé a šířily se dál a dále. Posléze přičiněním Johnovým, jenž na papír statně foukal, vyšlehl jasný plamen. Z besídky odtržená tenká lať, a ta, jsouc sluncem řádně vysušena, od plamene se snadno vzňala.

S drahocenným ohněm pospíšil John do kuchyně, a za nedlouho plápolal veselý ohník v kamnech. John začal kuchařiti. Pojídaje pak chutné maso zévy, odpustil lasturovci poranění levice; toliko ztráta tří nábojů hnětla ho. Umínil si, že co nejdříve dojede na ostrůvek „Čechy“, aby přinesl odtud něco žuly, jež by snad nahradila křesací kámen.