Na skalisku v moři/Úprava lodi

Na skalisku v moři Alfons Bohumil Šťastný
Co nalezli na lodi	Úprava lodi	Doba dešťů

Údaje o textu
Titulek:	Úprava lodi
Autor:	Alfons Bohumil Šťastný
Zdroj:	ŠŤASTNÝ, Alfons Bohumil. Na skalisku v moři. Praha : Jaroslav Pospíšil, 1891. s. 20–25. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Život našich opuštěnců plynul teď klidně; ba mohli by se i nazvati spokojenými, kdyby jim nebyla chyběla — společnosť lidská. Co se týče Johna, ten nad nynějším stavem pranic se nermoutil; přirozená jeho veselosť nedala smutku blíže přijíti. Avšak pán jeho, lord, trpěl velice touto jednotvárností. Trpívalť již ode dávna divným neduhem, jenž u anglických boháčů se vyskytuje a jejž nazývají spleen. Neduh tento trápíval lorda měrou velikou. Nic ho netěšilo, nic nedovedlo upoutati trvale jeho pozornosť. Aby dlouhé chvíle se zbavil, cestoval po světě, doufaje, že když uvidí stále něco nového, na chorobu svou pozapomene. I cesta jeho z Kantonu do Valparaisa podniknuta byla za tímto účelem. Dovedeme si tedy představiti, jak asi bylo ubohému boháči, jenž měl nyní po mnoho měsíců, ba snad i roků setrvati na tomto opuštěném skalisku, uprostřed ohromného oceanu.

Ještě štěstí, že měl u sebe Johna. Čilý ten chlapík snažil se všemožně zaplašiti trudné myšlénky svého pána.

„Mylorde,“ pravil jednou při snídani, „směl bych vám něco navrhnouti?“

„Jen mluv, milý Johne,“ pobízel ho lord, škubaje se za rusý vous. „Ale něco kloudného, abych tu zpropadenou dlouhou chvíli zapuditi mohl.“

„Což abychom se pustili do práce?“ otázkou ozval se John.

„Do práce? A do jaké práce hochu?“

„Inu, mohli bychom si tu naši kocábku nějak upraviti, abychom učinili si život na ní pohodlnějším a příjemnějším. A byť by naše námaha k ničemu nevedla, přece zaženeme tím nudnou chvíli.“

„Máš skoro pravdu,“ souhlasil lord. „A co myslíš — čím bychom měli začíti?“

„Procházeje se včera po palubě, byl jsem soužen slunečním úpalem. Hledal jsem tedy, kde bych do stínu uchýliti se mohl. Avšak kdo hledá, vždy nenajde. Pozůstalé tyčky, na palubě strmící, samy by stínu byly potřebovaly. Jediný hlavní stožár, jenž dosud pyšní se bývalou svou velikostí, vrhal stín! Ale byl to stín! Byl sice veliký as jako já; avšak co do tlouštky se mnou rovnati se nemohl, ač velikou tělnatostí právě nevynikám. Dopálilo mne to. Tohle by bylo pěkné, aby takoví páni, jako je můj lord a já, měli se péci na slunci! Když nám paluba stínu poskytnouti nechce, uděláme si ho sami, A v té době vznikla mi v hlavě myšlénka, abychom zhotovili na palubě nějakou besídku. Mylorde, nebylo-liž by to kvasné, až bychom za poledne do chladného stínu k chutnému obědu usednouti mohli, kochajíce se pohledem na velebný ocean?“

Lord usmíval se dlouhé té řeči. Pak zvolna povstal, pročistil skla na očích a řekl: „Ku práci!“

Především svlékli oba svůj oděv a oděli se pohodlným oblekem námořnickým.

John byl u vytržení, jak pánu jeho pruhovaná kazajka s přihrnutým límcem sluší.

„Mylorde, kdyby sem teď někdo přišel, bude vás považovati za kapitána ‚Britannie‘.“

„A ty bys mohl býti jejím kormidelníkem,“ zažertoval si lord, kteréhož počala nuda zvolna opouštěti.

Oba chopili se potřebných nástrojů a vyšli na palubu — „do své dílny“, jak podotkl John. Především vyhledali si na přídě vhodné místečko. Lord označil křídou půdorys příští besídky. Pak podjali několik zbylých sloupů a tyčí. Dlouhé ihned do podlahy zarazili, navrtavše dříve potřebných otvorů. Kratší tyče spojili provazy a hřeby. A než večer nachýlil se nad moře, stála již besídka hotova; jediné krytba jí dosud scházela. Jak chutnala unaveným pracovníkům večeře! —

„Věru, Johne, tvůj nápad byl znamenitý!“ prohodil lord, nalévaje si do sklenky s vínem trochu vody. „Seznal jsem, že práce činí člověka spokojeným. A jak rychle uběhl mi dlouhý jindy den!“

John sklopil skromně oči.

„Mylorde, jste příliš laskav. Není to tak velikou zásluhou; vždyť nebyl jsem to já, jenž práci vynalezl.“

„Ale upozornil jsi mne na ni, a to má pro mne tak velikou cenu, jako bys ji byl teprve objevil.“

Když byli ještě chvíli pohovořili o dalších pracích, odebrali se na lůžka, jež byl John pečlivě v rozích kajuty upravil. Do visutých rohoží již nelezli. Nebylo toho také třeba, když loď více se nekolísala. A netrvalo dlouho, chrápali oba statečně. Tak chutnal jim spánek po denní lopotě! —

Za, dva dny byla besídka úplně dohotovena. John natřel tyčky a sloupy její zelenou barvou, již byl v soudcích nalezl. Pomocí lordovou sešil kusy plachet, jež na rahnech zbyly, v jediný celek. Plátno pak natřeli dehtem, jehož bylo na lodi s dostatek. Tak mohla střecha vzdorovati i slunečnímu vedru i lijákům. Nejvíce práce dalo upevnění její. Oba vyvrženci byli nuceni dříve zhotoviti žebřík, aby mohli nahoře pohodlně pracovati. Vše dařilo se nad očekávání dobře.

Za poledne vsedl lord pod besídkou ku stolu; naproti němu nalézal se sluha jeho, jenž byl pokryl stůl několika mísami. Jedli, pili, hovořili, dobrou vůli spolu měli. Hověli si ve chladivém stínu a pohlíželi na moře.

Odpoledne věnovali úpravě kajut. Jednu zařídili ve společnou ložnici. Do jiné a sice do kapitánovy snesli knihy, papír, nástroje vědecké a jiný „učený materiál“. Síň ta měla jim sloužiti za pracovnu.

„Pisárna, škola, studovna,“ ohlašoval John, když bylo v ní vše hotovo.

Prostranná kabina určena za salon. „Pro hosti,“ dokládal bodrý mladík. Pak zařídili lékárnu, pokladnu a klenotnici, v níž ukrývaly se peníze a skvosty lordovy, jakož i něco zlata a stříbra, jež bylo na lodi zanecháno. Dále upravili šatnu, komoru na nářadí a nástroje; skladiště potravin, aby nebylo třeba pro každou maličkosť do spodní části lodi běhati.

Nejdále zařízena zbrojnice a prachárna. Snesli tam několik těch šavlí a revolverů, jež jim vybývaly, jakož i něco nábojů a prachu, a opatrně uložili je do bedny měděným plechem pobité. Dvéře pak zámkem uzavřeli. Ostatní zbraně zavěseny v pracovně, aby byly vždy po ruce.

Kuchyně byla již zařízena; John uvedl ji jen trochu do pořádku…

Tak míjely jim rychle dny v ustavičné práci. Zbraně, nářadí a kuchyňské náčiní byly vyčištěny, že vše lesklo se zlatem a stříbrem. John zhotovil několik tabulek z prkna, jež pak natřel bílou barvou, kteréžto vedle zelené a červené na lodi bylo množství. Lord pustil se pak do malování písmen. A za nedlouho opatřena byla každá kajuta bílou tabulkou s červeným nápisem a zeleným okrajem.

„Tak aspoň se nikdy nezmýlíme a nepůjdeme do komory pro léky, aneb do skladiště potravin studovat,“ smál se John.